Velikonoční debaty

 16.4.2017

 U barvení vajec jsme debatovaly s nezletilou o všem možném. 

Řekly jsme si, že letos budeme vajíčka kreslit. Ne malovat. Zkrátka co kus, to originál. No, v mém podání tedy určitě, protože jestli na mě nějaká Múza zapomněla, pak to byla ta, která učí lidi kreslit tak, aby šlo na první pohled rozeznat šneka od kytičky, což se v mém případě ne vždycky podaří ;-) 

Zakoupila jsme speciální fixy DECOR PEN (od Centropenu), které údajně drží na každém povrchu. No a jo! Vytvářela jsem na vejce nejrůznější abstraktní kresby říznuté naivním uměním a Martina žasla. 

Pravila: "Mami, ty jsi psychicky hrozně bohatej člověk!"

Tak to jsme potřebovala dovysvětlit: "Co si pod tím mám představit? Je to pro mě dobře- nebo špatně?" 

"No jakože máš tolik nápadů. Pořád a na všechno. A přitom říkáš, že to neumíš...", opáčila nezletilá. 

"Aha. No to někdy mám. Jen je nestíhám a některé taky neumím realizovat", odpovídám smutně.

"Jo a to bys měla zlepšit! Musíš to někomu vždycky zadat, mami!!", zkušeně a zdarma předává know-how s vážnou tváří dcera, zatímco stvářela vejce  v morčecím stylu.

V návalu předvelikonočního šmejdění jsem v knihovně narazila na tuto audioknihu. Martina ráda poslouchá, dobře snáší i klasiku a obě chválíme Český rozhlas za RADIOTÉKU.

Viděla jsem ve stojánku Bibli od A do Z, tak si říkám, kdy jindy poslouchat biblické příběhy než o Velikonocích. 

                                    

Martina doma chňapla po novém zboží. První výběr povídek prošel. Na Bibli koukla a pronesla: "Bibli? No já zrovna uvažuju, že bych se dala k buddhismu, ale ten jejich minimalismus je pro mě zatím dost nepřijatelný... no, ukaž, zkusím to..." 

Tak to bude ještě složitý proces... její dospívání a moje stárnutí ;-)

Dopis Ježíškovi

12.11.2016

Každoročně v tuto dobu pobízím všechny spolubydlící, aby napsali dopis pro Ježíška s tím, že nabízím korekturu - než bude doručen :-)

Babička klasicky haleká, že nic nepotřebuje a rozhodně nic nechce. 
(Pche! To bych chtěla vidět ty obličeje, kdyby pod stromečkem opravdu bylo NIC. To by teprv nastala ta pravá vánoční pohoda ;-) )

Wlk neví a to, co si přeje si obvykle musí koupit sám, protože elektronika není mou silnou stránkou, takže by mohl rozbalit i něco, co by ho opravdu překvapilo! Obvykle tedy požaduje "něco na sebe", protože ví, že tím nic nezkazí a taky ví, že to stejně dostane :-)

Martina na to jde jinak. Nikdo ji nemusí k psaní dopisu pobízet. Dnes ráno sama hlásila: "Tak jsem psala dopis Ježíškovi!"
"Jo? A co by sis přála?", vyzvídám.
"Noo, zjistila jsem vlastně, že nic nepotřebuju. Všechno mám!", vyrazila mi babičkovskou odpovědí dech náctiletá. 
"Tak vidíš. To je ideální stav!", říkám nahlas a v duchu si lebedím, jaké mám skromné a uznalé dítě.
"Já ho totiž psala při fyzice, takže jsem neměla čas nad tím přemýšlet... ještě si k tomu sednu", ledabyle zahlásila Martina. 

Takže ono to s tou ušlechtilostí a skromností nebude tak horké. 

Černé pondělí

31.10.2016

Příliš mnoho náhod může způsobit, že obyčejné pondělí může zčernat, ačkoli den je zalitý zlatými paprsky podzimního slunce.

Začalo to nenápadně. Dá se říct všedně. 
Po obědě jsem hodlala s babičkou naotočku vyrazit na hřbitov, protože během týdne bych takovou vyjížďku do časového harmonogramu už těžko vmáčkla. Proběhl klasický dušičkový obřad: cestou k hrobu pročítání jmen na náhrobcích a krátká zamyšlení nad těmi nově vytesanými, pak zapalování svíčky, kdy babička preferuje moderní zapalovač- zatímco já si nejlíp poradím se zápalkami a následně dohady, kde přesně bude výzdoba na žulové desce sedět.

Dvacetiminutová cesta zpět probíhala celkem hladce až do chvíle, kdy jsem zajížděla k parkovacímu místu před domem. Stačilo přijet z opačné strany než obvykle- ozvala se rána, auto se zhouplo a mně bylo jasné, že jsem  trefila obrubník. Ten samý, který Wlk trefil v lednu.  Zásah-potopená. Jakmile jsem vystoupila z vozu, abych okoukla škody, auto výhružně syčelo jako had a levé přední kolo smutně a rychle zmenšovalo svůj objem. Zaklela jsem. Několikrát a nepublikovatelně. 
Sakra. Celou neděli odpoledne Wlk přezouval zimní gumy a já to po necelých 24hodinách takhle dorazím. Bylo půl třetí. Wlk doma nebyl. Od rána hasil v nedaleké firmě nějaký pracovní průšvih. Tak alespoň budu mít dost času vymyslet si nějaký příběh, jak mu to šetrně sdělit.

Celkem nenaložená jsem vystoupala po schodech do bytu. V obýváku na stole ležel můj telefon. Další divná náhoda. Mám ho skoro stále při sobě- sice někdy vypnu zvonění, ale nosím ho svědomitě. Poklepem ukazováku probudím displej ze spánku- a vida. 7 nepřijatých hovorů- no to je panečku úroda za hodinku nepřítomnosti. Rozkliknu, kdopak po mně toužil... Wlk-Martina...  zbláznili se oba současně? No to asi ne, spíš se něco děje!!!
Volám Martinu- ta mi to nebere. Volám Wlka. Ten mluví nezvykle úsečně a rychle. Rychle přemýšlím, jak mu elegantně řeknu, že jsem odepsala kolo u auta čerstvě obuté do zimního. 
"Jsi doma?", ptá se bez pozdravu. 
"Jo, teď jsem přijela...,",  nadechuju se k dalšímu sdělení 
"Tak skoč do auta a dojeď pro Martinu. Leží někde u metra na zastávce. Upadla a nemůže vstát" 
"No, to asi nepůjde. Ono auto má jen tři kola. Vzala jsem to o obrubník", přiznávám a je mi celkem jedno, že poetika je ta tam. 
Tak Wlk všeho nechal a přisvištěl domů. Oba jsme jeli hledat to dítě, co už nebralo telefon a moje fantazie pracovala asitak na 200%.  

