Přijímačky bez stresu

19.4.2017

V úterý ráno čekaly M. její první přijímací zkoušky- a to hned státní- zaručeně kvalitní.
M. měla tisíc doplňujících otázek. Ono osudné ráno se stačila 2x převlíct, několikrát přečesat a u snídaně vesele švitořila. Ujistila se, co se stane, když zkoušky neudělá?

"No, to si tě asi budeme muset stejně nechat", opáčila jsem smířeně ;-)
"Nebo máš nějakou konkrétní představu o tom,  co bude po TOM??"

Oddychla si. Vysvětlili jsme si, že na školu se přece hlásí ona, ne my- rodiče. Samozřejmě nás potěší, když uspěje- těch hodin strávených nad matikou a češtinou v rámci víkendů se dalo taky využít i jinak; ale pokud se ukáže, že konkurence byla přichystána na boj líp, pak se neděje nic zásadního- a další zkouška ji čeká za 2roky.

Předala jsem ji u vstupu do školy a šla si "po svém". Po testu z matematiky prohlásila, že to bylo těžký a něco vůbec nestihla. Klasika. Pomalé pracovní tempo, to je u nás (díky otci- samozřejmě) geneticky podmíněné ;-)

Měly jsme hodinu pauzu. Vzala jsme ji do cukrárny. Povídaly jsme si. "Mami, ty holky byly tak strašně vystresovaný! To by měla vidět!", líčila Martina.
"A ty ne? ", divím se nahlas.
"Já? Já jsem se uklidnila tím, že jsem si počítala na prstech, kolik lidí mi dneska  drží palce (následoval jmenný výčet). Pak jsem to znásobila dvěma. No a řekla jsem si, že když na mě  tolik lidí myslí, tak to přece musí dopadnout dobře...", prozradila svoji taktiku neslavná matematička.

Páni, mě snad klepne!! Tohle dítě nemůže být moje!!! Já starý stressman, který dočítal skripta ještě cestou na zkoušku- a ona: pohoda, vyšetří i čas na počítání spřízněných duší...  :-)

Čeština prý byla lepší, i když jsme vedly spor o "boty na podpatku" - myslí se tím větné členy. Otázku "boty KDE?? " jsem tedy opravdu neuznala jako správnou.

Závěrem:
Dle očekávání čeština dobrý, matika šílený. (Názor je čistě subjektivní.)
Po akci jsme nás obě odměnila jsem nás obědem. (můj krokoměr už v poledne ukazoval 15 478 kroků!)
A ať už to dopadne, jak chce, bude to správně.
Každopádně zjištění, že nezletilá zachovává chladnou hlavu i během zkoušek, taky není k zahození. To bych do ní neřekla :-)

Státní přijímačky - co a komu chtějí dokázat?

14.4.2017

Přijímačky... letos opět po letech v režii státu.
Čeští ministři školství po sobě rádi zanechávají pomníčky. Paní ministryně Valachová z nich bude mít zřejmě celý hřbitov. Letos přibyl další s nápisem CERMAT.

Martina se rozhodla, že si půjde zkusit přijímačky na výtvarný obor jedné SŠ. Napadlo ji to v rámci adventního rozjímání, takže na zápis do nějakých přípravných kurzů bylo samozřejmě pozdě. Přípravu řešíme svépomocí. Už se mi o větných členech i zdá. Ale nehodlám z toho dělat tragédii v případě, že některý ze dvou set uchazečů bude předpisům pro přijetí vyhovovat víc.

Zaráží mě spíš skutečnost, že státem určené testy (CERMAT) testují žáky jinými typy úloh, než se na státem zřízených školách podle učebnic schálených MŠMT učí.

V Lidových novinách teď vycházela celá řada "zkušebních úloh" a pan Husar, který před lety založil úspěšný projekt "Zkoušky nanečisto", říká velmi výstižně:

Moc tomu nerozumím. Školy učí výhradně podle učebnic schválených MŠMT, ale zadání v testech, které mapují vědomosti žáků, jsou servírována způsobem, jaký žáci běžně nepoužívají a určitě budou překvapeni??
A tím chceme zjistit či dokázat co??

Z matematiky jsou to např. úkoly z geometrie. Ve škole dril: sestroj trojúhelník, čtyřúhelník...  rozměry máš dané- strana - úhel atp. ... zatímco v testu dostaneš předrýsovaný obrázek a pěkně ho podle pokynů dotvoř.

V českém jazyce je v testech  vše založeno na porozumění textu.
V jednom testu tedy žák načte odstavce a verše  z různých děl, v nichž se vyhledává daný jev, zkrátka překombinováno, znepřehledněno.

Takže když se k těm nezvyklým zadáním a záludným formulacím otázek přidá ještě tréma, to budou panečku výsledky!

Každopádně příprava na přijímačky se mi jeví jako dobrý byznys. Vzorové testy CERMATU na internetu frčí. Zajímavé jsou i ceny za "přípravu ke zkouškám" a nebo za "zaručené" tipy zkouškových testů .


Vyhovuje mi styl britských učebnic angličtiny: za každou lekcí je souhrnný test, který je ovšem koncipován tak, aby žáka připravoval na případné "mezinárodní" zkoušky. Takže se tam procvičuje porozumění textu- poslech, čtení s porozuměním... gramatické jevy zkouší vybíráním z několika možností, aby si student zvykl na techniky, které jsou u zkoušek  požadovány.
Nic složitého. Funguje to.

Umíte česky?

8.4.2017

Mám ráda češtinu a vše, co s  ní souvisí. Obdivuji moderátory a proslovy všeho druhu, pokud jsou pronášeny elegantní češtinou a naopak mě dokáže otrávit a znervózňovat přednášející, který větu nepostaví bez nicneříkajících "JAKOŽE a JAKOBY" - to je momentálně úplná infekce češtiny.

