Hlavně mě neotravujte v pracovní době

březen 2017

Pokaždé mě přivede do rozpaků situace, kdy je mi jednoznačně dáno najevo, že otravuju svými požadavky v pracovní době. Onen únorový pátek byl přímo začarovaný. 
Wlk mi sice moudře říkal: "Nojo, pátek to je taková malá sobota, kdo by pracoval..." - tak ať si to neberu osobně. Jenže ono se to neuvěřitelně sešlo...

Potřebovala jsem dojít ke své praktické dr. pro doporučení  a donést jí zprávy z předchozích vyšetření. Doktorka je fajn, ale se  sestrou to není snadné. Pozitivní na tom snad je jen to, že pokaždé se pacienti v čekárně rychle skamarádí a společně si začnou notovat, jak je ta sestra nerudná a nepříjemná. Nikdy tam nejste akorát, pokaždé má "spoustu práce". Já tedy pokaždé vidím na jejím monitoru rozkliknutý článek na super.cz - ale to je vedlejší. 

Dorazila jsem do čekárny v 11:42 - ordinuje se do 13:00, takže vyhovuju požadavku, že poslední pacient je přijímám 30minut před koncem pracovní doby. Po chvíli sestra volá dalšího- vykukuje do čekárny, zmerčí mě- jako nově příchozího  a zděšeně huláká: "Ježiš, další... no my snad dneska nezavřem! Vždyť je pátek". Mám úplně stejnou radost, že ji vidím.

Přede mnou byli tři pacienti, z toho jedna stará paní čekala na odběr krve prý už hodinu. Sotva sestra zavřela dveře ordinace, už všichni začali švitořit, že to není možný, jak se chová... Po hodině se dostává řada  na mne. Na uvítanou opět vyslechnu, že se dneska snad všichni zbláznili, protože "to je hodin!!" - bylo půl jedné. 

Předstírám hluchotu, abych nevyvolala nějaký konflikt - od ní přece vůbec nic nechci- a pokračuju do další místnosti k paní dr. Je trpělivá, pečlivá, vypisuje mi potřebné papíry, vyptává se- do toho se po několika minutách rozlítnou dveře: "Prosimtě, dej mi ty lejstra, já to musím už psát, jinak dneska nezavřem... teď si všichni vzpomenou, že jsou nemocný...", hudruje sestra na doktorku. Doktorka na to nic. Celkem nevěřícně hledím. 

Tak zdravý člověk předpokládám k doktorovi nepůjde a ten nemocný zas asi nepotřebuje povzbuzení tohoto rázu. Odcházím dost otrávená, byť se mi paní dr. věnovala maximálně, pachuť z jednání sestry mě nabádá k tomu, že asi po letech změním lékaře... Copak to ta doktorka nevnímá, jak sestra štěká po pacientech a jak je neochotná??

Těším se na večer. Máme domluvenou hromadnou návštěvu kina. Lístky jsem pro jistotu zarezervovala, ale musejí se v pokladně vyzvednout nejpozději půl hodiny před začátkem. Jenže my chceme jít ještě na večeři, a tak volím strategii, že lístky vyzvedneme už před večeří, abychom tam pak někde půl hodiny nelelkovali. Tak jo. Pan vrátný nám hlásí, že pokladní si odběhla pro drobné. Po chvíli se vrací útlá žena středního věku. Pokladní. Pozdraví nás a hned plynně navazuje monolog: "Já jsem tu dneska sama, takže vám to dám, ale hned zavřu. Nemám tu externistu, od rána jsem nejedla, takže teď zamknu, ať sem nikdo neleze. Jdu s vámi, nahlásím to panu vrátnému, ať sem nikoho nepouští..." 

Díváme se mlčky po sobě. Co je nám do toho? Proč nás otravuje? Ať si klidně pokladna kina zavře, když jí tam v otevírací době lezou lidi pro lístky. Možná by měli od magistrátu dostat vyšší dotaci, protože kina nevydělávají... 

Cestou do pizzerie jsme rozebírali podobné případy z praxe a nevěřícně kroutili hlavou. Je nám všem už tolik, že se o nás dá mluvit jako o lidech s praxí- a přesto jsme si všichni zachovali to, že do práce se nechodí jen pro peníze- že se tam musí chodit rádo. Začali jsme si vymýšlet vlastní scénky, jak by naši klienti koukali, kdybychom jim řekli:
- dneska se neučí, nemám na vás náladu; 
- dneska s vámi na smluvenou prohlídku bytu nejdu, od rána jsme nejedla- takže musíte počkat- za hodinu jsem zpátky; 
- nefunguje vám internet?- tak až budu mít někdy cestu, stavím se... 

V pizzerii to pokračovalo ve stejném stylu. Číšník lítal jak pometlo po celém lokále, tu a tam řinčely padající příbory, systém v jeho práci jsme hledali marně a když ani po půlhodině nepřišel ke stolu, aby zjistil objednávku, už jsme začínali pochybovat o tom, že stihneme večeři i začátek filmu. Když už se nám ho podařilo odchytit, povykládal nám, jak toho má moc a že má jen dvě ruce a kolegyně taky, takže to je dohromady čtyři- žasli jsme hromadně nad tou drzostí, protože on se ho nikdo na nic neptal, pouze si chtěl každý z nás objednat. 20minut trvalo, než donesl pití a ještě tyhle kecy k tomu?? Koneckonců potrestal sám sebe- byl bez dýška. Za co by ho taky měl dostat, že? Koukal jak jelen a nám bylo úplně jedno, co si o nás myslí.

Moje rekapitulace byla ten den opravdu dost depresivní- já otrava nejdřív vadím u doktorky, pak se přesunu do pokladny kina, kde na mě taky není úplně nikdo zvědavý a nakonec ještě v restauraci má kolem mě číšník skákat??

Tak snad jedině Cimrman ví... ;-)

.... dědeček byl vyhlášený samotář, lidem se vyhýbal a nikoho kolem sebe nesnesl, ale odjakživa toužil stát se hostinským. 

Nejdřív si zařídil hospodu u silnice na Písek, ale chodili mu tam lidi. Tak si nakonec postavil tohleto. Pak si najal hostinec na náměstí v Opočně, zas mu tam chodili. A tak si postavil tohleto.

Ty jsi tu, Ludvíku, za dědečka nevím, ale za mě patnáct let, sice stály, to je pravda, ale jediny host. A takovy host, že to tak musím říct, neurazíš se, Ludvíku, viď? To vlastně ani není host. A bez hosta hospodu neuživíš. A uživíš-li, nepobavíš se. A pobavíš-li se, jen do pláče.