Příhody školní

20.11.2013

Než jsme se nadáli, je čtvrtina školního roku za námi a  s tím i hodnocení školního snažení našich ratolestí.
Nehodlám zde hodnotit práci učitelů. Zaměřím se na dítě vlastní. :-)

Martina už po třech letech docházky pochopila systém známkování, ale pravdou je, že ji to příliš nevyrušuje od jejích mimozemských činů- na ty má vždycky dost času- bez ohledu na požadavky školy. Tím, že je levák, nebyly její písanky nikdy výstavními exponáty pro demonstraci normy písma... ale s tím je už jaksi předem počítalo, takže jsme doma  dohlídli, aby se naučila psát zleva doprava a aby číslice byly orientovány na správnou stranu, s čímž byl tedy velký problém. Písmena na řádcích různě poskakovala, mnohdy se do nich velikostně ani nevešla, diakritická znaménka poletovala nad písmeny víceméně nahodile... Utěšovali jsme se tím, že technika jednou vše uvede do čitelné podoby.

Včera  pan Wlk potkal paní učitelku. Hlásila se k němu a radostně mu sdělila, že Martinu moc chválí, jak krásně píše, že se moc polepšila.
Když přišla naše krasopiskyně domů, zkoumala jsem sešity. Musela jsem uznat, že některé stránky byly fakt skoro výstavní. V duchu jsem si říkala, jak jsem byla netrpělivá, že Martinka potřebovala asi nějak dozrát.

Tak ji chválím a ptám se, jak se tak pěkně najednou naučila psát?Když jsem ještě před rokem měla tendence to s ní cvičit, přiladalo mi, že je to čímdál horší...
"No, já to umím odjakživa, prosímtě. Ale mě to zdržovalo", pravila Martina.
"Aha, a teď už tě to nezdržuje?", vyzvídám doplňující informace.
"Ne teď už je mi jedno, že nejsem první. A taky jsem vyhlásila Tomášovi (spolusedící) soutěž. On píše strašně, víš. Tak já mu předepisuju - jako paní učitelka, aby si to polepšil, protože kvůli špatným známkám pak bulí a to mi vadí. On se ke mně kouká- a má to taky pak docela pěkný."

Tak to jo. Není nad to, když člověk umí sám sebe namotivovat k lepším výkonům :-)
Já nevěděla, jaké pero mám koupit, aby psala líp, jaké podmínky vytvořit, jaký sklon sešitu nastavit... všechno marný. Chtělo to Tomáše... ;-)


Dalším povedeným kouskem byla scénka, která se odehrála ve vestibulu školy. Přišla jsem Martinu vyzvednout po obědě a ona tam stála se svými spolužačkami- dvojčaty. Děti spolu kamarádí, tak i my maminky jsme se taknějak skamarádily. Dvojčecí maminka klečela a na koleni měla otevřenou žákovskou. Byla hodně smutná. (zrovna minulý týden jsme probítraly, že jedna holčička má dysortografii a dyslexii a že se s ní doma učí a věnují tomu tolik času- a ona pak stejně donese špatné známky)

"Zas má pětku z opisu", zdravila mě smutným konstatováním. "A to jsme to doma pilovaly i o víkendu!!"
Co na to říct..,. "Nojo, tak ona si to nějak opraví. Víš, že je to pro ni náročná disciplína...", snažím se nějak tlumit matčino rozladění.
"A já mám jedničku!", zahlásí Martina.
"Prosímtě, ty mlč!", okřikuju ji. "My to spolu probereme doma!"
Maminka holčičky jen ještě smutněji dodala: "No, vidíš... vy máte jedničku..."

Rozloučily jsme se, jdeme k autu a já Martince vysvětluju, že mám z její jedničky samozřejmě radost, ale že se to nehodilo, když vidí, o čem se bavíme a že maminka je smutná, že P. má pětku, se takhle vychlubovat...
"Mami, nic si z toho nedělej, já z toho opisu mám čtyřku! Ta jednička je z angličtiny!", vysvětluje Martina.
Tak další profesi můžeme odškrtnout: bohemista z ní taky nebude.... kabyna - tvrdé Y -jakože ji nikdo nebil... a podobná logická zdůvodnění...