Vzhledem k tomu, že mám dítě školou povinné, nevypadnu ani z takových lahůdek, jakými jsou větné členy, pravopisná cvičení a jiné záludnosti. Někdy je třeba doma něco procvičit a dovysvětlit. To pak rejdím po internetu a hledám zajímavé odkazy s nápady, jak daný jev nezletilce naučit, a přitom v něm nevzbudit totální odpor k jazyku českému.

Projekt "Umíme česky" splňuje všechny moje požadavky.
Je to interaktivní a moderní výukový portál- výklad, procvičení daného jevu a zároveň i vyhodnocení - to všechno je ztvárněno nápaditě, vtipně, barevně- zkrátka tak, jak to děti mají rády. Super pomůcka pro domácí přípravu a  procvičení.

Zkuste si mluvený diktát nebo opravit chyby ve vtipech a nebo si zahrajte TETRIS se slovními druhy. Bude vás to bavit a budete s lítostí bědovat: "Škoda, že tohle nebylo za nás" :-)






S radostí vítám i nový projekt   https://www.umimeanglicky.cz/ 

Školní svět je plný zvláštností

13.1.2016

Ministrem školství jsem v naší rodině já. Tuto nezáviděníhodnou funkci jsem získala taknějak bez hlasování. Patrně za nevhodné chování :-)

Snažím se se školou spolupracovat alespoň tím, že nesabotuju jejich akce, které mi ne vždy připadají smysluplné. Ale nežiju v tom školním labyrintu denně, tak budiž. Zřejmě studovaní vědí, co je pro naše děti dobré. Na třídních schůzkách nesmlouvám o zrušení domácích úkolů, protože nijak nepociťuji, že by moje dítě stresovaly či mu jinak na duchu škodily. Alespoň má doma důvod otevřít školní batoh. Jednotlivé členy učitelského sboru  se snažím nesrovnávat s domácími zvířaty...

Občas mne zlobí, že dostanou za úkol něco, co bylo evidentně zadáno "z rychlíku"- tedy např. křížovku, v níž je chyba a je evidentní, že p. učitelka ji viděla pouze koutkem oka, než ji vložila do kopírky nebo úkol, na který žáček evidentně bez pomoci rodičů není schopen vypracovat. Dítě se pak dožaduje pomoci- a ono to občas kloudné řešení ani nemá.

Na třídní schůzce jsme dostali informativní lístečky, kde byl uveden předběžný prospěch našich ratolestí- tedy kde je třeba přidat a co ještě na poslední chvíli vylepšit. 

Zlobila jsem se nad dvojkou z přírodopisu, ale Martina mi vysvětlila, že ji to prostě nebaví...ale až se budou učit nevímco, pak jistě bude mít jedničku. Samozřejmě následoval podrobný rozbor osobností, psychických poruch a zvláštností chování jednotlivých učitelů. Rozčilovala jsem se i nad známkou z chemie- proč je mezi 1 a 2?? Následně jsem vedla  dlouhý monolog o tom, jak mě to bavilo a k čemu je to dobré... než se dítě školou povinné zmohlo na odpor: "My ale chemii vůbec nemáme!"
"Jak nemáte? Máš tu z ní známku, tak to sis asi při své domácí přípravě jen nevšimla, že takový předmět existuje!"
"Chemie bude až za rok. V sedmičce. Vždyť ti říkám, že ty učitelky jsou divný. Aby sis toho nevšímala....", bránila se Martina.  
Přestala jsem to řešit. Jsou to jenom čísla. A jak je vidět, tak hodně imaginární...

Originální a vtipné  mi připadá složení učitelského sboru. (tím se nikomu nevysmívám, pouze konstatuji :-)) Jména p.učitelek vypadají jak ze seriálu, kde autor pracoval s hodně bujnou fantazí: Jasná, Hluchá, Tlustá, Černá... a fyziku tam učí pan učitel Zika - tak snad jen Igor Hnízdo mi tam chybí... 

ZŠ - jako zbytková škola?

27.1.2014

Máme tu konec ledna. Rodiče jistě věkové kategorie  školních dětí se povětšinou nacházejí v amokovém stavu, protože se blíží čas odevzdání přihlášek na SŠ a taky na osmiletá gymnázia.

Martina chodí do 4.třídy a už někdy loni přišla s dotazem: "Kam půjdu na gympl?"
Ptala jsem se jí, proč chce jít na gympl?
Neuvedla jiný důvod než ten, že tam jde celá třída.
Tak jsem věnovala několik rozhovorů tomu, že jsme si povídaly o systému českého školství  a taky o tom, že netřeba dělat vždy to, co dělají všichni, protože to neznamená, že je to tak jedině správně.

Rozhovory s kamarádkami na toto téma nedopadly úplně dobře. Když jsem na otázku, kam půjde Martina na gympl, odpověděla, že o tom neuvažujeme, že se mi příčí tohle vnucování elitářství dětem od útlého věku a že bude-li šikovná a mít dobré známky, může jít na gympl z 9.třídy s tím, že třeba bude už lehce tušit, co by ve svém životě chtěla dělat. A jestli se rozhodne, že ke své spokojenosti nepotřebuje VŠ, bude to její volba a bylo by zbytečné chodit na gympl. To ať jde raději někam, kde získá maturitu, ale taky dovednosti, s nimiž bude mít šanci někde se uplatnit na trhu práce.

"Jsi naivní. Na základce ji akorát zakopeš."
"Prosímtě, na základce zůstává jen samý odpad! Inteligentní rodiče dají dítě normálně na gympl. Tam jsou lepší děti..."
"Hele, víš, co teď znamená zkratka ZŠ? - Zbytková škola. Kdo si myslíš, že tam jako zůstane?? Jen idioti a tupci a holka ti v 15 bude hulit trávu, protože se bude nudit. Vždyť se tam dneska už vůbec neučí!"
... v takovém a podobném duchu se nesly odpovědi lidí, kteří "to se mnou myslí dobře". Bylo mi z toho docela divně.