Martina seděla na lavičce u autobusové zastávky a s ní dvě spolužačky.  Martina měla bouli na čele, brečela a držela si ruku. Přerývaně mi vypravovala, co se stalo- jak dobíhala autobus a zakopla a letěla. No a těžká taška na zádech jí dodala zrychlení, takže se ještě majzla hlavou o chodník. Ruka ji bolela a holky ji nemohly zvednout. Vyděšeně hlásila, že zastávka byla plná lidí a nikdo z dospělých nešel pomoci. Holky si nakonec nějak poradily, Martinu posadily na lavičku a čekaly tam s ní, až někdo přijede. Poděkovala jsem jim a jelo se na chirurgii, protože ruka byla velmi citlivá. Wlka jsem odvezla zpět d práce a s Martinou šup k doktorovi.

Přimět ve tři hodiny odpoledne chirurga k práci nebylo vůbec snadné. Na jednom patře polikliniky se nacházejí hned tři ambulance, ale jedna měla do 15hodin, takže to jsme jasně nestíhaly.  Další dvě ordinace měly do 16:00. Jenže jeden na ceduli sděloval příchozím, že OPERUJE a druhý vyvěsil ceduli, že pro dnešek bylo ošetřování pacientů ukončeno a neklepat. Tak jsem zaklepala. 
Vylezl obří muž v zeleném chirurgickém oblečku. "Kdo tu klepal?", zeptal se výhružně a celkem zbytěčně, protože jediný, kdo stál přede dveřmi, jsem byla já. 
Líčím, co se stalo. Moc mě neposlouchá a ptá se: "Proč nejdete vedle?" 
Udivěně hledím. Jsem OSVČ a nikdy jsme se žádného klienta takhle nezeptala. Naopak mě těší, že si vybral právě mne! No nic, jiný pohled na svět nemusí být hned tím špatným.
Stručně mu shrnu důvody, které mne přivádějí právě k němu. Potřebuju jen získat rentgen, abych měla jistotu, že ruka není zlomená. 

"No, tak to vám musím napsat žádanku na rentgen...", znuděně konstatuje prošedivělý MUDr.  
"Jo, to by bylo fajn", souhlasím s postupem.

Snímek potvrdil, že ruka zlomená je. :-( 

Sestra maximálně otrávená, že musí znova štrachat v uklizené místnosti a rozdělávat sádru. 

Jedeme s Martinou domů a povídáme si. Některé věci se nám dějí proto, aby nás prostě poučily a nebo zocelily. 

Jaké poučení bych pro svou dceru vyvodila z této příhody?

1/ V Praze autobus nedobíhej. Za pár minut ti přece jede další. Nemáme to tak, jako teta Jana, že jí ráno ve Včelákově ujede autobus a ona ví, že další jeda zítra. ;-)

2/ A že ti nikdo z dopělých nepomohl a všichni vydrželi jen přihlížet, jak tě holky nemůžou zvednout? Inu někdy je člověk je sám, i když je obklopen lidmi.

Tak hlavně ať to dobře sroste. Podrobněji o návštěvě chirurga až příště. Napadlo mě takové zajímavé srovnání ;-)

Drobné ztráty a velké nálezy

24.10.2016

O roztržitosti mé mladší dcery toho zde bylo napsáno už dost, nicméně je to nevysychající pramen nezáviděníhodných situací. A vše se děje zcela neplánovaně...

Je pátek večer. Vracím se domů  z města. Už je tma. Odemknu branku a vidím, že venkovní světlo svítí ještě dřív, než mne bystré očko prostorového spínače mohlo zmerčít. Udělám pár kroků a spatřím zvláštní obraz: u otevřené popelnice stojí plačící Martina, na hlavě má čelovku. Svítí si do popelnice, která je  evidentně hlavním dějištěm scény.
První, co mě napadlo, že se některý z našich hlodavců odebral na Onen svět. Pokládám tašku s nákupem a vlídně se snažím vyloudit podrobnosti: "Co tu děláš?"
Martina štká a nesrozumitelně mi líčí, co dělá. Nevím z toho nic. Vytuším, že hlodavec to nebude- evidentně něco hledá.
Nabízím, že pomůžu, ale musím vědět, co je za problém.
Martina ze sebe vysype, že hledá rovnátka, protože je někam dala a neví (SAMOZŘEJMĚ!!) kam a tatínek dal tip, jestli je nevynesla s odpadky.
Vlídnost je ta tam! Představa, že jdu po půl roce naší ortodontistce sdělit sladké tajemství, že nová rovnátka nejspíš odvezli popeláři, se mi dost příčí.
Pohled do útrob popelnice není úplně vábný. Značně přidám na hlase: "Děláš si legraci? Tak to je koukej najít. Jinak si to v ordinaci vyřiď, jak chceš. Na rovnátka je krabička v koupelně. Každou chvíli jsou položené na psacím stole, na rozečtené knize, na pohovce... kolikrát jsem se zlobila, že je někdo rozsedne...", no proslov byl mnohem delší, což mu mělo dodat údernosti.

Běžela jsem nahoru. Wlk hned bystře pronesl: "Á jé,tak koukám, že už to víš..."
Ale hned optimisticky dodal: "Někde tady budou. Když s nimi neopustila byt. Musíme to vzít systematicky..." A vytyčil strategický plán úklidu toho doupěte, kterému ze zvyku říkáme "dětský pokoj",
Odmítla jsem se této rodinné zábavy účastnit. Jen jsem nezúčastněně poslouchala rozkazy, které velitel úklidové čety vydával. Celý víkend Martina probírala svoje poklady. Nedalo mi to a probrala jsem povlečení, jestli se rovnátka neschovala někam do povlaku, posléze jsem skoukla i všechny plyšáky- zda-li je někdo nemá zakousnutà v kožiše. Ale nic. Všechno marné.

Rovnátka nikde.

 

 foto: internet

V pondělí odpoledne - to už byl vánoční úklid hotov- přišla Martina ze školy a já jí ještě jednou důrazně požádala, aby se laskavě zamyslela nad tím, co dělala rukama, když zas bloumala v myšlenkách na jiné planetě.
A ve vzteku (vím, vyhrožovat se nemá :-)) jsem dokonce řekla, že už ji nikdy nevezmu do PRIMARKu. (pro ty, kteří nevlastní děti -náctileté je to ráj na zemi- irský řetězec, kde nakoupíte všechny nezbytnosti za vlídné ceny. Vídeň, Londýn, Drážďany- všicni ho mají, jen ta zatracená Praha ne ;-) Martina na mě třeštila oči..."Jdu hledat!! ježiš, musím je najít..." Nevím, co jí šrotovalo hlavou, ale já už si po několikáté přehrávala tu scénku, kdy jdeme do ordinace nahlásit, co se stalo. O ceně toho vehiklu nemluvě!

Kolem čtvrté hodiny odpolední se rozlítly dveře pokoje: " Mám je!! Mamííí, ty jsi geniální! (???-jako jak??)  Tys byla tak přísná, že jsem si opravdu  sedla a vzpomínala, co jsem přesně dělala! ..."

Příběh je poetický. Naše dítě vstává ráno v 6. Aby mu něco neuteklo. I o víkendech. Tak si přebíralo trika ve skříni. Rovnátka ji už po celénoci  tlačila v puse, tak je vyndala, položila, tam, kde to bylo nejblíž- a pokračovala v činnosti. Rovnátka několik dní poklidně spočívala zarovnána v komínku triček.

