Kvidoule + 3KK na PalmOFFce

8.2.2018

Sice už je únor, ale my čerpáme poslední dárek loňských Vánoc!

Na toto kabaretní představení jsme se moc těšili, protože už jsme viděli i "1.díl"
Humor, který tato skupina mladých umělců v seskupení s názvem Cabaret Calembour nabízí, mi připomíná cimrmanovské hlášky. Hrají si se slovy, jsou vtipní, pohotoví... u tolika replik jsem si říkala: "To si musím pamatovat!"- no a nic... snad jen, že " závidím soše oko na punčoše" :-)

V představení nechybí živá hudba a milé písně. Tentokrát určitě největší dojem udělala píseň o nešťastně zamilované  černé labuti. Doporučují ke zhlédnutí :-)
Igor Orozovič nemá chybu... sám si to napíše, sám si to odzpívá...

Pokud se vám podaří sehnat vstupenky, určitě zajděte! Necelé 2hodiny  strávené v hledišti vám vylepší náladu na několik dalších dní :-)

Audience u královny Ivy Janžurové

1.1. 2018

My kulturní maniaci jsme nový rok nemohli  začít jinak než návštěvou divadla. Ježíšek nám podaroval lístky na jinak beznadějně vyprodané představení "Audience u královny".  V hlavní roli Iva Janžurová. Těšili jsme se a vyplatilo se!

Lákadlem bylo samozřejmě herecké obsazení. Konverzační hra, jejíž děj je založen na dialozích britské královny a právě úřadujících premiérů. Žádné drama, ba ani akce na jevišti neuvidíte, ale můžete pozorně poslouchat  texty s jemným humorem, obdivovat Ivu Janžurovou, která při 3hodinové inscenaci opravdu ani na chvíli neodejde z jeviště, můžete obdivovat skvělé kostýmy a vynikající herecké výkony všech úřadujících premiérů, kteří pravidelně každé úterý navštěvují královnu, aby jí poreferovali, co se za uplynulý týden na politické scéně událo. 

Pokud máte rádi královskou rodinu a nebo historii, určitě  se do Stavovského divadla vypravte.

Adrian Mole v Dlouhé

28.12.2017

Divadlo v Dlouhé patří mezi moje nejoblíbenější kulturní zastávky. Těším se na každou jejich novou hru. Vstupenky s oblibou naděluju jako dárky. Nejinak tomu bylo i letos. V listopadu divadlo uvedlo premiéru  představení "Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a 3/4".

Kdo by neznal alespoň jednu z osmi knih Sue Towsendové,  které líčí dospívání a pubertální úlety Adriana Molea v 80.letech minulého století...

V roli Adriana září Martin Matejka. Tuto roli už mu asi nikdo neodpáře :-)
Adrian si píše deník o  všem, co mu připadá důležité. Vtipně komentuje chování a počínání svých rodičů, kteří právě řeší svou manželskou krizi, a rozhodně se nechovají podle jeho představ.

Samotný příběh se sestaven z  drobných scének- líčí Adrianovy zážitky se sousedy, jeho snahu pomáhat starému panu Baxterovi, který rozhodně není standardním důchodcem. Několik scén líčí  Adrianovo  zamilování se do spolužačky Pandory a jeho hovory s kamarádem "drsňákem"- Nigelem.

Výraznou částí hry jsou písně z 80.let- kdysi trháky diskoték- s českými texty. Herci Divadla v Dlouhé jsou schopni hrát na kdeco a zpívají rádi:-)

Hru lze označit jako rodinné představení pro rodiny se staršími dětmi (podle mého 13+). Ty mladší budou některé narážky a lechtivé texty těžko chápat. Rodiče si jistě přijdou na své :-)

Kdo rád audioknihy, pak verze v podání Vojty Kotka určitě stojí za pozornost.

PS: ...odepiš!

4.4.2017

Bezruči v Praze! To si nemůžu nechat ujít. Nakazila jsem svou vášní už i celou tlupu kamarádů, takže výprava je vždy hromadná.
Tentokrát jsme se vydali na zcela novou hru, která se tvářila, že nebude morbidní. Hra s názvem "PS ...odepiš!" slibovala pobavení na základě příběhů, které lidi píší na pohlednice, do dopisů a do přáníček.
S Českou poštou má každý dostatek vlastních zkušeností, je tak častým tématem hovorů asi jako počasí u Angličanů- a skoro stejně nevyzpytatelná. Dnes podáte- a to budete překvapeni, kdy bude doručeno. ;-)

Nápad určitě zajímavý. Očekávala jsem příběh, ten se ale neodehrál- šlo vlastně o jakousi koláž z textů na pohlednicích, které odrážely i "politickou situaci" doby, v níž byly napsány - tedy 70.-80.léta minulého století. Obdiv každopádně patří všem hercům, kteří jednotlivé "skeče" zahráli s maximálním nasazením.
(v jedné recenzi to dokonce autor vyčíslil, že 8herců nazkoušelo 90 různých rolí, což je na 90minut dlouhé představení rekord) 

Asi ne všechno jsme pochopila tak, jak bylo myšleno. Předčítané texty z pohlednic většinou nesouvisejí se scénkami. Černý humor je někdy (na můj vkus zbytečně) proložen vtípky velmi lacinými- kdo by čekal, že šlehačkový dort bude někomu napatlán na obličej... Patrně díky svému portrétu na poštovní známce se ve hře několikrát zjeví postava samotného státníka...