My to zkrátka máme asi geneticky zakódované. Každý správný Čech lační po titulu a uctívá otitulovaného "pana doktora", "paní inženýrku"...  A je mu úplně jedno, jakým způsobem se k němu dopracuje, ale hlavně, aby ho u jména měl.
Nezapomenu na jednu svoji kolegyni, která si pantofle na přezutí podepsala ze strany modrou propiskou na bílém klínku: MGR. FATRLOVÁ. Kam se hrabala bota jménem Melichar! Byly to prostě pantofle vysokoškolačky! ;-)
Takže jakmile někomu můžeme říkat "pane inženýre", i kdyby to byl nevímjaký lump, titul mu vždy bude vstupenkou do blízkých kruhů většiny obyvatel.

Bylo mi divně i proto, že s rodiči dětí často jednám, a tak jsem si představovala, jak by asi vypadaly reakce některých  na oznámení, že právě jejich dítě "je odpad".

Já zkrátka nejsem přesvědčená o tom, že osmileté gymnáium je tím nejlepším, čím svou dceru do života vybavit.
A tak zvažuju: nechat ji na základce, kde učí aprobovaní učitelé a ve třídě bude cca 20dětí, protože "ti lepší" odejdou studovat na gympl, nebo ji nahnat s davem do třídy, kde bude 30 a více dětí a  (ne)kvalitní učitelé budou jistě ve sboru v jistém poměru také zastoupeni?

Opravdu je gympl "výběrová škola", když  jedna z podmínek přijetí je studijní průměr do 1,99 (což v praxi vnímám tak, že trojky z hlavních předmětů nejsou na závadu)?

"Dítě bude mít lepší kulturně-společenský přehled"...- Aha?? Já se ale nemohu zbavit dojmu, že za tento přehled jsme zodpovědni především my- tedy rodina. To, že cestujeme, chodíme na výstavy, vybíráme a čteme knihy,  že  jezdíme na výlety a stýkáme se s přáteli, ba ani politickým debatám s nezletilou se nevyhýbáme ;-) - to přece nemůže škola vysuplovat... však dobře víme, jak vypadají "výchové koncerty" :-(

A argument, že "na gymplu jsou lepší děti"- Jak lepší? Čím lepší? - A on se někdo z těch dospěláků v životě setkává jen se samými empatickými, inteligentními, otitulovanými a několika světovými jazyky plynně hovořícími spoluobčany?

Myšlenka osmiletých gymnázií možná kdysi byla dobrá tím, že chtěla umožnit nadaným dětem studovat již od útlého věku. Teď se to jaksi vymklo v davovou psychózu, kdo nemá  dítě na gymplu "má odpad" - fuj, když se to napíše, je to ještě horší, než když se to jentak plácne do éteru.

Naše Martina nemusí přece jít na gympl jen proto, že se to vzhledem k vysvědčení očekává a že rodiče budou mít radost, že doma nemají "odpad", ale "studentku výběrové školy". Však bude-li v něčem dobrá, určitě se prosadí. A bude-li to průměrná šedá myška, nemusí ztrácet čas studiem, které ji nebude bavit. Ať si dál chodí do kroužků a věnuje se hraní, hlavně, ať je spokojená. Radši budu mít doma spokojený "odpad" než vystresovaného studenta "výběrové školy". My od ní očekáváne už "jen" to, že bude živá, zdravá a hlavně sama se sebou spokojená!
Však doma vidí, že i my rodiče se neustále průběžně ve svém oboru vzděláváme, tak snad si z toho vlastní závěry časem vyvodí.
Já osobně na 1.ročník gymnázia nevzpomínám úplně s nadšením- a to mi bylo 14. Byl to zápřah a nic než školní povinnosti jsem nestíhala.

Při stávající úrovni státních maturit nějak nejsem schopna dohledat, jaký je vědomostní rozdíl mezi maturantem 8letého a 4letého gymnázia...

Příhody školní

20.11.2013

Než jsme se nadáli, je čtvrtina školního roku za námi a  s tím i hodnocení školního snažení našich ratolestí.
Nehodlám zde hodnotit práci učitelů. Zaměřím se na dítě vlastní. :-)

Martina už po třech letech docházky pochopila systém známkování, ale pravdou je, že ji to příliš nevyrušuje od jejích mimozemských činů- na ty má vždycky dost času- bez ohledu na požadavky školy. Tím, že je levák, nebyly její písanky nikdy výstavními exponáty pro demonstraci normy písma... ale s tím je už jaksi předem počítalo, takže jsme doma  dohlídli, aby se naučila psát zleva doprava a aby číslice byly orientovány na správnou stranu, s čímž byl tedy velký problém. Písmena na řádcích různě poskakovala, mnohdy se do nich velikostně ani nevešla, diakritická znaménka poletovala nad písmeny víceméně nahodile... Utěšovali jsme se tím, že technika jednou vše uvede do čitelné podoby.

Včera  pan Wlk potkal paní učitelku. Hlásila se k němu a radostně mu sdělila, že Martinu moc chválí, jak krásně píše, že se moc polepšila.
Když přišla naše krasopiskyně domů, zkoumala jsem sešity. Musela jsem uznat, že některé stránky byly fakt skoro výstavní. V duchu jsem si říkala, jak jsem byla netrpělivá, že Martinka potřebovala asi nějak dozrát.

