29.1.2012
V názvu tohoto příspěvku se zřejmě skrývá nový terminus technicus. A kde že jsem k němu přišla? Odposlechla na ulici.
Jak víme, je doba zápisů do 1.tříd. natěšení předškoláci se nemohou dočkat a pyšní rodiče při tomto aktu své potomky natáčejí prostřednictvím nejnovějších technických výstřelků. Jenže než vůbec potomek poprvé do školy vstoupí, netuší, co všechno jeho rodiče absolvovali, aby se ujistili, že právě tato škola budo tou pravou a bude hodna vyučovat jejich poklad.
I vedl jeden tatínek předškolačky telefonní hovor na téma "dobrá škola" a po několika větách bylo zjevné, že takovou, která bude odpovídat jeho představám a požadavkům, ještě nikde nepostavili.
A zazněla i tato věta: "Nojo, všichni blbnou s tou inkluzí. Školy jsou teď plný těch inkluzívních dementů, to pak normální děti akorát brzdí a všechno jde do kopru..."
No vida! Taky názor. Mám jednoho inkluzívního dementa doma. Tak vím, co to v praxi obnáší. To je ale v tuto chvíli jedno. Fascinuje mě spíš jak společnost, která nezvládla integraci, směle přistoupila k vyšší fázi- tedy k inkluzi- tedy čistě teoreticky samozřejmě. V praxi to vypadá docela jinak.
Moc děkuji Ivy za odkaz na pořad, který mi v TV utekl. Jmenuje se příznačně: "Ošklivé slovo inkluze"
Koho toto téma zajímá, rozhodně doporučuju ke zhlédnutí - zabere cca 25minut. Je zajímavé poslouchat uhlazené fráze ministerských úředníků, a pak následně slyšet od ředitelů a učitelů škol, jaká je praxe a jak od příslušných institucí (zřizovatelů atp.) nedostali peníze ani na základní platy asistentů... inkluze je zatím i pro mne ošklivým slovem s neurčitým významem.
Zobrazují se příspěvky se štítkemIntegrace bez legrace. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemIntegrace bez legrace. Zobrazit všechny příspěvky
Integrační potíže trvalého rázu
25.1.2012
S novým rokem zůstaly staré potíže.
Další věcí, která mě opět dostala, je zapojení Majdy do výuky. Pečliví čtenáři už vědí, že škola organizuje nejrůznější akce a exkurzní dny, ovšem nikdy nikdo neřeší, zda to bude schůdné i pro Majdu. :-(
Tentokrát jdou 9.třídy v rámci výuky dějepisu do kostela sv. Cyrila a Metoděje, který za II. světové války poskytl útočiště českým parašutistům, kteří v roce 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Samozřejmě, že do katakomb se s vozíkem Majda nedostane. No, ale naivně jsem očekávala, že p.učitelka třídní (dějepisářka organizující tuto akci) spolu s paní asistentkou dají hlavy dohromady a připraví i nějaký program pro Majdu- něco, kam by mohla, nebo co by mohla- vidět, zkoumat, připravit, načíst, zpracovat- k tomuto tématu.
Omyl.
Majda prý počká ve škole- se šestými třídami, které zpracovávají projekt "Anglosaské země".
???
Majda řekla, že nikam nejde, že neví, co by tam dělala, když na to nemá ani nic připraveného a že nebude na třídu 4hodiny čekat, až přijdou z kostela a budou si promítat film "Atentát".
Já to naprosto chápu. Nutit ji samozřejmě nebudu.
S paní učitelkou jsme si vyměily několik mailů, které s komunikací neměly nic společného. Ona mi vytrvale opakovala, že kostel není bezbariérový a já se dožadovala toho, aby i moje dítě smělo nahlédnout do české historie a ne si hrát s dětmi nad mapou Anglie.
Nic. Nemělo to cenu.
Dala jsem tedy sama sobě úkol, jak bych takovou situaci vyřešila v praxi učitele já, protože nejednoho čtenáře to už jistě napadlo, že se mi to píše, ale co bych dělala já na místě p.učitelky.;-)
Nedalo to ani tolik práce a nabídla se mi výstava "The Silent Village" a Jan Kaplan: 10:35 - obě věnované atentátu a událostem, které následovaly, v galerii DOX, které je plně bezbariérová, od školy vzdálená tři stanice metrem.
Takže to možná nebylo o tom, že se ani v tomto případě pro Majdu nenašla žádná náhradní forma, jak toto téma zajímavě přiblížit i jí - ona se zkrátka nehledala. Zřejmě to není pro vozíčkáře důležité.
Zítra si tedy s Majdou dáme úřední den a půjdeme zažádat o OP a novou parkovací kartu pro vozíčkáře.
Do DOXu na výše zmiňovanou výstavu zajedeme 100%, protože toto téma je nám blízké- koneckonců naše babičky to zažily na vlastní kůži a od osudné atentátnické zatáčky bydlíme coby kamenem dohodil.
Je mi líto, že z každého exkurzního dne, na které se všechny děti logicky těší, že se nebudou učit klasicky v lavicích, si naše dítě odnáší vždycky pachuť toho, že se s ním nepočítá, že je tam navíc a že ho teď zrovna s sebou nepotřebujeme, takže si ho odložíme, kde zrovna bude místo - bez ohledu na souvislosti, na jeho pocity...
Původně jsem tento příspěvek chtěla napsat do uzamčené části blogu, aby se zas do Majdy někdo nenavážel, ale pak jsem si řekla, že si to třeba přečte i někdo, kdo si z toho vezme ponaučení. A byť by to k zamyšlení donutilo jednoho jediného člověka, pak mělo smysl to napsat.
A aby tu nebylo tak smutno, Martina má angínu- jak hrom. Už 3dny leží a běduje. Skoro nejí, má teplotu a nechce se jí polykat penicilin.
Tak s panem Wlkem lehce nestíháme- přebíháme z práce k dětem a naopak.
S novým rokem zůstaly staré potíže.
Další věcí, která mě opět dostala, je zapojení Majdy do výuky. Pečliví čtenáři už vědí, že škola organizuje nejrůznější akce a exkurzní dny, ovšem nikdy nikdo neřeší, zda to bude schůdné i pro Majdu. :-(
Tentokrát jdou 9.třídy v rámci výuky dějepisu do kostela sv. Cyrila a Metoděje, který za II. světové války poskytl útočiště českým parašutistům, kteří v roce 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Samozřejmě, že do katakomb se s vozíkem Majda nedostane. No, ale naivně jsem očekávala, že p.učitelka třídní (dějepisářka organizující tuto akci) spolu s paní asistentkou dají hlavy dohromady a připraví i nějaký program pro Majdu- něco, kam by mohla, nebo co by mohla- vidět, zkoumat, připravit, načíst, zpracovat- k tomuto tématu.
Omyl.
Majda prý počká ve škole- se šestými třídami, které zpracovávají projekt "Anglosaské země".
???
Majda řekla, že nikam nejde, že neví, co by tam dělala, když na to nemá ani nic připraveného a že nebude na třídu 4hodiny čekat, až přijdou z kostela a budou si promítat film "Atentát".
Já to naprosto chápu. Nutit ji samozřejmě nebudu.
S paní učitelkou jsme si vyměily několik mailů, které s komunikací neměly nic společného. Ona mi vytrvale opakovala, že kostel není bezbariérový a já se dožadovala toho, aby i moje dítě smělo nahlédnout do české historie a ne si hrát s dětmi nad mapou Anglie.
Nic. Nemělo to cenu.
Dala jsem tedy sama sobě úkol, jak bych takovou situaci vyřešila v praxi učitele já, protože nejednoho čtenáře to už jistě napadlo, že se mi to píše, ale co bych dělala já na místě p.učitelky.;-)
Nedalo to ani tolik práce a nabídla se mi výstava "The Silent Village" a Jan Kaplan: 10:35 - obě věnované atentátu a událostem, které následovaly, v galerii DOX, které je plně bezbariérová, od školy vzdálená tři stanice metrem.
Takže to možná nebylo o tom, že se ani v tomto případě pro Majdu nenašla žádná náhradní forma, jak toto téma zajímavě přiblížit i jí - ona se zkrátka nehledala. Zřejmě to není pro vozíčkáře důležité.
Zítra si tedy s Majdou dáme úřední den a půjdeme zažádat o OP a novou parkovací kartu pro vozíčkáře.
Do DOXu na výše zmiňovanou výstavu zajedeme 100%, protože toto téma je nám blízké- koneckonců naše babičky to zažily na vlastní kůži a od osudné atentátnické zatáčky bydlíme coby kamenem dohodil.
Je mi líto, že z každého exkurzního dne, na které se všechny děti logicky těší, že se nebudou učit klasicky v lavicích, si naše dítě odnáší vždycky pachuť toho, že se s ním nepočítá, že je tam navíc a že ho teď zrovna s sebou nepotřebujeme, takže si ho odložíme, kde zrovna bude místo - bez ohledu na souvislosti, na jeho pocity...
Původně jsem tento příspěvek chtěla napsat do uzamčené části blogu, aby se zas do Majdy někdo nenavážel, ale pak jsem si řekla, že si to třeba přečte i někdo, kdo si z toho vezme ponaučení. A byť by to k zamyšlení donutilo jednoho jediného člověka, pak mělo smysl to napsat.
A aby tu nebylo tak smutno, Martina má angínu- jak hrom. Už 3dny leží a běduje. Skoro nejí, má teplotu a nechce se jí polykat penicilin.
Tak s panem Wlkem lehce nestíháme- přebíháme z práce k dětem a naopak.
Další exkurzní den
Škaredá středa, dá se říct.
Opět mě dostihla moje noční můra: integrace!
Léta se rozčiluju- tedy nejen já, ale já to činím taknějak aktivně, poněvadž když už jezdím na různé semináře a konference, ráda bych, aby se to, co se na této akademické půdě káže, projevilo už konečně taky v praxi. A ono ne a ne!
Zas tu máme naše oblíbené exkurzní dny. Tedy dny, kdy se žáci v rámci výuky odeberou do terénu, aby poznávali svět i z jiného úhlu. Má to jen malý háček. Obvykle se nepočítá s tím, že by měla jít i Majda. Nevím, proč tomu tak je. Škola má zkrátka nějaký plán akcí, podle něhož se jede již dlouhá léta, a nebude je přece měnit! Určitě je míň práce sdělit jednomu, že tam prostě nepůjde, protože to pro něj není přístupné, než vymýšlet nějaké jiné aletrnativy.
Majda chodí letos už do 9.třídy. Řekla jsem, si, že když během 8let škola nepřistoupila na integraci jako takovou, nedá se s tím nic dělat. Hold to nějak musí dožít... rezignovala jsem. Ale protože to pro mne není tak úplně přirozený postoj k věci, samozřejmě mi to nevydrželo...
Sled událostí byl asi takový:
Devítka půjde ve čtvrtek v rámci exkurzního dne na exkurzi do pivovaru Staropramen - znělo sdělení školy. A nic víc.
V úterý ráno jsem tedy navštívila školu osobně, abych zjistila, jak to mají vymyšlené s dopravou a organizací, protože jet z našeho okraje přes centrum Prahy na Smíchov- to je tak vzít si celodenní dovolenou. (zde se nabízí otázka: Proč tohle musím zjišťovat já? Proč už rovnou není u sdělení dopsáno, jak to bude s Majdou?)
Asistentka nic nevěděla, protože ve čtvrtek má službu ta druhá. Přišla sama zástupkyně a ihned přivolala paní učitelku, co akci měla na starost, aby mě ubezpečily, že dopravu neřešily, protože pivovar je samé schody. Majda tam tedy nemůže.... prima. (stále myslím usilovně na to, že nemám dělat potíže, že mi to zato nestojí... a že prosazovat její účast na této akci je v tuto chvíli opravdu nesmyslné)
"Předpokládám tedy, že bude mít nějaký individuální náhradní program...", konstatuju suše.
"No, ano... to by mohla", pravila paní zástupkyně celkem vlídně, " my tu v budově máme pro nižší ročníky záchranný systém- hasiči, záchranáři- co , Majdo, chtěla bys?"
Majda celkem oddaně kývla. ... co taky asi na to říct, že?
Snažím se na tom hledat pozitiva - probírám to ještě mezi 4očima s Majdou, říkám jí, že naštěstí už chod pivovaru viděla v Dublinu a že ve Staropramenu to jistě lepší nebude... no takové ty řeči, když sami sebe chcete ujistit o něčem, co byste normálně řešili jinak.
Majda neprotestuje. Tak se ještě rozloučím se všemi třemi dospělými a letím do práce.
Středa.
Situace se změnila..... podrobnosti raději jen zde.
Všechno je jinak a bude lepší, když Majda zůstane doma....
Následoval můj telefonát do školy a pohovoření na téma integrace a účast Majdy na akcích konaných mimo školu. Nepříjemná a poněkolikáté se opakující záležitost.
Závěrem:
Tak mi v rámci integrace došly mi nápady, zbraně... je mi zvláštně divně.
Když na různých setkáních vidím rodiče postižených dětí- co všechno dokáží: pracovat, starat se mnohdy o velice složitě nemocné děti, a přesto ještě organizovat akce pro druhé, jezdit po výletech s tím, že se výpravy účastní všichni členové rodiny - zdraví i nemocní....
Co je potřeba k tomu, aby se člověk začal chovat lidsky?
...tak první exkurzní den si můžeme odškrtnout. Ještě nás tento rok čekají asi čtyři...
Opět mě dostihla moje noční můra: integrace!
Léta se rozčiluju- tedy nejen já, ale já to činím taknějak aktivně, poněvadž když už jezdím na různé semináře a konference, ráda bych, aby se to, co se na této akademické půdě káže, projevilo už konečně taky v praxi. A ono ne a ne!
Zas tu máme naše oblíbené exkurzní dny. Tedy dny, kdy se žáci v rámci výuky odeberou do terénu, aby poznávali svět i z jiného úhlu. Má to jen malý háček. Obvykle se nepočítá s tím, že by měla jít i Majda. Nevím, proč tomu tak je. Škola má zkrátka nějaký plán akcí, podle něhož se jede již dlouhá léta, a nebude je přece měnit! Určitě je míň práce sdělit jednomu, že tam prostě nepůjde, protože to pro něj není přístupné, než vymýšlet nějaké jiné aletrnativy.
Majda chodí letos už do 9.třídy. Řekla jsem, si, že když během 8let škola nepřistoupila na integraci jako takovou, nedá se s tím nic dělat. Hold to nějak musí dožít... rezignovala jsem. Ale protože to pro mne není tak úplně přirozený postoj k věci, samozřejmě mi to nevydrželo...
Sled událostí byl asi takový:
Devítka půjde ve čtvrtek v rámci exkurzního dne na exkurzi do pivovaru Staropramen - znělo sdělení školy. A nic víc.
V úterý ráno jsem tedy navštívila školu osobně, abych zjistila, jak to mají vymyšlené s dopravou a organizací, protože jet z našeho okraje přes centrum Prahy na Smíchov- to je tak vzít si celodenní dovolenou. (zde se nabízí otázka: Proč tohle musím zjišťovat já? Proč už rovnou není u sdělení dopsáno, jak to bude s Majdou?)
Asistentka nic nevěděla, protože ve čtvrtek má službu ta druhá. Přišla sama zástupkyně a ihned přivolala paní učitelku, co akci měla na starost, aby mě ubezpečily, že dopravu neřešily, protože pivovar je samé schody. Majda tam tedy nemůže.... prima. (stále myslím usilovně na to, že nemám dělat potíže, že mi to zato nestojí... a že prosazovat její účast na této akci je v tuto chvíli opravdu nesmyslné)
"Předpokládám tedy, že bude mít nějaký individuální náhradní program...", konstatuju suše.
"No, ano... to by mohla", pravila paní zástupkyně celkem vlídně, " my tu v budově máme pro nižší ročníky záchranný systém- hasiči, záchranáři- co , Majdo, chtěla bys?"
Majda celkem oddaně kývla. ... co taky asi na to říct, že?
Snažím se na tom hledat pozitiva - probírám to ještě mezi 4očima s Majdou, říkám jí, že naštěstí už chod pivovaru viděla v Dublinu a že ve Staropramenu to jistě lepší nebude... no takové ty řeči, když sami sebe chcete ujistit o něčem, co byste normálně řešili jinak.
Majda neprotestuje. Tak se ještě rozloučím se všemi třemi dospělými a letím do práce.
Středa.
Situace se změnila..... podrobnosti raději jen zde.
Všechno je jinak a bude lepší, když Majda zůstane doma....
Následoval můj telefonát do školy a pohovoření na téma integrace a účast Majdy na akcích konaných mimo školu. Nepříjemná a poněkolikáté se opakující záležitost.
Závěrem:
Tak mi v rámci integrace došly mi nápady, zbraně... je mi zvláštně divně.
Když na různých setkáních vidím rodiče postižených dětí- co všechno dokáží: pracovat, starat se mnohdy o velice složitě nemocné děti, a přesto ještě organizovat akce pro druhé, jezdit po výletech s tím, že se výpravy účastní všichni členové rodiny - zdraví i nemocní....
Co je potřeba k tomu, aby se člověk začal chovat lidsky?
...tak první exkurzní den si můžeme odškrtnout. Ještě nás tento rok čekají asi čtyři...
Dojalo mě...
6.9.2011
Majdina třída -jako každým rokem touto dobou- odjela na týdenní zážitkový kurz. Majda letos jet nechtěla. Loni si to zkusila a letos řekla už v květnu, že nepojede. Že si myslí, že tam nikomu chybět nebude.
Mrzí mě to, ale nebyla jsem tam, nemůžu hodnotit, co a jak se kde odehrávalo, každopádně o tom dnešní příspěvek nebude.
Ve škole pro děti, které se této akce neúčastní, není připraven žádný ekvivalentní program - exkurze, kultura.. nic takového, tudíž jsem na tento týden s klidem domluvila takové ty nudné pochůzky po doktorech, co se nám během školního roku s obtížemi vejdou do plánu, ale čas od času je lékařského dozoru potřeba.
A byla jsem mile překvapena tím, co udělala jedna Majdina školní asistentka- paní K.
Ptala se, jestli by mi to nevadilo, že ty dny, kdy má mít službu- tedy středa a pátek, by si Majdu vzala někam na výlety po Praze, aby měla taky nějaké vzrůšo- že by spolu mohly jít třeba na Vyšehrad a pak posedět v bezbariérové TAkavárně no a v pátek, že by domluvila exkurzi do České televize.