Kdepak, já to říkám pořád- správná motivace- základ úspěchu ;-)

Konec školního roku

30.6.2016

Čerpání dovolené mě baví, nicméně mi navozuje poměrně velký stres návrat do běžného života. Navíc všichni nabydou dojmu, že jsem odpočatá, tudíž podám dvojnásobný výkon v polovičním čase. Na konec června se mi nakupily samé neodkladné a přípravu vyžadující akce- a do toho se Martina hlásila, že asi bude mít "samý" a dožadovala se ten den návštěvy restaurace dle vlastního výběru. 

"Mamí, a když budu mít samý, můžeme jít do Slepé kočičky?", vyzvídala. 
Slepá kočička je palačinkárna. Vaří se tam dobře a hezky. Navíc v interiéru je kočka, kam se podíváš. Nijak mi ta volba nebyla nepříjemná, a tak jsem nekonfliktně odpověděla: "Proč ne..." 
"Mamí, a když budu mít tu dvojku z matiky???", vyjednávala Martina.
"Tak tě vezmu na hot dog!", udělala jsem ve věci rychle jasno :-) a v duchu jsem si říkala, jak já to udělám, abych to všechno stihla a ještě pobyla u nevidomé kočky s dvojkou či bez.

V den D Martina vyrazila do školy. Den předtím jsem donesla domů kytku pro paní učitelku, protože ta žena s nimi  má svatou trpělivost. Je sice mladá a neopotřebovaná, nicméně mně stačí ty příhody poslouchat a šílím! je to třída zlobičů a potížistů, návštěvy psychologa jsou pravidelné... prostě děs! Slečna floristka uvila puget z gerber a všelijakých trav  a obalila jej manžetou z pěkného papíru- nesnáším ty pestré vzorované celofány. 

Ráno se Martina vyparádila, popadla kytku, kabelku a desky na výzo a vyrazila směr škola. Za dvě hodiny už byla doma. Klaplo to! Slepá kočička je naše! :-) Měla radost a my samozřejmě taky. Wlk nebyl po ruce, tak slíbil kino na jindy - a na mě zbyl oběd. Ale proč ne. Když ho nemusím vařit... 
Martina mi vykládala, co měly na výzo děti a co donesly paní učitelce. A tak aby řeč nestála, zeptala jsem se i já, jak se líbila naše kytka.
"Joo, pěkná. Jen ten papír mi z ní vůbec nešel sundat. Tak tam kousek zůstalo. Nešlo to otrhat..."
"Jakej papír??", třeštím zrak.
"No ten kolem, co byl...", upřesňuje dítě. 
"Ježišmarjá, to byla manžeta! Jako ozdoba! Tys ji orvala?", ujišťuju se, že je to tak, jak nechci.
"Nooo. Joo... "
No mě klepne! Ona orvala tu manžetu a kousky tam zůstaly? Tak to si paní učitelka bude myslet, že jsme tu kytku vytáhli někde z popelnice... čím víc se snažím, tím je to horší. Konec debaty.

V Kočce bylo narváno. Všichni rodiče přesvědčili, že za výzo se musí právě tam. Palačinky byly luxusní- moje slaná z pohankové mouky a se špenátem a kuřecím masem

i Martiny sladká se zmrzlinou a horkými malinami.

Puberta je když...

22.4.2016

Kde jsou ty časy, kdy jsem pro dítě byla jediným a hlavním člověkem v jeho životě! Všechno se vyvíjí, a tak se právě nacházím v pozici, kterou by měnil asi jen málokdo.

Na dítě začínají více než doporučení matky působit kamarádky a  jejich názory- to je to pravé! Jsou totiž "cool" a není třeba nad nimi otáčet oči tak, že chvílemi je vidět pouze bělmo. Holky totiž- narozdíl od stárnoucí matky- vědí!
Učitelky jsou samozřejmě nemožné- už jen tím, jak se oblékají, jakou úpravu v sešitech vyžadují a jaké otázky do testů dávají!?? Komentáře typu: "To jsme nebrali! To nám neříkala!" a nebo "To jste se možná učili vy, ale my už nemusíme..." - jsou zde na denním pořádku.

Když se "daří" začínají dohady hned u snídaně. Oblíbeným tématem je móda. Takže moje poznámka o tom, že venku leje jako z konve, tudíž obutí do tenisek a látkového ponča nedoporučuji-je smečována odpovědí: "A jak to prosimtě víš??"
"No koukla jsem se z okna, chytrost nejsou žádné čáry..."
"Jooo, tak to je dobrý"- vřeští puboš fistulí, aniž by vytáhl žaluzie okna své komnaty- "To je zajímavý, jak ty všechno víš!! A taky je zajímavý, žes mi  TOHLE včera večer vůbec neříkala!!"

No, neříkala, to jsem celá já... samé tajnosti a okluzní frontu nechám putovat klidně přes naše území!

Jiná scénka nastává při návštěvě zubaře, kdy do ordinace táhnu plyšovou kočku, která se mi sotva vejde do kabely, protože to bude bolet a protože já si to vůůůbec neumím představit, jaký je to stres.
Ten samý den odpoledne přijde stejná bytost z narozeninového mejdanu spolužačky dokonale nalíčená a načesaná a nalakovaná.

Páteční den má chudinka nepochopená zcela zkažený tím, že staromódní a nicnecháopající matka nevydala povolení k výletu do TESCA, kam se ta jedenáctiletá světačka chtěla vypravit "s holkama" na nákupy, protože nutně potřebuje elektrický zubní kartáček, který nejlépe odstarní zubní plak...
Zazdil to přítel Wlk, který si nechal otřít slzy vzteku a lítosti do své mikiny, hladil dorostenku po vlasech a klidným hlasem ji utěšoval: "Neboj, já bych tě taky nepustil..." :-)

Nemá to s námi jednoduché...

Vývojové změny

30.1.2016

Martina se pomalu ale jistě mění z astrálního dítěte, které si pluje většinu dne po jiné galaxii, v pubertální slečnu, která na putování po galaxii už nemá čas, neb jej tráví většinou před zrcadlem. 

A tak se poslední dobou stávám porotou pro nejrůznější účesy a z módních kreací svršků- tedy "outfitů", aby i můj sloh zaznamenal vývojovou změnu ;-)- mi často doslova "přecházejí zraky". No ale k jejímu věku to patří, a tak dokud zkouší jen nové způsoby zkrášlování se a ne drogy, vše je vlastně v pořádku. Jen si na to musíme my doma zvyknout. 

Další její oblíbenou činností je lakování nehtů. Laků máme mnoho. Skoro jak v asijském nehtovém studiu. Při nanášení vrstev rozhodně materiálem nešetří.  Momentálně je nalakováno odstínem mořských hlubin- čili dost tyrkys. 
Měla jsem odlakovač. Malá lahvička mi zpravidla vystačila na neomezeně dlouhou dobu, protože já se k této bohulibé činnosti dostanu tak 1x do měsíce. 