Tak ji chválím a ptám se, jak se tak pěkně najednou naučila psát?Když jsem ještě před rokem měla tendence to s ní cvičit, přiladalo mi, že je to čímdál horší...
"No, já to umím odjakživa, prosímtě. Ale mě to zdržovalo", pravila Martina.
"Aha, a teď už tě to nezdržuje?", vyzvídám doplňující informace.
"Ne teď už je mi jedno, že nejsem první. A taky jsem vyhlásila Tomášovi (spolusedící) soutěž. On píše strašně, víš. Tak já mu předepisuju - jako paní učitelka, aby si to polepšil, protože kvůli špatným známkám pak bulí a to mi vadí. On se ke mně kouká- a má to taky pak docela pěkný."

Tak to jo. Není nad to, když člověk umí sám sebe namotivovat k lepším výkonům :-)
Já nevěděla, jaké pero mám koupit, aby psala líp, jaké podmínky vytvořit, jaký sklon sešitu nastavit... všechno marný. Chtělo to Tomáše... ;-)


Dalším povedeným kouskem byla scénka, která se odehrála ve vestibulu školy. Přišla jsem Martinu vyzvednout po obědě a ona tam stála se svými spolužačkami- dvojčaty. Děti spolu kamarádí, tak i my maminky jsme se taknějak skamarádily. Dvojčecí maminka klečela a na koleni měla otevřenou žákovskou. Byla hodně smutná. (zrovna minulý týden jsme probítraly, že jedna holčička má dysortografii a dyslexii a že se s ní doma učí a věnují tomu tolik času- a ona pak stejně donese špatné známky)

"Zas má pětku z opisu", zdravila mě smutným konstatováním. "A to jsme to doma pilovaly i o víkendu!!"
Co na to říct..,. "Nojo, tak ona si to nějak opraví. Víš, že je to pro ni náročná disciplína...", snažím se nějak tlumit matčino rozladění.
"A já mám jedničku!", zahlásí Martina.
"Prosímtě, ty mlč!", okřikuju ji. "My to spolu probereme doma!"
Maminka holčičky jen ještě smutněji dodala: "No, vidíš... vy máte jedničku..."

Rozloučily jsme se, jdeme k autu a já Martince vysvětluju, že mám z její jedničky samozřejmě radost, ale že se to nehodilo, když vidí, o čem se bavíme a že maminka je smutná, že P. má pětku, se takhle vychlubovat...
"Mami, nic si z toho nedělej, já z toho opisu mám čtyřku! Ta jednička je z angličtiny!", vysvětluje Martina.
Tak další profesi můžeme odškrtnout: bohemista z ní taky nebude.... kabyna - tvrdé Y -jakože ji nikdo nebil... a podobná logická zdůvodnění...

Školní blázinec pomalu začíná...

28.8.2013

Školní blázinec se  pomalu začíná vkrádat do našich domácností. Na internetu probíhají živé diskuze o tom, co dítěti koupit a kolik to všechno stojí... kde na to ty maminky berou čas??

Seznam požadovaných pomůcek Martinka domů v červnu také přinesla, něco bylo použitelné z předchozích let, jiné jsem dokoupila a debatovat o tom asi moc nemá cenu. To, co mně může připadat zbytečné a neužitečné, může být pro p.učitelku právě tím, čím ona děti namotivuje k nějaké činnosti a nebo s nimi bude provádět něco, co já bych svým unaveným mozkem už nevymyslela ani ve snu.

2.září Martinka poprvé půjde do 4.třídy.
Na webu školy visí předpokládaný konec vyučování v 9:15. Logicky mě napadlo, že dítěti na ten den odhlásím oběd. Snažila jsem se využít online systém, do kterého škola loni zainvestovala, nicméně možná měla zainvestovat i do nové paní hospodářky.

Kdykoli jsem něco vyřizovala s kanceláří školní jídelny, vždycky to byl problém. Kupříkladu mi paní po telefonu nemohla sdělit, jaký zůstatek peněz je na kontě mojí dcery, protože nemůže vědět, jestli já jsem já a je to informace příliš osobní. Tak jsem tam musela jít osobně, abych se dozvěděla, že tam máme přeplatek. Samozřejmě úřední doba je v pravé poledne, a pak už ne. Běsnila jsem. Paní byla nejenže nepříjemná- na pohled i na pohovor.

Rok se s rokem sešel- a jídelní problém byl na světě! Online objednávkový systém poslední týden v srpnu nefunguje (???). Tudíž objednávání obědů lze uskutečnit osobně, nebo po telefonu. Tak jsem vzala sluchátko a dodala si odvahy zavolat.

Po dvojím zazvonění se na druhém konci ozvalo: "Školní jídelna. Vedoucí u telefonu!"
Představila jsem se a jednou větou poprosila o odhlášení obědu na 2.9.- ještě jsem ani nedořekla pro koho a PANI VEDOUCÍ mě přerušila zoufalým zvoláním:"Ježišmarjá! Teď tady dělám seznam  nových strávníků... "
Tak jsem najela na stejný způsob komunikace a suše jsem jí odpálkovala: "Já nechci přihlásit nového strávníka. Já chci odhlásit oběd!"
"Já slyšim", řekla ta osoba, "já vám jen řikám, že tady mám spoustu práce a na vás musim založit nový seznam! Kde teď najdu nějaký papír..."
"Nezdržovala bych vás ani sebe telefonováním, kdyby fungoval online systém odhlašování obědů", dodala jsem argument, proč jsem (velmi nerada!!!) musela vytočit tohle prokleté číslo.
"Systém nefunguje, protože teď tady funguju já!", soptila PANI VEDOUCÍ.
"Nojo, tak to pak musíte počítat s tím, že po vás lidi budou tu a tam něco chtít odhlásit", a chtělo se mi zařvat oblíbenou repliku dr. Štrosmajera z Nemocnice na kraji města.

