Co se děje za dveřmi dětského pokoje

24.5.2012

 Martina se v dětském pokoji občas zavírá.
Chce mít klid.
Nebo si chce poslouchat svoje CD.
Nebo pod záminkou, že jde dělat úkoly.

Momentálně se za zavřenými dveřmi  (aby se Tobin nezapojil do hry)  věnuje i výchově morčat.

Jo, když hlídá Martina, mohou se hlodavci zdarma  podívat i do Legolandu....

 
Nechybělo ani občerstvení... jen na veřejné záchodky stavitelka zapomněla, a tak šlo LEGO po skončení akce do sprchy... ;-)



Dědictví

20.5.2012

 Pozůstalí se stávají zároveň i dědici. Dědictví může mít nejrůznější podoby. Lidé dědí statky, pole, lesy, pozemky, domy v centru Prahy,  ba i dluhy ...  Naštěstí nás nic z toho nepotkalo. Naše dědictví je velmi originální - zdědili jsme morčata.

Jsou to vlastně "pohrobci". Jejich adoptivní maminka  dostala svolení si je objednat u chovatele u příležitosti svých 15. narozenin - no a milá morčata se vylíhla zrovinka na prvního máje, kdy už  nebylo komu je adoptovat. A protože co se slíbí, to se má splnit, přijali jsme do náhradní péče dvě hlodavčí holčičky my - dědicové.

Martina se tetelila blahem, zatímco já pro hlodavce hledala slušné označení. Opravdu jsem si je nepřála. Mám starostí až nad hlavu a představa, že budu pečovat o další živé bytosti, které budou mít hlad, budou chtít mít v domečku uklizeno a ještě tu a tam určitě i zastůňou- ta mě skutečně odpuzuje!

Martina jim vymyslela jména- naštěstí nechala spát svoji fantazii, vzala kalendář a vybrala:

Žofinka
 
Květuška

 Tobin nové nájemníky vítal s nadšením. Snad pochopil můj didaktický výklad, že nejsou určena k lovu, ale k chovu!  (Pro jistotu jsem mu zvýšila dávky krmení, aby měl pocit plného zasycení ;-))

(Fotodokumentace  ateliér Wlk)

Teta Renča, která všechno zpunktovala!!!, nás vybavila klecí a radami, jak o hlodavce pečovat. Váhala jsem, zda za TOTO děkovat... ;-)

Tak uvidíme, jak nám to tu spolu dohromady půjde bydlet... jsou to takové malé myši ;-) roztomilé... celkem... ;-)

Po 2 měsících...

19.5.2012

 Nějakou zvláštní náhodou a  symbolicky připadlo dvouměsíční výročí našeho žití bez Majdy přesně na den, kdy se ve Smečně konal víkendový seminář pro rodiny s dětmi s onemocněním SMA.

Samozřejmě za ty roky jsme se my dospěláci a stejnětak děti spřátelili a kamarádíme se i během roku, a tak se logicky někteří začali zaobírat otázkou, jestli  se ještě těchto akcí budeme účastnit a jestli sneseme pohled na živé děti na vozíčku... Fantazie některých pracovala na plné obrátky, zatímco my s Wlkem jsme nechali vše plynout a věci se vyvrbily úplně přirozeně.

Aktivní účast na semináři jsme potvrdili ještě před těmi nenadálými změnami, a pak jsme zjistili, že vlastně není důvod, proč tam nejet. Děti na vozíčku  nám opravdu  nevadí- naopak- nebojíme se jich, víme, jak je obstarat, jak pomoci... takže tento problém vyřešen je. Za ty roky soužití se SMA jsme prošli ledasčím, nastudovali o problému kdeco a vyzkoušeli mnoho- tak proč to know-how nepředat dál. Nemusejí se podle něj všichni řídit, ale někomu to může posloužit jako inspirace, jiný rád přijme vyzkoušený model, další zas  hbitě odhalí naše chyby a bude konat jinak .... jak kdo chce.

