Dvacet let

3.2.2017

Jak je vše relativní.

Před dvaceti lety se pro mne třetí únorový den stal tím nejvýznamnějším v životě- narodila se mi první dcera. Doposud nepoznané rozměry radosti a štěstí, romantické pohledy z okna porodnice na starobylé hradby Vyšehradu, kde se procházely výpravy turistů, kteří fotili, co se dalo, ale vůbec netušili, jaké zázraky se dějí za zdmi budovy, kterou obcházeli kolem dokola.

Psal se rok 1997 a mobily a digitály ještě nebyly běžnou součástí našeho života. Na fotky se čekalo několik dní- nebo za expresní příplatek několik hodin. Výměna informací s okolním světem probíhala pouze prostřednictvím telefonního automatu, který byl soustavně v obležení, protože všechny maminky potřebovaly světu sdělit, že jejich miminko je krásné a že se jim dobře daří. Bylo období chřipkové epidemie a do porodnice nesměly návštěvy.
Bylo pondělí a shodou okolností zrovna jako letos pololetní prázdniny. Měla jsem spát a odpočívat. Za ten den mi to řeklo několik lidí- doktoři, sestry- všichni byli zajedno. Jenže mně se vůbec nechtělo. Nešlo to. Taková událost a já bych to měla zaspat!

Po obědě sestra přinesla na pokoj dva uzlíky v bílých plátěných zavinovačkách. Jeden s klukem Danielem - pro mou spolubydlící a druhý s holkou Madlenkou- ten byl pro mě.
Sestra se jala vyškolit nás, jak se miminko myje a jak ho správně krmit. Šlo nám to strašně a chvílemi to i vypadalo, že  dětičky tu naši láskyplnou péči nemjí šanci přežít a že nechat je špinavé a hladové by jim mohlo prodloužit život. ;-) Sestra byla ale trpělivá, měla pochopení a docela vtipně s námi rozprávěla. Po této etudě zas děti sbalila a hodlala je odnést. Pravila, že máme spát, protože pak toho moc nenaspíme, tak ať si užíváme. Dětiček si prý užijeme, až nás to bude mrzet... Ale nechala se uprosit, že se může stavit i přes ten zákaz návštěv tatínek, aby se podíval, co se mu vlastně vylíhlo :-)

Odpoledne nám ten slavnostní den zkazila zpráva o tom, že autor nepřekonatelných Slavností sněženek, Sběrných surovostí, Postřižin a dalších úžasností zemřel. Udělal to samozřejmě originálně a dodnes se neví, zda z okna ortopedické kliniky vypadl, když krmil holuby, nebo zda se pro něj byl život už tak nesnesitelný, že se rozhodl jej ukončit svépomocí. Moje spolubydlící byla knihovnicí, takže se s ní moc dobře povídalo o knížkách a o všem možném. Bylo nám spolu celý ten týden moc fajn.

Ten den byl tak zvláštní a emocemi úplně přeplácaný.

Je neuvěřitelné, jak si některé dny člověk pamatuje do detailu - co dělal, co měl na sobě, kdo volala, co říkal...  Dneska jsem se v těch vzpomínkách rochnila docela s chutí.
Venku bylo nevlídno. Smog se dal pomalu ukusovat a nebylo vidět dál než na pár metrů. I tak jsem se vydala na hřbitov- alespoň symbolicky předat Majdě kytku. Popáté.

Živá vzpomínka

prosinec roku 2003

Majda získala od nadace Pomozte dětem příspěvek na koupi svého prvního elektrického vozíku.

Gratulanti

4.2.2012

V sobotu přijeli Majdě gratulanti  z vesničky  s pohádkovým názvem: Holé Vrchy  ;-)
Oslavence  zavalili  dary a květinami tak, že nebyl ani vidět ... 