Jaké bylo moje překvapení, když sáhnu po lahvičce- a ona je prázdná! Ihned jsem zaútočila na viníka: "Martino, kdo mi vypatlal odlakovač a ani se neobtěžoval vyhodit tu prázdnou lahvičku!?"
"Ježiiš, ty naděláš... stejně byl prošlej. Lak jde z nehtů docela dobře i oškrábat...", poučila mě naše AvonLady.

Zajímavým úkazem se pak stává jev, kdy slečnu unaví póza dámy-  a nalakovanými drápky staví z LEGO kostek domečky. ;-) 

Další vývojovou změnou, která mi vyloudila úsměv na rtech a nostalgické vzpomínání ve stylu "to za nás nebylo", byl fakt, že Martina nemohla pro vysvědčení do školy, protože má angínu. Psala jsem p.učitelce, jestli by mi mohla nechat vysvědčení ve vrátnici, že se během dopoledne zastavím, ale neumím přesně říct, kdy to bude. P. učitelka je moderní a mladá, takže vysvědčení vyfotila a měla jsem jeho náhled hned. Tak mi ušetřila několik zbytečných manévrů. 

Kde se tedy vývoj rozhodně zastavil, to je zařízení zvané POHOTOVOST Bulovka. Jedno nedělní dopoledne strávené v nacpané čekárně, protivná sestra a stoletý stařík v roli  lékaře, který se na všechno ptá opakovaně, protože neslyší... tady mám své jisté. Jako za starých časů.... 

V domácí škole se děly věci!

19.1.2015

Martina byla dnes slavnostně panem doktorem uznána zdravou a může mazat do školy.
Za těch deset dní intenzivního soužití a samostudia jsme si užili všichni spoustu krušných chvilek. :-)

Pokořili jsme plnou krabičku antibiotik, platíčko nurofenu, spotřebovali 2krabice papírových kapesníků a taky několik kapitol z učiva ZŠ. Aby  měla Martina učení zábavné, vymýšlela jsem různé doplňovačky a jiné vychytávky, aby se dítě učilo rádo. přičemž po každém takovém výukovém bloku jsem byla zralá na psychoterapii a nebo alespoň na jistou dávku alkoholu.

To když třeba nezletilá s chutí vyplňovala názvy slovenských řek, kde jako nápověda sloužila počáteční písmena: H- jako Hron, V... jako Váh- a N? Tak třeba Nil.... šílela jsem. 
"Kdes to četla!!?? Ukaž mi to v textu?", zuřila jsem.
"Nikde jsem to nečetla. To mě jentak napadlo!", otráveně odpovídala vzpurná žákyně.
"Jenže my nehrajeme země-město- ale učíme se o Slovensku, víš?!!"

Asi nejtěžsí byla výuka češtiny. Vzory podstatných jmen mužského rodu. Hotová vražda!
Všechno jsem pěkně znázornila- barevně zvýraznila problematické partie slov... A když se mi zdálo, že je čas na procvičení formou samostatné práce- zadala jsem cvičení z učebnice. Úkolem bylo vypsat z textu všechna podstatná jména rodu mužského a určit u nich vzory a pády.

fantastům - 3.pád. množné číslo, vzor muž.

- "Jak jsi přišla na ten vzor?", zjišťuju myšlenkové pochody jazykovědcovy. 
"Úplně jednoduše: fantazec- bez fantazce- jako muž- bez muže, protože předpokládám, že fantazec je živej. ...a co to vůbec je, ten fantazec??"
Blahořečím autorům učebnice za tu jejich kreativitu. Na procvičení vzoru předseda se pro desetileté děti fakt nedalo použít nic názornějšího než FANTASTA ... a tak vysvětluji na příkladu: "To je něco jako ty, Martinko. Člověk odtržený od reality... snílek."

Bylo toho mnoho. Dítě se bránilo, že takhle strašně moc se ve škole nikdo neučí! :-) Jak moc efektivní náš proces byl, to ukáže čas- a pár školních testů.

Dnes po kontrole u pana doktora proběhl zajímavý dialog.

"Mami, a chtělas být někdy paní doktorkou?", ptala se Martina.
Popravdě odpovídám, že chtěla. Že moji medvědi byli svého času těmi nejošetřenějšími a nejproočkovanějšími mědvědy v republice. Měli bezplatnou zdravotní péči na vysoké úrovni a já- dítě neustále v péči ORL- jsem měla svoji lékárničku luxusně vybavenou nejrůznějšími lahvičkami od léků, kapátky, špachtlemi... paráda!
"Hm, tak já si taky hrála na doktorku. Ale teď si říkám, že je zbytečný studovat tolik let, aby tě pak někdo jentak poblil v ordinaci..." 
"No, tak to se na to s klidem vykašli, To fakt, nemáš zapotřebí, Marti..."

Rozdílné předvánoční starosti

10.12.2014 


Jako každým rokem - dostihlo mě předvánoční běsnění. Ačkoli jsem si slibovala, že LETOS uklidím, napeču, nakoupím nezbytnosti - v klidu, včas, dle časového plánu... Ale protože lidi jsou v dospělosti téměř neměnní, tak ani já jsem to letos neudělala jinak. 

Švestky se spokojeně válejí v rumu už několik dní, těsta odpočívají taky déle než doporučovaných pár hodin... 
První dárky jsem sice pokoupila hned v září, ale tím se moje aktivita utlumila, protože podvědomí mě obelhávalo, že "něco už přece mám".

V sobotu večer jsme jeli do IKEY. Koupit jejich krásný stromeček a dokoupit nějaké úložné boxy (sláva průhledným plastovým bedýnkám s víkem) a taky svařák, který k zimnímu období neodmyslitelně patří.
Kalkulovali jsme, kdy je dobré do IKEY jet, aby tam nebyly davy- tak jsme plánovali, až jsme se netrefili. ;-) IKEA praskala ve švech i v čase, kdy dle našich propočtů měli být venkovani už minimálně na cestě domů- a ne blokovat příjezdové i odjezdové cesty z parkovišť. Hrůza, děs. A tak jsme zarazili v restauraci - a jedli a pili a hodovali, protože stromky byly vyprodané a na krabice bylo času dost. 

Martina evidentně nezná význam pojmu "úklid". Do květináčů napíchala zápichy s vánoční tematikou, vytáhla háčkované betlémové figurky a Vánoce můžou vstoupit.