Drzá osoba si nedala pokoj a pokračovala v invektivách: "No to teda nevim, proč chcete oběd odhlásit, když my vydáváme od 9:30! A nemyslete, oni vám ho domů nepustěj dřív! Bude tady! A pak půjde rovnou na oběd!"
Tep jsem měla už tak na 130 a dalo mi hodně práce udržet hlas v klidové poloze. Trvám na svém:"Prosím vás, já chci odhlásit oběd na 2.9. Můžete mi vyhovět?"
"Můžu, ale řikám vám, že vydáváme od půl desátý a že to má akorát po škole. Nebude nikde čekat."
"Ano, ale my doma obědváme později, takže nebudeme jíst vaše špagety v době snídaně. Rozumíme si?", dodávám zcela znechucená.
"Rozumíme, píšu si, ale řikám vám..."
Zavěsila jsem.  Kvůli 30korunám se nenechám odvézt do blázince.

Často mi na mysl přijde "moudro" z medvídka Pú: "Jsou dni, kdy ti vůbec nepomůže, že umíš napsat slovo MYSLIVEC"


Škola je opravdu zvláštní časoprostor. Nevím, jestli jsou dva měsíce dostatečně dlouhou dobou, aby člověk nabral sílu tam znovu vstoupit ;-)

Když se vlaštovky houfují...

1.9.2011

... je jisté, že se blíží začátek školního roku.

Moje holčičky se na něj těšily úměrně výši ročníku, který hodlají navštěvovat: Martina se tetelila, že uvidí paní učitelku a vyzvídala, co nového se budou ve druhé třídě učit, zatímco Majdu vůbec nezajímalo, jaké učebnice bude potřebovat a vyjmenovala několik předmětů, nad jejichž vyučujícími obracela oči v sloup.

Rodiče byli nuceni navštívit specializované obchody, aby dle obsáhlého seznamu zakoupili potřebné (i nepotřebné) pracovní sešity, poznámkové sešity požadovaných barev, tlouštěk a rozměrů, obaly, pisátka a výtvarné potřeby- a následně pak nechali svoji platební kartu u pokladny vykrvácet.

Přiznávám se, že tyhle věci nakupuju ráda. Probírám se těmi všemi učebnicemi a závistivě pokyvuju, že "tohle za nás nebylo", v papírnictví neodolám a nakoupím i to, co potřeba není...

Jsou ale věci, které mě každoročně donutí k onomu nevěřícnému kroucení hlavou...

Na konci školního roku jsem pravidelně rozčarovaná, když Majda donese domů požadované pracovní sešity téměř nepoužité- např. v algebře vyplněná jedna strana za celý školní rok, na geometrii nedošlo vůbec...  Je to rituál pravidelně se opakující. Zkrátka je kdysi někdo na seznam napsal- a my tu nejsme od toho, abychom seznamy aktualizovali každý rok. Možná by bylo ekonomičtější tu 1-2strany dětem okopírovat... když už tedy slýchám pravidelně, že "škola nemá peníze"...

No a další věc, kterou nepochopím, je vyžívání se autorů v roztodivných formátech učebnic. Nemohu se zbavit dojmu, že písanka pro druháky ve formátu lavírujícím mezi A4 a B5 (200x 260mm) nebude pro tyto človíčky asi úplně praktická (už vidím, jak se Martina- a myslím, že nejen ona- natahuje na horní řádek a spodní třetinu písanky ohýbá a mandluje přes kraj stolu), ale bude se zcela určitě lišit.

Dalším kamenem úrazu je pak tyto učenice obalit- paní učitelky to vyžadují, což je v některých případech pochopitelné, avšak ne vždy snadno proveditelné.

Zakoupila jsem "chytré obaly"  a myslela jsem si, že mám vyhráno. Z názvu "univerzální" jsem odvozovala, že bude schopen pojmout všechny formáty... ale kdepak!

Autoři pracovního sešitu k prvouce opět přišli s novinkou a klasický formát A4 otočili "naležato"...  a je po univerzálnosti. Moc tomu nerozumím. Učebnice, která tvoří druhou část tohoto kompletu, je totiž klasická A4 a nenašla jsem žádné praktické výhody tohoto nápadu.
Desky jsou měkké, a tak se domnívám, že déle než měsíc tučných 72stran pohromadě neudrží. Autoři vsadili na kreativitu a je tam nepočítaně vystřihovacích obrázků, proužků, čtverečků..., které děti poté mají nalepit na příslušné místo v textu nebo uschovat pro pozdější použití.

Tak už se těším na ten nekonečný příběh, jak tady z nedostatku jiné zábavy vyrábíme speciální obal, posléze průběžně slepujeme učebnici, hledáme na dně aktovky a následně vkládáme do obálky všechny ty vystřihovánky, skenujeme a doplňujeme ty poztrácené.... možná by se něco dalo částečně vyřešit vloženým dvojlistem samolepek, tak jako to mají zahraniční učebnice cizích jazyků pro tuto věkovou kategorii...

Každopádně si přeju, aby nový školní rok byl pohodový a bezbariérový ve všech směrech. 

Jako řádný přítel školy slibuju, že se poperu i s roztodivnými fotmáty učebnic, do ochranných obalů je nacpu i proti jejich vůli- předpis je předpis :-), celý rok budu dokupovat chybějící pastelky, obíhat vystavení duplikátů čehovšeho, a protože ani moje děti nemají úplně standardní "formát", jsem si jista, že se nudit nebudu ani chvilku. :-)

Za dobré vysvědčení knihu!

6.7.2011

Hlásal nápis v dobách, kdy jsme si plnila povinnou školní docházku.