Bezruče miluju, na mnohé jejich hry bych zašla opakovaně, ale PS mi asi stačilo jednou.
Je to úlet, dojděte se podívat :-) Nápad mě nadchl, ale zpracování už méně.

Zrada v ČK

26.3. 2017

Zdrada v Činoherním klubu v režii Ondřeje Sokola. 

Hra o jednom manželském trojúhelníku. Klasické téma poměrně nevšedně zpracované - děj je totiž vyprávěn pozpátku - tedy postupně je rozkrýváno, co se vlastně stalo a jak před několika lety vypadly vztahy mezi třemi aktéry. Kupodivu tam na začátku figurují pojmy jako "nejlepší přátelé" a "láska".

Konverzace je ozvláštněna tím, že část dialogů probíhá prostřednictvím SMS zpráv, děj se odehrává na jednoduché scéně a hlavním aktérům není co vytknout. 

Text není složitý, ale myslím, že každý si v něm najde to své. Kdo z nás někdy někoho nezradil, nezklamal a nebo naopak nebyl obětí- čili nebyl zrazen a zklamán tím, komu důvěřoval... 
Cena za nevěru může být někdy krutá pro všechny dotčené. 
 

Spalovač mrtvol od Bezručů

29.11.2016

Několikrát do roka se ostravští Bezruči vypraví do Prahy. Na tuto příležitost vždycky číhám. Musím je vidět! ;-) Už jsem zhlédla skoro všechna jejich představení- a zašla bych i opakovaně, ale sehnat lístky není úplně jednoduchý úkol. Chodíme na ně rádi hromadně. A protože jejich ztvárnění je vždycky takové drsné a neotřelé, nazýváme náš divadelní spolek mordpartou a součástí představení bývá i dlouhá debata - co a jak bylo myšleno. A kdo co jak pochopil a vnímal. Nejsme žádní odborníci, ale baví nás to.

Tentokrát se šlo na hru, která měla letos v Ostravě premiéru a jejíž divadelní zpracování jsem si moc nedovedla představit, protože pan Hrušínský v roli filmového pana Kopfrkingla už asi nikdy nebude překonán a ubránit se srovnávání není snadné.

Norbert Lichý byl jistě skvělou volbou.

Vždycky se těším na ztvárnění scény, to Bezruči umějí dost minimalisticky, a přitom působivě. Za zmínku určitě stojí detail, kdy na stěnách bytu visí místo obrazů zarámovaný zákon o kremaci a „jízdní řád smrti“.
Fascinující a velmi nezvyklou kulisu zde sehrály tři kontrabasy použité jednou jako rakve s mrtvolami, potom zase jako vánoční stromeček a samozřejmě se na ně i hrálo, což jen umocňovalo mrazivou atmosféru.
Divákům v prvních řadách byly nabídnuty proslulé věnečky (je libo rakvičku, nebo věneček?) a "Norbertovi Kopfrkinglovi" bezpochbyby všichni ve vyprodaném sále věří, že: "Nic není v životě jisté, jenom smrt"

Člověka mrazí při zamyšlení se nad tím, kolik takových "bezpáteřníků" typu pana Kopfrkingla kolem sebe pořád má. I pan Kopfrkingl navenek působí jako milující manžel, který nepije alkohol, nekouří, svoji práci miluje...  přitom bez problémů uposlechne výzvy nejbližšího našeptávače a aby se zalíbil je schopen své nejbližší jednoduše zlikvidovat. Příběh dokonale nadčasový a stále aktuální, každý si může dosadit jména dle libosti.

Na film už se asi podruhé nepodívám, nemám odvahu, Bezruči nezklamali. Po jejich představení se nemůže hned jít spát- vždycky je o čem přemýšlet a diskutovat.

Budu všude kolem tebe

15.3.2016

"Budu všude kolem tebe" = splněný slib v mikrodivadle Kampa.

Za spolupráce Dlouhé cesty a Ivety Duškové (a celé řady dalších osob) vznikla divadlení hra, která nabízí téma velmi nevšední a psychicky náročné- vhled do života maminek, které přežily svoje děti.

Představení tvoří čtyři prolínající se příběhy, jejichž hlavními hrdinkami se staly samy pozůstaké matky- tedy herečky-amatérky. Na počátku hry se všechny čtyři ženy smějí, tančí a sní o krásné budoucnosti, o rodině a o dětech... jejich příběhy se prolínají v okamžiku, kdy navždy ztrácejí svoje děti.

Během představení pochopíte, že nezáleží na tom, jakým způsobem dítě ze života odešlo- ať už to byla autonehoda, sebevražda či vážné onemocnění, žádná maminka se už nikdy nezbaví vzpomínek, úvah a zvláštních stavů mysli, která člověku nedovolí zapomenout a zcela nevyzpytatělně reaguje na různé podněty všedního života.  

 

 Maminky i nadále musejí žít, slavit Vánoce, pracovat a taky se radovat a smát...  několik dní v roce se pro ně stane sotva snesitelnými, protože data narozenin, svátků či toho nejčernějšího dne nikdo z paměti vymazat nedokáže. 

 

Iveta Dušková zpracovala těžké téma velmi originálním způsobem. Ono tedy není moc s čím srovnávat, ale toto pojetí, jednoduchá scéna a skvěle zvolená hudba (díky Petra Bílková) a přesně odhadnutá délka představení myslím svědčí o tom, že si paní Dušková má skvělé nápady a umí je dobře realizovat. Baví mě její pohlížení na život.

