Přijímačky bez stresu

19.4.2017

V úterý ráno čekaly M. její první přijímací zkoušky- a to hned státní- zaručeně kvalitní.
M. měla tisíc doplňujících otázek. Ono osudné ráno se stačila 2x převlíct, několikrát přečesat a u snídaně vesele švitořila. Ujistila se, co se stane, když zkoušky neudělá?

"No, to si tě asi budeme muset stejně nechat", opáčila jsem smířeně ;-)
"Nebo máš nějakou konkrétní představu o tom,  co bude po TOM??"

Oddychla si. Vysvětlili jsme si, že na školu se přece hlásí ona, ne my- rodiče. Samozřejmě nás potěší, když uspěje- těch hodin strávených nad matikou a češtinou v rámci víkendů se dalo taky využít i jinak; ale pokud se ukáže, že konkurence byla přichystána na boj líp, pak se neděje nic zásadního- a další zkouška ji čeká za 2roky.

Předala jsem ji u vstupu do školy a šla si "po svém". Po testu z matematiky prohlásila, že to bylo těžký a něco vůbec nestihla. Klasika. Pomalé pracovní tempo, to je u nás (díky otci- samozřejmě) geneticky podmíněné ;-)

Měly jsme hodinu pauzu. Vzala jsme ji do cukrárny. Povídaly jsme si. "Mami, ty holky byly tak strašně vystresovaný! To by měla vidět!", líčila Martina.
"A ty ne? ", divím se nahlas.
"Já? Já jsem se uklidnila tím, že jsem si počítala na prstech, kolik lidí mi dneska  drží palce (následoval jmenný výčet). Pak jsem to znásobila dvěma. No a řekla jsem si, že když na mě  tolik lidí myslí, tak to přece musí dopadnout dobře...", prozradila svoji taktiku neslavná matematička.

Páni, mě snad klepne!! Tohle dítě nemůže být moje!!! Já starý stressman, který dočítal skripta ještě cestou na zkoušku- a ona: pohoda, vyšetří i čas na počítání spřízněných duší...  :-)

Čeština prý byla lepší, i když jsme vedly spor o "boty na podpatku" - myslí se tím větné členy. Otázku "boty KDE?? " jsem tedy opravdu neuznala jako správnou.

Závěrem:
Dle očekávání čeština dobrý, matika šílený. (Názor je čistě subjektivní.)
Po akci jsme nás obě odměnila jsem nás obědem. (můj krokoměr už v poledne ukazoval 15 478 kroků!)
A ať už to dopadne, jak chce, bude to správně.
Každopádně zjištění, že nezletilá zachovává chladnou hlavu i během zkoušek, taky není k zahození. To bych do ní neřekla :-)

Velikonoční debaty

 16.4.2017

 U barvení vajec jsme debatovaly s nezletilou o všem možném. 
Řekly jsme si, že letos budeme vajíčka kreslit. Ne malovat. Zkrátka co kus, to originál. No, v mém podání tedy určitě, protože jestli na mě nějaká Múza zapomněla, pak to byla ta, která učí lidi kreslit tak, aby šlo na první pohled rozeznat šneka od kytičky, což se v mém případě ne vždycky podaří ;-) 

Zakoupila jsme speciální fixy DECOR PEN (od Centropenu), které údajně drží na každém povrchu. No a jo! Vytvářela jsem na vejce nejrůznější abstraktní kresby říznuté naivním uměním a Martina žasla. 
Pravila: "Mami, ty jsi psychicky hrozně bohatej člověk!"
Tak to jsme potřebovala dovysvětlit: "Co si pod tím mám představit? Je to pro mě dobře- nebo špatně?" 
"No jakože máš tolik nápadů. Pořád a na všechno. A přitom říkáš, že to neumíš...", opáčila nezletilá. 
"Aha. No to někdy mám. Jen je nestíhám a některé taky neumím realizovat", odpovídám smutně.
"Jo a to bys měla zlepšit! Musíš to někomu vždycky zadat, mami!!", zkušeně a zdarma předává know-how s vážnou tváří dcera, zatímco stvářela vejce  v morčecím stylu.



V návalu předvelikonočního šmejdění jsem v knihovně narazila na tuto audioknihu. Martina ráda poslouchá, dobře snáší i klasiku a obě chválíme Český rozhlas za RADIOTÉKU.
Viděla jsem ve stojánku Bibli od A do Z, tak si říkám, kdy jindy poslouchat biblické příběhy než o Velikonocích. 

                                    

Martina doma chňapla po novém zboží. První výběr povídek prošel. Na Bibli koukla a pronesla: "Bibli? No já zrovna uvažuju, že bych se dala k buddhismu, ale ten jejich minimalismus je pro mě zatím dost nepřijatelný... no, ukaž, zkusím to..." 

Tak to bude ještě složitý proces... její dospívání a moje stárnutí ;-)



Státní přijímačky - co a komu chtějí dokázat?

14.4.2017

Přijímačky... letos opět po letech v režii státu.
Čeští ministři školství po sobě rádi zanechávají pomníčky. Paní ministryně Valachová z nich bude mít zřejmě celý hřbitov. Letos přibyl další s nápisem CERMAT.

Martina se rozhodla, že si půjde zkusit přijímačky na výtvarný obor jedné SŠ. Napadlo ji to v rámci adventního rozjímání, takže na zápis do nějakých přípravných kurzů bylo samozřejmě pozdě. Přípravu řešíme svépomocí. Už se mi o větných členech i zdá. Ale nehodlám z toho dělat tragédii v případě, že některý ze dvou set uchazečů bude předpisům pro přijetí vyhovovat víc.

Zaráží mě spíš skutečnost, že státem určené testy (CERMAT) testují žáky jinými typy úloh, než se na státem zřízených školách podle učebnic schálených MŠMT učí.

V Lidových novinách teď vycházela celá řada "zkušebních úloh" a pan Husar, který před lety založil úspěšný projekt "Zkoušky nanečisto", říká velmi výstižně:


Moc tomu nerozumím. Školy učí výhradně podle učebnic schválených MŠMT, ale zadání v testech, které mapují vědomosti žáků, jsou servírována způsobem, jaký žáci běžně nepoužívají a určitě budou překvapeni??
A tím chceme zjistit či dokázat co??

Z matematiky jsou to např. úkoly z geometrie. Ve škole dril: sestroj trojúhelník, čtyřúhelník...  rozměry máš dané- strana - úhel atp. ... zatímco v testu dostaneš předrýsovaný obrázek a pěkně ho podle pokynů dotvoř.