Budovatelských  hesel bylo tehdy na každém rohu vidět víc než dost, ale tohle mě nijak zvlášť neuráželo. Stejnětak si pamatuju balicí papír, na němž bylo červeno-modrými nápisy zaznamenáno: " Každý čtvrtek novou knihu". V dnešní době si už asi málokdo umí představit, že stojí frontu i na knižní novinky, které se oficiálně dostávaly na pulty knihkupectví vždy ve čtvrtek... jojo, socialistický občan měl stále co dělat :-)  Je dobře, že se časy mění :-)) Nicméně tradici: "za dobré vysvědčení- tumáš  knihu" - dodržuju ;-)

Naše holčičky se snažily. Ta velká (8.třída) až neskutečně. Obě donesly samé jedničky.

Majda se dožadovala jakéhosi souboru knih pochybné úrovně, jehož koupi jsem zavrhla s ohledem na pořizovací cenu a pevně doufala, že mě zachrání učitelka zeměpisu, která už nejednou Majdě tu sólo dvojku napsala. Majda neponechala nic náhodě- a sama se aktivně nechala přezkoušet, aby si jedničku pojistila...  achjo... říkám jí, že známky nejsou všechno!! ;-)
... takže Školu noci jsem prostě zakoupit musela, aby to bylo fér.

Martinka neuspěla s tím, že mě ohromovala historkami, co všechno děti za výzo dostanou. I na ni čekala "pouze" kniha. ;-)
Během prázdnin by měla prý alespoŇ jednu přečíst. Máme doma slušně zásobenou domácí knihovnu, a tak je občas těžké vybrat něco nového.

Tahle kniha z nakl. Paseka mi padla do oka- tedy spíš do ruky- tím, jak krásně je zpracovaná. Kvalitní papír, zajímavá grafická úprava...

..a co víc! Vzdadu ještě zkrácená hvězdně namluvená MP3verze!

Radost byla veliká. jsem ráda, že alespoŇ něco pozitivního po mně ty děti zdědily- mají rády knihy! :-)

A co jste dostávali za hezké vysvědčení vy?

Já mám dodnes schovanou knížku, kterou mi za první vysvědčení věnovala moje teta Růženka. Je samozřejmě s věnováním a já si dodnes vzpomínám, jak jsem se těšila na každou novou kapitolu o Aničce a líbil se mi název vesnice Cítov... no a dneska bydlím pár kroků od ulice Cítovská :-))

Tak hezké léto - nejlépe ve společnosti nějaké pěkné knihy!

Volba povolání mě asi zahubí

27.5.2011

Tato kapitola bude věnována Majdě. Bude to delší psaní, protože je toho hodně a protože úřady opět nezklamaly a zasáhly v pravý čas na správném místě. Jednou tu zazvoní paní Zubatá a Majdu nám sebere. Důvodů se jistě najde hned několik.

Majda končí 8.třídu, a tak za půl roku bude muset vyplnit přihlášku na nějakou SŠ. Samozřejmě jsme o tom mluvili hlavně s Majdou, pak spolu, pak já s kamarádkami, které mají k věci co říct, protože nás znají ... no prostě chci jen naznačit, že naše volba byla uvážená  a samozřejmě jsme se snažili zohlednit Majdino uplatnění na trhu práce.

Gympl jsme tedy zavrhli. jednak proto, že ona sama tam nechce kvůli matice, která ji silně nebaví a ač z ní má dobré známky, docela se s ní nadře; a hlavně proto, že gympl by ji předurčil k dalšímu studiu na VŠ. No a bude o to stát? Dovolí jí to její zdravotní stav? Zkoušková období mám za sebou, je to náročné pro zdravého jedince, natožpak pro někoho, kdo má dny, kdy je rád, že sedí.

 Na obchodku Majda taky nechtěla. O Jedličkově ústavu a jeho gymnáziu nechtěla ani slyšet (šla jsem to tam okouknout už loni v listopadu), zle mi vyčinila, aŤ si "do toho gheta jdu sama, ona že chce být mezi normálními..." - já to jen zkusila, aby byly jasně nastoleny všechny možnosti.

Faktem je, že ačkoli její integrace neprobíhá právě předpisově, ona je mezi svými zdravými vrstevníky šťastná. Nasměje se těm blbinám, co vyvádějí, je mnohdy udivená z drzostí, které předvádějí při hodinách... prostě užívá si běžný školní blázinec.

Ve škole mají od pololetí mně neznámý předmět: volba povolání.
Učebnice na něj není. Dostávají každou hodinu ofocených několik pracovních listů, z nichž mi některé přijdou komické (k fotce výčepního mají děti napsat, co dělá... tak tady se toho ale nabízí! :-)), jiné infantilní (to jsou ty s fotografiemi lidí při různých činnostech- a u pána v montérkách stojícího u rozestavěné zdi a haldy cihel je napsáno: zedník... )  a některé prostě zbytečné. No nic. Chápu, že děti by měly mít přehled o nabídce středních škol, ale troufám si říct, že puboši  v 21.století asi právě nejásají nad tímto způsobem výuky.

Při hodině si děti taky dělaly jakýsi test na PC, kde odpovídaly na otázky a program jim pak vypsal seznam povolání, co by připadala v úvahu. Můžete se otestovat i zpětně na http://www.occupationsguide.cz/cz/main/default.aspx

Pro zpestření výuky jim p.učitelka domluvila exkurzi na úřad práce. Vydali se hromadně do Domažlické ulice na Žižkově, kde nabízejí odborně vedené "besedy" k tomuto tématu.  Lituju, že jsem tam nebyla osobně a že celé vypravování mám jen zprostředkované Majdou a dvěma dospělými. Považuji ho tudíž za věrohodné a trvalo mi to celý týden, než jsem se oprostila od emocí a jsem schopná situaci popsat a glosovat.