I  druhá premiéra dopadla výborně! Bylo  vyprodáno, na konci představení se dlouze a hlasitě tleskalo, nechyběly slzy dojetí i smutku

a velké poklony a kytice patřily především hlavním představitelkám. 

Na závěr diváci ještě zhlédnou několiaminutový dokument, co všechno předcházelo tomu, než se hra dostala na jeviště. Skvělá terapie pro dokreslení atmosféry a rozptýlení smutku.

Další repríza se koná 13.4.2016 - opět na Kampě. 

Divadlo Kampa má bezbariérový přístup.

Něžné psychodrama

12.1.2016

Jestli chci, aby něco zůstalo letos stejné, pak moje kulturní aktivity. Někdo se jde vyřádit do tělocvičny, já relaxuju v kulturních stáncích, keré mnohdy mají velmi alternativní podobu.

Dnes jsem se vydala do klasického divadla Rokoko na irské psycho-drama "Molly Sweeney"

Mám ráda představení, kdy odcházím s pocitem, že "mám o čem přemýšlet". 

V tomto představení nejde ani tak o akci- všichni tři herci si vystačí s několika kroky. Ale ty monology! 

Hlavní hrdinka Molly je od útlého dětství nevidomá. Zatímco ona si se svým handicapem spokojeně žije, její nejbližší se snaží "dělat jí dobře". Nakonec ji partner donutí podstoupit složitou operaci očí. Všichni si od toho slibují zázrak. Molly si ale své procitnutí vůbec neužívá. Získala sice schopnost vidět, ale přesto se ze spatřených detailů neraduje tak, jak by se očekávalo.  Nevyhovuje jí ten "nový svět". Trpí úzkostmi, bolestmi- a to v tom svém starém nevidomém světě neměla. Tam se cítila jistě. 

Nabízí se mnoho námětů k zamyšlení... když někomu děláme "dobře" za každou cenu- je to pro něj vůbec dobře? Jak my můžeme vědět, co onen "nemocný" potřebuje? 
Zatímco my si nedovedme představit život v tmě (na vozíku- dosadit leze cokoli jiného) a zdá se nám takový život "strašný"- dotyčný se naučí žít s tím, co má k dispozici. Je spokojený  a naše touha a horečné snažení po jeho uzdravení ho jen sunou někam, kde se on najednou necítí dobře.

Zaznělo mnoho moudrých vět:

"Zakázala jsem si cokoli očekávat!"
"Získala jsme schopnost vidět. Ale nevidím to, co bych měla. Jsem zaslepená" 

Určitě oceňuji náročné (byť dlouhé) monology herců, což je stejně náročné také pro divákovu pozornost; a dále hru světla a tmy. 

Příjemné představení, které nenudilo ani obsahem- ani délkou.

Požitkáři

5.2.2015

Některé věci vstoupí člověku do života přesně v pravý čas. Kolikrát už mě tohle napadlo. V mém životě jsou to často drobnosti, ale přesto je považuju za důležité kamínky do mozaiky mého života. 

Tak tomu bylo například se vtupenkami na představení Požitkáři. Po přečtení oficiální recenze:
 "Autorská hra na jedno z největších témat filozofie, literatury i života vůbec – a to je smrt, skon, zánik, loučení, umírání. I tato na první pohled nejsmutnější témata však v sobě skrývají velké divadlo, rituály, klišé a fráze, které lze vnímat odlehčeným i leckdy humorným způsobem..."
jsem po vstupenkách pásla velmi intenzivně, ale  byly pokaždé beznadějně vyprodané. Byla jsem přesvědčená, že právě toto představení musím vidět. Zajímalo mne, jak se o smrti dá hrát divadlo. Ačkoli bylo všude zřetelně napsáno: VYPRODÁNO, mlsně jsem šmejdila na prodejních portálech- a vida! Jednoho večera, když už jsem počítač chtěla vypnout, klikla jsem pro jistotu ještě na "Požitkáře" - bylo tam šest lístků! Bez váhání jsem je vzala- a teprve potom zjišťovala, co je to vlastně za den... 5.února. Krásně se mi Požitkáři napasovali přesně tam, kam se napasovat měli. Sehnat další zájemce nebylo obtížné, a tak jsme vyrazili do milého malého divadla - Na Zábradlí. 


Scéna byla vyvedena v kombinaci -pro mě agresivní kombinace barev - rudá - černá-zlatá. Zadní část hotelové haly byla tvořena skleněnými panely, takže chvílemi divák sleduje dva děje paraleně.

                                                               autor (vlastník) fotografií: KIVA

Hra nemá žádný děj, je  to sled několika mikropříběhů, kterým je společné jen to, že více či méně morbidním způsobem vypovídají o smrti: 
- o pocitech lidí, kteří si dobře uvědomují, že i jejich život skončí smrtí, o strachu z umírání
 - o truchlení po našich blízkých zemřelých, které nás neopustí už do konce našeho života
-  o tom, že naše společnost se řídí tím, že o smrti se nemluví- nesluší se to- smrt je vnímána jako něco ošklivého
 - často nejsme ani schopni  projevit otevřeně své emoce-  smutnění by nemělo být moc intenzivní a dlouhé, aby to neobtěžovalo ostatní... spousta témat k zamyšlení...