S ohledem na mrazivé venkovní teploty jsme zrušili oběd  restauraci. Majdě totiž venku tuhnou nejen rysy, ale i řízení vozíku.
Pan Wlk zajistil teplou kuchyni, já studenou- a mohlo se pít a hodovat prakticky nonstop :-)

Děti se zdekovaly kamsi a slavily si po svém, my  dospělí jsme probrali život a připíjeli na zdraví.
Renča (vydávající se za abstinentku)  každou nalitou skleničku vítala holovršským pokřikem ;-)

Byl to příjemný  odpočinkový den. Slavit je třeba a každý rok života zvlášť... (modří už vědí...)

Patnáct

3.2.2012

Dnes je tomu přesně 15let, kdy se v naší rodině začal psát "nový letopočet"- tehdy jsme  ještě netušili, jak moc se naše žití změní, protože tou dobou jsme se v krásné nevědomosti radovali z nádherného miminka.

Dnes je z miminka slečna.
Slečna, která přes všechny své netypické starosti a problémy dovede žertovat, krásně vyprávět, malovat ... a rozhoduje se, čím bude ;-)

Složitě jsme vymýšleli dárek k těmto "půlkulatým" narozeninám.
Hlavním darem bude samozřejmě občanský průkaz :-)), ale... chtěli jsme ji něčím neobvyklým potěšit a překvapit. Až došlo na fotoateliér GABRO.

Majda nabídku přijala s nadšením. Gabro ještě aktivně domluvila "vizážistku", takže Majda si to užívala jako hollywoodská hvězda.
(Gábi, moc děkujeme. Musím říct, že se na svět díváš opravdu krásnýma očima- jsi kouzelnice a díky talentu a dobrému světlu ;-) jsou na tvých fotkách snad všichni krásní :-)) Alespoň já to tak vnímám. Jsem ráda, že jsi s námi do toho experimentu šla! )

Majda ochotně zapózovala v klobouku...

v modro-zelené...

... zimní variace...

...a konec snění- zpět do reality ;-) ...

Majdo, přejeme ti, aby ti vyšla zvolená střední škola a abys byla v rámci možností zdravá a spokojená! ;-)

Čtení, psaní, povídání

4.11.2011

Tyto tři činnosti doma s dětmi provozujeme v hojné míře. Jsem moc ráda, že se nám podařilo dětem vštípit dětem návyk, že televize se nezapíná, pokud zrovna někdo nechce sledovat něco konkrétního. Neběží u nás jako kulisa.
Hodně čteme, v knihovně jsme za "štamgasty"- personál se na nás usmívá- my se rozprchneme každá ke svému regálu a nosíme své úlovky na jednu hromadu. :-)

Majda občas vezme Martinku do parády. Někdy ji pozve k sobě do postele a čte jí - teď momentálně Staré řecké báje a pověsti. MáŤa má co dělat, aby pobrala všechna ta jména cizího původu :-) a Majda ji nešětří s testovacími otázkami, ale Martině to zjevně nevadí, někdy se sama masochisticky na čtení hlásí. A jindy zas ona chce číst Majdě. Majda je přísný posluchač a žádnou chybu Martině netoleruje... někdy se až divím, že to všechno vydrží bez odmlouvání.

Co se týče kapitoly psaní- Majdu psaní baví a navzdory tomu, že mě před jejím nástupem do školy "odborníci"  varovali, že její grafický projev díky postižení jistě nebude estetický a možná jej nebude ani schopna, tak opak se stal pravdou. Majda měla písanky jak natištěné- a já rázem upadla v podezření, že ji doma mořím, abych vyvrátila ony teze... Nic takového samozřejmě neprobíhalo, vzhledem k její zvýšené únavnosti a její povaze bylo velice málo věcí, do kterých bychom ji mohli nutit ;-), ale to se těžko dokazuje. její psaný projev je celkem kultivovaný a hlavně čitelný!