Nevěřila jsem vlastním uším! To se nestává denně. Vážně je tu někdo, koho moje dítě neotravuje a kdo jej i sám aktivně vyhledá, ačkoli by se mohl v poklidu "zašít" při administrativních pracích v budově školy??!
Potěšilo mě to tak moc, že jsem po dlouhé době byla vážně dojatá! ...jak málo mi stačí, že? ;-)
Majda se tetelila blahem. Výlet na Vyšehrad se bohužel neuskutečnil, protože se ochladilo a nakonec i lilo, což na procházení se a cestování s vozíkem není ideální. K. ovšem operativně změnila plán a zavolala, že přijede tedy k nám- jestli tedy může a že si alespoŇ s Majdou udělají debatní kroužek a popovídají si o prázdninách, proberou chov morčat a spoustu jiných důležitostí ;-)
No a v pátek ráno vyrážíme za zážitky do ČT! V tomto případě nás počasí nezaskočí, takže se těšíme všichni :-)
Děkuji tímto všem kreativním lidem, kterým občas stojí za to potěšit někoho druhého... jentak- zdarma, bez nároku na odměnu. Velmi vzácné- a přitom tolik potřebné!
Díky.
Majdina třída -jako každým rokem touto dobou- odjela na týdenní zážitkový kurz. Majda letos jet nechtěla. Loni si to zkusila a letos řekla už v květnu, že nepojede. Že si myslí, že tam nikomu chybět nebude.
Mrzí mě to, ale nebyla jsem tam, nemůžu hodnotit, co a jak se kde odehrávalo, každopádně o tom dnešní příspěvek nebude.
Ve škole pro děti, které se této akce neúčastní, není připraven žádný ekvivalentní program - exkurze, kultura.. nic takového, tudíž jsem na tento týden s klidem domluvila takové ty nudné pochůzky po doktorech, co se nám během školního roku s obtížemi vejdou do plánu, ale čas od času je lékařského dozoru potřeba.
A byla jsem mile překvapena tím, co udělala jedna Majdina školní asistentka- paní K.
Ptala se, jestli by mi to nevadilo, že ty dny, kdy má mít službu- tedy středa a pátek, by si Majdu vzala někam na výlety po Praze, aby měla taky nějaké vzrůšo- že by spolu mohly jít třeba na Vyšehrad a pak posedět v bezbariérové TAkavárně no a v pátek, že by domluvila exkurzi do České televize.
Nevěřila jsem vlastním uším! To se nestává denně. Vážně je tu někdo, koho moje dítě neotravuje a kdo jej i sám aktivně vyhledá, ačkoli by se mohl v poklidu "zašít" při administrativních pracích v budově školy??!
Potěšilo mě to tak moc, že jsem po dlouhé době byla vážně dojatá! ...jak málo mi stačí, že? ;-)
Majda se tetelila blahem. Výlet na Vyšehrad se bohužel neuskutečnil, protože se ochladilo a nakonec i lilo, což na procházení se a cestování s vozíkem není ideální. K. ovšem operativně změnila plán a zavolala, že přijede tedy k nám- jestli tedy může a že si alespoŇ s Majdou udělají debatní kroužek a popovídají si o prázdninách, proberou chov morčat a spoustu jiných důležitostí ;-)
No a v pátek ráno vyrážíme za zážitky do ČT! V tomto případě nás počasí nezaskočí, takže se těšíme všichni :-)
Děkuji tímto všem kreativním lidem, kterým občas stojí za to potěšit někoho druhého... jentak- zdarma, bez nároku na odměnu. Velmi vzácné- a přitom tolik potřebné!
Díky.
Školní výlet - zámek Loučeň
23.6.2011
V rámci integrace našeho staršího dítěte jsme si dovolenou prodloužili o den, abychom zajistili jeho logistiku na školní výlet do loučeňského labyrintária. Kdo nezná, vřele doporučuju. Příjemné prostředí, za nedeštivého počasí výlet na celý den. V rozlehlé zahradě zámku se nachází 12 obrovských labyrintů všech druhů- travnaté, tisové, kamenné...
Podrobnosti o školním výletě zde raději vynechám. Každopádně jsme hodinu volného času, kdy Majda byla se třídou, věnovali návštěvě zámku, který je bezbariérový až po zdolání schodiště do 1.patra. ;-)
Slečna v pokladně žertovala, že tam mají samé školní výpravy a kam nás dva přidá... nakonec zazářila, že tam mají skupinu důchodců a že to pro nás bude asi vhodnější :-)) Hned s e tedy lekla, co to řekla nahlas, ale nás to docela pobavilo a rádoby vtipně jsme slečně odpovídali. Tak jo- alespoŇ to bude dost nahlas a pomalu. ;-)
Průvodci jsou v dobových kostýmech a seznámují návštěvníky takovým spíše populárně-naučným výkladem s původem rodu Thurn - Taxisů, kteří byli dlouholetými majiteli zámku a nezanechali po sobě jen pověstný "Taxisův příkop".
Thurn - Taxisové, zámečtí páni, totiž zbohatli především provozováním poštovních služeb, na něž získali postupně monopol v podstatě v celé Itálii a střední a západní Evropě - toto jsou poštovní saně.
Kněžna Marie von Hohenlohe ráda vyvolávala duchy ...
A kníže Alexandr si za potrpěl na vzhled bankovek. Komorník tedy žehlil, aby byly rovné a mince omýval, neboŤ kníže se bál nemocí...
Zámecká restaurace mě tedy zklamala a a laxní chování personálu vytočilo natolik (zkratkovitě: jídelní lístek, prosím. - Nemáme-jen co je napsáno na tabuli-segedín..hm, ten nejíme. No tak nic.
A pro děti? -No, dneska nic, máme fofr. -
A ten jídelní lístek, co visí venku? - No ten dneska neplatí...
- chápete to někdo? No, my jsme to pak pochopili: školní výpravy totiž obvykle prohlídku zámku objednávají i s jídlem- dětské menu za 135Kč není úplně to nejlevnější... tak proto opadá zájem o obyčejné hosty- máme vyděláno, vy nám tu nepřidělávejte práci...- škoda), že jsme odešli za brány zámku- a dobře jsme udělali! Hned vedle "Zmrzlinového ráje" jsme totiž byli vítanými hosty v typické české hospodě.
V Loučni jsme byli už podruhé a budeme se tam rádi vracet. Je to dobrý výlet i pro cyklisty- nedaleko jsou ještě Dobrovická muzea a Jabkenice- takže vzdělávat se lze i po trase.
Slečny v pokladně a pan pořadatel ochotní, milí a turistům nápomocní.
V rámci integrace našeho staršího dítěte jsme si dovolenou prodloužili o den, abychom zajistili jeho logistiku na školní výlet do loučeňského labyrintária. Kdo nezná, vřele doporučuju. Příjemné prostředí, za nedeštivého počasí výlet na celý den. V rozlehlé zahradě zámku se nachází 12 obrovských labyrintů všech druhů- travnaté, tisové, kamenné...
Slečna v pokladně žertovala, že tam mají samé školní výpravy a kam nás dva přidá... nakonec zazářila, že tam mají skupinu důchodců a že to pro nás bude asi vhodnější :-)) Hned s e tedy lekla, co to řekla nahlas, ale nás to docela pobavilo a rádoby vtipně jsme slečně odpovídali. Tak jo- alespoŇ to bude dost nahlas a pomalu. ;-)
Průvodci jsou v dobových kostýmech a seznámují návštěvníky takovým spíše populárně-naučným výkladem s původem rodu Thurn - Taxisů, kteří byli dlouholetými majiteli zámku a nezanechali po sobě jen pověstný "Taxisův příkop".
Thurn - Taxisové, zámečtí páni, totiž zbohatli především provozováním poštovních služeb, na něž získali postupně monopol v podstatě v celé Itálii a střední a západní Evropě - toto jsou poštovní saně.
Zámecká restaurace mě tedy zklamala a a laxní chování personálu vytočilo natolik (zkratkovitě: jídelní lístek, prosím. - Nemáme-jen co je napsáno na tabuli-segedín..hm, ten nejíme. No tak nic.
A pro děti? -No, dneska nic, máme fofr. -
A ten jídelní lístek, co visí venku? - No ten dneska neplatí...
- chápete to někdo? No, my jsme to pak pochopili: školní výpravy totiž obvykle prohlídku zámku objednávají i s jídlem- dětské menu za 135Kč není úplně to nejlevnější... tak proto opadá zájem o obyčejné hosty- máme vyděláno, vy nám tu nepřidělávejte práci...- škoda), že jsme odešli za brány zámku- a dobře jsme udělali! Hned vedle "Zmrzlinového ráje" jsme totiž byli vítanými hosty v typické české hospodě.
V Loučni jsme byli už podruhé a budeme se tam rádi vracet. Je to dobrý výlet i pro cyklisty- nedaleko jsou ještě Dobrovická muzea a Jabkenice- takže vzdělávat se lze i po trase.
Slečny v pokladně a pan pořadatel ochotní, milí a turistům nápomocní.
Nechce se mi tomu věřit...
22.2.2011
Dostihla nás můra jménem volba povolání.
Majda je sice teprve v 8.třídě, ale známe poměry v naší vyspělé společnosti, kde o integraci a inkluzi byly popsány tuny papíru, ale v praxi pak máme problém integrovanému dítěti vyhovět a inkluzi mnohdy chápeme tak, že mu prostě umožníme, aby se dané akce nezúčastnil s tím, že nepřítomnost bude mít samozřejmě omluvenou.
Zlobí mě to. Tedy zlobí nás to jako rodiče oba, ale já jsem ten hlučnější. Tedy ten, který se jde hned k těm nejpovolanějším zeptat, proč je to právě tak a ne jinak a pokaždé podlehne jakémusi masochistickém puzení a začne se školou diskutovat :-)
Přechod na střední školu mě děsí. Děsí mě představa, že začneme zase někde od nuly. Znovu budeme všechno budovat, vysvětlovat, znova budeme všechny na vlastní oči přesvědčovat, že handicapovaný jedinec zpravidla bývá vybaven vlastním mozkem a lze komunikovat přímo s ním a že chce s vrstevníky sdílet všechno- třeba i ty průšvihy.
S ohledem na studijní výsledky Majdy - navrhla speciální pedagožka gympl. ( na 8leté gymnázium od ní Majda doporučení nedostala, že by to nezvládla- ale vida: časy se mění a teď je všechno jinak)
Majda ovšem prohlásila, že na gympl nejde, že je tam těžká matika a ona že ji nesnáší. Hotovo. Uzavřeno.
Tož jsem nabídla nedalekou obchodní akademii. Není sice bez bariér, ale byla jsem odhodlána zajít osvítit pana ředitele osobně. Ani tím jsem Majdu nenadchla. "A co tam jako budu hledat?" , pravila udiveně.
Odsekla jsem, že aŤ tedy klidně sedí doma a hledí z okna, že mi nějak uniklo, že si můžeme vybírat školu podle momentální nálady, že máme jaksi tolik extra požadavků, že budeme rádi, umístíme-li se s naším vozíkem vůbec někam.
Náhoda tomu asi chtěla. Ve schránce se minulý týden objevil leták, který lákal zájemce o studium na SŠ (o níž jsem ani nevěděla, že se přestěhovala do našeho rajonu) na den otevřených dveří. Asi radši nebudu zatím psát, o jakou školu jde, abych něco napokazila. Majda je výběrem nadšená, protože by uplatnila svůj výtvarný talent a estetické cítění.
Vydali jsme se tam sami- abychom zmapovali terén a Majdě nevzali iluze. Wlk mě v autě školil: "Opovaž se hned začít přeměřovat šířku dveří a otravovat s velkým záchodem! To nech na jindy!!" ;-)
A jaké bylo naše překvapení! Budovu školy tvoří asi 4 přízemní pavilony (jupí- jen 4schody k překonání!) Paní zástupkyně nám vše vysvětlila, vybavení školy považuju za nadstandardní, co se techniky týče.
Sdělili jsme jí svůj problém. Řekla suše, že to vůbec není problém. A co budeme potřebovat, aŤ to nastíníme, aby věděla, co má s panem ředitelem projednat a sama hned aktivně jmenovala: "Asi upravit záchod, že? Pak nějakou místost na odpočinek... No, rozmystele se rychle, abychom to všechno stihli. Musíme taky sehnat asistenta a nějaké peníze, aby ten jeho plat k něčemu vypadal..."
Měla jsem dojem, že se mi ta paní zdá... Vysvětlila nám, že už tam "jednoho kluka z Jedličkárny (to se nesmí říkat, odborníci to nemají rádi! :-) ) měli a že to vypracovali tak, že kluk už ve třeťáku nechtěl asistenta a starali se o něj spolužáci... Tak takový ráj na zemi u nás nehrozí, ale poslouchá se to krásně.
Takže začátkem března uskutečníme výpravu i s Majdou, oměříme ty dveře a záchody :-) a jestli to bude stát za řeč, určitě napíšu :-))
Dostihla nás můra jménem volba povolání.
Majda je sice teprve v 8.třídě, ale známe poměry v naší vyspělé společnosti, kde o integraci a inkluzi byly popsány tuny papíru, ale v praxi pak máme problém integrovanému dítěti vyhovět a inkluzi mnohdy chápeme tak, že mu prostě umožníme, aby se dané akce nezúčastnil s tím, že nepřítomnost bude mít samozřejmě omluvenou.
Zlobí mě to. Tedy zlobí nás to jako rodiče oba, ale já jsem ten hlučnější. Tedy ten, který se jde hned k těm nejpovolanějším zeptat, proč je to právě tak a ne jinak a pokaždé podlehne jakémusi masochistickém puzení a začne se školou diskutovat :-)
Přechod na střední školu mě děsí. Děsí mě představa, že začneme zase někde od nuly. Znovu budeme všechno budovat, vysvětlovat, znova budeme všechny na vlastní oči přesvědčovat, že handicapovaný jedinec zpravidla bývá vybaven vlastním mozkem a lze komunikovat přímo s ním a že chce s vrstevníky sdílet všechno- třeba i ty průšvihy.
S ohledem na studijní výsledky Majdy - navrhla speciální pedagožka gympl. ( na 8leté gymnázium od ní Majda doporučení nedostala, že by to nezvládla- ale vida: časy se mění a teď je všechno jinak)
Majda ovšem prohlásila, že na gympl nejde, že je tam těžká matika a ona že ji nesnáší. Hotovo. Uzavřeno.
Tož jsem nabídla nedalekou obchodní akademii. Není sice bez bariér, ale byla jsem odhodlána zajít osvítit pana ředitele osobně. Ani tím jsem Majdu nenadchla. "A co tam jako budu hledat?" , pravila udiveně.
Odsekla jsem, že aŤ tedy klidně sedí doma a hledí z okna, že mi nějak uniklo, že si můžeme vybírat školu podle momentální nálady, že máme jaksi tolik extra požadavků, že budeme rádi, umístíme-li se s naším vozíkem vůbec někam.
Náhoda tomu asi chtěla. Ve schránce se minulý týden objevil leták, který lákal zájemce o studium na SŠ (o níž jsem ani nevěděla, že se přestěhovala do našeho rajonu) na den otevřených dveří. Asi radši nebudu zatím psát, o jakou školu jde, abych něco napokazila. Majda je výběrem nadšená, protože by uplatnila svůj výtvarný talent a estetické cítění.
Vydali jsme se tam sami- abychom zmapovali terén a Majdě nevzali iluze. Wlk mě v autě školil: "Opovaž se hned začít přeměřovat šířku dveří a otravovat s velkým záchodem! To nech na jindy!!" ;-)
A jaké bylo naše překvapení! Budovu školy tvoří asi 4 přízemní pavilony (jupí- jen 4schody k překonání!) Paní zástupkyně nám vše vysvětlila, vybavení školy považuju za nadstandardní, co se techniky týče.
Sdělili jsme jí svůj problém. Řekla suše, že to vůbec není problém. A co budeme potřebovat, aŤ to nastíníme, aby věděla, co má s panem ředitelem projednat a sama hned aktivně jmenovala: "Asi upravit záchod, že? Pak nějakou místost na odpočinek... No, rozmystele se rychle, abychom to všechno stihli. Musíme taky sehnat asistenta a nějaké peníze, aby ten jeho plat k něčemu vypadal..."
Měla jsem dojem, že se mi ta paní zdá... Vysvětlila nám, že už tam "jednoho kluka z Jedličkárny (to se nesmí říkat, odborníci to nemají rádi! :-) ) měli a že to vypracovali tak, že kluk už ve třeťáku nechtěl asistenta a starali se o něj spolužáci... Tak takový ráj na zemi u nás nehrozí, ale poslouchá se to krásně.
Takže začátkem března uskutečníme výpravu i s Majdou, oměříme ty dveře a záchody :-) a jestli to bude stát za řeč, určitě napíšu :-))
Zas ta škola :-(
2.11. 2010
Na dnešní "dušičkový" den jsem měla domluvenou schůzku ve škole, na kterou jsem se vůbec netěšila. Moje jednání se školou nebývají úspěšná. Veškeré připomínky vedení školy chápe jako osobní útok, rozhodně není co zlepšovat, všechno mají promyšlené a dělají to nejlíp. Komu to nevyhovuje, aŤ si dá dítě jinam... No to se lehko řekne, ale těžko udělá, protože v celém širém okolí je jako bezbariérová uváděna jen a pouze právě tato škola :-(
Na programu bylo řešení mých připomínek k tomu, že Majda má v IVP zapsáno něco, co se ve skutečnosti nedodržuje, připomínkovala jsem zejména sestavení rozvrhu a stěhování tříd, kdy Majda veškeré přestávky tráví na plošině a cestuje z patra do patra, místo aby se vesele bavila se spolužáky a sledovala cvrkot kolem sebe. To přece není správné??? Navíc schodiště ve škole není nikterak široké, takže pokud jede po schodišti plošina, zbývá pro pěší jen úzký pruh- tak si představte tu pohodu, jak se dav pubošů valí vzhůru, zatímco jiný jde přesně opačným směrem. Všichni mají na zádech batohy, někteří je používají jako airbag a nosí je na břiše, strkají se... asistentka je zoufalá, protože jednou rukou drží ovladač a tou druhou máchá a odhání ty největší divočáky. Když jsem to před dvěma lety to viděla poprvé, hlásila jsem to výchovné poradkyni- že tohle je nepřípustné, že i v Národním divadle uvaděčka zastaví příchozí diváky a když jede plošina, nikdo kolem neběhá- ať stěhování omezí na nejnutnější, odvětila mi, že to není možné, že jsou tak zvyklí... Na můj dotaz, co budou dělat, až se stane nějaký úraz ??? s úsměvem a klidem sobě vlastním řekla, že doufá, že se žádný nestane...