Z jednotlivých scén člověka převážně mrazí- jak moc je to pravdivé. Někdy se přistihne, že se směje takovým černěhumorným obrazům. Zvláštní mix pocitů a nálad. Absurdní až pravdivé...
Se smrtí jsem se v posledních letech setkala dost "natěsno" Reakce některých lidí v okolí byly víc než podivné. "neuměli se chovat"- a nemůžu říct, že by to nebyla jejich vina. Často se v lidskýh situacích neumíme lidsky chovat.

Někteří herci vedli dlouhé a náročné monology. Bylo obtížné si zapamatovat všechno, co mi v tu chvíli připadalo zajímavé a "nosné"... pár útržků mi na mé paměťové kartě přecejen uvízlo...

.....máme-li nějaký cíl, pak je to smrt....

.... smrt je mé téma, protože mé téma je život....

...i když mluvím o životě, mluvím o smrti...

(zemřelí si stěžují na pozůstalé) ... vzpomínají na nás tak, jak nás chtějí mít. My už nežijeme vlastní život...

...Nepodceňujte smrt!....

... inventura života... události nejsou řazeny chronologicky, ale tematicky- 2měsíce parkujeme u domu, 30let prospíme, 7let čteme, 6dní si stříháme nehty, 2dny se díváme do ledničky... 2dny se podepisujeme...


Výkony všech devíti herců- "bezejmenných požitkářů" byly vynikající. Děj a texty velmi pěkně dokreslovala hudba. 
Mám ráda, když odcházím z divadla s tím, že "mám o čem přemýšlet". Mě osobně představení nadchlo. Naštěstí i moji kolegové sdíleli stejné pocity. Všechno jsme ještě dlouze rozebírali v divadelní kavárně- uspořádali jsme si tam slylově kar. ;-)

Ujetá

23.1.2015

Poslední dobou jsem si oblíbila hry (čili jsme ujetá :-)) irského autora Martina McDonagha. Jsou drsné. Ze života. V dialozích  převládá černý humor. Ne všem divákům se to líbí. Ti méně informovaní se po přestávce už obvykle na své místo nevrátí.
Činoherní klub v současné době uvádí několik jeho her. Překlady Ondřeje Sokola jsou velice povedené a herecky jsou hry pokaždé obsazené hvězdně.

Pokud se mi zadaří, kupuju vstupenek vždy o něco více. Ráda chodím na představení ve skupině- protože se vždycky těším na podivadlení debatu, kdy si sdělujeme dojmy- někdy se i dohadujeme, jak co bylo mylšeno a proč to taky bylo :-) - poslední bouřlivá debata vyvrcholila tím, že si dotyční odpůrci šli ověřit své teorie přímo k hercům :-) Jo,jo-  divadelní bary jsou nejlepším místem k rozebírání zážitků :-).  Někdy jsou totiž sami herci zvědaví na ohlasy - a jdou si dobrovolně vyslechnout "hlas lidu".

Posledním zhlédnutým kusem bylo představení s šíleným názvem "Ujetá ruka".
Žádný složitý děj- pouze jedna krutá příhoda z mládí, kolem které se celé dění na scéně točí. Hlavní hrdina (= Marek Taclík- pro mne herec I.kategorie ;-)!) se stane obětí drastického žertu bandy chuligánů, kteří mu jentak z nudy nechají na kolejích ruku "ujet" vlakem a tou mu nakonec zamávají na rozloučenou. 

 Jeho pak celý život pronásleduje tento obraz toho nejčernějšího pokusu o vtip- "Už vám někdy někdo zamával vlastní rukou na rozloučenou??", úpí hlavní hrdina opakovaně.  A následně  celý svůj život podřídí tomu, aby se pomstil a chybějící část svého těla našel. Cesta k vytouženému je krkolomná, celý děj se odehrává v jednom zašlém hotelovém pokoji kdesi na americkém venkově. 

Při sledování hry jsem přemýšlela o tom, že každý z nás je nějak "ujetý"- každý má svá traumata z dětství/mládí- nemusejí být na první pohled patrná, ale velmi často ovlivňují celý náš další život, přístup k lidem a k řešení problémů... občas zbytečně toužíme po něčem, co považujeme za nezbytné pro docílení pocitu blaženosti, věnujeme tomu spoustu času, námahy, stojí nás to spoustu peněz- a když se k tomu pracně dopídíme, zjistíme, že to všechno bylo zbytečné. Že náš život tím nezískal na kvalitě, nic se nezměnilo... jsme v podstatě zklamaní, co všechno jsme tím pachtěním promeškali... smysl života je najednou fuč.
V případě McDonaghovy "Ujeté ruky" byl zvolen případ velmi extrémní, ale ono to tak v podstatě obecně skoro vždycky funguje. 

Během představení zaznělo několik vět, o nichž jsem si říkala, že si je musím zapamatovat. nestihla jsem vytáhnout svůj notýsek a  zapsat si poznámky, neb pořád se něco dělo... a výsledkem je to, že nevím nic... ;-) 

Je to představení, které  donutí přemýšlet o něm ještě dlouho poté, co opustíte divadlo. I když před některými scénami by člověk radši zavřel oči... stojí za vidění. "Pana Polštáře" asi v krutosti a ultračerném žertování nic nepřekoná, ale i tak doporučuju "Ujetou ruku" pouze pro otrlejší diváky se smyslem pro hodně velkou nadsázku. 

