Ať jejich světlo stále svítí

10.12.2012

 Včera jsem se opravdu vypravila na akci zmiňovanou v minulém příspěvku. Akce s mottem: "Ať jejich světlo stále svítí..."

O existenci kostela ve Lhotce jsem neměla ani tušení. Musela jsem doma nastudovat mapu i spojení. Takový malý vlastivědný výlet po Praze ;-)
V době mého příchodu bylo už hodně šero a venku hustě sněžilo. V této přírodní scenérii vypadal nasvícený kostelík úchvatně.


 Kostel je zrekonstruovaný a v interiéru je k vidění velmi moderně a zajímavě pojatá křížová cesta.


Hned u vchodu mohli příchozí zapálit svíčku. Nad místem k tomu vyhrazeným visely tři velké archy - jmenné seznamy zemřelých dětí. Někteří si je se zájmem pročítali, jiní přesně věděli, který řádek při čtení bolí nejvíc... někteří ještě další jména s život vymezujícími daty dopisovali.



Zahajovací řeč pronesla paní Martina  Hráská  - spoluzakladatelka a předsedkyně OS Dlouhá cesta. Zazněly i verše od jedné "pozůstalé" maminky: "Pro moje stejně bolavé přítelkyně"
Vše bylo velice milé, dojemné, ale přesto decentní- žádný americký kýč. ;-)

Poté nastoupil pěvecký sbor Canti di Praga a spustil se hodinový koncert. Nádherně  sladěné hlasy se v příjemném prostředí kostela krásně rozléhaly.
 
Bylo to příjemné zastavení a prostor k meditování. Jsem ráda, že jsem šla a že jsem se vydala sama- měla jsem klid, a přesně to jsem chtěla mít.

Moc děkuju všem, kteří celou akci s citem a s láskou připravili.
Z časových důvodů už jsem se nezdržela na zádušní mši, která se tamtéž konala od 18:30.

Zatímco já opečovávala svoje duchovno, venku napadla tučná vrstva sněhu. Pro Pražáky hotová zkáza! ;-) Autobusy klouzaly i do menších kopečků, a tak jsem opět blahořečila metru. I tak mi na cestu domů nestačila hodina.

Doma už naše "teta" Andrea suplovala nepřítomnost matky a zdobila s Máťou perníčky. takže ani výčitky svědomí, že se tomu malému dítěti nevěnuju ;-), se nedostavily. (díky, Andreo!!) 


Tak a abych tady stále jen nešířila chmury- ale laskavý čtenář snad pochopí, že před nimi nemůžu jentak utéct a nebo dělat "že nejsou". Prostě jsou a já se jen učím, jak je zpracovávat a jak si je dávkovat, abych se v tom všem neutopila a stihla taky ještě něco jiného než truchlit.

Všímám si samozřejmě i věcí radostných- no abych pravdu řekla: potěší mě alespoň jedna  "ptákovina" denně :-)
Tak třeba cedule na vstupních dveřích kostela :
 
... no ale to by nebyli lidi, aby do hrobového ticha po úvodním proslovu nezapípal signál oznamující příchod SMS... i tohle zkrátka k životu patří :-(


4 komentáře:

Helena řekl(a)...

Jen malinká vzpomínka na okraj: lhotecký kostelík je kostel mého dětství. Zažila jsem v něm později to, co asi každý s něčím: ve vzpomínkách jsem ho měla uložený jako bezmála katedrálu a jako dospělá nemohla jsem se vynadivit, proč ho přestavěli na takový malý:). Před revolucí tam bylvýborný páter Rudolf (alespoň doufám, že jméno nepletu), to on si prosadil onu moderní podobu křížové cesty. Mám to tam moc ráda.

Anonymní řekl(a)...

Dnes prohrála svůj boj se SMA jedna krásná čistá dušička, malá slečna s bojovným srdcem a touhou po životě. Je to nespravedlivé, dostala od života jen 14 let. Ale naučila nás všechny okolo, že se nesmí všechno hned vzdávat, že se musí bojovat až do konce. Budeme na ni pořád vzpomínat, kousek jí zůstane pořád v našich srdíčkách.Dana

Mija řekl(a)...

Markéto, je fajn, že si našla příjemnou chvilku i místo, kde můžeš dát věcem průchod, tak jak jsou. Ať vánoce můžete prožít co nejklidněji..tady máš něco u nás http://www-eternity.blogspot.cz/2012/12/liebster-blog.html

Wlcice řekl(a)...

Milá Dano,
těžko cokoli k tomu dodat. Vlastní zkušenost je nepřenosná, mohu jen říct, že je to těžké-přetěžké... člověk se znovu učí žít a zjišťuje denně, jak moc mu to dítě chybí. Ale život jde dál,jestli to někdy přebolí-to nevím, ušla jsem zatím jen kousek z té bolestné cesty. Každopádně vím, že jsem nic nemohla udělat pro to, aby se to nestalo. A za těch 3/4 roku asi nebylo jediného dne, kdy bychom jméno Majdy nevyslovili nahlas. Stále vzpomínáme... s láskou a úctou k tomu, čemu všemu nás naučila a o co všechno náš život obohatila.

Přijměte naši upřímnou soustrast. Hodně sil do dalších dní!