Na schůzku dorazila spec. pedagožka z SPC a ještě jsem zavolala na OS Rytmus, které asistenty školí a poprosila p. Uzlovou, která nedávno o asistenci vydala i praktickou příručku, zda by se nemohla zúčastnit a vyjádřit svůj názor na celou věc. Přítomny byly také obě asistentky (Majda byla ještě doma nemocná), paní uč. třídní (milá a vstřícná osoba, s níž jsme si vždy vše vyříkaly v klidu)- tedy všechny osoby, které mají k integraci a jejímu průběhu co říct. Vedení školy zastupovala výchovná poradkyně PaeDr. H. Po dvou hodinách diskutování a argumentování z nás paní H. byla asi lehce na nervy, neb tvrdila, že opravdu není v její kompetenci zrušit stěhování tříd a změnit rozvrh a že všechno chápe, ale nemůže pro nás udělat NIC. (tak to jsme zas nechápaly my...)
Mým dalším požadavkem bylo, aby i ostatní vyučující (jako p. uč. třídní) posílali Majdě výpisky v elektronické podobě- aby je asistentka nemusela zbytečně přepisovat - Majda v tu dobu tupě sedí a hledí do neurčita, zatímco u těch vytištěných sedí se zvýrazňovačem v ruce a podtrhává aktivně... nedovedu si představit, že některý z učitelů nepoužívá ke své práci PC- tak paní H. mě vyvedla z omylu. Pravila, že rozhodně nemůže nutit vyučující, aby si dělali přípravy na PC, že to není v její kompetenci. Bylo to silnější než já, a tak jsem se musela nahlas zeptat, zda i do budovy školy vstoupilo před deseti lety 21.století, že v dnešní době i děti na 1.stupni už tvoří referáty a i jednoduché prezentace na PC... jestli na tom není něco zvláštního, když učitel zaostává za svými žáky??? Usmívala se a opakovala, že je k tomu nemůžou nutit. Bezva. Hlavně, že mají (skoro všichni) certifikát o PC gramotnosti- školení hradilo tuším MŠMT.
Pro názornost kopíruji, co se náhodný čtenář dočte na školním webu: "Vzhledem k integraci žáků se zdravotním postižením jsou členy pedagogického sboru také asistenti pedagogů. Většina učitelů je držitelem certifikátu „Z“ nebo „P“ školení počítačové gramotnosti, učitelé se dále aktivně vzdělávají v práci s informační a komunikační technikou." .... ??? jistý rozpor se skutečností tu tedy nacházím ;-)
Uznala, že stěhování tříd není optimální, nicméně učitelé jsou tak zvyklí a vyhovuje jim to. Já zas šťourala v tom, zda vědí, jak to je pro ty tělesně postižené (Majda není jediná, kdo neběhá jako srna) náročné přesouvat se na čas z patra do patra... Jojo, vědí o tom, není to ideální. Grrr... bylo toho mnoho. Všichni jsme v podstatě chtěli to samé, paní H. nám měla oponovat, ale jaksi chyběly nosné argumenty. Ona chudinka ani neví, kde požádat o peníze na notebook, který má Majda doporučený jako pomůcku (fakt by to usnadnilo práci- asistentkám - ty PC ovládají bez problémů), které píší zápisky z hodin a Majdě při doplňování a taky snazší čtení ... takže další tajná soutěž... jdu do toho- jestli ho dřív sežene paní H., nebo já. Paní H. má náskok, shání (marně) už rok- a vždycky mi řekne "Vy to vidíte všechno moc jednoduše.")
Po dvou hodinách debaty nám paní H. dala pokyn, že se přesuneme do ředitelny, že pan ředitel chce být přítomen (nečekané překvapení). Ředitelna perfektně vybavena veškerou technikou, roh vyplňovala černá kožená sedací souprava, tmavě modrý koberec osvětlovaly skleněné koule rozházené po zemi... docela kontrast ve srovnání s kabinetem, který je honosně nazýván relaxační místností, kde má Majda trávit všechny ty zbytečné hodiny tělocviku a pracovních činností- temná úzká místnost bez topení připomínající spíše sklad nábytku, po modrém plyšovém koberci a pohodlném sezení ani stopy...
Pana ředitele jsem po těch letech viděla oficiálně viděla poprvé. Je to cca 50letý muž velmi urostlé postavy, vlasy vyholené, v prošívané černé vestě působí ještě mohutnějším dojmem- začal hřímat svým příjemně zbarveným sytým hlasem, že se klaní před všemi učitelkami, že "do toho šly" a klobouk dolů před tím, co všechno pro Majdu dělají (to opakoval hned 2x za sebou) ... to už jsme se po sobě se spec. pedagožkou významně dívaly, neb jediný, kdo se opravdu snaží a přistupuje individuálně je Majdina třídní (tu jsem už několikrát chválila- ona také hned připomněla elektronickou podobu úkolů a zápisků.) Pan ředitel pravil, že to je práce navíc a že on nemá prostředky na to, aby to ohodnotil a zdůraznil, jestli víme, kolik bere učitel!!, tudíž "nic nebude" - hehe, to mi připomíná mail, který v době začínající krize upozorňoval na to, za co všechno v Řecku úředníci berou příplatek :-)) Já myslím, že už samotné spuštění PC by mělo být finančně ohodnoceno!!!
(auuuu, to se mi snad zdá??? Fakt jsem netušila, že je to tak zlé!!! Mojí pracovní náplní je taky vzdělávání a neumím si představit, že k ruce nemám PC, internet, skener, laminátor a tiskárnu!!! - a to k technice prosím nemám vůbec žádný vřelý vztah- umím jen to, co nezbytně potřebuju!!)
Paní zástupkyně (autorka onoho šíleného rozvrhu) vstoupila do debaty tím, že rozvrh je optimální a plně vyhovuje podmínkám školy. Odpoledne se tělocvik neučí (???), jelikož tělocvičny nejsou volné (???) a stěhování tříd by neradi rušili, protože mají svoji koncepci (???) na můj dotaz "JAKOU?" - prostě koncepci. Stěhování je hlavně proto, aby děti nezlobily. AHA! Kdo se stěhuje, nezlobí! Program na sestavování rozvrhu nepoužívají, žádný jim nevyhovuje (po předchozí sondě do oblasti práce s PC technikou se vůbec nedivím...), takže co rozvrh, to originál- tedy originál paskvilu, protože ty rozvrhy jsou šílené všechny (mají je vystavené na www, studovala jsem pilně, abych měla srovnání ;-) . Vše, co se nemá, je tam aplikováno v hojné míře...)
Myslela jsem , že mě klepne. Ptala jsem se, proč se škola tak okatě chlubí tím, že integruje i těžce tělesně postižené žáky a respektuje jejich specifické potřeby, když v reálu není ochotna cokoli pro ně udělat. Ona je prostě přijme, a pak se ukaž, na co stačíš...a jestli nestačíš- tak zůstaň doma, my jsme tím, že jsme tě přijali, udělali maximum.
Pan ředitel pravil, že žádná jiná škola takové žáky nepřijímá.... byl zmíněn i fakt, že kvůli tomu mají jako škola špatnou pověst, co se kvality vzdělávání týče, protože veřejnost žije v tom, že se úroveň vzdělávání přizpůsobuje právě těmto žákům (hehe, mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že tak to opravdu není!! :-) - nebo že by třeba učitelé kvůli "takovým žákům" nezvládali základní znalosti práce s PC???...kdo ví).
Tak jsme se tam pošťuchovali a kočkovali, "naše prointegrační sekce" měla pádné argumenty a "vedení" je nechtělo slyšet, protože je přesvědčeno o své dokonalosti a nachází se ve stavu, kdy není co zlepšovat, protože "nejsou peníze". (Tohle přímo nesnášííím!! Když se zeptám, kde je sháněli - tak nesháněli, protože ani nevěděli KDE!!! Bylo by nejlepší, kdyby penízky samy přišly a zaklepaly, zda mohou vstoupit)
Zkrátka žádná konkrétní odpověď na přímé dotazy. Samé fráze- pusté a nicneříkající fráze. Po čtvrt hodině pan ředitel nervově nevydržel a vyjel po mně: "Já se na vás dívám a pořád vás vidím, jak jste tu v předškolním věku obcházela od školy ke škole se slzami v očích a nikde Majdu nechtěli vzít, až my jsme se jí ujali a to máme za to."
Tak to mě tedy fakt sebralo. Mám totiž ráda rovný boj. Nesnesu podpásovky- a tohle nebylo nic jiného, než plivnutí jedu. To nebyla odpověď na žádnou otázku, to žádný problém nechtělo řešit- to byla jen jeho emocionální vsuvka. Všichni úplně ztichli. Zíral na mě a asi čekal, že asi budu bulit, omluvím se, že jsem obtěžovala a poděkuju za to, že to moje "takové dítě" může škole dělat reklamu v podobě výborného prospěchu, získávat diplomy v olympiádách, mít Kalibro testy z češtiny a angličtiny na 93% , zatímco průměr školy se dohrabe na nějakých 68%... nestalo se. Za ty roky žití s "takovým dítětem" jsem už od "vyspělých jedinců" naší společnosti docela vycvičená.
S ledovým klidem jsem mu odpověděla, ačkoli se mi uvnitř svíral žaludek a možná zvracet by bylo jednodušší... Ale musela jsem honem vypotit nějakou odpověď- to ticho bylo fakt úporné...
"Tak to jste si mě, pane řediteli, asi s někým spletl. Já jsem plačky nikdy o nic nežádala. Nebyl důvod. Vaše škola byla první, kterou jsem oslovila zejména proto, že jste tu už jednoho vozíčkáře v 5.třídě měli a já naivně podlehla těm hezkým frázím, které o integraci píšete na webu. Jen jsem si myslela, že už to děláte dostatečně dlouho a dobře a rádi. A protože jsem sama několik let učila, znám prostředí školy natolik důvěrně, že jsem si výslovně přála, aby moje dcera byla integrována na základě dobrovolného rozhodnutí příslušné paní učitelky. Nabídla jsem jí tenkrát, že se může jít zcela nezávazně podívat do školky, kde Majdu integrovali velmi pěkně a s láskou, což také učinila. Teprve když viděla, co je to za dítě a jak se s ním pracuje, jak komunikuje a vyptala se paní uč. ve školce na všechny podrobnosti, kývla na to..." (Tak to doopravdy bylo a s p. učitelkou máme dodnes velmi důvěrné vztahy)
Radost ze mě neměl. Do očí se mi dívat nevydržel a neovládl ani třes rukou, který se nějak samovolně dostavil... trapný. nechutný a trapný. Proč mě nesmete nějakým pádným argumentem, proč měl potřebu vytáhnout něco takového??? Navíc smyšleného...
Kdo čeká happyend, čeká marně. Nekonal se žádný END, natož pak HAPPY. Soudružka zástupkyně gestikulovala na pana ředitele, že se musejí poradit, že je to JEJICH interní záležitost, že mají svoji KONCEPCI (to tam zaznělo tolikrát, a přitom jsme se nedozvěděli nic bližšího... jakási HLAVA XXII :-)) Takže nás vypakovali, že se poradí a usnesou a dají vědět... (elektronicky asi těžko :-))
Já jsem rozzlobená velice. Je mi smutno. Tolik dokumentů už bylo vytvořeno o té slavné integraci, tolik peněz z různých fondů teče do školství právě na podporu zdravotně znevýhodněných žáků - a výsledek je ten, že pan ředitel, který se prsí výsadou, že jako jediný na Praze 8 integruje, je schopen něco takového říci nahlas. On si to asi vzápětí uvědomil, protože ihned nabízel peníze na relaxační lehátko pro "Majdičku" - "aŤ to stojí, co to stojí, když to tak holka potřebuje"...jo, to je dojemné, jenže tady zas vadí to, že je třída našlapaná na 23dětí a není v ní k hnutí, takže nacpěte tam ještě postel.... To byla taky jedna z mých připomínek, proč jich nemůže být 15 jako na 1.stupni... prostě nemohlo, protože to odporovalo "koncepci školy" - a ejhle, co nám už 3.rokem vadí:? Vysoký počet žáků ve třídě.
Pospíchala jsme domů. Majdu hlídal děda a vymezený čas vypršel. Cestou domů jsem nic kloudného nevymyslela. Co mám dělat??? Vykašlat se na to? Ale 18měsíců to Majda ještě bude muset snášet. To je přece strašně dlouhá doba na to něco přetrpět, když by stačilo tak málo!!! Především dobrá vůle, a ta zas tolik nestojí... Dojela jsem domů. Děda hlídání zvládl na jedničku, Majdu donutil i jíst... ;-)
Majda byla kouzelná. Jak bych ji někdy přetrhla, tak jestli něco umí, poslat výstižnou hlášku včas. Po příchodu domů mi povídala: "Jé, jak tě tak vidím, tak to asi byla hrůza. Tak říkej!"
Já se nehodlala šířit, jen jsem suše konstatovala, že pan ředitel je primitivní a trapnej .... Majda se smála a pravila: "No a tos ho ještě neviděla učit! Mami, vy... se na něj, uvař si kafe a pojď mi to všechno povídat. "
Tak mi udělala radost, že už je to fakt velká holka a má v některých věcech docela jasno, že jsem po ní ani nevyjela, že sprostě se nemluví :-) ...sama bych to jinak neřekla ;-)
Venku bylo krásně. Měla jsem radost, že je Majdě konečně líp a vytáhla jsem ji na vycházku. Povídaly jsme si. Nicméně ani tohle mě nezbavilo nepříjemné pachuti z té dopolední debaty.. Pan ředitel zvolil špatnou taktiku, zastrašovat mě prostě nebude nikdo a do pozice prosebníka či nějakého věčného dlužníka mě zrovna ON stavět rozhodně nebude - respektive mám strach jen z jedné věci v životě, před kterou 100% neuteču :-(( - a tou rozhodně nejsou autority a předpisy. .
Chtěla jsem vše vyřešit na půdě školy, v klidu a na úrovni, ale vidím, že těm pedagogickým odborníkům ještě dopřeju tu rozkoš a budu celou záležitost konzultovat dále - ať se holky z vedení můžou blejsknout se svými koncepcemi a antikoncepcemi, ne? :-).
Takhle nějak si představuju Absurdistán.
Na dnešní "dušičkový" den jsem měla domluvenou schůzku ve škole, na kterou jsem se vůbec netěšila. Moje jednání se školou nebývají úspěšná. Veškeré připomínky vedení školy chápe jako osobní útok, rozhodně není co zlepšovat, všechno mají promyšlené a dělají to nejlíp. Komu to nevyhovuje, aŤ si dá dítě jinam... No to se lehko řekne, ale těžko udělá, protože v celém širém okolí je jako bezbariérová uváděna jen a pouze právě tato škola :-(
Na programu bylo řešení mých připomínek k tomu, že Majda má v IVP zapsáno něco, co se ve skutečnosti nedodržuje, připomínkovala jsem zejména sestavení rozvrhu a stěhování tříd, kdy Majda veškeré přestávky tráví na plošině a cestuje z patra do patra, místo aby se vesele bavila se spolužáky a sledovala cvrkot kolem sebe. To přece není správné??? Navíc schodiště ve škole není nikterak široké, takže pokud jede po schodišti plošina, zbývá pro pěší jen úzký pruh- tak si představte tu pohodu, jak se dav pubošů valí vzhůru, zatímco jiný jde přesně opačným směrem. Všichni mají na zádech batohy, někteří je používají jako airbag a nosí je na břiše, strkají se... asistentka je zoufalá, protože jednou rukou drží ovladač a tou druhou máchá a odhání ty největší divočáky. Když jsem to před dvěma lety to viděla poprvé, hlásila jsem to výchovné poradkyni- že tohle je nepřípustné, že i v Národním divadle uvaděčka zastaví příchozí diváky a když jede plošina, nikdo kolem neběhá- ať stěhování omezí na nejnutnější, odvětila mi, že to není možné, že jsou tak zvyklí... Na můj dotaz, co budou dělat, až se stane nějaký úraz ??? s úsměvem a klidem sobě vlastním řekla, že doufá, že se žádný nestane...
Na schůzku dorazila spec. pedagožka z SPC a ještě jsem zavolala na OS Rytmus, které asistenty školí a poprosila p. Uzlovou, která nedávno o asistenci vydala i praktickou příručku, zda by se nemohla zúčastnit a vyjádřit svůj názor na celou věc. Přítomny byly také obě asistentky (Majda byla ještě doma nemocná), paní uč. třídní (milá a vstřícná osoba, s níž jsme si vždy vše vyříkaly v klidu)- tedy všechny osoby, které mají k integraci a jejímu průběhu co říct. Vedení školy zastupovala výchovná poradkyně PaeDr. H. Po dvou hodinách diskutování a argumentování z nás paní H. byla asi lehce na nervy, neb tvrdila, že opravdu není v její kompetenci zrušit stěhování tříd a změnit rozvrh a že všechno chápe, ale nemůže pro nás udělat NIC. (tak to jsme zas nechápaly my...)
Mým dalším požadavkem bylo, aby i ostatní vyučující (jako p. uč. třídní) posílali Majdě výpisky v elektronické podobě- aby je asistentka nemusela zbytečně přepisovat - Majda v tu dobu tupě sedí a hledí do neurčita, zatímco u těch vytištěných sedí se zvýrazňovačem v ruce a podtrhává aktivně... nedovedu si představit, že některý z učitelů nepoužívá ke své práci PC- tak paní H. mě vyvedla z omylu. Pravila, že rozhodně nemůže nutit vyučující, aby si dělali přípravy na PC, že to není v její kompetenci. Bylo to silnější než já, a tak jsem se musela nahlas zeptat, zda i do budovy školy vstoupilo před deseti lety 21.století, že v dnešní době i děti na 1.stupni už tvoří referáty a i jednoduché prezentace na PC... jestli na tom není něco zvláštního, když učitel zaostává za svými žáky??? Usmívala se a opakovala, že je k tomu nemůžou nutit. Bezva. Hlavně, že mají (skoro všichni) certifikát o PC gramotnosti- školení hradilo tuším MŠMT.