Jedinou výtku bych měla- děj je totiž situován pouze do jedné poloviny jeviště (záměr jsem nepochopila, z pohledu diváka se hraje vše vpravo), takže  určitě doporučuju brát sedadla s nižšími čísly.

Můj romantický příběh od Bezručů

3.11.2014

Ve vyprodaném Divadle v Celetné se všichni těšili na "Můj romantický příběh" skotského autora D.C.Jacksona v podání ostravských Bezručů.

Hra ze současnosti- vztahová záležitost- žít jako singels? Kde se výhody neomezené svobody stávají nevýhodnými? Co vlastně od života chceme? A co jsme ochotni mu dát? Spousta zajímavých dialogů- byť prošpikovaných poněkud jadrnými výrazy.

Hlavním hrdinům - Tomovi a Amy- je lehce přes třicet a oba jsou stále nezadaní. Na jednom večírku se pod vlivem  alkoholu sblíží. Ani jeden z nich si ovšem není jist, že "je to ten pravý".

Děj je podán střídavě z pohledu obou hlavních hrdinů- a jak to tak bývá- ne vždy vnímá partner tutéž věc stejně jako my.

Skvělé herecké výkony- ten Terezy Vilišové byl dokonce oceněn cenou Thálie 2013.

Konec prozrazovat nelze, snad jen že generaci třicátníků lze vnímat i jako generaci singels, která se nehrne  do uzavírání sňatků a rodičovské  povinnosti často odkládá tak, až k nim nakonec ani nedojde. Zajímavé zamyšlení nad spoustou věcí, které souvisejí s partnerským soužitím.

Hra poněkud odlišná od syrových bezručovkcýh dramat, nicméně zajímavá a  svým způsobem taky hodně krutá a drsná.

Petrolejové lampy zazářily v Dlouhé

16.10.2014

Podařilo se mi svoji náklonnost k Bezručům přenést na několik svých přátel, a tak pokud tento vynikající ostravský soubor zavítá do Prahy, nemůžu odolat! Problémem zůstává shánění vstupenek. Toho jsem tentokráte byla ušetřena, neb jsem ji od A. dostala darem u příležitosti dalšího přežitého roku.Díky za takové "na míru šité" dárky :-)

V rámci divadelního festivalu 13+ se v Divadle v Dlouhé hrály se Petrolejové lampy. Jak jinak než drsně. Známé dílo Jaroslava Havlíčka asi znají všichni především z filmového zpracování, kde v hlavních rolích zazářili Iva Janžurová a Petr Čepek.

Bezruči do hlavní role Štěpky obsadili Sylvii Krupanskou a Pavla Malinu ztvárnil mně ne příliš známý Lukáš Melník.

foto převzato z www.bezruci.cz

 
Pokaždé se těším, jak bude vyřešena scéna. vyhovuje mi bezručovské strohé pojetí a k tomu vždy nějaká "vychytávka"- tentokrát se jednalo o šikmé jeviště. Herci se po celou dobu pohybují po nakloněné rovině. Během hry se po prknech několikrát rozběhly korálky, které vydávaly dopadáním na tvrdou podložku zvláštní zvuk a měly znázorňovat přítomnost odporných škvorů.

Děj se odehrává na přelomu 19. a 20.století- to lze vyvodit ze zmíněných reálií- tedy dámy jsou oděny v róby, mají nápadné klobouky, pánové licousy - dav radostně vítá první vlak- a petrolejové lampy jsou nahrazovány elektrickými.

Hlavní postavy pocházejí ze dvou příbuzných rodin. Rodila stavitele Kyliána (Norbert Lichý) - je dobře situovaná. jejich dcera Štěpka je sice dobrosrdečná, ale poněkud svérázná. Její vrstevnice jsou už dávno vdané a ona sama by také ráda měla manžela a děti, ale ženich nikde.

Malinovic rodina hospodaří na statku Vejrychovka. Syn Pavel slouží v armádě. Životem proplouvá, otec se ho zastává a podporuje ho finančně. Pavel je líný sobec, který dluhy nesplácí- je vychytralý a rozhodne se pro "sňatek z rozumu". Ožení se se Štěpkou- ta má bohaté věno.

Po svatbě se ukáže, že Pavel je ještě ke všemu vážně nemocný. Syfilis ho postupně paralyzuje a Pavel umírá.

Herecký výkon Lukáš Melníka  při těchto scénách byl obdivuhodný.

pár postřehů....

.... Co zbývá člověku než přijímat události tak, jak za sebou jdou, bez trpkosti a bez zoufalství, byť byly sebekrušnějuší? ..........

........Na minulosti se nedá nic měnit. Život letí vpřed, ustavičně vpřed.....

 Bezruči opět nezklamali, jejich herecké výkony jsou trvale nadstandardní a já už se moc těším na 3.11.2014, kdy zhlédnu  "Můj romantický příběh".

Králova řeč v divadle

2.4.2014

Divadlení hra napsaná podle stejnojmenného oscarového filmu měla v Divadle pod Palmovkou premiéru přesně před rokem a proslavila se tím, že se na zkoušku dostavil i nejmladší syn britské královny Alžběty II. princ Edward  s manželkou Sophií 
Hlavní postavou hry Davida Seidlera je totiž král Jiří VI. - tedy dědeček prince Edwarda, kterého v české verzi na jevišti ztvárňuje vynikající Martin Stránský.