V českém jazyce je v testech  vše založeno na porozumění textu.
V jednom testu tedy žák načte odstavce a verše  z různých děl, v nichž se vyhledává daný jev, zkrátka překombinováno, znepřehledněno.

Takže když se k těm nezvyklým zadáním a záludným formulacím otázek přidá ještě tréma, to budou panečku výsledky!

Každopádně příprava na přijímačky se mi jeví jako dobrý byznys. Vzorové testy CERMATU na internetu frčí. Zajímavé jsou i ceny za "přípravu ke zkouškám" a nebo za "zaručené" tipy zkouškových testů .


Vyhovuje mi styl britských učebnic angličtiny: za každou lekcí je souhrnný test, který je ovšem koncipován tak, aby žáka připravoval na případné "mezinárodní" zkoušky. Takže se tam procvičuje porozumění textu- poslech, čtení s porozuměním... gramatické jevy zkouší vybíráním z několika možností, aby si student zvykl na techniky, které jsou u zkoušek  požadovány.
Nic složitého. Funguje to.


Umíte česky?

8.4.2017

Mám ráda češtinu a vše, co s  ní souvisí. Obdivuji moderátory a proslovy všeho druhu, pokud jsou pronášeny elegantní češtinou a naopak mě dokáže otrávit a znervózňovat přednášející, který větu nepostaví bez nicneříkajících "JAKOŽE a JAKOBY" - to je momentálně úplná infekce češtiny.

Vzhledem k tomu, že mám dítě školou povinné, nevypadnu ani z takových lahůdek, jakými jsou větné členy, pravopisná cvičení a jiné záludnosti. Někdy je třeba doma něco procvičit a dovysvětlit. To pak rejdím po internetu a hledám zajímavé odkazy s nápady, jak daný jev nezletilce naučit, a přitom v něm nevzbudit totální odpor k jazyku českému.

Projekt "Umíme česky" splňuje všechny moje požadavky.
Je to interaktivní a moderní výukový portál- výklad, procvičení daného jevu a zároveň i vyhodnocení - to všechno je ztvárněno nápaditě, vtipně, barevně- zkrátka tak, jak to děti mají rády. Super pomůcka pro domácí přípravu a  procvičení.

Zkuste si mluvený diktát nebo opravit chyby ve vtipech a nebo si zahrajte TETRIS se slovními druhy. Bude vás to bavit a budete s lítostí bědovat: "Škoda, že tohle nebylo za nás" :-)






S radostí vítám i nový projekt   https://www.umimeanglicky.cz/ 

PS: ...odepiš!

4.4.2017

Bezruči v Praze! To si nemůžu nechat ujít. Nakazila jsem svou vášní už i celou tlupu kamarádů, takže výprava je vždy hromadná.
Tentokrát jsme se vydali na zcela novou hru, která se tvářila, že nebude morbidní. Hra s názvem "PS ...odepiš!" slibovala pobavení na základě příběhů, které lidi píší na pohlednice, do dopisů a do přáníček.
S Českou poštou má každý dostatek vlastních zkušeností, je tak častým tématem hovorů asi jako počasí u Angličanů- a skoro stejně nevyzpytatelná. Dnes podáte- a to budete překvapeni, kdy bude doručeno. ;-)

Nápad určitě zajímavý. Očekávala jsem příběh, ten se ale neodehrál- šlo vlastně o jakousi koláž z textů na pohlednicích, které odrážely i "politickou situaci" doby, v níž byly napsány - tedy 70.-80.léta minulého století. Obdiv každopádně patří všem hercům, kteří jednotlivé "skeče" zahráli s maximálním nasazením.
(v jedné recenzi to dokonce autor vyčíslil, že 8herců nazkoušelo 90 různých rolí, což je na 90minut dlouhé představení rekord) 

Asi ne všechno jsme pochopila tak, jak bylo myšleno. Předčítané texty z pohlednic většinou nesouvisejí se scénkami. Černý humor je někdy (na můj vkus zbytečně) proložen vtípky velmi lacinými- kdo by čekal, že šlehačkový dort bude někomu napatlán na obličej... Patrně díky svému portrétu na poštovní známce se ve hře několikrát zjeví postava samotného státníka...

Bezruče miluju, na mnohé jejich hry bych zašla opakovaně, ale PS mi asi stačilo jednou.
Je to úlet, dojděte se podívat :-) Nápad mě nadchl, ale zpracování už méně.

Debilní kecy matek

1.4.2017

Video, které se na youtube těší několikamilionovému zhlédnutí.

Ano, v některých replikách se poznávám.
Jsem matka a mám někdy tendence být pro potomka nesnesitelná. Komentuju to, že v dětském pokoji není vynešen ospadkový koš nejapnými poznámkami o tom, že tam co nevidět porostou žampiony, neudržím se jedovatých poznámek typu: "nečum do tý lednice, není to televize" a taky skoro denně hulákám za zavřenými dveřmi koupelny, že nemáme vodárnu- to když nezletilá hodlá sprchováním trávit desítky minut...
Vůbec nepochybuju o tom, že v hitparádě "blbých keců" u spolužáků zaujímám slušné umístění ;-), ale je to vždycky silnější než já...

Dneska se nezletilá chystala na narozeninový mejdan. Některé maminky jsou vynalézavé... Tahle slečna s francouzským jménem a ryze českým příjmením slavila 13.narozeniny v nějakém wellness centru. Holky měly mít plavky a oblečení na tancování s lektorkou. Následovala ještě "gardenparty" s občerstvením.

Martina se samozřejmě těšila. Před odchodem jsem "zas musela" ;-) - a tak jí říkám: "Koukej pozdravit a za všechno poděkovat..." no a nadechla jsem se k dalším "dobře míněným radám", načež Martina plynně pokračovala: "Jasně  a budu se opatrovat, abys o mě taky nepřišla... " a s úsměvem se mi vine kolem krku.
"Co to je za řeči? Tohle přece neříkám!", bráním se a v duchu si přehrávám své "výchovné" repliky "na cestu" z předešlých akcí...
"Neříkáš, ale myslíš si to. Znám tě!", odpovídá ten dlouhonožec samá ruka a svírá mě v kravatě.
"No, tak už jdi, ty moudrá sovo, a pěkně si ten let užij- a hlavně nezapomeň, kde bydlíme..."

