19.3.2014
... se v mém životě začal pomyslně psát nový letopočet. Majdin náhlý odchod nás překvapil právě "na Josefa"- údajně patrona šťastné smrti. - Ach, ty paradoxy...
Za ty dva roky se hodně změnilo. Stále se učíme žít "bezstarostně" - a je to nuda ;-)
To, na co jsem dříve nadávala, mi nakonec asi nejvíc chybí. Dohadování se, domlouvání - možná i to rozčilování se s institucemi... Ubylo adrenalinových záležitostí, nekonají se překotné odjezdy do špitálu - pravděpodobně už mi vymizela schopnost sbalit si příruční zavazadlo během několika málo minut, zvládat během dne změnit několik profesí a vymýšlet nejrůznější kombinace kdo - co a jak rychle udělá, aby vše klaplo...
Za ty dva roky, co vedu život částečně osiřelého rodiče, mohu prohlásit, že neznám blbější otázky než je :"A stýská se ti ještě?" a nebo : "Už jste si zvykli?" Lidi mají zvláštní nápady. Vždycky si říkám, co tím asi mysleli, když se takhle zeptali.
Já mám totiž pocit, že se člověku ani stýskat nikdy nepřestane a že si možná na novou skutečnost ani zvyknout nechce.
Dělám všechno pro to, abych neměla čas na zbytečné rozjímání, ale občas to člověka stejně doběhne - objeví se vzpomínka, nečekaná asociace či drobnost -třeba, že mi Martinka donese k ořezání pastelky a řekne: "Tyhle metalízový jsou Majdy, řezej pomalu, ať mi vydržej" - a mě odbourá taková drobnost jakou je užití přítomného času...
Představy o tom, co by mohlo být- a není, jsou nej... , přesto se jim nelze vyhnout.
Každopádně mi už dva roky chybí parťák, který bezvadně uměl vysmečovat slovní hříčky, parťák, který uměl ve svém věku číst lidi líp než já a parťák, který naprosto mistrně ovládal umění humoru ultra suchého se všemi odstíny černi. Parťák, díky němuž jsem opravdu neznala slovo nuda a lelkování. Chybí mi a chybět nepřestane. Rádoby moudré poučky o čase jako nejlepším lékaři bolestí srdce nefungují. Ti, kdo je s oblibou hojně používají, zpravidla více načetli než zažili.
Díky datu dnes vzpomínáme víc než dny ostatní...
... se v mém životě začal pomyslně psát nový letopočet. Majdin náhlý odchod nás překvapil právě "na Josefa"- údajně patrona šťastné smrti. - Ach, ty paradoxy...
Za ty dva roky se hodně změnilo. Stále se učíme žít "bezstarostně" - a je to nuda ;-)
To, na co jsem dříve nadávala, mi nakonec asi nejvíc chybí. Dohadování se, domlouvání - možná i to rozčilování se s institucemi... Ubylo adrenalinových záležitostí, nekonají se překotné odjezdy do špitálu - pravděpodobně už mi vymizela schopnost sbalit si příruční zavazadlo během několika málo minut, zvládat během dne změnit několik profesí a vymýšlet nejrůznější kombinace kdo - co a jak rychle udělá, aby vše klaplo...
Za ty dva roky, co vedu život částečně osiřelého rodiče, mohu prohlásit, že neznám blbější otázky než je :"A stýská se ti ještě?" a nebo : "Už jste si zvykli?" Lidi mají zvláštní nápady. Vždycky si říkám, co tím asi mysleli, když se takhle zeptali.
Já mám totiž pocit, že se člověku ani stýskat nikdy nepřestane a že si možná na novou skutečnost ani zvyknout nechce.
Dělám všechno pro to, abych neměla čas na zbytečné rozjímání, ale občas to člověka stejně doběhne - objeví se vzpomínka, nečekaná asociace či drobnost -třeba, že mi Martinka donese k ořezání pastelky a řekne: "Tyhle metalízový jsou Majdy, řezej pomalu, ať mi vydržej" - a mě odbourá taková drobnost jakou je užití přítomného času...
Představy o tom, co by mohlo být- a není, jsou nej... , přesto se jim nelze vyhnout.
Každopádně mi už dva roky chybí parťák, který bezvadně uměl vysmečovat slovní hříčky, parťák, který uměl ve svém věku číst lidi líp než já a parťák, který naprosto mistrně ovládal umění humoru ultra suchého se všemi odstíny černi. Parťák, díky němuž jsem opravdu neznala slovo nuda a lelkování. Chybí mi a chybět nepřestane. Rádoby moudré poučky o čase jako nejlepším lékaři bolestí srdce nefungují. Ti, kdo je s oblibou hojně používají, zpravidla více načetli než zažili.
Díky datu dnes vzpomínáme víc než dny ostatní...
Nevím co napsat.
OdpovědětVymazatVšechny ty rádoby moudré řeči jsou nanic.
Snad jen. Jste velmi silná žena Wlcice a vážím si vás.
Míša z Plzně
Milá Wlčice, jste můj vzor. Obdivuji, jak žijete, váš humor, vaši inteligenci i to, jak přijímáte to nejhorší, co maminka přijmout musí. Také jako vy musím toto vydržet. Tady čas nefunguje. Myslím ale, že je to dobře, protože to zajistí být stále v myšlenkách s našimi dětmi. Majda byla moc šikovná, vzácná a chytrá slečna, myslím na ní a věřím, že je vedle vás a je na vás moc pyšná. Myslím, že nejdůležitější pro maminku je vědět, že její dítě bylo v její náruči šťastné a šťastné odcházelo. To nese klid. Přeji jen to dobré, moc vám fandím, a nyní smutním s vámi. Majdě posílám tam nahoru pohlazení a světýlko vzpomínek. Veronika
OdpovědětVymazatSouhlasím s výše komentujícími. Také vidím, že čas v tomto případě příliš nepomáhá. Lidi se často ptají, protože nevědí, co jiného říct.
OdpovědětVymazatMyslím na všechny Wlky.
Jarka
Jste moc statečná, co víc napsat.
OdpovědětVymazatOny ty děti kolikrát vidí jasněji a dál než my dospělí, kterým do zorného pole lezou pořád nepodstatné detaily. Martinka má pravdu - Majda s Vámi (nebo spíš ve Vás) už napořád bude, i když ta fyzická absence nejspíš bolet nepřestane.
OdpovědětVymazatZe vzpomínek se asi žít nedá, ale pohladit jimi potřebuje občas i silná a statečná žena, která někdy může cítit, že se jí podlamují kolena.
Tak já posílám pohlazení aspoň virtuální a při pokleslých kolenou tu stojím s oporou ;)
Marína
Milí Wlci,nevím co napsat...snad "jen"...jsem tu a vzpomínám s vámi.Míša
OdpovědětVymazatasi tak.... Marcela Z.
OdpovědětVymazatTy,ale že to utíká....MZ
OdpovědětVymazatTaké vzpomínám na Majdu a Martinka měla vlastně pravdu - tužky opravdu JSOU.. Držte se, Majdě jste život udělali nejlepší,jaký mohla mít:) teprve když čtu klarcinblog si uvědomuji, jak těžké boje jste sváděli, a jste všichni stateční! Díky 4vtom se o této nemoci začalo víc muvit a snad se i nějaké peníze na konta Smečna sejdou a lidem se SMA poslouží.
OdpovědětVymazatVzpomínala jsem s Vámi. Iva
OdpovědětVymazat