Nemůžeme před lidmi a nepříjemnostmi utíkat. Představa, že se zbytek života budu skrývat a uhýbat před lidmi pohledem- ta je pro mne dost nepřijatelná.

 Prostě situace je jiná, musíme se naučit v nových podmínkách žít. To samé musejí udělat i všichni naši známí. Ani pro ně to není lehké. Vedla jsem za poslední týdny tolik zajímavých rozhovorů, byly o vážných věcech- některé  byly smutné, některé inspirativní, poučné a já za ně moc děkuju. Potěšilo mě, že se mnozí dokázali zbavit těch zažitých vzorců, co jakoby "je a není vhodné" a mluvilo se otevřeně, ale zároveň velmi ohleduplně, aby nikdo neodcházel  s pocitem strachu a deprese.

Ve Smečně bylo dobře. Program pestrý pro děti zábava, pro dospělé vzdělávání- a pak zábava ;-). Příjemná setkání, došlo i na péči o tělo (díky, Lenko, za tu úžasnou a obrozující masáž mého hrbu :-)) Večer ještě táborák, buřty a kytary...  a povídalo se a vypřávělo dlouho do noci. Myslím, že naše  vzpomínání na Majdu nemohlo proběhnout líp.

Já jsem zas úplně náhodou nahlédla do jejího čtenářského deníku, který mi paní učitelka nedávno vrátila. Psala do něj od 6.třídy. Přečetla mraky knih. Zarazila jsem se hned  u 2.zápisu - nad knihou od Astrid Lindgrenové "Bratři Lví srdce". Jedna z mála knih pro děti o smrti. Žádný krvák, žádné násilí... kniha smutná, ale krásná.

na www.detiaknihy.cz  se o ní píše toto: 

Desetiletý Karel je těžce nemocný a upoutaný na lůžko. Za poslední půlrok vůbec nebyl ve škole. Celé dny proleží sám doma a dusí se kašlem. Jeho jediným rozptýlením a potěšením jsou rozhovory s jeho starším bratrem Jonatánem, který mu vypráví o všech dobrodružstvích, která zažívá s dětmi z ulice. Jednoho dne Karel náhodně vyslechne rozhovor mezi svou matkou a jednou její návštěvnicí, z něhož pochopí, že brzy umře. Dostane hrozný strach, ale nechce, aby jeho maminka poznala, že se dozvěděl tu strašnou věc. Zeptá se až později svého bratra: 

„Víš, že umřu?“ řekl jsem a rozbrečel jsem se.
„Ano, vím to.“
Vzlykal jsem ještě víc.
„To je hrozná nespravedlnost,“ řekl jsem, „že někdo musí umřít, ještě než mu je deset.“
„Víš, Suchárku, já myslím, že nebude tak zle,“ řekl Jonatán. „Budeš se mít docela bezvadně.“
„Bezvadně,“ řekl jsem. „Co je na tom bezvadného ležet pod zemí a být mrtvý.“
„Hlouposti,“ povídá Jonatán, „v zemi leží přece jenom kosti. Ty sám odtamtud vylítneš úplně jinam.“
„A kam,“ zeptal jsem se a nevěřil jsem mu.
„Do Nangijaly,“ řekl.

Jonatán vypráví Karlovi o Nangijale, zemi někde daleko na druhé straně oblohy, kde vládnou ještě „časy ohníčků a pohádek“, kde Karel bude zase zdravý a každý den na něj budou čekat nová dobrodružství.

„Nechci tam,“ řekl jsem a rozbrečel jsem se. „Chci být tam, kde jsi ty, Jonatáne.“
„Ano, ale já se taky v Nangijale objevím, neboj se,“ řekl Jonatán. Za chvíli po tobě.“
„Jo, za chvíli,“ řekl jsem, „možná budeš na světě ještě devadesát let a já budu do té doby sám.“
Na to mi Jonatán řekl, že v Nangijale neplyne čas jako na zemi. I kdyby žil ještě devadesát let, mně se bude zdát, že uplynuly sotva dva dny. Tak to tam je s časem.“

Pak se ale stane něco strašného. V domě bratrů vypukne požár. Jonatán, ve snaze zachránit Karla, který se neudrží na nohou, jej vezme na záda a seskočí s ním z okna v třetím patře. Při pádu se těžce zraní a následkům zranění podlehne. Jeho mladší bratr, který byl kryt jeho tělem, vyvázne bez úhony. Poslední slova Jonatána ke Karlovi jsou: „Neplač, Suchárku, uvidíme se v Nangijale.“

Dva nekonečně dlouhé měsíce pak osamělý Karel probrečí a nepřeje si nic jiného než umřít ...