Pro názornost kopíruji, co se náhodný čtenář dočte na školním webu: "Vzhledem k integraci žáků se zdravotním postižením jsou členy pedagogického sboru také asistenti pedagogů. Většina učitelů je držitelem certifikátu „Z“ nebo „P“ školení počítačové gramotnosti, učitelé se dále aktivně vzdělávají v práci s informační a komunikační technikou." .... ??? jistý rozpor se skutečností tu tedy nacházím ;-)
Uznala, že stěhování tříd není optimální, nicméně učitelé jsou tak zvyklí a vyhovuje jim to. Já zas šťourala v tom, zda vědí, jak to je pro ty tělesně postižené (Majda není jediná, kdo neběhá jako srna) náročné přesouvat se na čas z patra do patra... Jojo, vědí o tom, není to ideální. Grrr... bylo toho mnoho. Všichni jsme v podstatě chtěli to samé, paní H. nám měla oponovat, ale jaksi chyběly nosné argumenty. Ona chudinka ani neví, kde požádat o peníze na notebook, který má Majda doporučený jako pomůcku (fakt by to usnadnilo práci- asistentkám - ty PC ovládají bez problémů), které píší zápisky z hodin a Majdě při doplňování a taky snazší čtení ... takže další tajná soutěž... jdu do toho- jestli ho dřív sežene paní H., nebo já. Paní H. má náskok, shání (marně) už rok- a vždycky mi řekne "Vy to vidíte všechno moc jednoduše.")
Po dvou hodinách debaty nám paní H. dala pokyn, že se přesuneme do ředitelny, že pan ředitel chce být přítomen (nečekané překvapení). Ředitelna perfektně vybavena veškerou technikou, roh vyplňovala černá kožená sedací souprava, tmavě modrý koberec osvětlovaly skleněné koule rozházené po zemi... docela kontrast ve srovnání s kabinetem, který je honosně nazýván relaxační místností, kde má Majda trávit všechny ty zbytečné hodiny tělocviku a pracovních činností- temná úzká místnost bez topení připomínající spíše sklad nábytku, po modrém plyšovém koberci a pohodlném sezení ani stopy...
Pana ředitele jsem po těch letech viděla oficiálně viděla poprvé. Je to cca 50letý muž velmi urostlé postavy, vlasy vyholené, v prošívané černé vestě působí ještě mohutnějším dojmem- začal hřímat svým příjemně zbarveným sytým hlasem, že se klaní před všemi učitelkami, že "do toho šly" a klobouk dolů před tím, co všechno pro Majdu dělají (to opakoval hned 2x za sebou) ... to už jsme se po sobě se spec. pedagožkou významně dívaly, neb jediný, kdo se opravdu snaží a přistupuje individuálně je Majdina třídní (tu jsem už několikrát chválila- ona také hned připomněla elektronickou podobu úkolů a zápisků.) Pan ředitel pravil, že to je práce navíc a že on nemá prostředky na to, aby to ohodnotil a zdůraznil, jestli víme, kolik bere učitel!!, tudíž "nic nebude" - hehe, to mi připomíná mail, který v době začínající krize upozorňoval na to, za co všechno v Řecku úředníci berou příplatek :-)) Já myslím, že už samotné spuštění PC by mělo být finančně ohodnoceno!!!
(auuuu, to se mi snad zdá??? Fakt jsem netušila, že je to tak zlé!!! Mojí pracovní náplní je taky vzdělávání a neumím si představit, že k ruce nemám PC, internet, skener, laminátor a tiskárnu!!! - a to k technice prosím nemám vůbec žádný vřelý vztah- umím jen to, co nezbytně potřebuju!!)
Paní zástupkyně (autorka onoho šíleného rozvrhu) vstoupila do debaty tím, že rozvrh je optimální a plně vyhovuje podmínkám školy. Odpoledne se tělocvik neučí (???), jelikož tělocvičny nejsou volné (???) a stěhování tříd by neradi rušili, protože mají svoji koncepci (???) na můj dotaz "JAKOU?" - prostě koncepci. Stěhování je hlavně proto, aby děti nezlobily. AHA! Kdo se stěhuje, nezlobí! Program na sestavování rozvrhu nepoužívají, žádný jim nevyhovuje (po předchozí sondě do oblasti práce s PC technikou se vůbec nedivím...), takže co rozvrh, to originál- tedy originál paskvilu, protože ty rozvrhy jsou šílené všechny (mají je vystavené na www, studovala jsem pilně, abych měla srovnání ;-) . Vše, co se nemá, je tam aplikováno v hojné míře...)
Myslela jsem , že mě klepne. Ptala jsem se, proč se škola tak okatě chlubí tím, že integruje i těžce tělesně postižené žáky a respektuje jejich specifické potřeby, když v reálu není ochotna cokoli pro ně udělat. Ona je prostě přijme, a pak se ukaž, na co stačíš...a jestli nestačíš- tak zůstaň doma, my jsme tím, že jsme tě přijali, udělali maximum.
Pan ředitel pravil, že žádná jiná škola takové žáky nepřijímá.... byl zmíněn i fakt, že kvůli tomu mají jako škola špatnou pověst, co se kvality vzdělávání týče, protože veřejnost žije v tom, že se úroveň vzdělávání přizpůsobuje právě těmto žákům (hehe, mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že tak to opravdu není!! :-) - nebo že by třeba učitelé kvůli "takovým žákům" nezvládali základní znalosti práce s PC???...kdo ví).
Tak jsme se tam pošťuchovali a kočkovali, "naše prointegrační sekce" měla pádné argumenty a "vedení" je nechtělo slyšet, protože je přesvědčeno o své dokonalosti a nachází se ve stavu, kdy není co zlepšovat, protože "nejsou peníze". (Tohle přímo nesnášííím!! Když se zeptám, kde je sháněli - tak nesháněli, protože ani nevěděli KDE!!! Bylo by nejlepší, kdyby penízky samy přišly a zaklepaly, zda mohou vstoupit)
Zkrátka žádná konkrétní odpověď na přímé dotazy. Samé fráze- pusté a nicneříkající fráze. Po čtvrt hodině pan ředitel nervově nevydržel a vyjel po mně: "Já se na vás dívám a pořád vás vidím, jak jste tu v předškolním věku obcházela od školy ke škole se slzami v očích a nikde Majdu nechtěli vzít, až my jsme se jí ujali a to máme za to."
Tak to mě tedy fakt sebralo. Mám totiž ráda rovný boj. Nesnesu podpásovky- a tohle nebylo nic jiného, než plivnutí jedu. To nebyla odpověď na žádnou otázku, to žádný problém nechtělo řešit- to byla jen jeho emocionální vsuvka. Všichni úplně ztichli. Zíral na mě a asi čekal, že asi budu bulit, omluvím se, že jsem obtěžovala a poděkuju za to, že to moje "takové dítě" může škole dělat reklamu v podobě výborného prospěchu, získávat diplomy v olympiádách, mít Kalibro testy z češtiny a angličtiny na 93% , zatímco průměr školy se dohrabe na nějakých 68%... nestalo se. Za ty roky žití s "takovým dítětem" jsem už od "vyspělých jedinců" naší společnosti docela vycvičená.
S ledovým klidem jsem mu odpověděla, ačkoli se mi uvnitř svíral žaludek a možná zvracet by bylo jednodušší... Ale musela jsem honem vypotit nějakou odpověď- to ticho bylo fakt úporné...
"Tak to jste si mě, pane řediteli, asi s někým spletl. Já jsem plačky nikdy o nic nežádala. Nebyl důvod. Vaše škola byla první, kterou jsem oslovila zejména proto, že jste tu už jednoho vozíčkáře v 5.třídě měli a já naivně podlehla těm hezkým frázím, které o integraci píšete na webu. Jen jsem si myslela, že už to děláte dostatečně dlouho a dobře a rádi. A protože jsem sama několik let učila, znám prostředí školy natolik důvěrně, že jsem si výslovně přála, aby moje dcera byla integrována na základě dobrovolného rozhodnutí příslušné paní učitelky. Nabídla jsem jí tenkrát, že se může jít zcela nezávazně podívat do školky, kde Majdu integrovali velmi pěkně a s láskou, což také učinila. Teprve když viděla, co je to za dítě a jak se s ním pracuje, jak komunikuje a vyptala se paní uč. ve školce na všechny podrobnosti, kývla na to..." (Tak to doopravdy bylo a s p. učitelkou máme dodnes velmi důvěrné vztahy)
Radost ze mě neměl. Do očí se mi dívat nevydržel a neovládl ani třes rukou, který se nějak samovolně dostavil... trapný. nechutný a trapný. Proč mě nesmete nějakým pádným argumentem, proč měl potřebu vytáhnout něco takového??? Navíc smyšleného...
Kdo čeká happyend, čeká marně. Nekonal se žádný END, natož pak HAPPY. Soudružka zástupkyně gestikulovala na pana ředitele, že se musejí poradit, že je to JEJICH interní záležitost, že mají svoji KONCEPCI (to tam zaznělo tolikrát, a přitom jsme se nedozvěděli nic bližšího... jakási HLAVA XXII :-)) Takže nás vypakovali, že se poradí a usnesou a dají vědět... (elektronicky asi těžko :-))
Já jsem rozzlobená velice. Je mi smutno. Tolik dokumentů už bylo vytvořeno o té slavné integraci, tolik peněz z různých fondů teče do školství právě na podporu zdravotně znevýhodněných žáků - a výsledek je ten, že pan ředitel, který se prsí výsadou, že jako jediný na Praze 8 integruje, je schopen něco takového říci nahlas. On si to asi vzápětí uvědomil, protože ihned nabízel peníze na relaxační lehátko pro "Majdičku" - "aŤ to stojí, co to stojí, když to tak holka potřebuje"...jo, to je dojemné, jenže tady zas vadí to, že je třída našlapaná na 23dětí a není v ní k hnutí, takže nacpěte tam ještě postel.... To byla taky jedna z mých připomínek, proč jich nemůže být 15 jako na 1.stupni... prostě nemohlo, protože to odporovalo "koncepci školy" - a ejhle, co nám už 3.rokem vadí:? Vysoký počet žáků ve třídě.
Pospíchala jsme domů. Majdu hlídal děda a vymezený čas vypršel. Cestou domů jsem nic kloudného nevymyslela. Co mám dělat??? Vykašlat se na to? Ale 18měsíců to Majda ještě bude muset snášet. To je přece strašně dlouhá doba na to něco přetrpět, když by stačilo tak málo!!! Především dobrá vůle, a ta zas tolik nestojí... Dojela jsem domů. Děda hlídání zvládl na jedničku, Majdu donutil i jíst... ;-)
Majda byla kouzelná. Jak bych ji někdy přetrhla, tak jestli něco umí, poslat výstižnou hlášku včas. Po příchodu domů mi povídala: "Jé, jak tě tak vidím, tak to asi byla hrůza. Tak říkej!"
Já se nehodlala šířit, jen jsem suše konstatovala, že pan ředitel je primitivní a trapnej .... Majda se smála a pravila: "No a tos ho ještě neviděla učit! Mami, vy... se na něj, uvař si kafe a pojď mi to všechno povídat. "
Tak mi udělala radost, že už je to fakt velká holka a má v některých věcech docela jasno, že jsem po ní ani nevyjela, že sprostě se nemluví :-) ...sama bych to jinak neřekla ;-)
Venku bylo krásně. Měla jsem radost, že je Majdě konečně líp a vytáhla jsem ji na vycházku. Povídaly jsme si. Nicméně ani tohle mě nezbavilo nepříjemné pachuti z té dopolední debaty.. Pan ředitel zvolil špatnou taktiku, zastrašovat mě prostě nebude nikdo a do pozice prosebníka či nějakého věčného dlužníka mě zrovna ON stavět rozhodně nebude - respektive mám strach jen z jedné věci v životě, před kterou 100% neuteču :-(( - a tou rozhodně nejsou autority a předpisy. .
Chtěla jsem vše vyřešit na půdě školy, v klidu a na úrovni, ale vidím, že těm pedagogickým odborníkům ještě dopřeju tu rozkoš a budu celou záležitost konzultovat dále - ať se holky z vedení můžou blejsknout se svými koncepcemi a antikoncepcemi, ne? :-).
Takhle nějak si představuju Absurdistán.
Překvapení
9.9.2010
Překvapení dělím na milá a nemilá. Ta první mám samozřejmě radši a s těmi druhými se učím celý život nějak vyrovnávat. Jde to ztuha :-(
Milé překvapení jsme Majdě přichystali my doma. Po příjezdu ji čekal (staro) nový interiérový vozík- tedy vozík "na doma". Loni jsme začali vybírat, protože židle, která nám dlouhé roky sloužila a byla naprosto dokonalá (sponzorský dar ze Švédska! :-) ), už dosloužila. Majda má příliš dlouhé nohy, a tak jsme zkoušeli nějakou náhradní variantu, jenže Majda svou židli nechtěla opustit!
Vozík firmy OttoBock byl sice krásný, "lehký", ale měl kolem sebe takovou rampu proti nárazu, což se do našeho bytu nehodilo, neb díky rampě obtížně vybíral otočky mezi nábytkem a futry dveří. V neposlední řadě byla na závadu i jeho cena: 80tisíc. Musela bych je sehnat zase někde po nadacích, zdravotní pojišťovny a lékaři se zrovna nehrnou do předepisování drahých pomůcek a vycházejí z toho, že jeden električák už máme, takže to stačí.
Dohodli jsme se tedy, že jej pořídíme "ze sekáče". Existují i firmy, které se zabývají repasí vozíků a potom se takový vozík dá pořídit cca za 20tisíc- to už by se shánělo snáze ;-)
Jenže pak zapracovala náhoda a hlavně Marcela- a věnovala Majdě vozík po Nikče. Provedly jsme výměnný obchod- naši mužové se nestačili divit :-) A kdybychom to chtěli líp načasovat, tak už to prostě líp nešlo!! V sobotu v noci jsme jej přivezli domů. Majda koukala! jediným drobným technickým problémem bylo ovládání vozíku- bylo na levou ruku. Majda si zvykla řídit vozík pravou a psala taky pravou rukou. Jenže postupem času zjistila, že ji to zdržuje, takže se přeučila na psaní levou. Přísahám,že ji nikdo nenutil!! Vím, že obráceně se to nesmí... no ale když...
No a teď byl problém. Tatínek slíbil, že to předělá. je pečlivý, ale má trošku delší dodací lhůty :-)) Majda 2dny nadávala, že tam sedí jak "na traktoru", vztekala se, že musí couvat na 2x (jinak bravurně zvládá zajet všude napoprvé (nechápu??)) ...no a pravila, že si to tak asi nechá, že už si zvykla ;-) Pochopila, že to tak bude rychlejší :-))
(Zázvorky, díky moc!! Máte to u nás- vyměníme kola za kola :-))
Takže kocourkovi přibyla do ochočovacícho procesu další disciplína: jízda na vozíku ! :-)
Zvládají to oba a ještě se tomu dost nasmějou :-)
Mně ovšem úsměv zmizel z tváře poté, co jsem v pátek viděla Majdin rozvrh hodin.
Podotýkám, že jsem nic neponechala náhodě a do školy psala v půlce srpna, že prosím, aby pamatovali na to, že Majda má v IVP napsáno "zvýšená únavnost" a tudíž aby hodiny výchov- zejména pak tělesné- dali laskavě na okrajové či odpolední hodiny. Ona tam stejně nechodí, tak si může jít domů dřív odpočívat, a když bude výtvarka a nestihne obrázek domalovat, nic se neděje- dodělá si to doma- maluje ráda.
A výsledkem je toto:
Zírala jsem na to dost nevěřícně.
Takže celých 10měsíců se bude Majda otravovat a asistentky budou zbytečně dělat to, co by normálně nemusely... Já to prostě nechápu?? Vždyť ten rozvrh přece udělá příslušný program v PC, kam se dají zadat nejrůznější požadavky- ta škola integruje dvě tělesně postižené děti na 2.stupni-tedy dvě třídy mohou mít nějaké závažné důvody, proč to či ono do rozvrhu umístit tak a ne jinak?!!? .. jo, jenže to by asi mezi PC a klávesnicí musel sedět někdo, kdo má mozek.
Sepsala jsem mail. Paní zástupkyni, která je vystudovaná speciální pedagožka, zda ona s tím souhlasí a nemá připomínky, neb celou situaci hodlám řešit dále spříslušným odborem na MŠMT a dalšími orgány zabývajícími se integrací (a to myslím vážně: třeba mi konečně už někdo vysvětlí, co to vlastně ta INTEGRACE je??) , neboť jsem vůbec nepochopila, proč se sepisují a podepisují IVP (individuální vzdělávací plány), když je pak stejně nikdo nerespektuje.
Podotkla jsem, že se domnívám, že sestavení rozvrhu je plně v kompetenci školy a že snad ani žádné peníze navíc nestojí... a opětovně požádala o zařazení "výchov" na okrajové hodiny.
(Pro mě je fakt přijatelnější, když půjde domů dřív z "výchovy", než když nebude na fyzice a my pak strávíme celé sobotní odpoledne tím, že to nejdříve budeme studovat, a pak vykládat... Já chci se školou spolupracovat, ne ji SUPLOVAT!! )
Tak jsem zvědavá, co mi odpoví. Moc si od toho neslibuju, ale otrávilo mě to dokonale.
Marnost, ignorance, nulová empatie, nezájem, lhostejnost... fakt mě nic jiného v této souvislosti nenapadá.
Jsem asi natvrdlá, ale pořád se snažím pochopit, proč se zrovna tato škola hlásí k tomu, že je bezbariérová a integruje všechny děti- bez rozdílu postižení- když to ve skutečnosti vypadá takhle...
Překvapení dělím na milá a nemilá. Ta první mám samozřejmě radši a s těmi druhými se učím celý život nějak vyrovnávat. Jde to ztuha :-(
Milé překvapení jsme Majdě přichystali my doma. Po příjezdu ji čekal (staro) nový interiérový vozík- tedy vozík "na doma". Loni jsme začali vybírat, protože židle, která nám dlouhé roky sloužila a byla naprosto dokonalá (sponzorský dar ze Švédska! :-) ), už dosloužila. Majda má příliš dlouhé nohy, a tak jsme zkoušeli nějakou náhradní variantu, jenže Majda svou židli nechtěla opustit!
Vozík firmy OttoBock byl sice krásný, "lehký", ale měl kolem sebe takovou rampu proti nárazu, což se do našeho bytu nehodilo, neb díky rampě obtížně vybíral otočky mezi nábytkem a futry dveří. V neposlední řadě byla na závadu i jeho cena: 80tisíc. Musela bych je sehnat zase někde po nadacích, zdravotní pojišťovny a lékaři se zrovna nehrnou do předepisování drahých pomůcek a vycházejí z toho, že jeden električák už máme, takže to stačí.