...budu se muset krotit. ;-)

Zrada v ČK

26.3. 2017

Zdrada v Činoherním klubu v režii Ondřeje Sokola. 

Hra o jednom manželském trojúhelníku. Klasické téma poměrně nevšedně zpracované - děj je totiž vyprávěn pozpátku - tedy postupně je rozkrýváno, co se vlastně stalo a jak před několika lety vypadly vztahy mezi třemi aktéry. Kupodivu tam na začátku figurují pojmy jako "nejlepší přátelé" a "láska".

Konverzace je ozvláštněna tím, že část dialogů probíhá prostřednictvím SMS zpráv, děj se odehrává na jednoduché scéně a hlavním aktérům není co vytknout. 

Text není složitý, ale myslím, že každý si v něm najde to své. Kdo z nás někdy někoho nezradil, nezklamal a nebo naopak nebyl obětí- čili nebyl zrazen a zklamán tím, komu důvěřoval... 
Cena za nevěru může být někdy krutá pro všechny dotčené. 
 

Oboustranné překvapení

28.3.2017

Pokus o překvapení se vydařil. Řekla bych až nečekaně, protože jsem dost překvapila i sama sebe. ;-)

Telefonní hovor s kamarádkou. Volám já, abych zorganizovala překvapení. Bára má narozeniny!

"Ahój, Baru! Mám pro tebe návrh. Co bys řekla tomu, že tě k narozeninám pozvu do divadla? Hodilo by se ti to v neděli ...?"

"Jé, ty jsi zlatá, že na to takhle myslíš. No, půjdu s tebou samozřejmě moc ráda. Neděle je ideální. A můžu vědět kam půjdeme?", doráží Bára.

"No jasně, tedy vlastně potřebuju taky otestovat, jestli už jsi to neviděla, aby nebyl trapas ;-). Myslela jsem, že půjdeme do Ungeltu na tu Skořápku", ochotně podávám informace. Lístky mám zatím jen rezervované, takže v klidu.

"Do Ungeltu půjdu ráda. Skořápku neznám, takže se těším, určitě to bude báječný", libuje si Bára.

"Ale jojo, víš, co je Skořápka. Bavily jsme se o tom, že chceš jít do divadla na Mihulovou, že se ti líbila ve filmu, ale v divadle že si ji neumíš představit, tak jsem si říkala, že ti udělám radost... tedy ty si taky nic nepamatuješ! :-) Koukej v té práci zvolnit, nebo ti brzy švihne!!", poučuju a těší mě, že nejsem sama, kdo je napůl šílený ze záplavy informací, které nestačí zpracovávat.

"No, já trvám na tom, že s tebou půjdu ráda kamkoli, ale vůbec nevím, že Mihulová hraje i v divadle, takže to je pro mne překvapení a těším se... :-) :-)", směje se Bára z reproduktoru mobilu. 

"Cože?? Jak nevíš, že hraje v divadle??", blekotám užasle  ... "A kdo to tedy chtěl??"

"No, to nevím, já to tedy nebyla, ale každopádně, až se dotyčný ozve, můžeš ho zpražit, že už jsi to viděla a podruhý na to nejdeš ", vysmívá se mi Bára.

Smějeme se obě a vtipkujeme, ale mně dodnes vrtá hlavou, kdo chtěl na tu Mihulovou jít. Já tedy ne. Bára taky ne. 
Takže jdeme s Bárou na něco, co chtěl vidět někdo jiný a já ho chtěla překvapit, což se mi lehce vymklo. Kdosi bude překvapený, že nejde a Bára je zas překvapená, že jde na něco, o čem ani nevěděla že je... 

.... takže zvolnit jsem říkala... no asi jo... ;-)


Deset let Jana Šibíka

27.3.2017

Výstava fotek Jana Šibíka v prostorách  Staroměstské radnice v Praze je bezpochyby zajímavým zážitkem. 
Šibík  je mým oblíbeným fotografem. Dvě jeho fotoknihy vlastním, další asi kupovat nebudu, ale jeho fotky si prohlížím ráda.    

 
                                                       
Šibík umí smutné věci vyfotit tak, že se z nich stane umělecké dílo. Jeho fotky mají silnou výpovědní hodnotu. Navíc jsou atraktivní i tím, kde jsou pořizovány: na místech, kde se bojuje, kde se hromadně umírá, kde nekontrolovaně řádí živly.... Jeho fotky mají příběh a já jsem moc stála o to, abych mohla zhlédnout výstavu v době, kdy  komentovanou prohlídkou  provádí sám autor. 

Povedlo se právě dnes. Pan Šibík vypravuje o cestování, o tom, jaké kontakty člověk musí navázat, když chce fotit v oblastech, kde se to úplně nehodí a nebo ve stítech, kde se svobodně fotit nesmí (KLDR)...

U fotografií jsou velmi zajímavé- pro mne mrazivé a zároveň naučné- popisky- jako třeba tento: 



Šibík vypravoval o tom, že nemá rád fotky bez lidí, že lidi a jejich výrazy jsou pro něj důležitou součástí toho konečného obrazu. Zmínil i to, že jeden obraz cvakne třeba 60x - a pak vybírá, který ten záběr je nejlepší- a musí být přísný.

Výstava je rozdělena do několika sekcí- války, uprchlíci, romská problematika, živelné katastrofy, AIDS v Africe a převraty v arabských zemích. Sekce se jmenuje "Arabské jaro" a myslím, že se dá s Janem Šibíkem souhlasit, když říká:

"Velmi jsme podporovali arabské revoluce. Měli jsme pocit, že pomůžou k demokratizaci zemí, tleskali jsme odstranění nedemokratických vůdců, jako byl Mubárak v Egyptě nebo Kaddáfí v Libyi, ale v současnosti je tam situace mnohem horší, než byla. Vlastně jsme zjistili, že by bylo lepší, kdyby vůdci zůstali. A to je velice smutné zjištění. Asi jsme přišli na to, že to, co funguje v Evropě nebo Americe, nefunguje ve všech zemích světa..." 


Poslední šance navštívit výstavu je  3.4.2017, kdy výstava končí.

Rozhovor s Janem Šibíkem, kde prozrazuje i na jaký mobil fotí ;-) - neleznete zde:  https://www.fotoguru.cz/jan-sibik-rozhovor/

U lékaře ;-)

21.3.2017

Mladý pan dr. byl po přečtení naší lékařské zprávy evidentně dobře naladěn. Samozřejmě lačnil po detailech akce ;-) 

Martina absolvovala všechnamožná dechová vyšetření. Žasla jsem nad tím, jak to mají vymakané a jak technika slouží. Sestřičky milé, usměvané, trpělivě vysvětlující pokyny, jak dýchat a kam foukat... 