Lamentuje nad tím, že jí dopis pro Ježíška ještě z okna nezmizel. Snažím se tuto liknavost omluvit tím, že tam není přes ty krámy vidět... ale ani to ji k úklidu nevybudilo.
Původně Ježíškovi psát už nechtěla, protože spolužáci samozřejmě už veřejně rozvinuli teorii o neexistenci tohoto zázraku. Já jsem se nevyjádřila :-), pouze jsem řekla, že to může zkusit- žádný dopis nepsat- a pak se uvidí, co bude pod stromečkem... No, a bylo! Po týdnu čekání na nebeskou poštu byl dokonce dopis pro jistotu krasopisně přepsán, protože se spekulovalo, zda právě nedbalý rukopis (o pravopisu nemluvě!!!) není důvodem toho neodnášení... ;-)

Ve škole Martina organizuje čilý spolkový život. Minulý týden přišla s tím, že potřebuje zvýšit návštěvnost klubu "Svačíme spolu". Zavrhla jsem nápad, že pro celý klub vyrobím nějakou super úžasnou svačinu, ale nápad "a co kdybychom něco vyráběli k Vánocům", mi zas tak odpudivý nepřipadal. A tak jsem nabídla závěsného- dá se říct samonosného :-) sněhuláka- byl jednoduchý, nenáročný a měl prý úspěch... :-)

Program zřejmě ke zvýšení návštěvnosti nestačí, a tak Martina začala publikovat... "školní bulvár" se "zbrusunovými novinkami". Ptala jsem se, proč proboha zrovna bulvár??? Nešlo to nazvat nějak méně provokativně?? (neumí ani vyjmenovaná slova, ale už píše noviny!!???)

"No nešlo, protože bulvár lidi čtou", odpověděla stroze.

Tak se pan Novotný může těšit na drsnou konkurenci... a já jen dodávám, že některá jablka -přes veškeré výchovné působení- padnou od stromu sakra daleko :-)

Když vychovává otec

25.9.2014

Čtvrteční odpoledne je - co se výchovy nezletilé týče- plně v režii otce Wlka.
Začaly fungovat zájmové kroužky. Ve čtvrtek to musejí zvládat bez mojí pomoci- jsem v práci do večera.
Otec Wlk dostal instrukce, jak s nezletilou zacházet- jak napsat úkoly, co posvačit a čím ji vybavit na cvičení do Sokola.
Nezletilá dostala také instrukce- a jedním z úkolů bylo: donést si ze školy pytel s cvičebním úborem, protože nebudeme mít cvičební úbory ve dvou vydáních kvůli jedné hodině pohybu navíc.

Ve čtvrtek večer jsem se plížila po schodech domů a intenzivně jsem myslela pouze na večeři a na možnost jít spát hned po ní.
V chodbě na schodech stála krabice od bot.

Martina ještě nebyla doma- ptám se Wlka: "Co ta krabice tady? Ty máš nový boty?"
"Já ne", odvětil s klidem Wlk.
"Tak já mám nový boty?", beru krabici a vidím, že velikost odpovídá Martinčině noze. S údivem se tedy ptám: "Martina má nový boty??"
"No. Má.", květnatou mluvou odpovídá můj manžel.
"A kde je vzala?", zkoumám původ nových adidasek.
"Já jsem jí je koupil. Když jsme přijeli za školy, zjistila, že zapomněla ve skříňce cvičení úbor a bulila, že nemůže jít cvičit do Sokola, protože nemá obuv do tělocvičny a že škola už bude zamčená... tak jsem s ní zajel do sportu a koupili jsme tyhle. Dobrý, ne?"

No, výborný... Tak místo aby Martinu vypral, že tedy doma bude, když není schopna si na nic myslet a běžně zapomene 2-3x týdně něco opravdu důležitého (tu bundu, tu tašku, tu čip do jídelny...), tak aby beruška neměla trauma, že nemohla jít do Sokola, zajel koupit nové botky.
To, že stály víc, než celé pololetí v Sokole, to nekomentuju.
To, že mě děsí, že za chvíli budu mít doma obuv pro celý sportovní oddíl, to nezastírám, protože těch společných čtvrtků, kdy tu budou sami bez dozoru, bude ještě mnoho...
To, že bych je oba někdy vystřelila na Mars bez návratu, to je snad pochopitelné ;-)

Další školní rok

10.9.2014

Dá se říct, že posledního čtvrt roku si připadám jak na matějské pouti. Jedna atrakce za druhou, přičemž na některé ani dobrovolně nevstupuju, protože tuším, že mi z nich bude všelijak.

Po náročném létě, které mě letos opravdu obdařilo celkem nestandardní zátěžovou zkouškou, je tu opět škola se svými rituály a požadavky. Letos jsem nepatřila mezi ty maminky, které behěm prázdnin vysmýčí dětský pokoj a připraví vzorně aktovku na další školní rok. Všechno jsem řešila, až úderem 1.září.

Martina nastoupila do 5.třídy. Její přístup ke školním povinnostem se myslím nezměnil- a už v to ani nedoufám. Úkoly píše, pokud si na ne vzpomene, protože notýsky na úkoly máme vždy v několikerém vydání- nikdy totiž nevíme, kde je ten původní.

Paní učitelku stále miluje a snaží se jí dělat radost tím, že ke svým písemným projevům připojuje kresby, čemuž obvykle věnuje více času než úkolu samotnému. Já si trvám na svém a úkoly odmítám podepisovat, pokud vypadají tak, že je psala spíš nohou než rukou- a občas neudržím nervy na uzdě a list vytrhnu se strohým pokynem: "Okamžitě to přepiš, nebo přetrhnu i tebe!!"
Martina pak kvílí vzteky: "Paní učitelka počítá listy, my ze sešitut trhat nesmíme!!"

Na včerejší třídní schůzce se na tento problém ptalo několik rodičů a paní učitelka pravila, že je to naše právo- ať si trháme a škrtáme úkoly, jak uznáme za vhodné, že je to plně v naší režii  :-)

Neustále mě překvapuje, jakou má naše dítě spotřebu pravítek a kružítek. Pokud ty kusy vůbec dohledám, jsou to spíš torza než věci. V papírnictví jsem - jako ostatně každý rok- nechala slušnou útratu. Připadala jsem si, že zařizuju soukromou školu.

Na první třídní schůzce se naštěstí neřeší prospěch. Martina mě doma očekávala s radostí - jindy leží v posteli s knihou a ani nedutá ;-)
"Tak co, mami, kdo byl?"
"Nevím, vždyť víš, že znám je pár maminek...", a v duchu jsem se snažila vybavit si ty obličeje, které vídám maximálně 2x ročně.
Martinu ale nezajímalo nic jiného... "A byla třeba maminka Kuby?"
"Čím se vyznačuje maminka Kuby?", snažím se spolupracovat...
"Vypadá jak Monster High, to by sis mohla všimnout!!", povzbuzuje mě při vzpomínání Martina.
Tak tohle přirovnání mě odbouralo. Prostě moderní přirovnání ;-) Ona ta maminka opravdu taknějak vypadá... a druhou vlnu smíchu mi přivodila představa, jak někdo doma popisuje MĚ! :-)

Poté, co jsem přednesla požadavky p.učitelky, mě Martina zpražila: "Ty bereš paní učitelku moc vážně. A to fakt není nutný, mami ..."

V tom asi spočívá moje tragédie: beru věci moc vážně ;-)

Moje soukromá módní policie

15.6.2014

Martina na módní nakupování ještě moc není. Sice jí bude v létě 10let, ale zatím ochotně přijímá vše, co nakoupím já. Nemá žádné speciální požadavky a její módní kreace jsou často velmi pestré...