Martina píše levou rukou a některé její písmené výtvory opravdu mají k normě písma daleko :-) Nicméně její volná tvorba zaručeně pobaví- vymyšlená jména  a příběhy... nemají chybu. :-)

Ve verbální projevu vede Martina jednoznačně. Občas některá slova zkomolí, jindy použije v nevhodném kontextu- a o zábavu je postaráno.
Tu a tam tápeme, o čem vlastně to dítě mluví :-)

"Mami a jak dlouhá je osmisměrková nota?"
"A o čem si povídáte s rodinným mluvčím?"
"..sbalím si to do letní taštičky..."

...a nikdo jí nevymluví, že taštička není letní, ale toaletní, když se do ní dávají mycí - tedy toaletní potřeby, osmisměrky, že jsou hříčky s písmenky  a s osminovými notami nemají vůbec nic společného a mluvčí, že je rodilý -nikoli rodinný  :-)

Indiánské léto

20.8.2011

Majdin tábor se nese ve znamení indiánů. Jmenuje se "Indiánské léto" a organizátoři připravili program do detailů, což pro naše vozíčkáře jistě nebylo snadné.

Děti mají svá indiánská jména (Majda je Bílá sova- ehm, Bílá vrána by možná bylo výstižnější ;-)), jako správní indiáni budou jezdit na koni, vyrábět lapač snů, učit se rozdělávat oheň pomocí kamenů, budou batikovat šátky... no a na zahradě vyrostlo pravé indiánské tee-pee.


Indiáni právě sesedli ze svých koní a šli na velký sněm....

My jsme jak utržení ze řetězu :-) V podstatě se ani moc nevidíme... čas bez dětí letí nepoměrně rychle!!

O morčatech

13.8.2011

Obě moje děti propadly naprosto šílenému nápadu: chtějí morče.

Argumetuju tím, že rozhodně nechci, aby hlodavec bydlel s námi v ložnici- zvířátka mám ráda, ale nějak se neztotožňuju s tím, že králíci, osmáci, fretky a jiní se stávají součástí dětských pokojů. Náš byt nění bůhvíjak prostorný, a tak by nejspíš klec musela být zavěšena někde u stropu- z bezpečnostních a prostorových důvodů.
Kvůli vozíku musí zůstat prostor i na chodbě (kde bych chroupajícícho a dupajícího jedince eventuelně i tolerovala) ...no  a aby ten chudinka byl kdesi koutě - bez přístupu denního světla, to mi připadá nevhodné.

Řekla jsem tedy, že lituju, ale že bychom hlodavci nedokázali vytvořit odpovídající podmínky a že by se u nás neměl dobře. Nehledě na to, že máme kocoura-lovce, kterého si loni vybraly samy a teď jim připadá, že nemazlí dostatečně a že je moc veliký a je vlastně můj...

Děti vše odkývaly, ale boj nevzdaly. Jen vylepšily taktiku ;-)

Napsaly nám dopis:

Máťa ještě pro větší názornost doplnila obrázky, jak mooc budou smutné bez hlodavce- a pozor! Už nechtějí jednoho, ale dva- aby se prý mohli hřát a pobývat ve společném příbytku venku!

V knihovně si vypůjčily příručku, na internetu studují blogy chovatelů, vybírají si typ srsti, jakou jejich miláček bude mít,  na jaké jméno bude nejlíp slyšet... mám pocit, že se mi to jen zdá!!!

Martina zalistovala v příručce, cpala mi pod nos tuto dvojstránku a pravila: "Hele, je to dobrý zvíře i pro tvoje šťastné stáří...!"  - hnala jsem ji!! :-) Myslím, že svoje šťastné stáří zvládnu prožít i bez toho, že mi doma bude kvíkat tucet morčátek. ;-)

No, tak nevím, jak to pořeším. Ráda bych jim vyhověla, ale při praktickém pohledu na věc je mi jasné, že si koleduju o další problémy a práci a vůbec....

...  až si v nestřeženém okamžiku Tobínek naservíruje hlodavce k svačině... :-((

Za dobré vysvědčení knihu!

