31.10. 2008 - 46.den 365
Poslední říjnový den vykouklo sluníčko!
Dnešní den byl podle staré keltské tradice slaven jako svátek všech svatých a noc měla magickou moc, neboť se duše zemřelých setkávaly s živými. S ohledem na pěkné počasí a na víkendový program, kdy budeme mimo domov, jsem se rozhodla zajet s dětmi na hřbitov už dnes. Alespoň se vyhneme těm hromadným návštěvám nebožtíků, které se během víkendu na hřbitovy nahrnou.
Já na hřbitov chodím ráda. Ne, nemám žádnou úchylku ;-) Jen mám ráda ten klid, alej vysokých starých javorů a výhled na barokní kostel sv. Klimenta ...
Tatínek pracoval, a tak jsme měly opět dámskou jízdu. Děti s sebou beru jen výjimečně, tentokrát to na ně nějak zapůsobilo. Majda pročítala náhrobky a byla šokována, když objevila nápis věnovaný 3leté Vlastičce. Patrně měla smrt a umírání spojené výhradně se stářím... Vyptávala se zas na nejrůznější věci kolem umírání ...
A Martinku zase facinovali holoubkové, jak jeden pro druhého pláče. "Mami, povídej, jak mu umřel ten druhej, co se mu stalo... a proč říkáš, že je smutnej..." Dostaly mě obě!!
Zapálily jsme svíčku, já si v tu chvíli vybavila všechny ty, které jsem měla tolik ráda, a s jejichž odchodem na věčnost jsem vždy měla dojem, že končí svět... Dědu, jehož oči měly zvláštní ledový odstín světlemodré barvy, babičku- laskavou, trpělivou s úplně bílými vlasy stočenými do drdůlku, tetu Růženku- vždy naondulovanou a sečtělou dámu, která v reálném světě marně hledala ideál, jež by odpovídal románovým postavám ...
Poslední říjnový den vykouklo sluníčko!
Dnešní den byl podle staré keltské tradice slaven jako svátek všech svatých a noc měla magickou moc, neboť se duše zemřelých setkávaly s živými. S ohledem na pěkné počasí a na víkendový program, kdy budeme mimo domov, jsem se rozhodla zajet s dětmi na hřbitov už dnes. Alespoň se vyhneme těm hromadným návštěvám nebožtíků, které se během víkendu na hřbitovy nahrnou.
Já na hřbitov chodím ráda. Ne, nemám žádnou úchylku ;-) Jen mám ráda ten klid, alej vysokých starých javorů a výhled na barokní kostel sv. Klimenta ...
Tatínek pracoval, a tak jsme měly opět dámskou jízdu. Děti s sebou beru jen výjimečně, tentokrát to na ně nějak zapůsobilo. Majda pročítala náhrobky a byla šokována, když objevila nápis věnovaný 3leté Vlastičce. Patrně měla smrt a umírání spojené výhradně se stářím... Vyptávala se zas na nejrůznější věci kolem umírání ...
A Martinku zase facinovali holoubkové, jak jeden pro druhého pláče. "Mami, povídej, jak mu umřel ten druhej, co se mu stalo... a proč říkáš, že je smutnej..." Dostaly mě obě!!
Zapálily jsme svíčku, já si v tu chvíli vybavila všechny ty, které jsem měla tolik ráda, a s jejichž odchodem na věčnost jsem vždy měla dojem, že končí svět... Dědu, jehož oči měly zvláštní ledový odstín světlemodré barvy, babičku- laskavou, trpělivou s úplně bílými vlasy stočenými do drdůlku, tetu Růženku- vždy naondulovanou a sečtělou dámu, která v reálném světě marně hledala ideál, jež by odpovídal románovým postavám ...
mám stejný názor jako ty,a ráda chodím na hřbitov večer,když vše svítí.Mrtvých se nebojím,spíš živých.Je tam zvláštní klid ...mrtvolný ne..spíš vyrovnaný,smířený..M
OdpovědětVymazat