Dohodli jsme se tedy, že jej pořídíme "ze sekáče". Existují i firmy, které se zabývají repasí vozíků a potom se takový vozík dá pořídit cca za 20tisíc- to už by se shánělo snáze ;-)
Jenže pak zapracovala náhoda a hlavně Marcela- a věnovala Majdě vozík po Nikče. Provedly jsme výměnný obchod- naši mužové se nestačili divit :-) A kdybychom to chtěli líp načasovat, tak už to prostě líp nešlo!! V sobotu v noci jsme jej přivezli domů. Majda koukala! jediným drobným technickým problémem bylo ovládání vozíku- bylo na levou ruku. Majda si zvykla řídit vozík pravou a psala taky pravou rukou. Jenže postupem času zjistila, že ji to zdržuje, takže se přeučila na psaní levou. Přísahám,že ji nikdo nenutil!! Vím, že obráceně se to nesmí... no ale když...
No a teď byl problém. Tatínek slíbil, že to předělá. je pečlivý, ale má trošku delší dodací lhůty :-)) Majda 2dny nadávala, že tam sedí jak "na traktoru", vztekala se, že musí couvat na 2x (jinak bravurně zvládá zajet všude napoprvé (nechápu??)) ...no a pravila, že si to tak asi nechá, že už si zvykla ;-) Pochopila, že to tak bude rychlejší :-))
(Zázvorky, díky moc!! Máte to u nás- vyměníme kola za kola :-))
Takže kocourkovi přibyla do ochočovacícho procesu další disciplína: jízda na vozíku ! :-)
Zvládají to oba a ještě se tomu dost nasmějou :-)
Mně ovšem úsměv zmizel z tváře poté, co jsem v pátek viděla Majdin rozvrh hodin.
Podotýkám, že jsem nic neponechala náhodě a do školy psala v půlce srpna, že prosím, aby pamatovali na to, že Majda má v IVP napsáno "zvýšená únavnost" a tudíž aby hodiny výchov- zejména pak tělesné- dali laskavě na okrajové či odpolední hodiny. Ona tam stejně nechodí, tak si může jít domů dřív odpočívat, a když bude výtvarka a nestihne obrázek domalovat, nic se neděje- dodělá si to doma- maluje ráda.
A výsledkem je toto:
Zírala jsem na to dost nevěřícně.
Takže celých 10měsíců se bude Majda otravovat a asistentky budou zbytečně dělat to, co by normálně nemusely... Já to prostě nechápu?? Vždyť ten rozvrh přece udělá příslušný program v PC, kam se dají zadat nejrůznější požadavky- ta škola integruje dvě tělesně postižené děti na 2.stupni-tedy dvě třídy mohou mít nějaké závažné důvody, proč to či ono do rozvrhu umístit tak a ne jinak?!!? .. jo, jenže to by asi mezi PC a klávesnicí musel sedět někdo, kdo má mozek.
Sepsala jsem mail. Paní zástupkyni, která je vystudovaná speciální pedagožka, zda ona s tím souhlasí a nemá připomínky, neb celou situaci hodlám řešit dále spříslušným odborem na MŠMT a dalšími orgány zabývajícími se integrací (a to myslím vážně: třeba mi konečně už někdo vysvětlí, co to vlastně ta INTEGRACE je??) , neboť jsem vůbec nepochopila, proč se sepisují a podepisují IVP (individuální vzdělávací plány), když je pak stejně nikdo nerespektuje.
Podotkla jsem, že se domnívám, že sestavení rozvrhu je plně v kompetenci školy a že snad ani žádné peníze navíc nestojí... a opětovně požádala o zařazení "výchov" na okrajové hodiny.
(Pro mě je fakt přijatelnější, když půjde domů dřív z "výchovy", než když nebude na fyzice a my pak strávíme celé sobotní odpoledne tím, že to nejdříve budeme studovat, a pak vykládat... Já chci se školou spolupracovat, ne ji SUPLOVAT!! )
Tak jsem zvědavá, co mi odpoví. Moc si od toho neslibuju, ale otrávilo mě to dokonale.
Marnost, ignorance, nulová empatie, nezájem, lhostejnost... fakt mě nic jiného v této souvislosti nenapadá.
Jsem asi natvrdlá, ale pořád se snažím pochopit, proč se zrovna tato škola hlásí k tomu, že je bezbariérová a integruje všechny děti- bez rozdílu postižení- když to ve skutečnosti vypadá takhle...
Integrujeme rádi
26.5.2010
Včera jsem podnikla misi do školy. Nedělám to často. Ale nedalo mi to. Tématem schůzky s třídní učitelkou nebyl ani tak prospěch Majdy. Je dobrý. Spíš výborný. Má skoro pořád jedničky. S matikou a fyzikou moc nekamarádí, ale myslím, že na slušné dvojky to bude. Šla jsem tam spíš kvůli výletním akcím, které se zpravidla nakumulují na červen, kdy už je volnější režim a s dětmi není v lavicích k vydržení. Jak už jsem psala, z poslední akce Majda moc nadšená nepřišla. Hlavně díky tomu, že z třídního kolektivu byly vytvořeny dvě samostané množiny: třída+ paní učitelka- a pak Majda s asistentkou, která navíc měla velký stres z cesty metrem.... a k tomu X dalších věcí- radši nekomentuju.
Paní učitelka je velmi milá a vzdělaná žena, která mluví tiše a na děti vůbec nekřičí. Jen těm zlotřilcům domlouvá a vysvětluje...obdivuhodné ;-) Učí češtinu, němčinu a dějepis a stále něco studuje. Majda ji má moc ráda. Paní učitelka také Majdu chválila, a tak jí pak docela ztuhly rysy, když jsem vylezla s monologem já... proč Majda musí cestovat odděleně na výletech po Praze a jestli argument "že tam budou dříve" a nebo "že nebudou zabírat místo jiným vozíčkářům v autobuse" považuje za správný a na základě jakých výzkumů k němu dospěla??
Zněla mi totiž v hlavě pořád slova Michala, který má tutéž nemoc a je mu 32let. Říkal s úšklebkem: "Oni vždycky myslí na naše dobro a někdy je to k nevydržení..." Tím "oni" myslel nás - zdravé.
Tak jsem se paní učitelce snažila vnuknout myšlenku, jestli by nebylo vhodné - dřív než začne to dobro konat v praxi- se Majdy zeptat, jak to cítí ona. Sama už ví, kam se dostane a co je reálné, ale pokud centrálně někdo před třídou zahlásí takové dvě (výše zmíněné) teze, tak jak pak chceme ty děti vychovávat k ohleduplnosti, když je vlastně odizolujeme od možnosti vidět celou akci- tedy cestování MHD s vozíkem- v praxi. Snad jsme si rozuměly...
Já bohužel vžycky chybně předpkládám, že takové "prkotiny" lidi vědí- a ono ne. Je to neuvěřitelné, ale ani škola, která integruje "ve velkém", vůbec netuší, že ten handicapovaný mnohdy do školy nechodí pro vědomosti, ale hlavně "za společností svých vrstevníků"
Plánovaly jsme školní výlet a taky výlet do lanového centra. Jsem docela ráda, že nejsem zaměstnancem školy. Představa, že s dětmi jezdím po výletech typu aquapark, lanové centrum... to je na mě příliš adrenalinu. Jak to má člověk uhlídat?? Nemůžou toto podnikat ve svém volném čase o víkendech?? ..no asi jsem staromódní :-(
Pořád řešíme chování spolužáků. Je často neúnosné. Můj osobní dojem je ten, že s nimi nikdo dostatečně včas nepromluvil a do toho nastoupila puberta, kdy tu "odlišnost" vnímají všichni velmi intenzivně.
Způsob: Tady máte vozíčkáře- a dělejte, co umíte. On to buď přežije, nebo ať jde do speciálky.
Stejnětak s učiteli. Většina takových těch "šlápnutí do porcelánu" je podle mého způsobena tím, že ač mají vystudovaný peďák, vlastně nevědí, jak se mají chovat, protože nikdo z nich nemá vystudovanou speciální pedagogiku a běžné dvouoborové studium na PedF seznámí studenty maximálně s poruchami SPU (čtení, psaní...). Pak tedy - byť s VŠ titulem- žijí v zajetí nějakých předsudků, které po čase přijmou za obecně platná tvrzení.../ viz třeba jedno z mnoha: "s dopravou vozíčkářů jsou potíže a nedá se to"/ - a jak už to učitelé mají v povaze- šíří osvětu dále... Achjo. Mě to zničí!! :-(
Proč naše školství musí někoho neustále cpát do nějakých tabulek?
Proč se neustále vytvářejí nové a nové týmy odborníků, které sepisují rádoby odborné posudky a plány, když to, co se v nich píše, v praxi nikdo nerespektuje a vlastně nemám nikde odvolání. Respektive se snažím dovolat se nápravy, ale točím se v bludném kruhu. Nakonec to končí tím, že mi všichni sdělí, že udělali své maximum a že to vše mají zdokumentované.
Výchovná poradkyně tvrdí, že víc není v jejích silách, pan ředitel tvrdí, že má od toho výchovnou poradkyni, aby toto řešila a že ho to nezajímá, speciální pedagožka tvrdí, že vše je napsané v integračním posudku a je to jen a jen v pravomoci školy, aby s tím něco dělala.... tak a teď už snad jen zajet na hlavní nádraží...tam by mohli vědět :-((
Takže mám toho dost. Škola hodlá integrovat další děti (???) a já šílím z představy, že tohle budou zažívat další handicapovaní puboši a jejich rodiče.
Zahájila jsem tedy rozhovory se všemi zúčastněnými. Příští týden jdu za výchovnou poradkyní. Pokud se nedohodneme a škola nevyhoví těm dvěma trapným požadavkům, které ani nic nestojí- jen trochu námahy při sestavování rozvrhu a organizovnání výletů, tak napíšu té mladé aktivní dámě na MŠMT, co se tolik chvástala, jak se zasadí o vytvoření rovných podmínek pro vzdělávání a integraci postižených dětí. Třeba to není správný postup, ale já už fakt nevím, co dělat, tak tuto "hru na schovávanou" aneb "já nic, já muzikant" oživím alespoň o dalšího hráče ;-)
Štve mě, že se ty problémy hrnou a nabalují každoročně stejně. Nikam se nic neposouvá. Majda tráví přestávky na plošině, protože učitelé se nebudou stěhovat za 7.A??? Já skoro začínám věřit tomu, že jim to snad na padagogické radě ani nikdo neřekl...
Zajímavé je také to, že tyhle věci vadí jen Majdě, nám- rodičům- a všem novým slečnám asistentkám, které nějakým způsobem přišly do styku se studiem speciální pedagogiky, nebo provozují nějaké další aktivity s handicapovanými dětmi. Mají tak trochu představu, jak to má vypadat a jak to jinde třeba i funguje. . Všichni ostatní zaměstnanci stávající stav respektují a považují jej za neměnný. Musíme to tu nějak vydržet.... no a já si myslím, že nemusíme.
Jen se to všechno vleče šnečím tempem...
Včera jsem podnikla misi do školy. Nedělám to často. Ale nedalo mi to. Tématem schůzky s třídní učitelkou nebyl ani tak prospěch Majdy. Je dobrý. Spíš výborný. Má skoro pořád jedničky. S matikou a fyzikou moc nekamarádí, ale myslím, že na slušné dvojky to bude. Šla jsem tam spíš kvůli výletním akcím, které se zpravidla nakumulují na červen, kdy už je volnější režim a s dětmi není v lavicích k vydržení. Jak už jsem psala, z poslední akce Majda moc nadšená nepřišla. Hlavně díky tomu, že z třídního kolektivu byly vytvořeny dvě samostané množiny: třída+ paní učitelka- a pak Majda s asistentkou, která navíc měla velký stres z cesty metrem.... a k tomu X dalších věcí- radši nekomentuju.
Paní učitelka je velmi milá a vzdělaná žena, která mluví tiše a na děti vůbec nekřičí. Jen těm zlotřilcům domlouvá a vysvětluje...obdivuhodné ;-) Učí češtinu, němčinu a dějepis a stále něco studuje. Majda ji má moc ráda. Paní učitelka také Majdu chválila, a tak jí pak docela ztuhly rysy, když jsem vylezla s monologem já... proč Majda musí cestovat odděleně na výletech po Praze a jestli argument "že tam budou dříve" a nebo "že nebudou zabírat místo jiným vozíčkářům v autobuse" považuje za správný a na základě jakých výzkumů k němu dospěla??
Zněla mi totiž v hlavě pořád slova Michala, který má tutéž nemoc a je mu 32let. Říkal s úšklebkem: "Oni vždycky myslí na naše dobro a někdy je to k nevydržení..." Tím "oni" myslel nás - zdravé.
Tak jsem se paní učitelce snažila vnuknout myšlenku, jestli by nebylo vhodné - dřív než začne to dobro konat v praxi- se Majdy zeptat, jak to cítí ona. Sama už ví, kam se dostane a co je reálné, ale pokud centrálně někdo před třídou zahlásí takové dvě (výše zmíněné) teze, tak jak pak chceme ty děti vychovávat k ohleduplnosti, když je vlastně odizolujeme od možnosti vidět celou akci- tedy cestování MHD s vozíkem- v praxi. Snad jsme si rozuměly...
Já bohužel vžycky chybně předpkládám, že takové "prkotiny" lidi vědí- a ono ne. Je to neuvěřitelné, ale ani škola, která integruje "ve velkém", vůbec netuší, že ten handicapovaný mnohdy do školy nechodí pro vědomosti, ale hlavně "za společností svých vrstevníků"
Plánovaly jsme školní výlet a taky výlet do lanového centra. Jsem docela ráda, že nejsem zaměstnancem školy. Představa, že s dětmi jezdím po výletech typu aquapark, lanové centrum... to je na mě příliš adrenalinu. Jak to má člověk uhlídat?? Nemůžou toto podnikat ve svém volném čase o víkendech?? ..no asi jsem staromódní :-(
Pořád řešíme chování spolužáků. Je často neúnosné. Můj osobní dojem je ten, že s nimi nikdo dostatečně včas nepromluvil a do toho nastoupila puberta, kdy tu "odlišnost" vnímají všichni velmi intenzivně.
Způsob: Tady máte vozíčkáře- a dělejte, co umíte. On to buď přežije, nebo ať jde do speciálky.
Stejnětak s učiteli. Většina takových těch "šlápnutí do porcelánu" je podle mého způsobena tím, že ač mají vystudovaný peďák, vlastně nevědí, jak se mají chovat, protože nikdo z nich nemá vystudovanou speciální pedagogiku a běžné dvouoborové studium na PedF seznámí studenty maximálně s poruchami SPU (čtení, psaní...). Pak tedy - byť s VŠ titulem- žijí v zajetí nějakých předsudků, které po čase přijmou za obecně platná tvrzení.../ viz třeba jedno z mnoha: "s dopravou vozíčkářů jsou potíže a nedá se to"/ - a jak už to učitelé mají v povaze- šíří osvětu dále... Achjo. Mě to zničí!! :-(
Proč naše školství musí někoho neustále cpát do nějakých tabulek?
Proč se neustále vytvářejí nové a nové týmy odborníků, které sepisují rádoby odborné posudky a plány, když to, co se v nich píše, v praxi nikdo nerespektuje a vlastně nemám nikde odvolání. Respektive se snažím dovolat se nápravy, ale točím se v bludném kruhu. Nakonec to končí tím, že mi všichni sdělí, že udělali své maximum a že to vše mají zdokumentované.
Výchovná poradkyně tvrdí, že víc není v jejích silách, pan ředitel tvrdí, že má od toho výchovnou poradkyni, aby toto řešila a že ho to nezajímá, speciální pedagožka tvrdí, že vše je napsané v integračním posudku a je to jen a jen v pravomoci školy, aby s tím něco dělala.... tak a teď už snad jen zajet na hlavní nádraží...tam by mohli vědět :-((
Takže mám toho dost. Škola hodlá integrovat další děti (???) a já šílím z představy, že tohle budou zažívat další handicapovaní puboši a jejich rodiče.
Zahájila jsem tedy rozhovory se všemi zúčastněnými. Příští týden jdu za výchovnou poradkyní. Pokud se nedohodneme a škola nevyhoví těm dvěma trapným požadavkům, které ani nic nestojí- jen trochu námahy při sestavování rozvrhu a organizovnání výletů, tak napíšu té mladé aktivní dámě na MŠMT, co se tolik chvástala, jak se zasadí o vytvoření rovných podmínek pro vzdělávání a integraci postižených dětí. Třeba to není správný postup, ale já už fakt nevím, co dělat, tak tuto "hru na schovávanou" aneb "já nic, já muzikant" oživím alespoň o dalšího hráče ;-)
Štve mě, že se ty problémy hrnou a nabalují každoročně stejně. Nikam se nic neposouvá. Majda tráví přestávky na plošině, protože učitelé se nebudou stěhovat za 7.A??? Já skoro začínám věřit tomu, že jim to snad na padagogické radě ani nikdo neřekl...
Zajímavé je také to, že tyhle věci vadí jen Majdě, nám- rodičům- a všem novým slečnám asistentkám, které nějakým způsobem přišly do styku se studiem speciální pedagogiky, nebo provozují nějaké další aktivity s handicapovanými dětmi. Mají tak trochu představu, jak to má vypadat a jak to jinde třeba i funguje. . Všichni ostatní zaměstnanci stávající stav respektují a považují jej za neměnný. Musíme to tu nějak vydržet.... no a já si myslím, že nemusíme.
Jen se to všechno vleče šnečím tempem...
Pracovně jsem tuto fotografii nazvala "Vlez mi na záda!"
Někdo hledá způsoby, někdo hledá důvody...
18.5.2010
7.A jede na exkurzi do centra Prahy. Cílem je prohlídka Karlova mostu a Muzea Karlova mostu a taky jízda na lodičkách po Vltavě. Už včera jsem psala, že mě zlobí, jak škola vydává pokyny k těmto výjezdům na poslední chvíli a tak všelijak chaoticky. Snažíme se spolupracovat, a pokud se rýsují nějaké problémy s dopravou, řešíme to odvozem Majdy přímo na místo určení autem. Jenže musíme taky trochu chodit do práce a řešíme i spoustu jiných starostí, takže naši spolupráci se školou nelze chápat tak, že si budeme plnit znovu povinnou školní docházku.
Majdina škola se nachází na severním okraji Prahy, cca 5minut chůze od stanice metra. Pomocí internetové služby, kterou na svých www nabízí Dopravní podnik hl. m. Prahy, jsem vyhledala vhodné spojení. Metrem na Florenc, tam přestoupit na nízkopodlažní BUS 133 a jet až na Staroměstskou. Cesta s jedním přestupem podle plánu trvala 28minut. Byla jsem spokojená. Ne vždy spoje navazují a ne pokaždé to jde tak hladce.