Majda si do svého deníku  ve svých 11letech zapsala toto:

--------------------

I nám se už dva nekonečně dlouhé měsíce  stýská... a myslím, že ani nikdy nepřestane.... je blbý ztrácet svoje bližní. Bolí to, léky na to nejsou a je to nafurt. Nasadili jsme si terapii prací- tedy až do úplného upracování se. Do postele doslova omdlíváme po půlnoci a  já osobně jdu denně  spát s tím, co všechno jsem ještě nestihla.
Asi je to tak dobře. Mít víc času, bůhví, co bych tady vymýšlela...

Moje mYlá maminko...

13.5.2012

 ... přesně takhle začínalo přání ke Dni matek, které mi vyrobila Martinka. Bylo originální a letos bohužel jediné, které jsem dostala ....

 Na můj dotaz, proč z mráčku prší hnědý déšť (děsí mě psychologie dětské kresby!! ) se mi od Martinky dostalo samozřejmě svérázné odpovědi:
"No to ti prší kafíčko! Přímo do hrníčku!! Tobin vyskočil a drápkem roztrhl mráčku fráček. Máš teď svůj vlastní mráčkovar..."

 
Pravopis Y/I ještě neřeší... no ale psaní velkých písmen už tedy probírali. Tak jsem nevydržela a říkám: "Hele, a proč má TOBY malé T, když je to jeho jméno?"

"Aha", rozpačitě na to pisatelka, "no, mami, vždyť víš, je je to pako. Podepsal se ti tam sám a SAMOZŘEJMĚ s chybou!!!"
 ... mohla by jít do politiky, dcerka naše, že? Rukopis ovšem skutečně nasvědčuje tomu, že to celé psal TobYn sám ;-)

Jinak jsem u příležitosti tohoto svátku dostala ještě jeden úžasný mail od paní majitelky chovné stanice, odkud právě toho "nevzdělaného" Tobina máme :-)

Paní Monika - spolu s klubem NCHK  provozuje skvělou akci. Na Den matek jezdí do domova pro seniory v Mladé Boleslavi. Berou kočky (jsou opravdu luxusní!!) pořádají pro babičky felinoterapii. Kočky samozřejmě neváhají  ubytují se na klínech či postelích babiček. Organizátorky pro babičky mají napečené perníčky, letos dostala každá babička růži a přáníčko od dětí ze školy ... jojo, lidi dělají ve svém volném čase zadarmo a nazištně  krásné věci. Mě to opravdu moc potěšilo.

Kdyby někdo chtěl příští rok pomáhat, je vítán! Kočiček je dost, ale lidských rukou málo :-)
zde je odkaz:  http://www.felinoterapie.estranky.cz/fotoalbum/aaa-felino-v-domove-senioru-v-mlade-boleslavi/


Barování...kolikáté už? ;-)

12.5.2012

Tento barovací díl připadl zcela vyjímečně na sobotu.
Ideální den- v něděli se obvykle do práce nechodí... budík nebude drnčet v 6:30 jak zběsilý- a pracovní tempo může zůstat v klidovém režimu... tedy ehm...jestli se mi něco vlivem našich rodinných událostí porouchalo, tak pak je to moje rychlost. Já jsem táááák pomalá, že snad půjdu už rovnou do důchodu... Pracuju, to jo...  ale skotačit se mi u toho nechce a všechno dělám 3x déle.