Mým drsným stylistou byla vždycky Majda. Ta mě nešetřila .-) Chybí mi to. A cokoli si mám koupit do svého šatníku, vždycky se mi vyjeví její pochybovačné: "A kam to budeš nosit?" nebo "Kdo ti řekl, že tyhle barvy ti sluší?" - "Mami, tohle fakt nééé, prosííím" :-)
I po těchto drobnostech se mi stýská. Přitom mě vlatně štvaly. Všechno zkritizovala. Odměřeně a přesně. A já zpravidla vztekle odhodila vyhlídntý svršek zpět.


scénka:
Jela jsem Martině koupit boty. Tedy pro tento případ je lepší mít médium s sebou. Zaparkovala jsem u postranního vchodu Tesca. Do budovy se vstupuje přes obchod C&A.

Martina si prohlédla svoje čelenky a víc ji nezajímalo.
Zastavila jsem se u panelu, na němž byly vyrovnané komínky z triček. Jedno jsem vzala, rozložila a zjistila, že výzdoba předního dílu by možná byla snesitelná na karnevalu, ale na běžné nošení takového kousku za denního světla jsem se už necítila. Vzala jsem další kousek, který se ve složeném stavu tvářil decentně, abych zjistila, že to není triko, ale legíny! Tak jsem legíny rychle skládala do původní podoby a Martina se ptá: "Co je? Nelíbí se ti?"
Ale jo, legíny jsou dobré. Jen ty moje špíčky by v nich asi už nevypadaly moc atraktivně :-)", snažím se vysvětlovat.
"Náhodou, nejsi tlustá...", uklidňuje mě Martina.
"No, mohla bých být štíhlejší. Pak bych si legínky koupila. Takhle bych se v nich necítila dobře, a tak je nechci.", trvám na svém.

Scénka skončila. Bez útraty se šlo dál...

střih:
Večer doma.
Nesu si kávu ve svém oblíbeném hrnečku k počítači. A naučeným grifem šmátrám v misce s mlsky. Lindtův bonbon ke kávě... to je to pravé. Martina mě sleduje a praví: "Hledáš bonbon?"
"Jo", odpovídám stroze a cítím se provinile.
"A myslíš si na ty legínky?", dodává a odchází...

Tak zdá se, že svéráný smysl pro humor zdědila... po svém otci, samozřejmě! ;-)

Myslím si na ty legínky, ale na spotřebu mlsků moje myšlení vliv nemá...

Zpátky ve své kůži

20.5.2014

Lékaři po všech odběrech a vyšetřeních shledali, že Martina je zpátky ve své vlčí kůži a pustili ji dnes opoledne domů! Hurá!!

Martina je z hospitalizace plna dojmů. Nové prostředí, zážitky, spolubydlící - komunikace s personálem (matka v nedohlednu) 

Mám z ní ale radost, protože (k mému velkému překvapení) dokázala paní doktorce na pediatrii (ta měla narozdíl od té pohotovostní zájem zjistit skutečnou příčinu zvracení ) přesně popsat, co jí je, jak to začalo, kdy se to stalo- i to, kdy jaké léky dostala, protože (k mému údivu!!??) paní zdravotnice ze školy v přírodě žádnou písemnou zprávu nám rodičům neposlala, ačkoli léky proti bolesti Martina dostávala. Dožadovala jsem se ofocení zdravotnického deníku-samozřejmě té části, kde se píše o mém dítěti- ale prý je pouze k nahlédnutí, poněvadž je důvěrný.

Nemám momentálně sílu rozpoutat další kauzu na téma předpisy a jejich dodržování, ale na táborech jsme dětem vždy psali lísteček o každé teplotě a klíštěti a podané piluli, takže to, že mě o svém zdravotním stavu bude informovat moje 9leté dítě se mi úplně košer nezdá. Školství je velmi zvláštní oblast.

Zajímavým postřehem pro Martinu bylo zjištění, že turistický salám ( ten z domova nezná, identifikovali jsme ho až ve svačině, kterou dovezla ohlodanou v batohu :-)) vypadá stejně, když ho jíš- i  když ho pak zvracíš...  Tak to mě tedy pobavilo. Člověk musí vážit cestu do Krkonoš, aby k takovému poznání došel :-)

Jinak  dnešek pro mne byl ve znamení těžkostravitelných zpráv.
Martinku jsem dala spát, celý večer jsem doma sama a pokouším se srovnat si všechno v hlavě promyslet strategii na blízkou budoucnost.

Jak se žije v nemocnici

19.5.2014

V nemocnici se žije docela dobře.
Martinka si na nic nestěžuje. Dopoledne ji přišla navštívit nemocniční paní učitelka. Dostala iPad a počítala nějakou matematiku, pak byla unavená, tak p. uč. odešla a nechala ji pospávat. Výsledky krve a teplota ještě nejsou OK, a tak ji domů nepustí. Ale zkouší sama pít a jíst.

Od oběda mě bombardovala esemeskami, kdy už přijdu???  Naštěstí dorazila paní družinářka   a naučila Martinku vyrábět náramky z gumiček a ještě donesla zažehlovací korálky. Martina se krásně zabavila.

Měla jsme to štěstí, že na návštěvu přišli zdravotní klauni. Je to prima zábava :-) Sestra Tučná s dr. Huba pobavili dětské pacienty i zletilé návštěvníky :-)

Martina se chechtala o 106.

Večeře ji úplně nepotěšila. Nevzhledná kaše s krycím názvem: rýžová. Odpudivá na první pohled :-(( Jídlonoška odmítla vydat rohlík. Nakonec sestra nějaký odleželý kus pečiva našla, takže radost byla veliká. :-) Někdy stačí málo ...

Zítra snad bude líp. Několikahodinové výlety na Bulovku do svého pracovního dne totiž zapracovávám obtížně.

Historie se opakuje.  Vracím se na místo činu. Stejné oddělení, skoro stejný personál... jako kdysi, za starých  (dobrých) časů, kdy jsme tu několikrát do roka pobývaly s Majdou.  Dneska mi úplně nechtěně evokovalo vzpomínky zděděné pyžamo. Martina si ho oblíbila a nechtěla ho dát. V tomhle pyžamu Majda strávila v nemocničních pokojích taky hezkých pár dní (týdnů) ... taková drobnost a člověka to rozhodí.
Proti své vůli se nořím do časů minulých asi víc, než bych chtěla...

Po třídních schůzkách

23.4.2014

Martina usilovala o to, aby třídní schůzky navštívil tatínek. Tatínek nenápadně loboval za to, aby mohl třídní schůzky navštívit. Usoudila jsem, že by to bylo nad rámec jeho kompetencí, že ministr školství jsme doma já, a tak jsem hned po práci vyrazila...