Ráno jsem u školy předávala Majdu asistentce, udělila instrukce, co je k svačině a tak vůbec ;-) a dozvěděla jsem se, že třída už šla.??? Nepřišli jsme pozdě, to ne. Prostě třída šla napřed, protože tam budou rychleji, když pojedou metrem až tam. Stanice Staroměstská bohužel nemá bezbariérový přístup, tak jako většina stanic metra na trase A :-( (pro informaci- ta cesta je rychlejší o celých 8minut ....)
Paní asistentka mi vysvětlila, že je to i z důvodů, aby děti nezabíraly místo v bezbariérovém autobuse (je jich 24!), takže pojedou s Majdou sólo. Nevěřila jsem. Tak tohle bych nevymyslela ani po hodně dlouhém přemýšlení. Dokonce jsme zažila, že v BUSE jely 3vozíky najednou. Vešly se. Vešly se proto, že se vejít chtěly. A proto, že řidič věděl, že další bezbariérový BUS jede za hodinu.
Majdy se ovšem nikdo neptal, jestli jí to tak vyhovuje. Pedagogičtí pracovníci zkrátka rozhodli, že to tak bude nejlepší... ale pro koho? Kde se ty děti naučí, jak se chovat k vozíčkáři, když ho sice mají ve třídě, ale z úst pedagogických pracovníků slyší, že "tam bez NĚJ budou rychleji" a podobné vědecké důvody.
Při cestování MHD se mi často stává, že lidi opravdu nevědí, co mají dělat, když jde řidič vyndat plošinu. Motají se tam, nalezou na místo pro vozík, někteří pomlaskávají- jakože to dlouho trvá, než najede dovnitř -no trvá - v případě, že nemá kam a čeká, až dvojnožcům dojde a třeba až na několikáté upozornění zareagují tím, že se hnou o metr dál.
Tak tady by děti měly ideální příležitost vidět, jak to vypadá, když cestuje vozíčkář... tu ovšem nedostaly. :-(
Třída na místo dojela později- šli odněkud?? někam?? Jestli záměrně, nebo pouze hledali cestu ke Karlovu mostu, to nevím. Každopádně do muzea musela Majda jiným vstupem, což ji zdrželo, a když došla do muzea, třída už byla o krok dále...a tak než si Majda prošla expozici, ostatní děti už pádily na lodičky a na Karlův most. Majda se tedy v muzeu nasvačila a jely s asistentkou individuálně do školy na oběd.
Její dojmy z výletu? "No, mami, ani jsem tam s mima nemusela jezdit..."
Hm, taky si říkám...
Já to prostě vůbec nechápu!!! Tyto akce se v drobných obměnách se pravidelně opakují, řešilo se to několikrát s výchovnou poradkyní, se speciální pedagožkou, učitelé byli proškoleni o speciálních potřebách tohoto konkrétního dítěte a v individuálním plánu je jasně napsáno, že je třeba, aby škola Majdě umožnila účastnit se všech těchto akcí. Nic z toho se v praxi neděje. Speciální pedagožka prý nemá páky, jak k tomu školu donutit; a pokud připomínky vycházejí ze strany nás - rodičů, rázem je ze mě "nepříčetná matka postiženého dítěte", protože místo abych byla škole vděčná, že svolila, aby naše dítě mohlo do školy docházet, ještě budu otravovat tím, aby byla začleňována do kolektivu.
Majda s navazováním kontaktů nemá problém. Ovšem musí k tomu mít příležitost. Musí dostat šanci. Ve všem. A třeba sama uzná, že nemůže, nechce, nebo není schopná, ale odmítám prostě tento způsob, že "někdo ví, co je pro ni dobré", aniž by to s ní nebo s námi nějak zevrubně probral.
7.A jede na exkurzi do centra Prahy. Cílem je prohlídka Karlova mostu a Muzea Karlova mostu a taky jízda na lodičkách po Vltavě. Už včera jsem psala, že mě zlobí, jak škola vydává pokyny k těmto výjezdům na poslední chvíli a tak všelijak chaoticky. Snažíme se spolupracovat, a pokud se rýsují nějaké problémy s dopravou, řešíme to odvozem Majdy přímo na místo určení autem. Jenže musíme taky trochu chodit do práce a řešíme i spoustu jiných starostí, takže naši spolupráci se školou nelze chápat tak, že si budeme plnit znovu povinnou školní docházku.
Majdina škola se nachází na severním okraji Prahy, cca 5minut chůze od stanice metra. Pomocí internetové služby, kterou na svých www nabízí Dopravní podnik hl. m. Prahy, jsem vyhledala vhodné spojení. Metrem na Florenc, tam přestoupit na nízkopodlažní BUS 133 a jet až na Staroměstskou. Cesta s jedním přestupem podle plánu trvala 28minut. Byla jsem spokojená. Ne vždy spoje navazují a ne pokaždé to jde tak hladce.
Ráno jsem u školy předávala Majdu asistentce, udělila instrukce, co je k svačině a tak vůbec ;-) a dozvěděla jsem se, že třída už šla.??? Nepřišli jsme pozdě, to ne. Prostě třída šla napřed, protože tam budou rychleji, když pojedou metrem až tam. Stanice Staroměstská bohužel nemá bezbariérový přístup, tak jako většina stanic metra na trase A :-( (pro informaci- ta cesta je rychlejší o celých 8minut ....)
Paní asistentka mi vysvětlila, že je to i z důvodů, aby děti nezabíraly místo v bezbariérovém autobuse (je jich 24!), takže pojedou s Majdou sólo. Nevěřila jsem. Tak tohle bych nevymyslela ani po hodně dlouhém přemýšlení. Dokonce jsme zažila, že v BUSE jely 3vozíky najednou. Vešly se. Vešly se proto, že se vejít chtěly. A proto, že řidič věděl, že další bezbariérový BUS jede za hodinu.
Majdy se ovšem nikdo neptal, jestli jí to tak vyhovuje. Pedagogičtí pracovníci zkrátka rozhodli, že to tak bude nejlepší... ale pro koho? Kde se ty děti naučí, jak se chovat k vozíčkáři, když ho sice mají ve třídě, ale z úst pedagogických pracovníků slyší, že "tam bez NĚJ budou rychleji" a podobné vědecké důvody.
Při cestování MHD se mi často stává, že lidi opravdu nevědí, co mají dělat, když jde řidič vyndat plošinu. Motají se tam, nalezou na místo pro vozík, někteří pomlaskávají- jakože to dlouho trvá, než najede dovnitř -no trvá - v případě, že nemá kam a čeká, až dvojnožcům dojde a třeba až na několikáté upozornění zareagují tím, že se hnou o metr dál.
Tak tady by děti měly ideální příležitost vidět, jak to vypadá, když cestuje vozíčkář... tu ovšem nedostaly. :-(
Třída na místo dojela později- šli odněkud?? někam?? Jestli záměrně, nebo pouze hledali cestu ke Karlovu mostu, to nevím. Každopádně do muzea musela Majda jiným vstupem, což ji zdrželo, a když došla do muzea, třída už byla o krok dále...a tak než si Majda prošla expozici, ostatní děti už pádily na lodičky a na Karlův most. Majda se tedy v muzeu nasvačila a jely s asistentkou individuálně do školy na oběd.
Její dojmy z výletu? "No, mami, ani jsem tam s mima nemusela jezdit..."
Hm, taky si říkám...
Já to prostě vůbec nechápu!!! Tyto akce se v drobných obměnách se pravidelně opakují, řešilo se to několikrát s výchovnou poradkyní, se speciální pedagožkou, učitelé byli proškoleni o speciálních potřebách tohoto konkrétního dítěte a v individuálním plánu je jasně napsáno, že je třeba, aby škola Majdě umožnila účastnit se všech těchto akcí. Nic z toho se v praxi neděje. Speciální pedagožka prý nemá páky, jak k tomu školu donutit; a pokud připomínky vycházejí ze strany nás - rodičů, rázem je ze mě "nepříčetná matka postiženého dítěte", protože místo abych byla škole vděčná, že svolila, aby naše dítě mohlo do školy docházet, ještě budu otravovat tím, aby byla začleňována do kolektivu.
Majda s navazováním kontaktů nemá problém. Ovšem musí k tomu mít příležitost. Musí dostat šanci. Ve všem. A třeba sama uzná, že nemůže, nechce, nebo není schopná, ale odmítám prostě tento způsob, že "někdo ví, co je pro ni dobré", aniž by to s ní nebo s námi nějak zevrubně probral.
Tak musím přiznat, že jsem znechucená a otrávená. Zvláště po tom všem, co o začleňování tělesně postižených dětí do běžných kolektivů zaznělo na přednáškách o víkendu a také na semináři v pondělí.
Za celých 7let školní docházky se nás nikdo nezeptal, jak jsme s průběhem integrace spokojeni a jestli by se něco dalo případně vylepšit. Zpětná vazba- kdo by o ni stál? Hlavně, že už to máme za sebou... (já tedy nelením a hlásím, ale ono to v podstatě nikoho nezajímá).
Smutné na tom je jen to, že v okolí žádná jiná škola s bezbariérovým přístupem (byť zadními dveřmi přes sklad) není. Vozit Majdu hodinu tam a hodinu zpět přes Prahu není možné- to by už vůbec neměla volný čas na svoje zájmy. I takhle je občas velmi unavená.
Přitom by stačilo tak málo!
A vůbec to není nedostatku financí, které magistrát nepřidělil... tady je to jen a jen o lidskosti, o schopnosti vcítit se...a ta se bohužel centrálně nepřiděluje. S tou se člověk narodí a ti vnímavější si ji mohou jistě i vypěstovat, ale ne tímto způsobem. Bude to hold trvat ještě mnoho let, než se ve vztahu k osobám se zdravotním postižením dostaneme na úroveň třeba nedávno navštíveného Irska. :-((
Jinak jsem jentak pro dokreslení celé situace zkopírovala odstavec z webové prezentace naší školy.
A řekněte, kde jinde by se vám o postižené dítě postarali lépe?
Za celých 7let školní docházky se nás nikdo nezeptal, jak jsme s průběhem integrace spokojeni a jestli by se něco dalo případně vylepšit. Zpětná vazba- kdo by o ni stál? Hlavně, že už to máme za sebou... (já tedy nelením a hlásím, ale ono to v podstatě nikoho nezajímá).
Smutné na tom je jen to, že v okolí žádná jiná škola s bezbariérovým přístupem (byť zadními dveřmi přes sklad) není. Vozit Majdu hodinu tam a hodinu zpět přes Prahu není možné- to by už vůbec neměla volný čas na svoje zájmy. I takhle je občas velmi unavená.
Přitom by stačilo tak málo!
A vůbec to není nedostatku financí, které magistrát nepřidělil... tady je to jen a jen o lidskosti, o schopnosti vcítit se...a ta se bohužel centrálně nepřiděluje. S tou se člověk narodí a ti vnímavější si ji mohou jistě i vypěstovat, ale ne tímto způsobem. Bude to hold trvat ještě mnoho let, než se ve vztahu k osobám se zdravotním postižením dostaneme na úroveň třeba nedávno navštíveného Irska. :-((
Jinak jsem jentak pro dokreslení celé situace zkopírovala odstavec z webové prezentace naší školy.
A řekněte, kde jinde by se vám o postižené dítě postarali lépe?
---------------------------------------------------------------------------------------
Školu navštěvují i žáci se specifickými poruchami učení (dyslexie, dysortografie a dysgrafie, v menší míře dyskalkulie), pro něž je určeno několik pomocných programů (oddělená výuka češtiny, diferencovaná výuka cizích jazyků, nápravy poruch.
Škola má již zkušenost s péčí o žáky tělesně postižené, setkáváme se i s žáky dlouhodobě nemocnými a zdravotně oslabenými.
Zastoupení všech skupin dětí dané věkové kategorie v třídním kolektivu považuje škola za přínosné především pro další osobnostní rozvoj každého dítěte, zvl. společný školní život s dětmi tělesně postiženými či s dětmi minoritních etnik chápeme jako jiným způsobem nesdělitelnou zkušenost, kterou naši žáci procházejí.
Většina žáků při správném pedagogickém vedení, pravidelné domácí přípravě a dobrém rodinném zázemí absolvuje základní školu bez závažných problémů, s výsledky adekvátními svému nadání.
Škola zkvalitňuje systém práce s dětmi tak, aby všem skupinám žáků byly poskytnuty rovné vzdělávací příležitosti na úrovni individuálních potřeb a nároků. Tím naplňujeme filozofii veškerého našeho snažení – žádné dítě nezůstane opominuto, žádné dítě nesmí zůstat samo na své problémy, všem dětem chceme nabídnout DOBRÝ START do života.
--------------------------------------------------------------------------------------
A tak všem dětem "se speciálními potřebami", aby se všechny ty líbivě napsané věty v nejrůznějších dokumentech staly skutečností.
... a já to tedy zkusím nějak vykomunikovat. Moc šancí na úspěch si nedávám. není to totiž 1.pokus. Ale nemůžu to přecházet mlčky a suše dítěti říct, ať se na ně vykašle. Já je chci zkusit probudit. A kdyby někdo věděl, jak se to dělá, ráda si nechám poradit. Zatím začnu konzultací s třídní učitelkou- tu už mám domluvenou.
Škola má již zkušenost s péčí o žáky tělesně postižené, setkáváme se i s žáky dlouhodobě nemocnými a zdravotně oslabenými.
Zastoupení všech skupin dětí dané věkové kategorie v třídním kolektivu považuje škola za přínosné především pro další osobnostní rozvoj každého dítěte, zvl. společný školní život s dětmi tělesně postiženými či s dětmi minoritních etnik chápeme jako jiným způsobem nesdělitelnou zkušenost, kterou naši žáci procházejí.
Většina žáků při správném pedagogickém vedení, pravidelné domácí přípravě a dobrém rodinném zázemí absolvuje základní školu bez závažných problémů, s výsledky adekvátními svému nadání.
Škola zkvalitňuje systém práce s dětmi tak, aby všem skupinám žáků byly poskytnuty rovné vzdělávací příležitosti na úrovni individuálních potřeb a nároků. Tím naplňujeme filozofii veškerého našeho snažení – žádné dítě nezůstane opominuto, žádné dítě nesmí zůstat samo na své problémy, všem dětem chceme nabídnout DOBRÝ START do života.
--------------------------------------------------------------------------------------
A tak všem dětem "se speciálními potřebami", aby se všechny ty líbivě napsané věty v nejrůznějších dokumentech staly skutečností.
... a já to tedy zkusím nějak vykomunikovat. Moc šancí na úspěch si nedávám. není to totiž 1.pokus. Ale nemůžu to přecházet mlčky a suše dítěti říct, ať se na ně vykašle. Já je chci zkusit probudit. A kdyby někdo věděl, jak se to dělá, ráda si nechám poradit. Zatím začnu konzultací s třídní učitelkou- tu už mám domluvenou.
Aby VŠECHNY děti chodily do školy rády!
17.5.2010
Právě tak se jmenoval seminář pořádaný OS Rytmus. Ačkoli se v pondělí rozhodně nenudím, rozhodla jsem se, že se alespoň na část přednášek vypravím. Seminář byl zadotován z ESF, pod záštitou MŠMT v krásném moderním prostředí Národní technické knihovny v Dejvicích. Ballingův sál je vybaven veškerou technikou a všech 200míst bylo téměř obsazeno.
Po úvodním proslovu ředitelky OS Rytmus P.Baxové předstoupila před posluchače paní Laurenčíková z MŠMT. Milá, usměvavá. Sdělila publiku, že je vrchní ředitelkou sekce speciálního vzdělávání a plynně a monotónně hovořila asi 10minut. Používala odborné termíny, mluvila vzletně o tom, jak je pro jejich odbor důležitá zpětná vazba a jaké mají plány... někteří lidé mají ten dar, že mluví a v podstatě nic neřeknou.
Připadá mi, že se integrací teoreticky zabývá víc lidí, než je integrovaných žáků. Všichni vymýšlejí formuláře, postupy a výstupy, ale v praxi to nikdo neprovozuje. Usuzuju tak z naší vlastní zkušenosti a z příběhů, které mi vyparvují jiné maminky integrovaných dětí (ne všechny, ale je jich dost!) z různých krajů republiky. Vesměs mají společného jmenovatele: spádová škola integrovat musí, často však není ochotna cokoli pro speciální potřeby dítěte udělat. A jestli je za tím ve skutečnosti opravdu nedostatek financí, nebo jen nedostatek lidskosti... to je pro mne stále nevyřešenou záhadou.
Vyslechla jsem přednášku rakouské speciální pedagožky Sabine Haucinger " A to se naučíte jen společně".
Velmi pěkně připravená prezentace, hezky se všechny ty nápady poslouchaly, ale vzheledem k tomu, že už vím, jak důležitý a všemocný je lidský faktor v podobě pedagogických pracovníků, moc nevěřím v úspěšnost zmíněných projektů.
Po přestávce jsem bohužel musela seminář opustit, takže jsem přišla o workshop a o prezentaci výstupů, což mě docela mrzí :-(
Uháněla jsem zpátky do reality.
Ve škole mi totiž ráno krátce před osmou lehce zvedli adrenalin sdělením, že "zítra"- tedy jako v úterý - mají 7.třídy exkurzi do centra Prahy. O exkurzi se vědělo- to ano, jen se nevědělo kdy a kde a v kolik se má být. To jsou pro nás docela podstatné údaje. Cesta MHD se totiž musí pro vozíčkáře naplánovat a vymyslet tak, aby byla co nejméně komplikovaná. V Praze navíc neustále probíhají nějaké výluky, úpravy vozovek a jízdní řády spojů se mění snad každý měsíc. Toto již 7.rokem vytrvale opakujeme učitelům, vedení školy, výchovné poradkyni...a nic. Nic se měnit nebude. děláme to tak léta... takže sebou hoďte a nejlépe Majdu dovezte až na místo a hlavně NEOTRAVUJTE!
Paní asistentka byla silně vystresovaná z jízdy metrem. Nevím, kdo jí co navykládal, snažila jsem se ji uklidnit, že metrem Majda jezdit umí, že tak cestujeme a já mám ještě jako bonus obvykle Martinu za ruku, takže to lze. Nakonec se domluvila s kolegyní, s níž se ve službě střídá, že pojedou obě. Alespoň tím metrem....