Lístky jsme měli vzorně nakoupené v předprodeji. Díky chalupářům, kteří pravidelně opouštějí Prahu a kulturním vyžitím se pro ně na několik měsíců v roce stávají sekačky a péče o bazény,  se ani nestrhl lítý boj- vše proběhlo regulérně :-)) A mně se podařilo zaopatřit vstupenkami i moravskou sekci bloggerů.

Jen jedno jsem nějak podcenila, a to skutečnost, že naše dítě nemá kdo pohlídat. Babička s dědou zmizeli na měsíc za hranice všedních dnů, teta Andrea zkoumala v tomto termínu na vlastní oči přírodní parky v USA  ... a tím byli noční hlídači vyčerpáni. Ještě v sobotu ráno to vypadalo, že Martinu odložím za 10Kč v šatně MB, ať holka sleduje, jak se v Praze žije a jak kulturní má rodiče ;-) Nakonec se nabídla sousedka, která nechtěně vyslechla jeden můj telefonát- a hned jí doklaplo, oč jde.
Tak R. moc děkuju!! Vzali si Martinku na noc. Byla šťastná jak blecha, protože tam mají děti a měla vzrůšo. Sbalila jsem jí megapytel s nezbytnostmi - včetně peřin, čímž jsem všem přivodila záchvat smíchu (nechápu proč?? -Znám hodnotu lidské práce a sama nesnáším povlíkání postelí ;-))

Tak a mohlo se vyrazit! Už v předsálí MB proběhlo vítání a představování... Oslovily mě dvě cizí dámy s tím, že "musím být Wlčice" ... když už jsem  začínala o svém vzezření silně pochybovat, dodaly, že to poznaly podle bot mého manžela, které jsem kdysi vyfotila na blog (jojo, modro-žluté- nepřehlédnutelné...) ... tak to je skutečně dobré poznávací znamení- "Jsem TA od JEHO barevných bot" :-)))

Všechna setkání byla velice milá a příjemná.
Pan moderátor -Filip Rajmont- byl v dobré náladě a hýřil svým vtipem a politickou satirou (štvou ho úplně stejné věci jako nás! - výsady a chování politiků a tak... jen on to umí pěkně glosovat)
Sandra Nováková  zazpívala krásnou píseň Marty Kubišové a opět jí to moc slušelo...

Účinkující tentokráte také překvapili. Sandře se podařilo namíchat neskutečně dobrý hudební koktejl! Objevilo se docela dost nových tváří (pro nás, co nesledujeme TV soutěže, to byly tváře premiérové) , ale moc prima!

Tak tady jeden z "nových objevů" - Martin Hrabal... tak ještě docvičit ty texty zpaměti  ;.-) a bude to úplně OK.




Tradičně výborná byla rovněž pilná maminka-  a zdá se, že další závislačka na Barování- Lucía Šoralová




Moje oblíbená a obdivuhodná VěrušNeruš vůbec nevypadá jako "Ohrožený druh" ;-)
(Mohla by ta paní někde zveřejnit recept na to, jak mít i v tomto věku přebytek energie a šarmu  i 3hodiny po půlnoci???)




No a pak tu byly osvědčení staří známí barmani a barmanky: Míša Doubravová, Adam Vopička; lepší Honza Nedvěd, Ondřej Brzobohatý přivedl slečnu Katarínu ...





Po oficiálním konci začala ještě neoficiální produkce přímo u baru. Nemělo to chybu!

Jakub Přibyl u piána je taky bezkonkurenční. On při tom sice nedělá takové kejkle, ale zahraje skvěle  cokoli. Za bubny usedl klasicky Petr Zimák - tomu je taky jedno, co hraje, protože umí všechno- a co neumí, to během několika taktů pochytí... ;-) sekci dechových nebo žesťových nástrojů jsem osobně neznala, a tak se těm bezejmenným pánům omlouvám, že nebudu chválit každého...

Byl to večer naprosto senzační.
Lída, u které můžete obdivovat skvělé fotky,  slavila svoje narozeniny, bloggerky z  Hané  si libovaly, a nám se nechtělo domů, ačkoli silně táhlo na třetí hodinu :-)) Holkám jel ve 3:30 z Florence BUS do Olomouce :-)) Tak jsme je vyprovodili a šli taky do pelechu.