První problém s vozíčkářem nastal údajně hned u výtahu. Vozík se do výtahu nevešel, tak osoba úřední Majdě radila, aŤ si najede pozadu. Tak jo. Majda do výtahu zacouvala. Výtah se však zavřel a odfrčel do 4.patra dřív, než stačila nastoupit asistentka. Dobrý adrenalin. Ve 4.patře na ni zírala jiná osoba úřední, která si výtah přivolala a chtěla nastoupit, ale nevešla se. Majda řekla, že potřebuje do 1.patra. Tak jí osoba úřední radila, že si musí zmáčknout jedničku :-)) Jojo, to se snadno řekne, ale těžko udělá... Majda tedy paní instruovala, že jí tlačítko musí zmáčknout ona - ještěže se holka alespoŇ domluví!!

Dojela do 1.patra. Tam už výukou pověřená osoba úřední vyšilovala, že mají zpoždění, ať koukají dělat, že už měli dávno začít. Nojo, když někdo zdržuje a  vozí se po budově výtahem sem a tam, to bych mu taky vyčinila!

Osoba úřední pravila dětem, že jim pustí videokazetu, načež omladina dostala záchvat smíchu. Videokazety považují za muzejní kousky, natožpak, když někdo v ruce třímá DVD a říká mu videokazeta. Paní ještě lamentovala, že se jí to snad povede...  a zdůraznila, že smích a nekázeŇ jiného druhu nestrpí ani minutu!!

DVD se podařilo uvést do chodu. Hurá! Jenže... promítal se film o povoláních, který už byl asi natočen před nějakou tou dobou- děti se řehtaly, co mají dotyčné osoby na sobě za oblečení a účesy... a pak si šly udělat stejný test na PC jako dělaly ve škole (???)

A nakonec byl pohovor s osobou úřední. Kdo nevěděl, co chce ve svém životě dělat, ten to schytal...no a kdo to věděl, ten dopadl snad ještě hůř.

Majda se pochlubila, že by chtěla jít na SŠ polygrafickou a dělat grafika. Osoba úřední při tom sdělení prý málem omdlela. Hbitě vyhrabala ilustrační (rozuměj historické) foto "grafika". Stál tam muž u jakéhosi stroje a vázal knihy.
Paní moudře pravila: "Děvenko, ale to není nic pro tebe! To ty nezvládneš."
Majda se bránila, že ona bude pracovat výhradně u PC, upravovat texty, pracovat s obrázky...
Osoba úřední ovšem věděla nejlíp, co je pro Majdu vhodné. Vyzvěděla studijní průměr a hned jí doporučila gymnázium v Jedličkově ústavu, kde jsou na "takové děti plně vybaveni"
Majda trvala na svém, že na gympl rozhodně nechce a do Jedle už teprv ne. Osoba úřední tedy přitvrdila: "A ty umíš pracovat s počítačem "
"Umim", řeklo drze moje poněkud zaskočené dítě.
"Ne si hrát. Jestli umíš třeba upravovat fotky!", smečovala osoba úřední
"Jo, umím"
Osoba úřední se nevzdávala. Prověřila školu a vytáhla další trumf z rukávu: "A víš, že ta škola je soukromá? Budou na to rodiče vůbec mít finance, aby tě drželi na škole?"

..aha, tak to jsme Majdě zapomněli zdůraznit. Prostě jsme nepovažovali za důležité zatěžovat ji starostí o rodinný rozpočet. Vzhledem k tomu, že je tolik věcí, které v životě nemůže, byli jsme rádi, že ji něco nadchlo tak, že se na to těší ... a už přes 10let spolupracujeme v případě potřeby s různými nadacemi- zkrátka závěrem: peníze jsou to poslední, co mě teď trápí. Až to bude aktuální,  budeme to řešit a jsem 100% přesvědčena, že osoba úřední nám nepřidá ani korunu- proč taky, když v Jedličkově ústavu by to bylo "zadarmo" ;-) ... no  osoba úřední si mohla připsat bod. Dostala Majdu! O financích opravdu neměla tuchy. Děkujeme za pomoc. S důvěrou se obrátíme.. až budeme mít málo starostí... už alespoň víme, kam!

Nacpala Majdě vizitku a leták, ať se rodiče ještě dojdou poradit....

Tak vážně nevím...

nechápu, z jakého titulu se ženská, která to dítě vidí poprvé a vůbec ho nezná, pustí do takové akce. I kdyby 100x měla pochybnosti, mohla přece Majdě předat vizitku a doporučit jí, aŤ zajde ještě jednou s rodiči... Ale kdepak. Pěkně holce ukážeme, kam patří. jakýpak že nechceš do Jedle- máš vozík, tak to je přece jasný ukazatel! Já to tady mám v kolonkách- tam, přesně patříš. Integrace?? Co to je? nějaká blbost, ne?

Takže celé naše martyrium, kdy od února řešíme konkrétní školu vyšla vniveč.

Tady přece vůbec nejde o to, že má dítě samé jedničky- šup s ním na gympl, když ono samo tam nechce!! Chce tvořit.  Baví ji výtvarka, má skvělé nápady, pracuje s PC, umí psát slohy, kreslit...  Proč nemůže jít na průmyslovku, mít tu nezbytnou maturitu- a získat specializaci, která ji bude bavit a když bude šikovná, jistě tu a tam nějakou zakázku získá - vždyť kdo dneska nepotřebuje vizitky, reklamní letáky, úpravy tiskovin (výročními zprávami počínaje a nejrůznějšími publikacemi konče...)  - tudy tedy vedly naše úvahy.