Martina schytala samozřejmě i tucet testovacích vpichů, ale nesla to statečně :-) Největší hrůzu měla z toho, že zreaguje vpich na "morčata" nebo na "kocoura", což se samozřejmě nestalo, protože to by musela být již několik let osypaná trvale. 

Všechny vpichy se tvářily celkem netečně, jen ten jeden zrudnul. Pan dr. začal zkoumat kalendář, a vyjmenovávat rostliny, které reakci způsobují- já nejprve vyslovila podezření, že to je vakcína "bordel v dětském pokoji" a že není divu že reaguje tak viditelně ;-)

Tak uvidíme, co vyčte za 14dní z výsledků krve. 
Každopádně pohoda, klid a vlídnost, které po celou hodinu na pracovišti vládly, mě potěšily. Bohužel už vím, že to není standard...

K lékaři

20.3.2017

Návštěvy u lékaře mi nečiní žádné potěšení. Dlouho se k nim odhodlávám, snažím se dát tělu prostor na to,a by se s problémem vypořádalo samo. 
Moje dítě se však kvalitní a včasné!! lékařské péče dožaduje - a ve svém věku 12let mě uhání, abychom něco nezanedbali :-)

A tak i nás zítra čeká návštěva alergologie. 
Libovala jsem si, že doma nemusíme dodržovat žádná opatření, můžeme jíst, co chceme, mazlit zvířata, která se nám líbí a chodit do přírody, i když kvetou nejdráždivější rostliny. Ale i na nás došlo. 

V létě jsme na táboře měl akci "Sovy a dravci". Děti vyslechly spoustu zajímavých informací a obdivovaly všechny tyto vznešené opeřence pěkně zblízka. Vrcholem setkání byla možnost vyzkoušet si sokolnickou rukavici a nechat dravce přistát na vlastní ruce. 

Skvělý zážitek, zdokumentovaný originálními fotografiemi a všeobecné nadšení.


Problém se vyskytl záhy - moje dítě se osypalo. Velmi vydatně a zvláštně. Obličej měla celý rudý, drbala se po celém těle. Zdravotníci začali kmitat a vyhodnotili stav jako prudkou alergickou reakci a začali snášet pilule. 
Vzhledem k tomu, že Martina jezdí na všelijaké akce, tak mi bylo jasné, že to budu muset nějak pořešit, aby někdo nebyl vytřeštěný, až mu moje dítě někde na táboře v lese oteče a začne se nekontrolovaně drbat. 

Vydaly jsme se k naší dětské paní doktorce, aby napsala doporučení na příslušné oddělení.
Paní dr. se na vše vyptala, a pak doporučení napsala - zkratkovitě ten příběh zní takto: " po styku se sovou nastoupila prudká alergická reakce " ;-) 


Některé lékařské zprávy jsou vtipné. Psát bych je nechtěla, protože k některým úrazům lidi přijdou opravdu kuriozně a sestylizujte to elegantně do "odborného popisu", když to pojišťovna žádá, ale čtu je s chutí ;-) 



Svatý Josef

19.3. 2017

... je patronem šťastné hodinky smrti...
ale taky patronem tesařů, stolařů a řezbářů.

Už 5let sama sebe ubezpečuju,  že lepší datum v úmrtním listě si vlastně ani nelze přát... a zároveň zcela sobecky dodávám, že ten letopočet mohl být o pár desítek vyšší...

                                                               foto: Pinterest


Jan Skácel: Mrtví

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme

Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného


Hlavně mě neotravujte v pracovní době

březen 2017

Pokaždé mě přivede do rozpaků situace, kdy je mi jednoznačně dáno najevo, že otravuju svými požadavky v pracovní době. Onen únorový pátek byl přímo začarovaný. 
Wlk mi sice moudře říkal: "Nojo, pátek to je taková malá sobota, kdo by pracoval..." - tak ať si to neberu osobně. Jenže ono se to neuvěřitelně sešlo...

Potřebovala jsem dojít ke své praktické dr. pro doporučení  a donést jí zprávy z předchozích vyšetření. Doktorka je fajn, ale se  sestrou to není snadné. Pozitivní na tom snad je jen to, že pokaždé se pacienti v čekárně rychle skamarádí a společně si začnou notovat, jak je ta sestra nerudná a nepříjemná. Nikdy tam nejste akorát, pokaždé má "spoustu práce". Já tedy pokaždé vidím na jejím monitoru rozkliknutý článek na super.cz - ale to je vedlejší. 

Dorazila jsem do čekárny v 11:42 - ordinuje se do 13:00, takže vyhovuju požadavku, že poslední pacient je přijímám 30minut před koncem pracovní doby. Po chvíli sestra volá dalšího- vykukuje do čekárny, zmerčí mě- jako nově příchozího  a zděšeně huláká: "Ježiš, další... no my snad dneska nezavřem! Vždyť je pátek". Mám úplně stejnou radost, že ji vidím.

Přede mnou byli tři pacienti, z toho jedna stará paní čekala na odběr krve prý už hodinu. Sotva sestra zavřela dveře ordinace, už všichni začali švitořit, že to není možný, jak se chová... Po hodině se dostává řada  na mne. Na uvítanou opět vyslechnu, že se dneska snad všichni zbláznili, protože "to je hodin!!" - bylo půl jedné. 

Předstírám hluchotu, abych nevyvolala nějaký konflikt - od ní přece vůbec nic nechci- a pokračuju do další místnosti k paní dr. Je trpělivá, pečlivá, vypisuje mi potřebné papíry, vyptává se- do toho se po několika minutách rozlítnou dveře: "Prosimtě, dej mi ty lejstra, já to musím už psát, jinak dneska nezavřem... teď si všichni vzpomenou, že jsou nemocný...", hudruje sestra na doktorku. Doktorka na to nic. Celkem nevěřícně hledím. 

Tak zdravý člověk předpokládám k doktorovi nepůjde a ten nemocný zas asi nepotřebuje povzbuzení tohoto rázu. Odcházím dost otrávená, byť se mi paní dr. věnovala maximálně, pachuť z jednání sestry mě nabádá k tomu, že asi po letech změním lékaře... Copak to ta doktorka nevnímá, jak sestra štěká po pacientech a jak je neochotná??

