Integrační potíže trvalého rázu

25.1.2012

S novým rokem zůstaly staré potíže.

Další věcí, která mě opět dostala, je zapojení Majdy do výuky. Pečliví čtenáři už vědí, že škola organizuje nejrůznější akce a exkurzní dny, ovšem nikdy nikdo neřeší, zda to bude schůdné i pro Majdu. :-(

Tentokrát jdou 9.třídy v rámci výuky dějepisu do kostela sv. Cyrila  a Metoděje, který za  II. světové války poskytl útočiště českým parašutistům, kteří v roce 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Samozřejmě, že do katakomb se s vozíkem Majda nedostane. No, ale naivně jsem očekávala, že p.učitelka třídní (dějepisářka organizující tuto akci) spolu s paní asistentkou dají hlavy dohromady a připraví i nějaký program pro Majdu- něco, kam by mohla, nebo co by mohla- vidět, zkoumat, připravit, načíst, zpracovat- k tomuto tématu. 
Omyl. 

Majda prý počká ve škole- se šestými třídami, které zpracovávají projekt "Anglosaské země". 
???  
Majda řekla, že nikam nejde, že neví, co by tam dělala, když na to nemá ani nic připraveného a že nebude na třídu 4hodiny čekat, až přijdou z kostela a budou si promítat film "Atentát". 
Já to naprosto chápu. Nutit ji samozřejmě nebudu. 


S paní učitelkou jsme si vyměily několik mailů, které s komunikací neměly nic společného. Ona mi vytrvale opakovala, že kostel není bezbariérový a já se dožadovala toho, aby i moje dítě smělo nahlédnout do české historie a ne si hrát s dětmi nad mapou Anglie. 
Nic. Nemělo to cenu. 


Dala jsem tedy sama sobě úkol, jak bych takovou situaci vyřešila v praxi učitele já, protože nejednoho čtenáře to  už jistě napadlo, že se mi to píše, ale co bych dělala já na místě p.učitelky.;-)


Nedalo to ani tolik práce a nabídla se mi výstava "The Silent Village" a Jan Kaplan: 10:35 - obě věnované atentátu a událostem, které následovaly, v galerii DOX, které je plně bezbariérová, od školy vzdálená tři stanice metrem. 


Takže to možná nebylo o tom, že se ani v tomto případě pro Majdu nenašla žádná náhradní forma, jak toto téma zajímavě přiblížit i jí - ona se zkrátka nehledala.  Zřejmě to není pro vozíčkáře důležité.

Zítra si tedy s Majdou dáme úřední den a půjdeme zažádat o OP a novou parkovací kartu pro vozíčkáře.
Do DOXu na výše zmiňovanou výstavu zajedeme 100%, protože toto téma je nám blízké- koneckonců naše babičky to zažily na vlastní kůži a od osudné atentátnické zatáčky bydlíme coby kamenem dohodil.

Je mi líto, že z každého exkurzního dne, na které se všechny děti logicky těší, že se nebudou učit klasicky v lavicích,  si naše dítě odnáší vždycky pachuť toho, že se s ním nepočítá, že je tam navíc a že ho teď zrovna s  sebou nepotřebujeme, takže si ho odložíme, kde zrovna bude místo - bez ohledu na souvislosti, na jeho pocity...

Původně jsem tento příspěvek chtěla napsat do uzamčené části blogu, aby se zas do Majdy někdo nenavážel, ale pak jsem si řekla, že  si to třeba přečte i někdo, kdo si z toho vezme ponaučení. A byť by to k zamyšlení donutilo jednoho jediného člověka, pak mělo smysl to napsat.

A aby tu nebylo tak smutno, Martina má angínu- jak hrom. Už 3dny leží a běduje. Skoro nejí, má teplotu a nechce se jí polykat penicilin.
Tak s panem Wlkem lehce nestíháme- přebíháme z práce k dětem a naopak.