Taková malá názorná ukázka, jak škola - tedy její pracovníci- zohledňují přítomnost vozíčkáře. Zmocňují se mě opět zvláštní pocity. Jak to SAKRA udělat, aby se to změnilo?? Vždyť to přece není zas až tak náročné pochopit... že bychom mluvili tak nesrozumitelně??
Takže se zase necháme překvapit, jak se akce vyvrbí....
Právě tak se jmenoval seminář pořádaný OS Rytmus. Ačkoli se v pondělí rozhodně nenudím, rozhodla jsem se, že se alespoň na část přednášek vypravím. Seminář byl zadotován z ESF, pod záštitou MŠMT v krásném moderním prostředí Národní technické knihovny v Dejvicích. Ballingův sál je vybaven veškerou technikou a všech 200míst bylo téměř obsazeno.
Po úvodním proslovu ředitelky OS Rytmus P.Baxové předstoupila před posluchače paní Laurenčíková z MŠMT. Milá, usměvavá. Sdělila publiku, že je vrchní ředitelkou sekce speciálního vzdělávání a plynně a monotónně hovořila asi 10minut. Používala odborné termíny, mluvila vzletně o tom, jak je pro jejich odbor důležitá zpětná vazba a jaké mají plány... někteří lidé mají ten dar, že mluví a v podstatě nic neřeknou.
Připadá mi, že se integrací teoreticky zabývá víc lidí, než je integrovaných žáků. Všichni vymýšlejí formuláře, postupy a výstupy, ale v praxi to nikdo neprovozuje. Usuzuju tak z naší vlastní zkušenosti a z příběhů, které mi vyparvují jiné maminky integrovaných dětí (ne všechny, ale je jich dost!) z různých krajů republiky. Vesměs mají společného jmenovatele: spádová škola integrovat musí, často však není ochotna cokoli pro speciální potřeby dítěte udělat. A jestli je za tím ve skutečnosti opravdu nedostatek financí, nebo jen nedostatek lidskosti... to je pro mne stále nevyřešenou záhadou.
Vyslechla jsem přednášku rakouské speciální pedagožky Sabine Haucinger " A to se naučíte jen společně".
Velmi pěkně připravená prezentace, hezky se všechny ty nápady poslouchaly, ale vzheledem k tomu, že už vím, jak důležitý a všemocný je lidský faktor v podobě pedagogických pracovníků, moc nevěřím v úspěšnost zmíněných projektů.
Po přestávce jsem bohužel musela seminář opustit, takže jsem přišla o workshop a o prezentaci výstupů, což mě docela mrzí :-(
Uháněla jsem zpátky do reality.
Ve škole mi totiž ráno krátce před osmou lehce zvedli adrenalin sdělením, že "zítra"- tedy jako v úterý - mají 7.třídy exkurzi do centra Prahy. O exkurzi se vědělo- to ano, jen se nevědělo kdy a kde a v kolik se má být. To jsou pro nás docela podstatné údaje. Cesta MHD se totiž musí pro vozíčkáře naplánovat a vymyslet tak, aby byla co nejméně komplikovaná. V Praze navíc neustále probíhají nějaké výluky, úpravy vozovek a jízdní řády spojů se mění snad každý měsíc. Toto již 7.rokem vytrvale opakujeme učitelům, vedení školy, výchovné poradkyni...a nic. Nic se měnit nebude. děláme to tak léta... takže sebou hoďte a nejlépe Majdu dovezte až na místo a hlavně NEOTRAVUJTE!
Paní asistentka byla silně vystresovaná z jízdy metrem. Nevím, kdo jí co navykládal, snažila jsem se ji uklidnit, že metrem Majda jezdit umí, že tak cestujeme a já mám ještě jako bonus obvykle Martinu za ruku, takže to lze. Nakonec se domluvila s kolegyní, s níž se ve službě střídá, že pojedou obě. Alespoň tím metrem....
Taková malá názorná ukázka, jak škola - tedy její pracovníci- zohledňují přítomnost vozíčkáře. Zmocňují se mě opět zvláštní pocity. Jak to SAKRA udělat, aby se to změnilo?? Vždyť to přece není zas až tak náročné pochopit... že bychom mluvili tak nesrozumitelně??
Takže se zase necháme překvapit, jak se akce vyvrbí....
Nedělní zážitky
6.9.2009 - 354.den z 365
V neděli jsme se probudili do krásného slunného dne. Majda přišla ze spaní od holek celá rozlámaná, ale šťastná.
P.uč. třídní je velice laskavá a milá osoba, ještě v sobotu večer vyzvídala, co by Majdu potěšilo a operativně stačila zařadit do programu minigolf. Na zeleném pažitu moc často nepobývám :-)), takže úroveň mého hraní nebyla valná, zato pro pobavení byla akorát ;-)
Majda těkala od jednoho stanoviště ke druhému, do všeho kecala, radila a samozřejmě se řehnila, protože míčky byly takové gumové a na dotyk golfové hole reagovaly často dost nevyzpytatelně :-)
V neděli jsme se probudili do krásného slunného dne. Majda přišla ze spaní od holek celá rozlámaná, ale šťastná.
P.uč. třídní je velice laskavá a milá osoba, ještě v sobotu večer vyzvídala, co by Majdu potěšilo a operativně stačila zařadit do programu minigolf. Na zeleném pažitu moc často nepobývám :-)), takže úroveň mého hraní nebyla valná, zato pro pobavení byla akorát ;-)
Majda těkala od jednoho stanoviště ke druhému, do všeho kecala, radila a samozřejmě se řehnila, protože míčky byly takové gumové a na dotyk golfové hole reagovaly často dost nevyzpytatelně :-)
No, šla jsem za ním s tím, jestli by se to tam nedalo nějak trochu upravit pro vozík. Když už tam naše škola jezdí- a asi bude jezdit nadále... ;-) Tak jsem mu hned nastínila, co mám na mysli- viz třeba tahle cesta za jídelnou, kterou se Majda dostávala do hlavní budovy a drncala pěkně...
Achjo.. líná huba... znáte to dál, že? Proč se na tohle musím ptát já, až dneska, proč tenhle rozhovor nemohl uskutečnit už někdo, kdo tyhle kurzy zařizuje, nebo někdo, kdo se vydává za výchovnou poradkyni a speciálního pedagoga zároveň (podle mé velmi naivní představy) by měl hájit zájmy těchto integrovaných dětí, protože ty (naštěstí) budou vždycky v menšině a mají nestandardní potřeby- a proto tam taky potřebují někoho, kdo na ně bude myslet a dohlížet na to, aby se na ně nazapomínalo... Neděje se tak. Alespoň u nás ne.
(pozn. Majda není ve škole jediná, kdo má asistenta- ale jediná sedí na vozíku. Loni vyšel z 9.třídy žák, který používal mechanický vozík- takže ani po dlouhých letech se nic nezměnilo- a mám-li být realita- nezmění. V tomto personálním obsazení lze změnu k lepšímu jen velmi těžko očekávat.) :-(
Odpoledne měly děti hru v lese. Slušný kopec. Ale vozíky z Meyry opravdu mohu doporučit- náš vyjel všechno, nikde se nepřevrátil...pravda, sjíždění z kopce je trochu adrenalinový sport- jednou to Majdu pěkně houplo do křoví :-))
V lese děti hrály filmové pexeso- dobrý nápad! Majda se sice nedostala ke všem kartičkám, ale stačilo, že si mohla hru vyzkoušet na několika příkladech.(pozn. Majda není ve škole jediná, kdo má asistenta- ale jediná sedí na vozíku. Loni vyšel z 9.třídy žák, který používal mechanický vozík- takže ani po dlouhých letech se nic nezměnilo- a mám-li být realita- nezmění. V tomto personálním obsazení lze změnu k lepšímu jen velmi těžko očekávat.) :-(
Odpoledne měly děti hru v lese. Slušný kopec. Ale vozíky z Meyry opravdu mohu doporučit- náš vyjel všechno, nikde se nepřevrátil...pravda, sjíždění z kopce je trochu adrenalinový sport- jednou to Majdu pěkně houplo do křoví :-))
Objekt byl kdysi dávno jistě nějakým střediskem ROH, patřil k němu i tento bazén, který za těch 20let pěkně zchátral.
Tak si alespoň splním povinnost 1x v měsíci se zjevit na blogu osobně.:-)
Pracovní název fotografie: JSEM NA DNĚ
Majda chtěla s dětmi ještě na večerní program- hrálo se BINGO (to zvládá sama), slečna vychovatelka už se vžila do role a bez upomínání hned donesla Majdě tiket. Večer byl proložen i nějakými veselými scénkami. V 9 večer Majda už byla úplně grogy. Svolila k odjezdu domů. Byla spokojená a litovala, že tam nemohla být déle.
Rozloučili jsme se a za vtipného navigování Pavla Lišky jsme se vydali ku Praze.
Bylo to krásné, všechno vyšlo, počasí se taky snažilo... Majda vyzkoušela všechno, co mohla a byla náramně spokojená.
Učitelé viděli, že vozíčkář nemusí být vždy považován za "obtížný hmyz", že mnohdy jen stačí myslet "o krok dopředu"- a jde to. To koneckonců předvedli hned po sobotním dni, kdy se večer hned kreativně zapojovali svými návrhy a připomínkovali program na neděli- jestli to bude i pro Majdu. Škoda, že tohle nešlo předem :-(( , když se od října vědělo, kam se v září následujícího roku pojede... Vše by bylo snazší a veselejší a schůdnější....
Ach, ta komunikace...
Ze školy se vůbec nikdo neozval- Zda Majda jede na kurz, nejede, co bude dělat ve škole jako náhradní program???? Nic. Nikdo nic. Ticho. Tak ji nechám doma a uděláme si zážitkový kurz vlastní... No ale že bych byla s takovým přístupem spokojená, že by mě zrovna tohle těšilo.... a od lidí, kteří mají moje děti vychovávat... od těch bych to ani nečekala. Uvítala bych, kdyby spíš oni radili mně, kdyby spíš oni mě vedli- co a jak se dělá, co je vhodné a co ne /já nejsem speciální pedagog!!! Já jsem JEN rodič!/.
Přitom by možná stačilo, kdyby si na místě Majdy každý z nich představil svoje dítě. Jednal by stejně? Úplně stejně?? ... Pokud by si na tyto otázky odpověděl kladně, asi by si u mne zasloužil titul "CYNIK ROKU".
Víc k tomu nemám.
My jsme si ten krátký pobyt užili maximálně. Sbírali jsme zážitky a já myslím, že úspěšně :-))
Sobotní zážitky
5.9.2009 - 353.den z 365
V pátek odpoledne dorazil Wlk z práce. S ohledem na poslední náš výlet po Čechách, kdy jsme cestu domů hledali trochu déle ;-), pořídili jsme si GPS :-)) Je skvělá. Tedy zejména pro takové topografy, jakým jsem třeba já. Pokyny namluvil Pavel Liška (Návrat idiota ho naprosto vystihuje:-) ), takže jsme se s Majdou bavily celou cestu. Navigování zahájil slovy ."Tak dělej, padáme odtud" Při objížďce na Letné trochu znejistěl, opakovaně řidiče vyzval, aby zahnul doleva- a když to nehodlal akceptovat, prohlásil: "Tak já tu teda nemusim bejt... seš jsi jistej, co děláš, jo? " Nakonec nás dovedl až do Hrachova na náves, dále jsme pokračovali intuitivně, protože některé rekreační objekty jsou opravdu velmi dobře utajené.
Těsně před cílem jsme narazili na zajímavý úkaz:
Po mostě, nebo brodem? :-) No, vzali jsme to brodem, jelikož jsme nevěděli, jak moc pevný mostek je a taky proto, že brodem jsme tedy opravdu nikdy nejeli :-)
Těsně před cílem jsme narazili na zajímavý úkaz:
Po mostě, nebo brodem? :-) No, vzali jsme to brodem, jelikož jsme nevěděli, jak moc pevný mostek je a taky proto, že brodem jsme tedy opravdu nikdy nejeli :-)
Chatky, chatičky, bungalovy a budovy objektu jsou rozmístěny ve velmi zvlněném terénu. Objekt je poměrně rozlehlý- cca pro 200 lidí.
Toto je pohled na hlavní budovu= jídelna + klubovny.
Toto je pohled na hlavní budovu= jídelna + klubovny.
Zážitkový kurz je taková hybridní škola v přírodě. Děti sice tráví dopoledne s p.učitelkou, ale neučí se. Hrají různé hry. Aby se více poznaly.
Odpoledne si třídu přebírá vychovatelka. Ta s nimi chodí ven- hrají hry v terénu a sportují.
Program měli vychovatelé velmi pěkně připravený. Škoda, že pobyt vozíčkáře na kurzu nezačal někdo řešit dříve. Vychovatelka byla tou skutečností zaskočena, moc by chtěla vyhovět, ale bylo to zkrátka moc hrr a narychlo :-(
Večer byla diskotéka. Majda samozřejmě děsně potřebovala jít a hned mi vyhrozila, že jestli tam půjdu s ní, že jsem TRAPNÁ!! a ať se opovážím... Takže fotku z disco nemám - poněvadž TRAPNÁ tedy rozhodně NEJSEM :-))
Šmírovala jsem jen otevřeným oknem, ale bylo to v pohodě- tma, ohlušující hudba, Madlena rejdila mezi davem a celé 2hodiny nepotřebovala upravit, na WC, nebolela ji záda... inu hudba je lék ;-)
Jedna slečna nedorazila, tak se na pokoji u holek ze třídy uvolnila postel a Majda si domluvila, že půjde spát k nim. Holky se mě nenápadně ptaly: "A v kolik Majda chodí spát?" Ujistila jsem je, že do půlnoci s nimi kecat vydrží ;-)
Seděla jsem v klubovně u baru, debatovala s účama, pak s nimi i hrála šipky- ale hlavně jsem pořád sledovala mobil, jestli Majda nebude volat, že chce zpátky, nebo že něco potřebuje.
SMS konverzace začala ve 23:56. Zprávy jsem si uložila- aby čtenáři blogu měli i "literaturu faktu" :-) /přepis/
Majda- 23:56:
HOLKY UZ SPI.NEMUZU USNOUT.
Já:0:03:
CHTELAS TAM,MAS TO.TAK VYDRZ :-) ZAVRI OCI A PAMATUJ,ZE KDO CHCE SPAT,SPI.STEHOVANI PRIPADA V UVAHU POUZE V OHROZENI ZIVOTA.MAS HO OHROZENY?
Majda:
KDYZ MI SEM NEKDO POTICHU PRIJDE NEKDO POSUNOUT HLAVU,TAK NE :-))
Tak jsem ji tam došla přerovnat tělo a polštářky a vrátila se ještě do společnosti :-)
Během té hodiny jsme si s p. uč. vyříkaly vše potřebné. Achjo. Celý den Majdu samozřejmě všichni pozorovali. Večer už p. učitelky samy začaly navrhovat, co by se dalo ještě udělat, aby si Majda užila i tu neděli.
K mému zděšení jsem totiž zjistila, že většina lidí má dojem, že to "integrace" znamená jako zapojit Majdu do všeho- takže chápu, že šílely při představě, jak vyškrtávají z programu vybíjenou, fotbálek, bojovku v lese ...jen proto, že Majda nemůže. Jenže ono to tak není!! Majdě stačí třeba sport jen pozorovat, zkrátka být někde nablízku, ne mimo dění. Povídat si s dětmi, sdílet s nimi to, co se komu kde povedlo, přihodilo... Nehledě na to, že má asistenta, aby se jí věnoval a třeba s ní i zůstal na pokoji, když je unavená.
Myslím, že všichni zírali, jak se vždycky přiřítila z nějaké činnosti a o všem nám horlivě vypravovala. Byla nadšená i z toho, že může spát u holek na pokoji.
Seděla jsem tam u frankovky, přemýšlela o tom všem, co se za den událo, o čem jsme si povídali s p.uč. a říkala jsem si, že jestli se někdo umí ze života opravdu radovat, pak je to právě Majda.
Byl to velice vydařený den.
Jestliže...
Na nástěnce u naší rehabky Hanky viselo jedno takové zajímavé čtení... proč vám jej taky nenabídnout k zamyšlení....
JESTLIŽE....
Jestliže dítě nemůže mluvit, MŮŽEME se MY zajímat o to, jak by mu pomohlo zařízení - hlasový výstup z počítače...
Jestliže dítě nemůže chodit, MŮŽEME MY přemýšlet, jak odstranit bariéry pro jeho vozík...
Jestliže si dítě nedokáže věci zapamatovat, MŮŽEME MY navrhnout systém mnemotechnických pomůcek nebo barevných symbolů a obrázků, které by mu pomohly …
Jestliže dítě neslyší, MŮŽEME se MY naučit znakovou řeč
Jestliže se dítě neumí chovat v sociální skupině, MŮŽEME mu MY svým chováním vytvářet model toho, co je vlídnost, sebekázeň a láska …
Jestliže dítě nedokáže sedět v klidu a tiše pracovat, MŮŽEME MY zařazovat učební činnosti dávající větší prostor pro pohyb žáků …
Jestliže dítě nedokáže bez pomoci používat WC, zorganizujeme přestávku tak, abychom mu pomohli …
Jestliže dítě dokáže učiteli poděkovat nebo se na něj třeba jen usmát, jakými dalšími požadavky bychom měli ještě podmiňovat jeho zařazení do naší třídy?
NEEXISTUJÍ NEPŘEKONATELNÉ BARIÉRY, EXISTUJÍ JEN DVEŘE, KTERÉ JSME SE NEPOKUSILI OTEVŘÍT....
Hezky se to čte, jen ta realita je někdy míň čtivá ... ;-)
Úklid v duši
31.8.2009
Jak jsem už zmínila v předchozím příspěvku, poslední den prázdnin jsem pojala jako úklidový. Zkrátka začít od 1.9. "s čistým stolem". A tak jsem se rozhodla, že dnešek bude i dnem, kdy si vyjasním se všemi zúčastněnými pár pojmů. Jako třeba - zážitkový kurz-integrace- úplné informace a polopravdy... no bylo toho dost a seznam čítal několik osob.
Mně to nedá spát. Já se prostě nemůžu smířit s tím, že to s tím zážitkovým kurzem pro Majdu dopadlo letos zase takhle.
Celý týden se mi pořád vracejí otázky:
Proč já mám nestále svoje dítě někam vnucovat?
Proč je takovým problémem poptat bezbariérový objekt pro 200dětí?
Proč má zrovna Majda být zbytečně smutná, když si během tohoto roku už tolik "užila", když byla v nemocnici- a teď je zdravá a stejně je to na pytel- zas bude v izolaci. Sama. ...