6.7.2011

Hlásal nápis v dobách, kdy jsme si plnila povinnou školní docházku.

Budovatelských  hesel bylo tehdy na každém rohu vidět víc než dost, ale tohle mě nijak zvlášť neuráželo. Stejnětak si pamatuju balicí papír, na němž bylo červeno-modrými nápisy zaznamenáno: " Každý čtvrtek novou knihu". V dnešní době si už asi málokdo umí představit, že stojí frontu i na knižní novinky, které se oficiálně dostávaly na pulty knihkupectví vždy ve čtvrtek... jojo, socialistický občan měl stále co dělat :-)  Je dobře, že se časy mění :-)) Nicméně tradici: "za dobré vysvědčení- tumáš  knihu" - dodržuju ;-)

Naše holčičky se snažily. Ta velká (8.třída) až neskutečně. Obě donesly samé jedničky.

Majda se dožadovala jakéhosi souboru knih pochybné úrovně, jehož koupi jsem zavrhla s ohledem na pořizovací cenu a pevně doufala, že mě zachrání učitelka zeměpisu, která už nejednou Majdě tu sólo dvojku napsala. Majda neponechala nic náhodě- a sama se aktivně nechala přezkoušet, aby si jedničku pojistila...  achjo... říkám jí, že známky nejsou všechno!! ;-)
... takže Školu noci jsem prostě zakoupit musela, aby to bylo fér.

Martinka neuspěla s tím, že mě ohromovala historkami, co všechno děti za výzo dostanou. I na ni čekala "pouze" kniha. ;-)
Během prázdnin by měla prý alespoŇ jednu přečíst. Máme doma slušně zásobenou domácí knihovnu, a tak je občas těžké vybrat něco nového.

Tahle kniha z nakl. Paseka mi padla do oka- tedy spíš do ruky- tím, jak krásně je zpracovaná. Kvalitní papír, zajímavá grafická úprava...

..a co víc! Vzdadu ještě zkrácená hvězdně namluvená MP3verze!

Radost byla veliká. jsem ráda, že alespoŇ něco pozitivního po mně ty děti zdědily- mají rády knihy! :-)

A co jste dostávali za hezké vysvědčení vy?

Já mám dodnes schovanou knížku, kterou mi za první vysvědčení věnovala moje teta Růženka. Je samozřejmě s věnováním a já si dodnes vzpomínám, jak jsem se těšila na každou novou kapitolu o Aničce a líbil se mi název vesnice Cítov... no a dneska bydlím pár kroků od ulice Cítovská :-))

Tak hezké léto - nejlépe ve společnosti nějaké pěkné knihy!

Volba povolání mě asi zahubí

27.5.2011

Tato kapitola bude věnována Majdě. Bude to delší psaní, protože je toho hodně a protože úřady opět nezklamaly a zasáhly v pravý čas na správném místě. Jednou tu zazvoní paní Zubatá a Majdu nám sebere. Důvodů se jistě najde hned několik.

Majda končí 8.třídu, a tak za půl roku bude muset vyplnit přihlášku na nějakou SŠ. Samozřejmě jsme o tom mluvili hlavně s Majdou, pak spolu, pak já s kamarádkami, které mají k věci co říct, protože nás znají ... no prostě chci jen naznačit, že naše volba byla uvážená  a samozřejmě jsme se snažili zohlednit Majdino uplatnění na trhu práce.

Gympl jsme tedy zavrhli. jednak proto, že ona sama tam nechce kvůli matice, která ji silně nebaví a ač z ní má dobré známky, docela se s ní nadře; a hlavně proto, že gympl by ji předurčil k dalšímu studiu na VŠ. No a bude o to stát? Dovolí jí to její zdravotní stav? Zkoušková období mám za sebou, je to náročné pro zdravého jedince, natožpak pro někoho, kdo má dny, kdy je rád, že sedí.