Moc děkujeme Sandře Novákové za luxusní místa s výhledem na klavír .... bylo to jak ve snu. Malostranská beseda je pro mne takovým sanatoriem pro nápravu duševní pohody :-))

Do školy

9.5.2012

Po 7týdenní absenci jsem se vypravila do školy, abych vrátila Majdiny učebnice a vyzvedla si její věci. Zkrátka na  první pohled zcela banální úkony. 

Večer před akcí jsem se tedy odvážila a šla do dětského pokoje, abych vše potřebné posháněla a připravila do tašky. Tato přípravná fáze mě docela vyřídila. Takové drobnosti vás totiž jen utvrzují v tom, že stav je neměnný, že už ty SVOJE věci opravdu potřebovat nebude- no a to nejsou zrovna lázně pro psychiku- všechno sice dobře víte, chápete, ale... přesto se při manipulaci s Majdinými věcmi dostaví vždy takový zvláštní pocit???
Tak jsem probrala sešity, sama sebe utvrdila v tom, že pololetí Majda opravdu už nedokončí- jak prakticky zmínila paní učitelka ;-) - no a po této přípravě jsem  hrdinně naplnila krabici se sběrem  sešity a popsanými papíry a učebnice nacpala do tašky. Zabralo to neuvěřitelně dlouhou dobu...
 

Taky jsem hodně přemýšlela o těch Majdiných spolužácích.
Když jsem je na posledním  rozloučení viděla, bylo mi jich až líto, jak byli všichni úplně zdecimovaní. Ale na druhou stranu mě štvalo, že během její školní docházky nefungovala taková ta běžná kamarádská výpomoc. Majda měla asistentku, tudíž děti to braly jako vyřízenou věc a moc si jí nevšímaly. Nikdo jí neubližoval, nikdo jí neškodil - to vůbec ne!, ale nikdo taky o přestávce nepřišel na pokec a nikdo ani nezavolal nebo nenapsal, pokud zrovna nepotřeboval zjistit nějaký úkol. Když se do nějaké skupiny v rámci školní práce dostala, libovala si, že byla legrace a nadšeně vykládala, co kdo řekl a udělal... a mně bylo taknějak jasné, že puberta je sice složité období, nicméně jsem se nemohla zbavit dojmu, že ta odtažitost spolužáků je způsobena spíš tím, že pořádně nevědí, co a jak by k Majdě měli a mohli, protože co si budeme nalhávat, oni ti dospělí v tom taky neměli úplně jasno, ale neřešili to, čas plynul a až na malé výjimky se tomuto modelu ochotně podřídili všichni. 
Nabídky nejrůznějších aktitvit, které jsme se spec. pedagožkou škole nabízely, se prakticky pod nejrůznějšími záminkami nikdy neuskutečnily... bylo to špatně a je to škoda, ale to už je zbytečné teď rozebírat.

Rozhodla jsem se, že nechci, aby ty děti šly do života s tím, že vozíčkář je chudák, který má krušný život a ještě brzy umře a že bude možná lepší se od něj distancovat, aby nám to pak nebylo tolik líto. Napsala jsem paní učitelce, že bych za dětmi ráda přišla, abych jim poděkovala za účast na rozloučení a za ty vzkazy, co pro Majdu napsaly, že pro přímé pozůstalé jsou projevy soustrasti od okolí velmi cenné. 
(opravdu doteď nevím, co si mám myslet o členech rodiny, kteří mi sdělili, že na pohřeb nepůjdou, protože do kostela oni nechodí, že by to tam nevydrželi... To není o zásadách, to je prostě o sobeckém přístupu ... no ale máme demokracii, jak s oblibou někteří připomínají, takže nemusím všechno chápat... ale vlastně ani tolerovat. Nicméně poučné to je a vlastní závěry jsme si z toho samozřejmě vyvodila ... naštěstí máme v rodině i takové, kteří letěli přes půl zeměkoule, protože tu potřebu sdílet smutek osobně s námi zkrátka měli- bez ohledu na finance a čas si to zařídit dokázali)

V den D jsem tedy krátce před devátou hodinou kráčela po schodech do učebny v 1.patře a říkala jsem si, že mě asi opravdu opustily zbytky rozumu a co mě to zase napadlo. V podstatě jsem netušila, co jim tam budu vykládat a pár metrů před třídou jsem si řekla, že vrátím učebnice, poděkuju dvěma větami  a za 10minut poběžím po schodišti dolů....