Těším se na večer. Máme domluvenou hromadnou návštěvu kina. Lístky jsem pro jistotu zarezervovala, ale musejí se v pokladně vyzvednout nejpozději půl hodiny před začátkem. Jenže my chceme jít ještě na večeři, a tak volím strategii, že lístky vyzvedneme už před večeří, abychom tam pak někde půl hodiny nelelkovali. Tak jo. Pan vrátný nám hlásí, že pokladní si odběhla pro drobné. Po chvíli se vrací útlá žena středního věku. Pokladní. Pozdraví nás a hned plynně navazuje monolog: "Já jsem tu dneska sama, takže vám to dám, ale hned zavřu. Nemám tu externistu, od rána jsem nejedla, takže teď zamknu, ať sem nikdo neleze. Jdu s vámi, nahlásím to panu vrátnému, ať sem nikoho nepouští..." 

Díváme se mlčky po sobě. Co je nám do toho? Proč nás otravuje? Ať si klidně pokladna kina zavře, když jí tam v otevírací době lezou lidi pro lístky. Možná by měli od magistrátu dostat vyšší dotaci, protože kina nevydělávají... 

Cestou do pizzerie jsme rozebírali podobné případy z praxe a nevěřícně kroutili hlavou. Je nám všem už tolik, že se o nás dá mluvit jako o lidech s praxí- a přesto jsme si všichni zachovali to, že do práce se nechodí jen pro peníze- že se tam musí chodit rádo. Začali jsme si vymýšlet vlastní scénky, jak by naši klienti koukali, kdybychom jim řekli:
- dneska se neučí, nemám na vás náladu; 
- dneska s vámi na smluvenou prohlídku bytu nejdu, od rána jsme nejedla- takže musíte počkat- za hodinu jsem zpátky; 
- nefunguje vám internet?- tak až budu mít někdy cestu, stavím se... 

V pizzerii to pokračovalo ve stejném stylu. Číšník lítal jak pometlo po celém lokále, tu a tam řinčely padající příbory, systém v jeho práci jsme hledali marně a když ani po půlhodině nepřišel ke stolu, aby zjistil objednávku, už jsme začínali pochybovat o tom, že stihneme večeři i začátek filmu. Když už se nám ho podařilo odchytit, povykládal nám, jak toho má moc a že má jen dvě ruce a kolegyně taky, takže to je dohromady čtyři- žasli jsme hromadně nad tou drzostí, protože on se ho nikdo na nic neptal, pouze si chtěl každý z nás objednat. 20minut trvalo, než donesl pití a ještě tyhle kecy k tomu?? Koneckonců potrestal sám sebe- byl bez dýška. Za co by ho taky měl dostat, že? Koukal jak jelen a nám bylo úplně jedno, co si o nás myslí.

Moje rekapitulace byla ten den opravdu dost depresivní- já otrava nejdřív vadím u doktorky, pak se přesunu do pokladny kina, kde na mě taky není úplně nikdo zvědavý a nakonec ještě v restauraci má kolem mě číšník skákat??

Tak snad jedině Cimrman ví... ;-)
.... dědeček byl vyhlášený samotář, lidem se vyhýbal a nikoho kolem sebe nesnesl, ale odjakživa toužil stát se hostinským. 
Nejdřív si zařídil hospodu u silnice na Písek, ale chodili mu tam lidi. Tak si nakonec postavil tohleto. Pak si najal hostinec na náměstí v Opočně, zas mu tam chodili. A tak si postavil tohleto.
Ty jsi tu, Ludvíku, za dědečka nevím, ale za mě patnáct let, sice stály, to je pravda, ale jediny host. A takovy host, že to tak musím říct, neurazíš se, Ludvíku, viď? To vlastně ani není host. A bez hosta hospodu neuživíš. A uživíš-li, nepobavíš se. A pobavíš-li se, jen do pláče.

Nekonečno Jana Kaplického v Tančícím domě

6.3.2017

Letos v dubnu by se Jan Kaplický dožil 80 let.
A kdo Kaplického rád, neměl by si nechat ujít výstavu v Tančícím domě v Praze. Je to inspirativní a příjemná záležitost. Probíhá do 12.3.2017


Kaplický zemřel náhle v roce 2009 a na svém náhrobku má stejné datum jako jeho dcera v rodném listě. Život někdy neví, jakou náhodu by ještě vymyslel, aby upoutal...


 O jeho stavbách se v Čechách bouřlivě diskutovalo. Jednou z mála realizovaných staveb v Čechách je jeho vlastní náhrobek, který si samozřejmě taky navrhl sám.

Nejdiskutovanější tuzemskou stavbou byla bezpochyby budova Národní knihovny, která byla překřtěna na "chobotnici"  a nakonec k její realizaci vůbec nedošlo.

 Mezi exponáty se samozřejmě nalézalo několikero ztvárnění oné "chobotnice"- např. styl LEGo ;-)

 

 a taky pohled do jejích útrob.
 


Na výstavě je k vidění mnoho modelů, zajímavé jsou panely s doprovodnými texty a s citáty JK, které jsou jen důkazem toho, že mu právě patří přívlastek "nadčasový".

 

Budějovice mohly pořádat kongresy v "rejnokovi"


Je libo vlastnit nápojový servis nevídaných tvarů?


Vyměnit šedé hranaté paneláky za oblé tvary? Alespoň v představách by se to mělo zkusit!!

  


Módní kolekce je rovněž nadčasová, odvážná a originální. Společným jmenovatelem je elegantní jednoduchost.

 

Jedna z realizovaných staveb  se nachází v Anglii- ve Walesu. Dům, který se dokázal začlenit do krajiny tak, aby byl nenápadný, moderní a aby nabízel krásné výhledy do krajiny.



 

 Příjemným bonusem ke vstupence je návštěva terasy Tančícího domu, která nabízí neotřelé výhledy na Prahu z úrovně 8.patra.

Tančící dům- alisa Ginger & Fred - je autorským dílem českého architekta chorvatského původu V. Miluniče.

Z terasy je vidět do bytu Václava Havla


Ani  Fred neuhlídal svou drátěnou kštici před zámečky turistů.