                                                       foto z webu www.divadlopodpalmovkou.cz

Historické drama se odehrává ve třicátých letech minulého století, pojednává o přátelství mezi koktavostí trpícím britským princem Albertem (pozdějším králem Jiřím VI.) a jeho svérázným logopedem Lionelem Loguem. Hra vznikla podle skutečných událostí, které si logoped zaznamenal do svých deníků.

Po abdikaci svého bratra krále Eduarda VIII. musí princ Albert (Martin Stránský) zvládnout vystupování na veřejnosti, což je pro něj velkým problémem, protože díky své koktavosti není schopen promlouvat do rozhlasu, což se od něj samozřejmě očekává- navíc začíná druhá světová válka, takže oficiální prohlášení královské rodiny očekává celý svět. Královská rodina vyzkoušela nejrůznější renomované odborníky, aby Albertovu vadu řeči odstarnili- bezvýsledně. Až princ Albert se dostane do rukou ochotnického herce a řečového terapeuta Australana Loguea , kterého naprosto dokonale ztvárnil Dušan Sitek.

Pro mne příjemná podívaná. Strohé kulisy, srozumitelný děj, skvělé herecké výkony a  ještě happy end... co víc si přát!

Představení se hrálo v Divadle ABC, protože domovská scéna (Divadlo pod Palmovkou) je po loňských povodních stále mimo provoz. Sehnat lístky je opravdu umění, hraje se zřídka a je stále vyprodáno. Mně k nim pomohla náhoda, za kterou tímto děkuji :-)

Hvězda Holubová

15.11.2013

Minulý týden jsem byla odměněna  :-)) Zcela nečekaně jsem dostala lístky do divadla. Abych pravdu řekla, pocity z takového daru  byly smíšené.  :-) Jednak jsem byla dojata, že má někdo potřebu mi dát najevo spokojenost s pracovními výkony ještě jaksi "nadstandardním bonusem", za což jsem opravdu moc děkovala, ale na druhou  stranu vím, že můj divácký vkus úplně nezapadá do masové kultury,  a tak mám své ověřené zdroje, od nichž čerpám kulturní tipy,  abych si ušetřila chvíle rozčarování, takže jsme byla i lehce rozpačitá, jakéže překvapení zhlédnu...

Lístky byly do nově otevřeného divadla Studio DVA. Viděla jsem od nich asi tři představení- zaujalo mne jen jedno- Půldruhé hodiny zpoždění. Ostatní byla sice hvězdně obsazena, ale to bylo tak všechno, tak jsem repertoáru tohoto divadla poslední dobou už vůbec nevěnovala pozornost.

Darované představení se jmenovalo Hvězda s jedinou, a tudíž i hlavní představitelkou, byla Eva Holubová.

 

 Foto: zdroj internet- oficiální plakát

Naštěstí netrpím syndromem "toho herce nesnáším!" Mám herce oblíbené- a méně oblíbené, ale pokaždé jsem zvědavá, jak se s rolí kdo popasuje, a tak i favorit může zklamat, a jiný  zas nečekaně překvapit.

Evu Holubovou vnímám především jako filmovou herečku- a  byla jsem  zvědavá, co nabídne na jevišti.

Hvězda je hra ze života současné celebrity. Žije několik životů současně- zkouší roli v divadle, do toho hraje hlavní hrdinku v nekonečném seriálu, ze zkoušky letí rovnou do studia dabovat přitroublou mexickou telenovelu, současně točí trapnou reklamu na jakýsi léčebný preparát ... - no a na skutečný soukromý život už jí nezbývá čas a ani energie, takže partnerský vztah se rozpadá, aniž by si toho sama zavčasu všimla- dozví se to tím nejdrsnějším způsobem- tedy z bulváru.

Hra, při níž se diváci sice vybuchují smíchy, ale jinak náhled do soukromí celebrity, která sice má spoustu peněz a je slavná, ale jinak v podstatě opuštěená a nešťastná.
Holubová hrála skvěle- její komentáře a sebeironické vtípky publikum často odměňovalo potleskem.

Hlubší myšlenku díla jsem nepostřehla. Taknějak nic extra- prostě život.
Zjistila jsem, že v diváckém vkusu rozhodně nejsem naladěna na stejnou vlnu jako Patrik Hartl, který je režisérem většiny her Studia DVA.

S Bezruči na Větrné hůrce

1.11.2013

Párkrát do roka se ostravští Bezruči vypraví do Prahy, aby Pražákům zahráli "pořádné divadlo". Málokdy si jejich představení nechám ujít- a když, tak jen proto, že je vyprodáno.

 Tentokrát jsem k lístkům přišla úplně náhodou a pouze den předem. Byly  na hru Na Větrné hůrce. No, tušila jsem, že to bude další psychomasakr, ale netušila jsem, že až tak silný.

Předesílám, že po bezručovsku pojaté hry miluju, jsem na nich závislá a klidně jdu na stejný kus opakovaně, protože mám dojem, že při prvním zhlédnutí mi nutně unikají "podstatné" detaily.
Jsem pokaždé nadšená z jejich "minimalistického" pojetí scény, obdivuju ty nápady ztvárnění- použité symboly...  a hlavně pokaždé skvělé herecké výkony. 