Můj příchod vzbudil zájem i ostatních zaměstnanců školy- byla přestávka- na chodbách to žilo!  ;-) 
Zprvu jsem šílela, když se mě při náhodném setkání někdo zeptal: "Tak co, jak se máš?" Nechápala jsem, co chce slyšet... a otázka mi připadala dost nepatřičná... říct mu pravdu, skácí se k zemi. Říct mu, že "dobře", bude mě mít za hyenu... Pak jsem připustila, že  ono je to asi opravdu těžké... A tak dneska- po těch pár týdnech- už tuto otázku očekávám- říkám si, že to je ten první trapný pokus o navázání konverzace- tak ať ho máme všichni za sebou- naučeně blbě po americku odpovídám: "Mám se dobře" a snažím se tvářit se i lehce vesele, ale nepřikládám tomuto sdělení žádnou výpovědní hodnotu... 

Takže i tady na školní chodbě jsem všechny ujistila, že se mám dobře, že BILLA kartičky se zvířátky nesbírám, zato kartičky z Alberta mě mimořádně potěší :-)), že jsme se doma zatím nezbláznili a že Martinka pořád chodí do druhé třídy, že na výstavbě hrobu se pracuje a že opravdu nevím, zda to bude hotové do konce školního roku :-))
Situace se tím značně odlehčila a já vplula do třídy deváťáků, kteří asi ani netuší, co všechno o nich vím... 

Z nástěnky na mě hleděla veliká fotka Majdy a kolem byly přišpendlené různé věci- mj. i bonbon, který jí náležel za nějakou zásluhu... :-) Paní učitelka znejistěla, zda mi to nevadí... Ujistila jsem ji, že i oni jsou pozůstalí a mají právo na svoje vrtochy a pokud to tak cítí a nemalují Madleně kníry pod nos, že je mi celkem jedno, co si  na nástěnku dávají ;-)

Nakonec to dopadlo tak, že jsem ze třídy odcházela přesně se zvoněním ;-) Probralo se mnoho věcí...

- vzácná onemocnění a genetika

- jak se chovat k lidem, kteří jsou jiní než my- tedy ignorovat je, nebo se snažit zapracovat na sobě a dokázat se jim přiblížit?

- že se mnohdy dalo udělat víc a neudělalo se to, protože ... se hledaly výmluvy, proč to nejde, ...se nechtělo... bylo pohodlnější to nechat vyšumět... - ale to nebylo žádné vyčítání- to bylo jen konstatování některých faktů

- řekla jsem, že existují programy  dobrovolnictví, kdy se lidi sami rozhodnou, že chtějí někomu znevýhodněnému pomáhat- především pro svůj dobrý pocit- a že to je pro pečující nesmírná úleva, když vědí, že třeba 1x v týdnu přijde někdo na 1-2hodiny a bude pomáhat... jestli by se nenašla i v jejich rozvrhu nějaké taková chvíle...

- jestli je lepší  děti s handicapem umístit do jedné prefektně zařízené a vybavené školy, nebo je zařadit do běžných škol- a bojovat s překážkami (kupodivu i po této zkušenosti hlavně kluci kývali, že určitě je lepší zařadit je do škol. Já se hned dotěrně ptala, jestli jim to nevadilo- že cvaká vozík, někde překáží atp... no a ta jedna odpověď mě fakt dostala: "No, jo, to jo, to člověku někdy vadí, ale víc mi vadí, že tu teď necvaká a nepřekáží..." ... ójé, cesty k poznání jsou někdy zvláštní.)