Já jsem prostě dneska potřebovala slyšet na tyto otázky odpovědi. A byla jsem rozhodnutá je vyslovit nahlas.
Nejprve jsem zavolala správci daného objektu, kde se kurz má uskutečnit. Byl velice laskav a pochopil, oč jde. Absolvovala jsem tedy "echoprohlídku objektu" ;-) Pán s mobilem na uchu procházel místnosti a říkal mi, co a jak kde je a kde by asi vozík projel... kde by mohla být Majda ubytovaná... skončili jsme u sociálek- žádné speciálně upravené tam nejsou. Okolí na procházky- zvlněný terén... do jídelny by se prý dostala zadem. Pán by rád vyhověl a řekl, ať to tedy přijedeme zkusit alespoň na víkend, ale že tedy nic neslibuje. Oficiálně objekt bezbariérový není. Žádného vozíčkáře tam nikdy neměli.
Poděkovala jsem a zkonzultovala jsem celou situaci s třídní učitelkou. Ta je fajn. Omlouvala se, že to takhle dopadlo, ale že to opravdu nemohla nijak ovlivnit, neb bláhově uvěřila /stejně jako já/ tvrzení, že se nebude opakovat situace z loňska... :-( nastínila jsem jí momentální nápad: Je jasné, že Majda na celý týden nepojede, není nic zajištěného a asi by ji jeden člověk v takovém objektu těžko zvládl třeba dát na WC nebo do sprchy, ale že bychom ev. mohli přijet na víkend- Majdu dát k dispozici s tím, že nebudeme zaclánět, Majda bude mít mobil, v případě nouze nás prozvoní. Třídní řekla, že rozhodně ANO, že to vítá, alespoň ty 2dny.
A pak jsem šla zavolat té paní uč., která má celou akci na starost. A právě jí jsem položila všechny ty otázky, které mi tu leží na mysli. A paní učitelka udělala chybu. Řekla takovou tu magickou větu: "... nojo, ale nejsou peníze. MŠMT všechny příspěvky na postižené děti zrušilo..." Tak jsem se zeptala, na co konkrétně na Majdu žádala v grantu peníze a na co jí je nedali?? Odbočila. Zeptala jsem se znovu a jinak: "Žádala jste tedy vůbec o nějaké peníze na Majdu?"
"Nežádala"
Tak jsem se zeptala ještě dál: "A vy si myslíte, že integrace znamená v praxi to, že se dítě smí zúčastnit výuky a chodit s dětmi na oběd do jídelny a na školní akce nemá přístup? Tak to si asi někdo z nás plete pojmy. To je pro mne diskriminace- ne integrace..."
Bylo ticho.
Paní učitelka řekla, že to vůbec není tak jednoduché, jak si myslím a že situace je mnohem složitější. Nabídla jsem jí, že příští žádost o grant vypracuju s ní, že si vezmu na starost tu kapitolu o integraci. Odsekla mi: "No, to snad zvládnu, napsat 3odstavce, to zas není takový problém.."
Odpověděla jsem, že už mi to 2x předvedla v praxi, že to problém je a že na to ráda dohlídnu, ať mi řekne přesný název toho projektu, že to budu sledovat (byla mým zájmem nepochybně potěšena ;-) ). Pak jsem ještě poznamenala, že by nebylo od věci řešit integraci tak, jakoby se týkala vlastního dítěte... že jeden nikdy neví, co se může v životě přihodit. Já že to tak dělám. Nežije se mi tak snadno, ale nemusím se před sebou stydět. Požádala jsem ji o jeden volný pokoj na tento víkend- pro nás. Budeme sbírat zážitky hromadně :-) Slíbila, že to promyslí a ozve se mi.
Je mi toho divně. Vůbec k tomu nemuselo dojít. Stačilo jen komunikovat a splnit to, co bylo domluveno. Já mám ještě schované loňské maily plné empatických frází.
Nemusí se mnou každý souhlasit, nemusí mě každý obdivovat, nemusím se líbit všem- to všechno pochopím a vyrovnám se s tím, ale nesnáším- a úplně mě vyběsní, když někdo říká polopravdy, používá oblíbené obecné povzdechy typu "nejsou peníze, máme nízké platy" a úplně alergická jsem na 3slova: ONO TO NEJDE!!!
Takže závěrem: Peníze nejsou, protože jsme o ně nepožádali a ono to nejde, protože jsme se o to nepokusili. Tak my- dva staří Wlci- pojedeme strávit víkend mezi cca 180 hlučných pubošů, abychom alepoň částečně zahladili šrámy na duši, které jsme sice neudělali, ale zase už víme, že i ten, kdo sedí na vozíku má duši nejen ve svých čtyřech kolech a zklamání prožívá možná o to víc, když má těch duší pět...
Uvidíme, jestli se pro nás v objektu najde místo... to jim připíšu bod za odvahu, protože Wlk říká, že /být na místě učitelky/ mě by si tedy na hospitaci zrovna asi nevybral ...to tedy nevím PROČ!!! Jestli on mi taky neříká nějaké polovičaté informace :-))
INTEGRACI ZDAR a INTEGROVANÝM SÍLU!
pokračování příště ;-) .... (snad)
Jak jsem už zmínila v předchozím příspěvku, poslední den prázdnin jsem pojala jako úklidový. Zkrátka začít od 1.9. "s čistým stolem". A tak jsem se rozhodla, že dnešek bude i dnem, kdy si vyjasním se všemi zúčastněnými pár pojmů. Jako třeba - zážitkový kurz-integrace- úplné informace a polopravdy... no bylo toho dost a seznam čítal několik osob.
Mně to nedá spát. Já se prostě nemůžu smířit s tím, že to s tím zážitkovým kurzem pro Majdu dopadlo letos zase takhle.
Celý týden se mi pořád vracejí otázky:
Proč já mám nestále svoje dítě někam vnucovat?
Proč je takovým problémem poptat bezbariérový objekt pro 200dětí?
Proč má zrovna Majda být zbytečně smutná, když si během tohoto roku už tolik "užila", když byla v nemocnici- a teď je zdravá a stejně je to na pytel- zas bude v izolaci. Sama. ...
Já jsem prostě dneska potřebovala slyšet na tyto otázky odpovědi. A byla jsem rozhodnutá je vyslovit nahlas.
Nejprve jsem zavolala správci daného objektu, kde se kurz má uskutečnit. Byl velice laskav a pochopil, oč jde. Absolvovala jsem tedy "echoprohlídku objektu" ;-) Pán s mobilem na uchu procházel místnosti a říkal mi, co a jak kde je a kde by asi vozík projel... kde by mohla být Majda ubytovaná... skončili jsme u sociálek- žádné speciálně upravené tam nejsou. Okolí na procházky- zvlněný terén... do jídelny by se prý dostala zadem. Pán by rád vyhověl a řekl, ať to tedy přijedeme zkusit alespoň na víkend, ale že tedy nic neslibuje. Oficiálně objekt bezbariérový není. Žádného vozíčkáře tam nikdy neměli.
Poděkovala jsem a zkonzultovala jsem celou situaci s třídní učitelkou. Ta je fajn. Omlouvala se, že to takhle dopadlo, ale že to opravdu nemohla nijak ovlivnit, neb bláhově uvěřila /stejně jako já/ tvrzení, že se nebude opakovat situace z loňska... :-( nastínila jsem jí momentální nápad: Je jasné, že Majda na celý týden nepojede, není nic zajištěného a asi by ji jeden člověk v takovém objektu těžko zvládl třeba dát na WC nebo do sprchy, ale že bychom ev. mohli přijet na víkend- Majdu dát k dispozici s tím, že nebudeme zaclánět, Majda bude mít mobil, v případě nouze nás prozvoní. Třídní řekla, že rozhodně ANO, že to vítá, alespoň ty 2dny.
A pak jsem šla zavolat té paní uč., která má celou akci na starost. A právě jí jsem položila všechny ty otázky, které mi tu leží na mysli. A paní učitelka udělala chybu. Řekla takovou tu magickou větu: "... nojo, ale nejsou peníze. MŠMT všechny příspěvky na postižené děti zrušilo..." Tak jsem se zeptala, na co konkrétně na Majdu žádala v grantu peníze a na co jí je nedali?? Odbočila. Zeptala jsem se znovu a jinak: "Žádala jste tedy vůbec o nějaké peníze na Majdu?"
"Nežádala"
Tak jsem se zeptala ještě dál: "A vy si myslíte, že integrace znamená v praxi to, že se dítě smí zúčastnit výuky a chodit s dětmi na oběd do jídelny a na školní akce nemá přístup? Tak to si asi někdo z nás plete pojmy. To je pro mne diskriminace- ne integrace..."
Bylo ticho.
Paní učitelka řekla, že to vůbec není tak jednoduché, jak si myslím a že situace je mnohem složitější. Nabídla jsem jí, že příští žádost o grant vypracuju s ní, že si vezmu na starost tu kapitolu o integraci. Odsekla mi: "No, to snad zvládnu, napsat 3odstavce, to zas není takový problém.."
Odpověděla jsem, že už mi to 2x předvedla v praxi, že to problém je a že na to ráda dohlídnu, ať mi řekne přesný název toho projektu, že to budu sledovat (byla mým zájmem nepochybně potěšena ;-) ). Pak jsem ještě poznamenala, že by nebylo od věci řešit integraci tak, jakoby se týkala vlastního dítěte... že jeden nikdy neví, co se může v životě přihodit. Já že to tak dělám. Nežije se mi tak snadno, ale nemusím se před sebou stydět. Požádala jsem ji o jeden volný pokoj na tento víkend- pro nás. Budeme sbírat zážitky hromadně :-) Slíbila, že to promyslí a ozve se mi.
Je mi toho divně. Vůbec k tomu nemuselo dojít. Stačilo jen komunikovat a splnit to, co bylo domluveno. Já mám ještě schované loňské maily plné empatických frází.
Nemusí se mnou každý souhlasit, nemusí mě každý obdivovat, nemusím se líbit všem- to všechno pochopím a vyrovnám se s tím, ale nesnáším- a úplně mě vyběsní, když někdo říká polopravdy, používá oblíbené obecné povzdechy typu "nejsou peníze, máme nízké platy" a úplně alergická jsem na 3slova: ONO TO NEJDE!!!
Takže závěrem: Peníze nejsou, protože jsme o ně nepožádali a ono to nejde, protože jsme se o to nepokusili. Tak my- dva staří Wlci- pojedeme strávit víkend mezi cca 180 hlučných pubošů, abychom alepoň částečně zahladili šrámy na duši, které jsme sice neudělali, ale zase už víme, že i ten, kdo sedí na vozíku má duši nejen ve svých čtyřech kolech a zklamání prožívá možná o to víc, když má těch duší pět...
Uvidíme, jestli se pro nás v objektu najde místo... to jim připíšu bod za odvahu, protože Wlk říká, že /být na místě učitelky/ mě by si tedy na hospitaci zrovna asi nevybral ...to tedy nevím PROČ!!! Jestli on mi taky neříká nějaké polovičaté informace :-))
INTEGRACI ZDAR a INTEGROVANÝM SÍLU!
pokračování příště ;-) .... (snad)
Zážitkový kurz
26.8.2009 - 243.den z 365
Než začnu psát o tom, co mě dneska rozladilo, musím začít trochu "zeširoka". Jak víme, Majda je integrovaná do běžné ZŠ. Jezdí na električáku, který jsme při zápisu do školy rozhodně neskrývala. Přesto se nám ani po ukončených 6letech školní docházky nepodařilo pochopit pojetí integrace v praxi. Problémů je více, dneska mě zvedl ze židle se opakuje v pravidelných intervalech, a tak nás to jako rodiče dost ubíjí.
Pokud škola kamkoli pořádala výjezd- školy v přírodě, zážitkové kurzy, výlety... nikdy neprobíhala debata (podle nás tím nejjednodušším a nejpřirozenějším) způsobem: Chtěli bychom jet tam a tam- bude to i pro Majdu vhodné?
Škola (píšu škola, protože k výběru objektu se nikdy nikdo nepřiznal- vždycky to byla "jedna kolegyně") vždy vybrala objekt či cíl výletu a otázka stála rázem takto: "Jedeme tam a tam, bydlet budeme tak a tak- jak to uděláte s Majdou? Je tam malá koupelna...budeme bydlet v patře-jak s vozíkem? Máte nějakého asistenta?- No a taky počítejte s tím, že mu musíte zaplatit pobyt, ubytování a nějakou mzdu...
Snažila jsem se vyjednávat s třídní, pak se zástupkyní. Nakonec jsem uznala, že to sama nezvládnu a požádala o pomoc naši speciální pedagožku. Na společné schůzce jsme se snažily všem těm dámám vysvětlit, že bezbariérový objekt není o tom, že do jídelny vedou 3schody a děti spí jinde než Majda a že pokud jede dítě na školu v přírodě, mělo by mít možnost i někam vyjet do okolí- že opravdu nestačí bezbariérový pokoj a asfaltka kolem budovy... Nabídly jsme několik osvědčených tipů... kdepak.
Loni přešla Majda na 2.stupeň. V září jela třída na seznamovací kurz. Majda nejela. Objekt se nacházel ve svahu, schody a úzké dveře všude, kam se podíváš... Bylo jí to líto. Moc líto. Celý ten týden jsme se snažili udělat jí v Praze pestrý program, ale znáte to. Ani divadlo, cukrárna a výlety se nevyrovnaly klevetění s kámoškami a týdnu bez rodičů.
Letos na jaře přišel opět pokyn k zaplacení zážitkového kurzu- na září 2009. Ptala jsem se, jak to bude s Majdou?
"Uvidí se", pravila zodpovědná osoba. V květnu se mnou ta organizující p. učitelka osobně mluvila, zdůraznila jsem, jak moc je pro Majdu důležité, aby mohla je,že teď je to věkově složité období... . Proč ten objekt není ZASE bezbariérový??? Prý to nejde měnit. Objekt je vázán nějakými granty (Majda nastupovala do školy v září 2003- tak, to by se s tím snad dalo i počítat, ne?) No nicméně v objektu se provádějí nějaké stavební úpravy,takže tam během července paní učitelka zajede a ozve se mi, abychom se tam mohli s Majdou vypravit, vše vyzkoušet a dále se dle toho zařídit. Paní učitelka nevolala. Až dnes tedy 9dní před plánovaným odjezdem. Ve tři odpoledne se mi objevilo neznámé číslo. "Tak jak jste se rozhodli s tím kurzem?",hlaholila.
Optala jsem se, jak je to s tou bezbariérovostí a proč mi nezavolala dříve, že jsme se tam chtěli zajet podívat. "Já myslela, že se ozvete vy??? No to hravě stihnete, vždyť se jede až v září..."
No, tak domluva přece zněla jasně. Já ani nevím, kde ten objekt je, jak se jmenuje- a pojedu tam??
"Máte asistentku?",zněla další doplňující otázka. "A musíte tedy taky nějak vyřešit ty finance. Já to mám napočítaný na děti, tak to by se to muselo uhradit..." - takže sumasumárum týden za 8000Kč + doprava vlastní... No prima. A ještě spousta nečekaných dobrodružství...
Řekla jsem, paní učitelce, že vzhledem k tomu, že se odjíždí už 4.9., opravdu nestihneme prozkoumat objekt a zařídit asistenta (i když proč my??-rodiče). Je to akce školy, tudíž škola by měla pořádat akce pro všechny děti- i pro ty, co integruje a bere na ně od státu jisté navýšené peníze.
Majdě jsem to řekla, tak, jak to je. Nepřekvapilo ji to. Pravila, že jí to bylo hned jasný :-(
Já jsem sedla k internetu a jentak lustrovala onen objekt a docela mi ztuhly rysy, když na mě vyjelo jméno p. učitelky coby externí spolupracovnice, která zajišťuje pronájem onoho objektu. Třeba tomu nějak špatně rozumím. ...
Závěrem: Majdo, buď se prostě na ty nohy postavíš, a pak se můžeš školních akcí zúčastňovat, nebo si tedy seď na tom svém vozíku, ale doma. S maminkou a s tatínkem.
Když se chce, všechno jde. A když se nechce, nejde nic. Zážitky na kurzu prostě nejsou pro každého.
Wlk stroze konstatoval: "No, vyskašlali (on to řekl jinak :-) ) se na to, jako vždycky. Nic pro ni nemají připraveného a budou akorát dělat divadlo..."
Tak jsem si v depresi pustila film, který tu rok ležel nerozbalený. Pořád na něj nebyla vhodná doba. Až dneska. Babička vzala děti do Prahy- hurá!- 3hodiny VOLNO!!
A tak přišel na řadu "Spalovač mrtvol". Hrušínský v hlavní roli elegantní lidské zrůdy pana Kopfrkingla. Fascinoval mě naprosto špičkový herecký výkon R.Hrušínského (bbr, ten byl ale strašně slizkej!), hororový děj umocněný takovou zvláštní psychotickou hudbou...
Uvařila jsem si stylově černou kávu, (rakvičku ani věneček jsem po ruce neměla ;-) ) , hodila nohy na stůl... a vydržela se dívat až do samého konce!!! Včetně bonusů jsem to nastudovala a jsem moc ráda, že jsem se konečně odvážila!
Tak doufám že černé myšlenky odplavou a až se vzmužím, zavolám tomu panu správci, co mi na něj dala p. učitelka telefon, - jak hodlá vyřešit ten provizorní nájezd do hlavní budovy pro 150kg vozík. Dveře od skříně položené na schody to tudíž asi nespraví... Zahrajeme si tedy takové absurdní drama na otevřené scéně.
pozn.:
Objekt se jmenuje Hrachov- Svatý Jan- u Příbrami- jakoukoli osobní zkušenost a věcné připomínky vítám!
pozn.:
Objekt se jmenuje Hrachov- Svatý Jan- u Příbrami- jakoukoli osobní zkušenost a věcné připomínky vítám!
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_tMImzngObxvDmZIsx7xtQVms3O57geM0opnMFYIx3FHW_VF13-dfToZHYEdCdmjlL87WAkR8vIduKP-83KCZREB2jrFS1ierjSy_Wr4MIdVsVPAEyiU8VNFuiW5BN_SrEV8x4=s0-d)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_t4ewyemQR61AKy2DGRI9EcRbjO-kvz5Gv7RPaw_tBDdatN2WxCuDcoLIjg8Z19Jqqq3Or8lGNkDSuof96YCkWGBAEv0-u60e1Bou_PTp7JX8I66s1rQCpSZajY4f9KmSkUVaQM4YhqbA=s0-d)