Martina dalekohledem zjišťuje, kolik hodin ukazuje ciferník na Hradě ;-)



 Praha je prostě krásná. Já ji miluju a fotím pořád dokola, ačkoli vím, že jsem tím otravná :-)



Výstava byla příjemným zpestřením nedělního dopoledne.
Zvládnou ji i vozíčkáři (výtah k dispozici- jen na vyhlídku  a do suterénu se musí po schodech) a já děkuju Lucii, že nás na výstavu poslala.


Nenechte si ujít "Muže jménem Ove"

24.2.2017

Díky zvláštní shodě náhod se ze mě stal fanoušek severské kinematografie. Na filmy ovšem chodíme hromadně, protože tu "severskou depku" musíme poté rozmluvit a vysvětlit si, jak to kdo pochopil ;-)

Tentokrát se ovšem šlo na švédskou komedii. Tak zajímavé bylo už to, že film se promítal ve Francouzském institutu, kde jsem nikdy předtím nebyla, ale zjistila jsem, že tam mají prima kinosál a že se tam nabízí kdejaká kultura. Na moji facebookovou výzvu se chytla  docela slušná parta, a tak jsme vyrazili.

"Muž jménem Ove" je film natočený podle stejnojmenné knihy Frederika Backmana, Knihu jsem kupovala jako vánoční dárek a i film mohu směle doporučit.


Hlavní hrdina- postarší bručoun - vdovec Ove, který je naštvaný a přísný na všechny kolem. Postupně se odkrývá jeho minulost a divák zjišťuje, že mu život připravil tolik záludných a těžkých  životních situací, že je s podivem, že je Ove všechny přežil. O černý humor není nouze, místy je i hodně smutno- ale takový prostě život je. Spousta drobných příběhů, které se denně odehrávají kolem nás, nás ovlivňují a často i mění. Někdy je dobré naslouchat, jindy se zas člověk musí obrnit. Jen to vždy včas rozpoznat...

Příběh mě nadchl. Kdo si oblíbil Stoletého staříka, neměl by si Muže jménem Ove nechat ujít.
Nevím, kolik mu dává Mirka Spáčilová, za mě **** (z pěti) :-)

Rolba v síti

únor 2017

Italské sjezdovky jsou proslavené tím, že jsou většinou krásně široké a perfektně upravené. Italové tomu věnují dost času. Tentokrát jsme měli ubytování přímo u nástupní stanice lanovky, kde měly rolby pomyslný start. 

Lanovky jezdily do 17hodin, potom byl čas na to, aby dojeli i poslední lyžaři z nejvzdálenějších tras- no a pak vyjely  rolby na tratě. Byl to rachot! Rolba je neuvěřitelně široké pásové monstrum, které za sebou má ještě "manžestrovátko" - tedy to zařízení, které povrch sjezdovky uhladí a vytvoří na něm vzory nekonečných řádků, po nichž každý lyžař touží. 

Rolbaři v tom mají systém, jezdí sem a tam, nahoru dolů a pohled zdola často nabízí otázku: "Nepřevrátí se to s ním?". Pozorovat rejdění na sjezdovce za tmy je taky zvláštní, protože rolby jsou nasvícené celou řadou světel a celý proces vypadá to jako scéna z nějakého scifi filmu.



Jednoho dne přecejen přišlo zpestření ;-) 
Rolbařovi se podařilo rolbu zasíťovat do záchranné sítě, které jsou natažené po stranách sjezdovek, aby alespoň trochu zbrzdily lyžaře vyjíždějícího mimo trasu. Kovové pásy namotaly celé metry červeného syntetického plůtku. 

A tak se sjely rolby z celého okolí, protože vymotat to nebylo vůbec jednoduché- a zatímco se rolbaři radili a snažili, tak náš kuchař se ujal role kibice. Nakonec donesl z kuchyně dlouhý nůž  a už se vyřezávalo :-) 

Věřím, že už teď je z příhody veselá historka, ale vyprostit omylem chycenou rolbu ze sítě zabralo těm chlapíkům docela dost času :-)

                                          foto: pan Wlk (protože má lepší foťák) :-)

Lyžařská škola pro handicapované

10.2.2017

Velmi populární jsou zdejší školy lyžování. Sledovat instruktory- to je radost. Učí se zde lyžovat dětičky, které sotva začaly chodit, ale i senioři a troufám si říct, že tu rozjezdí i to největší dřevo tak, aby si vyjelo na kopec a posléze se z něj dostalo pomocí lyží dolů živé. 

Zajímavostí je škola pro handicapované. Bylo jich tu opravdu hodně. Instruktoři se jim věnovali a měli co dělat, když se někdo vyklopil do sněhu. I s tímto zařízením "monoski" se dá jezdit na lanovce! (nepochopila jsem ale jak a asi bych toho grifu nebyla schopná ani po důkladném zaškolení)



Takže respekt, obdiv a taky radost, že nic není nemožné....

Nevšední prvky na sjezdovkách

9.2.2017

Sjezdovky v tomto středisku daly dohromady délku 74km. Nabízely nádherné výhledy do krajiny - na vesničky, na zasněžené vrcholky hor i na zvláštní trsy hnědých skal. Stále bylo na co se dívat. Ale našlo se i pár atypických prvků.

Tak třeba kostel uprostřed sjezdovky se hnedtak nevidí ;-)
Můžete ho objet zleva nebo zprava, je obehnán alespoň symbolicky bezpečnostními sítěmi a ten pohled byl prostě zvláštní.


Několik sjezdovek nabízí naučné stezky pro děti- ale s chutí hledají i dospělí ;-)
Podél sjezdovky v lese sedí ukrytá zvířata- pokud ho nenajdete, můžete si ho alespoň prohlédnout na naučné tabuli, kde se o něm píše pár důležitých věcí- bohužel - jak je zde zvykem- pouze v italštině ;-)





Den rekordů

 8.2.2017

Dnes mám na kontě  2 rekordy : jízdu lanovkou z r.1976, což je tu opravdu muzejní kousek. taková babička mezi lanovkami, protože  všechny ostatní jsou o 20 a více let mladší.


No a pak taky jízdu po černé sjezdovce, což normálně nedělám, protože v oblasti svých sportovních výkonů už si nepotřebuju nic dokazovat- hrůza z návštěvy chirurgie je mi dostatečným strašákem a červené sjezdovky mi poskytují dostatečné vyžití. Ale Wlk si od toho sliboval asi neco víc, a tak tedy jo...

