Černé pondělí

31.10.2016

Příliš mnoho náhod může způsobit, že obyčejné pondělí může zčernat, ačkoli den je zalitý zlatými paprsky podzimního slunce.

Začalo to nenápadně. Dá se říct všedně. 
Po obědě jsem hodlala s babičkou naotočku vyrazit na hřbitov, protože během týdne bych takovou vyjížďku do časového harmonogramu už těžko vmáčkla. Proběhl klasický dušičkový obřad: cestou k hrobu pročítání jmen na náhrobcích a krátká zamyšlení nad těmi nově vytesanými, pak zapalování svíčky, kdy babička preferuje moderní zapalovač- zatímco já si nejlíp poradím se zápalkami a následně dohady, kde přesně bude výzdoba na žulové desce sedět.

Dvacetiminutová cesta zpět probíhala celkem hladce až do chvíle, kdy jsem zajížděla k parkovacímu místu před domem. Stačilo přijet z opačné strany než obvykle- ozvala se rána, auto se zhouplo a mně bylo jasné, že jsem  trefila obrubník. Ten samý, který Wlk trefil v lednu.  Zásah-potopená. Jakmile jsem vystoupila z vozu, abych okoukla škody, auto výhružně syčelo jako had a levé přední kolo smutně a rychle zmenšovalo svůj objem. Zaklela jsem. Několikrát a nepublikovatelně. 
Sakra. Celou neděli odpoledne Wlk přezouval zimní gumy a já to po necelých 24hodinách takhle dorazím. Bylo půl třetí. Wlk doma nebyl. Od rána hasil v nedaleké firmě nějaký pracovní průšvih. Tak alespoň budu mít dost času vymyslet si nějaký příběh, jak mu to šetrně sdělit.

Celkem nenaložená jsem vystoupala po schodech do bytu. V obýváku na stole ležel můj telefon. Další divná náhoda. Mám ho skoro stále při sobě- sice někdy vypnu zvonění, ale nosím ho svědomitě. Poklepem ukazováku probudím displej ze spánku- a vida. 7 nepřijatých hovorů- no to je panečku úroda za hodinku nepřítomnosti. Rozkliknu, kdopak po mně toužil... Wlk-Martina...  zbláznili se oba současně? No to asi ne, spíš se něco děje!!!
Volám Martinu- ta mi to nebere. Volám Wlka. Ten mluví nezvykle úsečně a rychle. Rychle přemýšlím, jak mu elegantně řeknu, že jsem odepsala kolo u auta čerstvě obuté do zimního. 
"Jsi doma?", ptá se bez pozdravu. 
"Jo, teď jsem přijela...,",  nadechuju se k dalšímu sdělení 
"Tak skoč do auta a dojeď pro Martinu. Leží někde u metra na zastávce. Upadla a nemůže vstát" 
"No, to asi nepůjde. Ono auto má jen tři kola. Vzala jsem to o obrubník", přiznávám a je mi celkem jedno, že poetika je ta tam. 
Tak Wlk všeho nechal a přisvištěl domů. Oba jsme jeli hledat to dítě, co už nebralo telefon a moje fantazie pracovala asitak na 200%.  

Martina seděla na lavičce u autobusové zastávky a s ní dvě spolužačky.  Martina měla bouli na čele, brečela a držela si ruku. Přerývaně mi vypravovala, co se stalo- jak dobíhala autobus a zakopla a letěla. No a těžká taška na zádech jí dodala zrychlení, takže se ještě majzla hlavou o chodník. Ruka ji bolela a holky ji nemohly zvednout. Vyděšeně hlásila, že zastávka byla plná lidí a nikdo z dospělých nešel pomoci. Holky si nakonec nějak poradily, Martinu posadily na lavičku a čekaly tam s ní, až někdo přijede. Poděkovala jsem jim a jelo se na chirurgii, protože ruka byla velmi citlivá. Wlka jsem odvezla zpět d práce a s Martinou šup k doktorovi.

Přimět ve tři hodiny odpoledne chirurga k práci nebylo vůbec snadné. Na jednom patře polikliniky se nacházejí hned tři ambulance, ale jedna měla do 15hodin, takže to jsme jasně nestíhaly.  Další dvě ordinace měly do 16:00. Jenže jeden na ceduli sděloval příchozím, že OPERUJE a druhý vyvěsil ceduli, že pro dnešek bylo ošetřování pacientů ukončeno a neklepat. Tak jsem zaklepala. 
Vylezl obří muž v zeleném chirurgickém oblečku. "Kdo tu klepal?", zeptal se výhružně a celkem zbytěčně, protože jediný, kdo stál přede dveřmi, jsem byla já. 
Líčím, co se stalo. Moc mě neposlouchá a ptá se: "Proč nejdete vedle?" 
Udivěně hledím. Jsem OSVČ a nikdy jsme se žádného klienta takhle nezeptala. Naopak mě těší, že si vybral právě mne! No nic, jiný pohled na svět nemusí být hned tím špatným.
Stručně mu shrnu důvody, které mne přivádějí právě k němu. Potřebuju jen získat rentgen, abych měla jistotu, že ruka není zlomená. 

"No, tak to vám musím napsat žádanku na rentgen...", znuděně konstatuje prošedivělý MUDr.  
"Jo, to by bylo fajn", souhlasím s postupem.

Snímek potvrdil, že ruka zlomená je. :-( 

Sestra maximálně otrávená, že musí znova štrachat v uklizené místnosti a rozdělávat sádru. 

Jedeme s Martinou domů a povídáme si. Některé věci se nám dějí proto, aby nás prostě poučily a nebo zocelily. 

Jaké poučení bych pro svou dceru vyvodila z této příhody?

1/ V Praze autobus nedobíhej. Za pár minut ti přece jede další. Nemáme to tak, jako teta Jana, že jí ráno ve Včelákově ujede autobus a ona ví, že další jeda zítra. ;-)

2/ A že ti nikdo z dopělých nepomohl a všichni vydrželi jen přihlížet, jak tě holky nemůžou zvednout? Inu někdy je člověk je sám, i když je obklopen lidmi.

Tak hlavně ať to dobře sroste. Podrobněji o návštěvě chirurga až příště. Napadlo mě takové zajímavé srovnání ;-)