Krom toho, jak děti zlobí a neučí se, se probíral i výjezd do školy v přírodě, který se kvapem blíží. Hlasovalo se o tom, zda děti mohou mít s sebou mobily a tablety a jiná technická zařízení. Naštěstí většina rodičů seznala, že bude prospěšnější děti od techniky odpojit. Někteří tedy úplně přátelsky na stav "offline" nepohlíželi. Paní učitelka tedy- tak, jak je zvyklá- shrnula věc: "Mobily tedy nebudou a tablety taky ne. Pokud ano, dítě napíše SMS: MOBIL ZABAVEN, a vy už budete vědět, že žádnou další SMS nemáte čekat, protože mobil byl zabaven a SMS z něj posílat nelze... :-) Ale jo, radši názorně, než aby někdo zůstal s tím, že nepochopil ;-)

Dále proběhla debata na téma holiny. Maminky si myslí, že na týdenní pobyt v Krkonoších je to zbytečná zátěž do zavazadla... a že v děšti proboha snad s dětmi nikam chodit nebudou!? Tak mně zas připadá zbytečné diskutovat o tom, co je uvedeno v seznamu věcí povinné výbavy. Holiny se občas hodí i po dešti... a nám v Krkonoších v květnu přišla vhod i zimní bunda... Někdy mám pocit, že lidi diskutují o věcech tak, že je to spíš na škodu věci. Já sama občas žasnu nad tím, co si děti na pobytové akce přivezou jako "obuv" (sandály se zlatými tenoučkými pásky, lakované balerínky, které dívence sedřely nohu už cestou k autobusu- a jako náhradní obuv-crocsy...) 

Na lavici ležela složka formulářů, které je třeba ještě vyplnit a samozřejmě přehled známek- jak se prospěch jeví v rámci čtvrtletního hodnocení. V naší složce byl ještě navíc vzkaz:

Po příchodu domů jsme měli další schůzku doma. Zavedla jsem nápravná opatření. Musíme tu domácí přípravu nějak zintenzivnit. Notýsek na úkoly si naše dáma nenosí. Našla jsem ho netknutý po klávesnicí u PC!!??
Na můj dotaz, kam si píše úkoly??? S klidem odvětila, že nikam, že si je pamatuje. Nechtěla jsem být agresivní, a tak jsem se snažila zachovat klid, ačkoli p.učitelka (i já) jsme jasně řekly, že notýsek na úkoly bude denně v deskách.

Vzala jsem desky se sešity a první sešit, který mi padl do ruky, byl sešit matematika-domácí. Otevřela jsem jej. Stránka byla červěně přeškrtnutá a bylo tam se dvěma vykřičníky červeně dopsáno: Opět jiný úkol!!

A zde reportáž končí...
---------------------------------
Martina je živá, ale offline :-) Do odvolání!! 

Debata o filmech

11.4.2014

Jsem strašně špatný filmový divák. Pokud mám film vidět od začátku do konce v klidu, musím jít do kina. Doma nejsem schopná vydržet u filmu sedět a jen hledět. Obvykle si k TV beru nějakou práci- takže rozptýlení zaručeno- a když ne, tak se z polohy vsedě pomalu kácím do polohy vleže- no a to mám šanci vidět ledatak úvodní- a pak až závěrečné titulky.

Tudíž na každé sledování filmu se chystám- tedy studuju, jestli vůbec stojí zato se snažit zhlédnout ho celý :-) Na databázi filmů ČSFD nedám dopustit! .-)

Dnes u večeře proběhla zajímavá scénka :-)

Wlk: "Maťo, dělej, jez. Od osmi dávají pěkný film o nějakém delfínkovi, co měl pochroumanou ploutvičku... jestli se chceš dívat"

Maťa: "To jakože byl hendikepovanej?"

Wlk: "No, asi jo ..."

Maťa: "A kolik to má procent?"

Já: "Cože? Procent? Ty sleduješ procenta u filmů?"

Maťa: "No jasně. Víš, že existuje film, kterej dostal jen 4%?"

Já: "No to tedy nevím. To už je snad lepší dívat se z okna než na takový film"

Maťa: "Nejlepší je Forrest Gump a Rain Man, to je skoro za 100%"

Já: "Prosímtě, kam na to chodíš???"

MaŤa: "Tááák, zajímám se..."

...konec debaty...

Závěrem: Mám štěstí, že jsem ten čtyřprocentní film neznala- a naopak oba zmiňované viděla- jinak tedy nevím, jak hluboko bych klesla ;-)

Zápisy v sešitech

4.4.2014

 Při pravidelné kontrole Martinčiných sešitů občas nevím, jestli mám přethrnout sešit, nebo přímo autorku zápisků, které by spíš snesly označení "šílencovy zápisky".

Nastal vlastivědný problém. Jednoho dne Martina přikvačila ze školy a hlásila: "Psali jsme test z vlastivědy. Asi budu mít dvojku, protože jsem něco neveděla..."

"No protože se vůbec neučíš, tak se nediv! Řekla jsem ti, aby sis to vždycky alespoň přečetla. Ale pokud tě nechytnu za křídlo a neposadím ke stolu, neohroženě tvrdíš, že všechno umíš a nic se učit nemáte... tak se mi zdá, že asi zavedu jiná opatření!", promlouvala jsem jí do duše. A jakoby mi to nestačilo, vyžádala jsem si ke kontrole sešity.

Vlastivědný sešit v hitparádě jednoznačně vede.
Stručné zápisky ve stylu: "nížina: némocvelká" mě opět vybudily k odboji a nápravě nezletilé.
"Co to tady je? Co to znamená "némocvelká"? To je jako její jméno, jo?"
"No, není to její jméno. Ale není důležité, když není moc velká..."

 "A co je zas tohle? " Ukazuju prstem na výčet plodin pěstovaných v Polabí. Hledám spojence v podobě Wlka. "Vidíš to? Oni pěstují "aspol"!!
"Jo, tak já jí aspol uvařím k večeři a uvidíme, jak se bude tvářit", konstatuje Wlk.
Tak volba spojence nebyla úplně šťastnou... "Tak si z toho ještě dělej legraci", peskuju Wlka.

A dál jsem snad ani neměla otáčet... dozvěděla jsem se, že vladyka je prostě dědek, že Sámo sjednotil Slovany- což způsobilo zvýšení jejich pomyslného skóre na 1:0 pro Slovany...

Takže jsem sešit pěkně zavřela. Pohovořila s dítětem na téma způsob zápisu důležitých údajů do sešitu a jeho úprava... ale jsem taknějak vnitřně přesvědčená, že to bylo chápáno jako pouhá formalita.

Z testu donesla dvojku, protože nevěděla, jaká je nejvyšší hora ČR.

Argumentovala tím, že je to nespravedlivý! Protože kdo si to má všechno pamatovat, když se to stejně pořád mění (viz kauza přeměřování Sněžky) a že paní učitelka je nespravedlivá, protože ona napsala Králický Sněžník a mohla za to dostat alespoň půl bodu, když už si tak dlouhej a trapnej název zapamatovala celej...
.... ano, svět je někdy děsně nespravedlivej... O účast na třídní schůzce jsem připravena s otcem nezletilé losovat. ;-)

Kompromis

10.3.2014

Baví mě pozorovat, jak si děti osvojují jazyk. Jejich pojetí některých jevů je pro dospěláka mnohdy zcela mimo schopnosti porozumět.
Baví mě Martince vysvětlovat slova cizí nebo neznámá.
Dnes došlo na kompromis.