V půlce kopce mi došlo, ze  si potřebuju ten krpál vyfotit, protože podruhé ho nepojedu.  Na fotce už není vidět, jaký sklon ten svah měl, ale místy tomu šílenému kopci ke kolmici mu mnoho nechybělo Takže splněno. Wlk se mě musí zbavit nějakým důmyslnějším způsobem ;-)

Zřejmě vlivem těchto adrenalinových zážitků vytáhla Martina u večeře téma závěti. ;-)
Jako kdy je vhodné napsat svoji závěť... a jestli se tam píše i to, komu se odkazuje zvíře (tedy v tomto případě morčata) - no, málem mě trefil šlak. Nechci nepříjemné debaty utínat, vždycky lačním po tom dobrat se podstaty problému, ale musím přiznat, že některé témata pro mne nejsou úplně jednoduchá... takže právní minimum bychom měli... ;-)


Kilometry manžestru

7.2.2017

Konečně azuro! 


 Už jsme myslela, že ho Ital ani neukáže :-) No a všude kilometry manžestru!! 


Vzali jsme mapu zdejších sjezdovek s cílem projet všechny nabízené. 

Italské značení je parádní. U výstupních stanic lanovek mapa a taky návod, kudy kam se dá po sjezdovkách sjet. takže stačí znát jméno své cílové stanice- a návod je vždy k dispozici - včetně značení obtížnosti.


No a značení křižovatek sjezdovek, záchranné sítě a nebo upozornění na to, že je třeba zpomalit- to se s tuzemským nedá srovnat :-( 
Na bezpečnost aktivně dohlížejí carabinieri, kteří tu a tam někomu důrazně domluví, aby se laskavě zklidnil, že není na sjezdovce sám.


Sněží a už asi nikdy nepřestane

6.2.2017

Sněžilo hustě celou noc a ani dopoledne nepřestalo.  Rolby dokonce vyjely ještě brzy ráno, aby udusaly čerstvou sněhovou peřinu.

Rozhodli jsme se vyčkat. Po snídani jsme využili starobylý hotelový salonek pro společenské hry. Hru jsme tedy měli vlastní. Baví nás hitovka posledních Vánoc: Krycí jména.


 Mám ráda hry tohoto druhu (nejoblíběnější DIXIT)- hra založená především na fantazii.
 Užili jsme si docela dost legrace- jeden napovídá a druhý má hádat, která z vyložených 25slov jsou ta "napovídaná". No, metafory někdy mohou být opravdu šílené ;-)
Co asi tak mohlo být společným jmenovatelem pro slova PRASE a ŠVESTKA, že byla odhalena hned napoprvé?? ;-)


Po obědě konečně sněžení ustalo. Sjezdovky vypadaly jako zryté, všude vrstvy prašanu.

Vyčasilo se a západ slunce na nebi plném obláčků byl dechberoucí.


Úchvatné Dolomity

5.2.2017

Hned druhý den v nedli jsme se vrhli na lyžování. V prodejním okýnku vyzvedli týdenní jízdenku na vleky a šup na svahy! 

Parkoviště bylo ten de plné - inu víkend, a tak jsme se mračili, že budou fronty a na sjezdovkách spousta lidí, ale kdepak. 

Nevím, jak to Italové dělají, kam ty lidi schovávají, ale u hlavní nástupní stanice se nečekalo déle než pár minut a nahoře na kopcích se lidi taknějak rozprášili, že schéma funguje podle vzorce: sjedeš- nasedneš- vyvezou tě a zas jedeš... paráda!! 

Výhled do kraje byl nádherný. 


Nacvakala jsem stovky fotek. Mám pocit, že čím víc toho vyfotím, tím víc se mi to otiskne do paměti- přitom opak je prý pravdou, tvrdí vědci ;-) 



Lyžovali jsme jak o závod! Sjezdovky jsou široké, upravené...

Odpoledne ovšem začalo hustě sněžit. Panoramata se schovala za sněžnou oponu.


Viditelnost víc než mizerná. Každou chvíli jsem stírala z lyžařských brýlí vrstvu sněhu. Nebavilo mě to dlouho. Po dvou hodinách jsme vypadali jak sněhuláci. Šli jsme do našeho  hotelového obydlí a Wlk nás dokonce přiměl k tomu, že si pustíme film! Doma na to není čas- respektive já dělám potíže, protože se neumím v klidu dívat, protože si připadám nevytížená- tak k filmu pravidelně beru žehlení, nebo nějaká lejstra, kde si jedním okem čtu... 

 Je to paráda, když musíte lenošit, protože žehlení ani jiná práce nejsou po ruce ;-)

Lyžování ve Folgarii

4.2. 2017 

Na jarněprázdninové lyžování jsme si před několika lety oblíbili Itálii. 
Letos to začátkem února vypadalo tak, že všude je sníh, jen v Itálii mají pokryté pouze sjezdovky, a to sněhem umělým. 

Předpověď počasí pro termín našeho výletu nebyla úplně příznivá. Po cestě přes Brennerský průsmyk dokonce pršelo a bylo tak šedivo a nevlídno, že jsem se už začala smiřovat s tím, že týden strávíme návštěvami "lázní" a  místních muzeí a lyžování bude spíše okrajovou záležitostí.


Posledních 30km cesty se silnice se klikatila a stoupala do výšky 1700m nad mořem- no a déšť se začal měnit v bílé nadělení ;-) 

Řidič Wlk měl dilema- radovat se ze sněžení, nebo šílet, jestli dojedeme tam, kam potřebujeme bez řetězů... no, bylo to nachlup vypočítané. 



Cesta byla dlouhá a úmorná. Sobota a na německé dálnici = božídopuštění. Hotové stěhování národů! 

Ráno mělo naše auto slušnou sněhovou čepici. 



Hotel Cristallo je sice starší, ale na horské bydlení úplně stačí. Vybavení není nejmodernější, nicméně vše je plně funkční a v hotelu se denně uklízí. Hotel má polohu přímo luxusní- nástupní stanici lanovky máte v dosahu cca 50m a sjezdovka s hotelem také přímo sousedí. Italská kuchyně je vynikající, takže moje největší obavy plynou z toho, zda i koncem týdne dopnu kalhoty ;-)


Předpověď počasí graficky

2017

Máme rádi adrenalin vybírání dovolené na poslední chvíli. Dřív jsme museli- s ohledem na rychle se měnící zdravotní stav členů posádky. Teď už spíš ze zvyku.  

Letošní předpověď počasí na výlet do hor není nicmoc. Opakují se tam ponejvíce symboly šedých mraků, z nichž se pokaždé sype něco jiného. 