Nervy drásající drama o citech a dokonalé ztělesnění snad všech negativních lidských vlastností. Nenaplněná láska, agrese, touha po pomstě, sobeckost, osudové ženy, nenávist, týrání psychické i fyzické  a k tomu bezradné přihlížení okolí ... 

Heathcliff je jedním z hlavních hrdinů. Jako dítě neznámého původu se do rodiny na "Větrnou hůrku" se dostal díky otci, který jej nalezl v Liverpoolu na ulici. V novém domově se k němu zrovna přátelsky nechovají. Heathcliff od dětství věří tomu, že se všem jednou důkladně pomstí... což se mu nakonec dokonale povede. 

.... útržek z rozhovoru Heathcliffa a Kateřiny, do které se zamiloval, ale ona se nakonec provdala za souseda.

Heathcliff: Jednou mu to vrátím. Hlavně aby mi zatím nechcíp. 

Kateřina: Takhle nemluv. Bůh ho potrestá sám. 

Heathcliff: Možná. Ale nebude z toho mít takovou radost, jako bych měl já. 

Kateřina: Nikdy tě neopustím.

V hledišti bylo naprosté ticho. Diváci jak oby oněměli hrůzou z toho, co viděli. Silný zážitek. 

Ale díky za něj. Tohle je pro mě divadlo "až na dřeň". Na Bezruče se zkrátka vyplatí zajít. I když uznávám, že odpočatá z jejich představení rozhodně nechodím.  

Divadlo, v němž nic nevidíte

 16.5.2013

Vydaly jsme se s Martinkou do divadla Kolowrat na představení, které má v podtitulu malý dodatek Cesta kolem světa - nikoli však za 80dní, jak pravil klasik- ale za absolutní tmy.

Uvedeno známým citátem z Malého prince: „Co je důležité, je očím neviditelné. Správně vidíme jen srdcem.“

Představení je celé založeno na smyslových  vjemech, jen zrak je vyloučen, protože ještě před usazením do hlediště dostane divák na oči klapky, do ruky kuličky, z nichž si musí vyčít označení sedadla a to si poté taky v sále najít. :-) Je to tak trochu adrenalin!  Stoupat po schodech do neznáma a osahávat židle, na kterých občas už někdo sedí, takže sáhnete "do měkkého" :-) - atmosféra je tímto úvodním vstupem náležitě uvolněna a představení začíná...

Foto: Facebook

Cestujete na lodi kolem světa, chvílemi na vás dopadá vodní tříšť z rozbouřeného moře, střídají se exotické vůně, běží kolem vás slon...

Příběh  J. Verna  vyprávějí příjemně zabarvené hlasy pětice mladých herců studia DAMÚZA. 

Je zajímavé, jak po několika minutách absolutní tmy začnou všechny ostatní smysly rozvíjet vaši fantazii a vtáhne vás to do děje. Součástí představení je i několik interaktivních scén, takže o legraci není nouze! :-)) Nechci tady prozrazovat další skvělé triky a zážitky, které na diváky během hry čekají, abych nepokazila překvapení někomu, kdo se na tento alternativní zážitek vypraví.

 A dalším překvapením je pak obraz, který se divákům naskytne po sejmutí klapek z očí. ;-) Iluze je ta tam. Pohled na scénu je... no řekněme překvapivý.

Představení zvládnou i děti (Martinka- 3.třída - naprostá spokojenost! Příběh znala - poslouchá jej na CD. Nadšeně pak vypravovala celou cestu domů svoje postřehy, a tak si dáme ještě pokračování a zajdeme na Neviditelnou výstavu.

Představení je putovní- na webu jsou uvedeny podrobnosti, takže si jej můžete pozvat i k vám!! :-) Mě osobně nadchlo a mohu jen vřele doporučit!
Kamarád výstižně poznamenal, že "je to taková 4D rozhlasová hra" :-))

Videoukázku, která nic zásadního neprozrazuje ;-),  můžete zhlédnout zde: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/167134-divadlo-bez-divani-jde-to-vubec/

Představení vzniklo za podpory Nadačního fondu Českého rozhlasu – Světluška a Nadačního fondu Kolowrátek.

Krásné Pohádky od Světlušky jsou zdrama ke stažení zde: http://svetluska.centrum.cz/pohadky/index.phtml

Darda

1.5.2013

K lístkům na divadelní představení s Bárou Hrzánovou v hlavní roli jsem přišla náhodou (díky, Aranel!!).
O to víc mne to potěšilo, protože ač principálové pražských divadel hudrují, že "lidi do divadel nechodí", já mám občas dojem, že jsou v divadlech úplně všichni, jelikož na některé kusy lístky zkrátka sehnat nelze.

Divadlo Na Jezerce je pro nás trochu "z ruky". Patří Janu Hrušínskému a já tam nikdy předtím nebyla. Jsem ostuda... no ale nedá se všechno stihnout :-) Musím říct, že mám z návštěvy jen ty nejlepší dojmy. Budova je opravená- s bezbariérovým přístupem a nachází se v parku Jezerka, který byl rovněž díky EU penězům krásně upraven. Paní pokladní mi vstupenky vydala a popřála mi pěknou zábavu. Sedadla pohodlná s dostatkem místa na nohy i pro dlouhány- paráda! O přestávce mohou kuřáci vyběhnout do parku, ostatní návštěvníci se mohou občerstvit v bufetu nebo projít spojovacími dveřmi přímo do sousední restaurace se zahrádkou... Prima servis!