Nejsme rodiče, kteří lační po otitulovaném dítěti, není pro nás zárukou kvality množství vystudovaných škol... vzhledem ke zdravotním obtížím našeho dítěte nejedeme ani na výkon- co zvládne- z toho se radujeme, no a co ne, z toho se nezblázníme.  Oba máme povolání, která nás baví.  Je to jedna z mála věcí, které jsme v životě mohli ovlivnit, které jsou podle našich představ!!
Jsem v práci spokojená a neměnila bych. A co lidí mi to vymlouvalo!
Myslím, že ani naši nebyli zrovna nadšeni... Jsem ale vděčná za to, že na mě nevyvíjeli žádný nátlak a nechali mě volně dýchat.

U Majdy pro nás bylo důležité  i to, že se jí ve škole náramně líbilo, pan ředitel (mimochodem vystudovaný speciální pedagog) předvedl práce svých studentů, skvělé technické vybavení školy (Wlk kulil oči na ty obří monitory a nadupané počítače). Majda byla nadšená a my měli dobrý pocit z toho, že jednou třeba nebude jen doma "na invalidním důchodu", ale že pro její pocity bude dobré i to, že "něco umí", že může i trochu pracovat.

Tak jsme to ještě doma s Majdou znovu rozebrali... Majdu ujistili, že pokud se jí škola líbí, nebudeme ji cpát nikam jinam jen proto, že má samé jedničky (ehm, jaká by asi byla přirozená reakce, když zjistím, že dobrý průměr je to, co mibrání jít tam, kam chci... napadá mě velmi jednoduché řešení) ... no a paní učitelky volby povolání se přípežitostně zeptám, jaký smysl měla ta celá akce. Pominu-li fakt, že tím děti zaplácly celé dopoledne. Takovou besedu by přece učitel daného předmětu mohl zvládnout sám- zná děti nejlíp. A já jako rodič bych svoje dítě na takovou akci vůbec nevyslala, kdybych předem věděla, že se tam povede tak erudovaný pohovor.

 Není nad nevyžádanou radu! Ta z úst odborníka  vždy potěší!

Slavnost prvního čtení

25.5.2011

Martinčin první školní rok se chýlí ke konci.
Na středu připravila škola pro rodiče prvňáčků "Slavnost prvního čtení". Děti mají rodičům ukázat, jak se naučily číst.

Martinka se moc těšila a my vlastně taky.

Po krátkém pásmu veselých básniček Jiřího Žáčka z jeho Aprílové školy si děti  vylosovaly text, který nikdy předtím nečetly. Seřadily se podle čísel a začaly číst jednu kapitolu z knihy "Kvak a ŽbluŇk jsou kamarádi" - tu pak taky každý z žáčků dostal s věnováním za odměnu domů.

Někteří s textem opravdu bojovali :-), ale v této veřejné zkoušce obstáli všichni bez uroněné slzičky  a bylo vidět, že se předvedli rádi.

Zajímavý nápad. Děti musely překonat stud, musely se snažit číst nahlas a rodiče konečně viděli, jak si jejich miláček stojí v konkurenci vrstevníků . 

Paní učitelka všem pogratulovala a předala upomínkový certifikát. 

Bylo to příjemné a chvílemi i dojemné setkání. Paní učitelka zaslouží pochvalu za svoji trpělivost. Je to nesmírně vlídná a hodná bytost!

3.čtvrtletí

15.4.2011

Kdo má děti školou povinné, jistě má i jeho život školní biorytmy - tedy pravidelné návštěvy školy v rámci třídních schůzek.

S Majdou je to všechno "jiné" - tedy speciální ;-) Vše potřebné obvykle řeším individuálně a hned- nečekám na třídní schůzky. Problémy se nikdy netýkají prospěchu- Majda i teď v 8.třídě donesla krásné hodnocení a opraví-li si dějepis a zeměpis, bude mít asi zase samé jedničky. Ale musí chtít sama. Loni kupř. došla k závěru, že učit se názvy a hlavní města všech republik bývalého Sovětského svazu je blbost a že pro ni bude příjemnější strávit odpoledne s rozečtenou knihou, donesla pak na výzo jednu dvojku ze zemáku. Její problém. My už jsme si ji pak jen "vtipně" dobírali :-)) Sovětský svaz byl vždycky nevyčerpatelným zdrojem vtipů, že?;-)

Letos přibyly další školní povinnosti- Martinčiny, a tak jsme se stali přáteli ještě další ZŠ.

Martinka se minulý týden ptala, jak dlouho ještě bude do školy muset chodit :-)) Podívali jsme se na sebe s Wlkem a já jsem optimisticky odpověděla: "No, ještě 8let a malý kousek..."
Wlk pohotově a realisticky dodal: "Když to dobře půjde! Já bych to viděl spíš na 9-10"

Martina totiž donesla pětku! A kupodivu i věděla, z čeho ji obdržela. Z matiky. Vyzvídala jsem hned v autě: "Za co??!"
A ona s klidem: "Joo, to nevim, ale pani učitelka ti k tomu napsala i červenou poznámku, tak si to pak v klidu přečteš..."
(V KLIDU!!! To dítě váženě nemá vůbec pud sebezáchovy...)
Pětku dostala, protože nedělala to, co měla. A to, co dělala, bylo ještě špatně... achjo.

Učili se psát velké V. Tvářila se všelijak. Jen ne nadšeně. Tak jsem se snažila ji motivovat a pobízela jsem ji k výkonu v písance: "To se ti bude hodit. Konečně se budeš umět podepsat psace i příjmením, viď..."
"Já se podepisuju psace i s příjmením, ale píšu malý V, protože na to umím napojit další písmena. U toho velkýho mi to nejde, takže ho používat nebudu...", odvětila s tím, že má ve věci jasno a nebude to v dohledné době měnit.

Na třídní schůzku byl vyslán Wlk. :-) Donesl poznámkami popsané dva listy papíru a přišel náležitě pobaven dotazy některých rodičů a tak vůbec... :-))