Co tedy ale bude padat v případě dvou vykřičníků a jednoho kosočtverce, to tedy nechci zažít ;-) 
Doufám, že na baru nic padat nebude :-)




Dvacet let

3.2.2017

Jak je vše relativní.

Před dvaceti lety se pro mne třetí únorový den stal tím nejvýznamnějším v životě- narodila se mi první dcera. Doposud nepoznané rozměry radosti a štěstí, romantické pohledy z okna porodnice na starobylé hradby Vyšehradu, kde se procházely výpravy turistů, kteří fotili, co se dalo, ale vůbec netušili, jaké zázraky se dějí za zdmi budovy, kterou obcházeli kolem dokola.

Psal se rok 1997 a mobily a digitály ještě nebyly běžnou součástí našeho života. Na fotky se čekalo několik dní- nebo za expresní příplatek několik hodin. Výměna informací s okolním světem probíhala pouze prostřednictvím telefonního automatu, který byl soustavně v obležení, protože všechny maminky potřebovaly světu sdělit, že jejich miminko je krásné a že se jim dobře daří. Bylo období chřipkové epidemie a do porodnice nesměly návštěvy.
Bylo pondělí a shodou okolností zrovna jako letos pololetní prázdniny. Měla jsem spát a odpočívat. Za ten den mi to řeklo několik lidí- doktoři, sestry- všichni byli zajedno. Jenže mně se vůbec nechtělo. Nešlo to. Taková událost a já bych to měla zaspat!

Po obědě sestra přinesla na pokoj dva uzlíky v bílých plátěných zavinovačkách. Jeden s klukem Danielem - pro mou spolubydlící a druhý s holkou Madlenkou- ten byl pro mě.
Sestra se jala vyškolit nás, jak se miminko myje a jak ho správně krmit. Šlo nám to strašně a chvílemi to i vypadalo, že  dětičky tu naši láskyplnou péči nemjí šanci přežít a že nechat je špinavé a hladové by jim mohlo prodloužit život. ;-) Sestra byla ale trpělivá, měla pochopení a docela vtipně s námi rozprávěla. Po této etudě zas děti sbalila a hodlala je odnést. Pravila, že máme spát, protože pak toho moc nenaspíme, tak ať si užíváme. Dětiček si prý užijeme, až nás to bude mrzet... Ale nechala se uprosit, že se může stavit i přes ten zákaz návštěv tatínek, aby se podíval, co se mu vlastně vylíhlo :-)

Odpoledne nám ten slavnostní den zkazila zpráva o tom, že autor nepřekonatelných Slavností sněženek, Sběrných surovostí, Postřižin a dalších úžasností zemřel. Udělal to samozřejmě originálně a dodnes se neví, zda z okna ortopedické kliniky vypadl, když krmil holuby, nebo zda se pro něj byl život už tak nesnesitelný, že se rozhodl jej ukončit svépomocí. Moje spolubydlící byla knihovnicí, takže se s ní moc dobře povídalo o knížkách a o všem možném. Bylo nám spolu celý ten týden moc fajn.

Ten den byl tak zvláštní a emocemi úplně přeplácaný.

Je neuvěřitelné, jak si některé dny člověk pamatuje do detailu - co dělal, co měl na sobě, kdo volala, co říkal...  Dneska jsem se v těch vzpomínkách rochnila docela s chutí.
Venku bylo nevlídno. Smog se dal pomalu ukusovat a nebylo vidět dál než na pár metrů. I tak jsem se vydala na hřbitov- alespoň symbolicky předat Majdě kytku. Popáté.


Mám ráda české hory, ale...

28.1.2017

Poslední týdny je Praha zahalena do smogového závoje, a tak utíkáme před smogem alespoň naotočku do Jizerských hor, kam to máme relativně blízko.

Báli jsme se, že stejný nápad dostane spousta lidí a u vleku budou fronty, a tak jsme zvolili malé středisko Černá říčka. Po hodině jízdy jsme začali stoupat do hor. Zakalený obzor se rozjasnil modrou oblohou a ostré slunce nutilo mhouřit oči.

Parkoviště přímo pod sjezdovkou poskytuje návštěvníkům své služby zdarma. U vleku je přiměřená fronta, netrvá to ani 5minut a zaháknutína kovové tyči se šineme pěkně na vrchol kopce, odkud lze sjet buď mírnější modrou sjezdovkou, která se větví na dvě trasy- a nebo příkřejší červenou, která se po pár metrech taky rozdvojuje. Celé "kolečko"- vyjet nahoru a sjet zabere tak 10-15minut. 

Nádherné výhledy do krajiny, pár dřevěných chalup je zanořeno do stráně přímo na sjezdovce. Asi to není úplně pohodové chalupaření, když vám kolem oken ze všech stran od rána do večera sviští snowborďáci a lyžníci.


Co mě ale docela udivilo, byla absence záchranných sítí a molitanových nárazníků na stromech a sloupech, které jsou součástí sjezdovky. ne každý lyžař má svoje zbraně pod kontrolou, nehledě na to, že jsou tam skupiny dětí na lyžařském výcviku. 

U výstupu z vleku je cedule, která upozorňuje lyžaře, že nemají vjíždět do lesa. 

 


Podél sjezdovky není jediná síť. Takže pokud se to někomu hodně rozjede, má šanci vyletět nejen do lesa, ale v dolní části se může smočit i v potoce, přičemž může být ještě doslova a dopísmene ošlehán větvěmi stromů. 

 


To, že se někde nějaké sjezdovky kříží, na to si musíte přijít sami. Žádné výsražné cedule se nekonají. Dost mě to překvapilo, zejména poté, co od začátku letošního roku médii proběhlo několik zpráv o smrtelných úrazech způsobených právě tím vyjetím z trasy. 

         Pokud se setkáte se stromem nebo veřejným sloupem, pak bude mít podobu hodně tvrdého nárazu do dřeva či betonu.
Přístup Italů a Rakušáků je ke stejnému problému dost rozdílný... 


V cílové stanici je příjemný bufet, kde mají širokou nabídku teplých i chlazených nápojů a takové ty dobroty, bez nichž by se dětem špatně lyžovalo- párek v rohlíku, hranolky, malinovka ;-) 
Baví mě číst si tam všechny ty cedule a poučení - o účtenkách , EET, dobrotách... ;-)
No a po občerstvení vzhůru zpět do smogového ráje :-(