"Darda" je dalším volným pokračováním životního příběhu Helenky Součkové, s níž  své čtenáře poprvé Irena Dousková seznámila v knize "Hrdý Budžes" (ten u nás zdomácněkl ve všech podobách- kniha, CD, divadlo... vše opakovaně!! :-)). Darda je jednak příjmení Helenčina manžela, jednak symbolické označení všech "silných úderů", které Helenka od života postupně dostává.

Mně se hra líbila- možná ještě víc než kniha ;-) Asi proto, že rozebírá problémy, které patří přesně do mojí věkové kategorie. Po čtyřicítce už člověk má určité pracovní i životní zkušenosti, partnerský život se taky dostává do jiných rozměrů- děti jsou zpravidla už dospělé a z domova odejdou... objevují se různé krize- pánové s blížící se padesátkou si potřebují dokázat, že ještě mohou fungovat jako lovci- a tak si uloví nějakou tu o dost mladší milenku; léta fungující vztah se rozpadá a žena, která 20let fungovala na několika frontách, najednou zůstává sama... stáří se ozývá v podobě nemocí- aŤ už těch vlastních, nebo nemocí stárnoucích rodičů... Mnoho věcí k zamyšlení. Byly vyřčeny sice vesele- miluju ultračerný humor I.D.,  ale sama dobře vím, že někdy člověk zlehčuje i věci velmi vážné, aby sebe a nebo své blízké uchránil před drsnou realitou.

Všichni herci předvedli skvělé výkony.V divadle bylo milo, útulno a zcela vyprodáno. Tleskalo se dlouze a hlasitě.
Při odchodu se s námi uvaděčka rozloučila a poděkovala za naši návštěvu... Někdy jen zírám a žasnu, jak to někde funguje! ;-)

A tak jsem doma ještě vyndala z knihovny knihu a listovala... a pročítala si některé pasáže znovu.

Pěna dní od Bezručů

18.4.2013

Ostravští Bezruči mívají jednou do roka pražský týden v Celetné, což je akce, kterou si nerada nechávám ujít. Problémem je snad jen to, že lístky zmizí z pokladny během několika málo minut. Poštěstilo se mi, že jsem byla lístkem obdarována (díky, Evi!!).

Zhlédla jsem představení "Pěna dní"- asi nejznámější dílo Borise Viana. Od Bezručů samozřejmě v originálním podání- scénu tvořil z poloviny zimní stadion, zatímco druhá polovina představovala koupelnu s vanou a zvláštěne vzorovanou hnědou tapetou a nádražními hodinami, které zdůrazňují to, že nám všem se nedostává právě čas.

 

zdroj:  ilustrační foto-internet-aktualne.cz

 Děj se odehrává v Paříži a hlavními hrdiny jsou dvě mladé milenecké dvojice. Seznámí se, přátelí se spolu, jsou šťastní a užívají života. Postupně se však objevují i starosti méně příjemné - starosti všedního života:  nemoc a následně i smrt. Divák v podstatě nemůže utéct zamyšlení o pomíjivosti lidského štěstí, o síle lásky a taky o strachu ze smrti- aŤ už své, nebo svých bližních... pocity, myšlenky, absurdní představy... téma mně osobně víc než blízké.

Absurdně je znázorněná i důležitost peněz- kdo je má, může si koupit i přízeň mnohých lidí... kdo je nemá, má problém i s tím, aby byl důstojně pohřben :-(

Bezruči byli drsní- "až na dřeň", ale já tohle divadlo miluju! Pokaždé obdivuju 100 a více % výkony herců, nápadité úpravy  scény, nevšední pojetí děje. Z divadla pokaždé odcházím s pocitem, že je o čem přemýšlet a jít to zaspat by byla škoda. Takže se nabízí večerní posezení u kávy - ev. u sklenky vína- a může se filozofovat, debatovat a obdivovat- nápady, provedení... Příště určitě ráda přijdu zas!!! ;-)

Plejtvák

18.3.2013


Před měsícem měla na Malé scéně studia Ypsilon premiéru hra divadla Cabaret Calembour "Plejtvák" s podtitulem "Hra, jíž chybí sedm obrazů".

Inscenace byla pojmenována po exponátu Národního muzea. Hlavním námětem je problém, že se kostra plejtváka do muzea nevejde a je třeba ji zkrátit o sedm ocasních obratlů, což profesor Struna důrazně odmítá. Hra si dělá  legraci z typické české malosti a nových významů texty hry nabývají i v souvislosti s tím, že v současné době je Národní muzeum z důvodů rekonstrukce dlouhodobě uzavřeno ;-)

Vypravili jsme  se na toto představení s chutí, protože chytrý humor a jazyková komika nás baví :-) Bavili jsme se výtečně! Ivan Lupták v roli profesora Struny byl naprosto dokonalý ;-)

úryvek z textu:

Struna: Počkejte! Češi si postaví muzeum, a nevejde se do něj velryba?
Malajel: S velrybou v našich podmínkách nikdo nepočítal.
Struna: To tam chcete zavěsit kostru kapra?
Malajel: A proč ne?
Struna: Kostru kapra má každoročně půlka národa na talíři.

Rozhovor o inscenaci přímo s autorem a režisérem hry Milanem Šotkem zde:

http://media.rozhlas.cz/_audio/02832053.mp3

Divadelní noviny o Plejtvákovi:  http://www.divadelni-noviny.cz/z-deniku-teatropunkera-no-8