"Mamíí, co je to kompromis?", ptala se naléhavě hned po příchodu ze školy.

"Kompromis? No to je něco jako ústupek. Když se sejde víc lidí a mají víc názorů na jednu věc, tak se udělá kompromis tím, že se všichni dohodnou na řešení, které nebude ani podle jednoho z nich. Bude to takové sjednocení všech názorů. Nikdo nevyhraje, ale všichni budou částečně spokojeni, protože v tom řešení bude kousek jejich pravdy... Takové hromadné vítězství, víš...", snažím se srozumitelně vysvětlit pojem.

"Hm, takže to je o ničem... kompromisy mě neberou... je lepší mít svoji pravdu", odkráčela si po svém Martina...

Nepořádek v dětském pokoji

14.2.2014

Nepořádek v dětském pokoji neumím vymýtit. Jakékoli snahy vnést do této místnosti řád se míjejí účinkem. Nic nepomáhají všelijaké krabice a organizéry chaosu- věci se nejlépe skladují v kupičkách, kupkách a hromadách zmačně nevzhledných a nesourodých.

Dnes jsem vstoupila do dětského pokoje s tím, že jdu uložit vyžehlené prádlo do příslušných přihrádek a šuplíků. Sotva jsem měla obě ruce prázdné, padl mi zrak na oblast, kde Martina skladuje všelijaké vlasové ozdoby: gumičky, sponky, skřipečky a jiné ozdoby - náušnice, korálky, náramky- mezi nimi se volně a nahodile vyskytovaly granule pro hlodavce!!! ???

Zaúpěla jsem: "Co to tady je?? Děláš si legraci, že krmení pro morčata bude všude po celém bytě?? Vyhodím to všechno a hlodavce dám do zverimexu!!! Už mě neštvi!!"

"Já tě neštvu!", odpovídá dotčeně Martina. "Nevím, jak se to stalo, asi jsem pospíchala..."

"Prosímtě, tohle opravdu není možné! takový binec v pokoji, to snad nikde nemají. Uklidím tady- a přijdeš ty a vypadá to tu jak u PRASAT!!! ...že se nestydíš!!", lamentuju naštvaně.

"Neboooj, to přejde...", utěšuje mě bezelstně Martina.
Nevěřícně na ni hledím. Zvažuju fyzické napadení té nezletilé osoby, ale přecejen se pokusím ještě o zachování míru..."No, tak toho bych se fakt ráda dožila!!!"

"Dožiješ. Ale nesmíš se furt rozčilovat kvůli drobnostem...", s klidem konstatuje Máťa.

Odchod zvládám i bez bouchnutí dveřmi. Připadám si jak ve snu. Z dětského pokoje ke mně jen doléhá monolog patřící hlodavcům: "No, vidíte, holky, maminka se tváří, že vás má ráda, a přitom by vás úplně s klidem dala do zverimexu kvůli pár zrníčkům krmení..."

Příhody školní

20.11.2013

Než jsme se nadáli, je čtvrtina školního roku za námi a  s tím i hodnocení školního snažení našich ratolestí.
Nehodlám zde hodnotit práci učitelů. Zaměřím se na dítě vlastní. :-)

Martina už po třech letech docházky pochopila systém známkování, ale pravdou je, že ji to příliš nevyrušuje od jejích mimozemských činů- na ty má vždycky dost času- bez ohledu na požadavky školy. Tím, že je levák, nebyly její písanky nikdy výstavními exponáty pro demonstraci normy písma... ale s tím je už jaksi předem počítalo, takže jsme doma  dohlídli, aby se naučila psát zleva doprava a aby číslice byly orientovány na správnou stranu, s čímž byl tedy velký problém. Písmena na řádcích různě poskakovala, mnohdy se do nich velikostně ani nevešla, diakritická znaménka poletovala nad písmeny víceméně nahodile... Utěšovali jsme se tím, že technika jednou vše uvede do čitelné podoby.

Včera  pan Wlk potkal paní učitelku. Hlásila se k němu a radostně mu sdělila, že Martinu moc chválí, jak krásně píše, že se moc polepšila.
Když přišla naše krasopiskyně domů, zkoumala jsem sešity. Musela jsem uznat, že některé stránky byly fakt skoro výstavní. V duchu jsem si říkala, jak jsem byla netrpělivá, že Martinka potřebovala asi nějak dozrát.

Tak ji chválím a ptám se, jak se tak pěkně najednou naučila psát?Když jsem ještě před rokem měla tendence to s ní cvičit, přiladalo mi, že je to čímdál horší...
"No, já to umím odjakživa, prosímtě. Ale mě to zdržovalo", pravila Martina.
"Aha, a teď už tě to nezdržuje?", vyzvídám doplňující informace.
"Ne teď už je mi jedno, že nejsem první. A taky jsem vyhlásila Tomášovi (spolusedící) soutěž. On píše strašně, víš. Tak já mu předepisuju - jako paní učitelka, aby si to polepšil, protože kvůli špatným známkám pak bulí a to mi vadí. On se ke mně kouká- a má to taky pak docela pěkný."

Tak to jo. Není nad to, když člověk umí sám sebe namotivovat k lepším výkonům :-)
Já nevěděla, jaké pero mám koupit, aby psala líp, jaké podmínky vytvořit, jaký sklon sešitu nastavit... všechno marný. Chtělo to Tomáše... ;-)


Dalším povedeným kouskem byla scénka, která se odehrála ve vestibulu školy. Přišla jsem Martinu vyzvednout po obědě a ona tam stála se svými spolužačkami- dvojčaty. Děti spolu kamarádí, tak i my maminky jsme se taknějak skamarádily. Dvojčecí maminka klečela a na koleni měla otevřenou žákovskou. Byla hodně smutná. (zrovna minulý týden jsme probítraly, že jedna holčička má dysortografii a dyslexii a že se s ní doma učí a věnují tomu tolik času- a ona pak stejně donese špatné známky)

"Zas má pětku z opisu", zdravila mě smutným konstatováním. "A to jsme to doma pilovaly i o víkendu!!"
Co na to říct..,. "Nojo, tak ona si to nějak opraví. Víš, že je to pro ni náročná disciplína...", snažím se nějak tlumit matčino rozladění.
"A já mám jedničku!", zahlásí Martina.
"Prosímtě, ty mlč!", okřikuju ji. "My to spolu probereme doma!"
Maminka holčičky jen ještě smutněji dodala: "No, vidíš... vy máte jedničku..."

Rozloučily jsme se, jdeme k autu a já Martince vysvětluju, že mám z její jedničky samozřejmě radost, ale že se to nehodilo, když vidí, o čem se bavíme a že maminka je smutná, že P. má pětku, se takhle vychlubovat...
"Mami, nic si z toho nedělej, já z toho opisu mám čtyřku! Ta jednička je z angličtiny!", vysvětluje Martina.
Tak další profesi můžeme odškrtnout: bohemista z ní taky nebude.... kabyna - tvrdé Y -jakože ji nikdo nebil... a podobná logická zdůvodnění...