- probrali jsme i to, že se Martinka v pokojíčku sama nebojí, protože není čeho

- diskutovalo se i o životě na přístrojích- jestli by to chtěli... a taky o tom, že neléčitelné nemoci obvykle končí předčasnou smrtí a je dobré mít na paměti, že medicína není všemocná

- jestli Majda věděla, co jí je a že umře... ano, věděla, co jí je a že umře - v době internetu není zas takový problém zjistit detaily... umřeme přece všichni, naštěstí nikdo z nás neví, kdy to bude...

- jestli jsme se o tom bavili doma-  ano, kolem jejího 10.roku nastaly i vážné debaty na toto téma- měla potřebu se přeptat,co a jak bude, až nebude jednou moci dýchat...  my dětem nelžeme, snažíme se odpovídat přiměřeně jejich věku- ale žádné báje a pověsti - řešili jsme tracheostomii a ona se jí hrozně bála

- že truchlit se má a není to projev slabosti a každý z nás to cítí a prožívá jinak

- že je asi dobré věci moc neodkládat, aby si člověk jednou nemusel vyčítat, že něco zásadního nestihl... 

- že z úmrtí někoho blízkého může mít pozůstalý  i různé nepříjemné psychické stavy, které by ho neměly dlouhodobě trápit- a že je tedy dobré se o tom s někým poradit- a že existuje organizace, která na to má své odborníky a lze ji oslovit a vyžádat si radu a pomoc např. na  www.cestadomu.cz

 Pro rozšíření obzorů jsem si dovolila doporučit zdejší mládeži film "Uvnitř tančím", čímž nejen pocvičí hovorovou angličtinu, ale bystřejší si povšimnou, že někteří lidé vstoupí do našich životů jen na krátkou dobu, přesto je dokáží  zcela změnit .... a taky knížku Petry Braunové "Pozorovatelka"- o 16leté dívce, která je upoutána na invalidní vozík.
(obojí testovala Majda osobně a řekla, že "dobrý" .-))

Potěšilo mě, že děti chtějí na školní akademii uspořádat sbírku na znevýhodněné děti, takže chtěly radu, kam by se vybrané peníze daly poslat. Tak to ještě musím nějak promyslet, aby tedy měly téma k diskuzi a mohly se samy rozhodnout... pár tipů samozřejmě mám a ráda dám ;-)

Popřála jsem jim hodně úspěchů do dalšího studia, které je po prázdninách všechny čeká a řekla jsem, že doufám, že budou na Majdu vzpomínat vždy jen v dobrém. Určitě si díky těmto událostem mnozí z nich uvědomili spoustu věcí, díky nimž jsou teď možná moudřejší, zkušenější a já opravdu chci věřit tomu, že většina z nich bude při jakémkoli dalším setkání s vozíčkářem empatičtější, vstřícnější a přátelštější... snad si to moc neidealizuju ;-)


Uf, to byla fuška ... jedna obyčejná návštěva školy :-)


Vliv na tvorbu

30.4.2012

 ...je čas odhelčit zdejší blogčtení, a tak dnes pojednám o Martince... ;-)


Tak jak v  životopisech slavných umělců, spisovatelů a malířů čítáváme, co všechno ovlivnilo jejich tvorbu, tak tvorba  titulní strany 1. knihy naší Martinky byla ovlivněna

1/ Velikonocemi

2/ posloucháním řeckých bájí a pověstí

3/ televizní reklamou, kde se valí nabídky finančních ústavů na všelijaké půjčky

...jednotlivé symboly si jistě každý najde sám....





Tak první a poslední stranu bychom měli... ještě ten zbytek a může to oslovit čtenářskou veřejnost.... ta ostatně skousne ledascos, tak co by nepřijala toto skromné dílo  "O tom, jak Ježíš a Herkules hledali hypotéku" , že? ;-)
(tak mě napadá, jestli ta HYPOTÉKA není myšleno jako ženské jméno ;-) ... dneska je možné i nemožné... )