 Na obchodku Majda taky nechtěla. O Jedličkově ústavu a jeho gymnáziu nechtěla ani slyšet (šla jsem to tam okouknout už loni v listopadu), zle mi vyčinila, aŤ si "do toho gheta jdu sama, ona že chce být mezi normálními..." - já to jen zkusila, aby byly jasně nastoleny všechny možnosti.

Faktem je, že ačkoli její integrace neprobíhá právě předpisově, ona je mezi svými zdravými vrstevníky šťastná. Nasměje se těm blbinám, co vyvádějí, je mnohdy udivená z drzostí, které předvádějí při hodinách... prostě užívá si běžný školní blázinec.

Ve škole mají od pololetí mně neznámý předmět: volba povolání.
Učebnice na něj není. Dostávají každou hodinu ofocených několik pracovních listů, z nichž mi některé přijdou komické (k fotce výčepního mají děti napsat, co dělá... tak tady se toho ale nabízí! :-)), jiné infantilní (to jsou ty s fotografiemi lidí při různých činnostech- a u pána v montérkách stojícího u rozestavěné zdi a haldy cihel je napsáno: zedník... )  a některé prostě zbytečné. No nic. Chápu, že děti by měly mít přehled o nabídce středních škol, ale troufám si říct, že puboši  v 21.století asi právě nejásají nad tímto způsobem výuky.

Při hodině si děti taky dělaly jakýsi test na PC, kde odpovídaly na otázky a program jim pak vypsal seznam povolání, co by připadala v úvahu. Můžete se otestovat i zpětně na http://www.occupationsguide.cz/cz/main/default.aspx

Pro zpestření výuky jim p.učitelka domluvila exkurzi na úřad práce. Vydali se hromadně do Domažlické ulice na Žižkově, kde nabízejí odborně vedené "besedy" k tomuto tématu.  Lituju, že jsem tam nebyla osobně a že celé vypravování mám jen zprostředkované Majdou a dvěma dospělými. Považuji ho tudíž za věrohodné a trvalo mi to celý týden, než jsem se oprostila od emocí a jsem schopná situaci popsat a glosovat.

První problém s vozíčkářem nastal údajně hned u výtahu. Vozík se do výtahu nevešel, tak osoba úřední Majdě radila, aŤ si najede pozadu. Tak jo. Majda do výtahu zacouvala. Výtah se však zavřel a odfrčel do 4.patra dřív, než stačila nastoupit asistentka. Dobrý adrenalin. Ve 4.patře na ni zírala jiná osoba úřední, která si výtah přivolala a chtěla nastoupit, ale nevešla se. Majda řekla, že potřebuje do 1.patra. Tak jí osoba úřední radila, že si musí zmáčknout jedničku :-)) Jojo, to se snadno řekne, ale těžko udělá... Majda tedy paní instruovala, že jí tlačítko musí zmáčknout ona - ještěže se holka alespoŇ domluví!!

Dojela do 1.patra. Tam už výukou pověřená osoba úřední vyšilovala, že mají zpoždění, ať koukají dělat, že už měli dávno začít. Nojo, když někdo zdržuje a  vozí se po budově výtahem sem a tam, to bych mu taky vyčinila!

Osoba úřední pravila dětem, že jim pustí videokazetu, načež omladina dostala záchvat smíchu. Videokazety považují za muzejní kousky, natožpak, když někdo v ruce třímá DVD a říká mu videokazeta. Paní ještě lamentovala, že se jí to snad povede...  a zdůraznila, že smích a nekázeŇ jiného druhu nestrpí ani minutu!!

DVD se podařilo uvést do chodu. Hurá! Jenže... promítal se film o povoláních, který už byl asi natočen před nějakou tou dobou- děti se řehtaly, co mají dotyčné osoby na sobě za oblečení a účesy... a pak si šly udělat stejný test na PC jako dělaly ve škole (???)

A nakonec byl pohovor s osobou úřední. Kdo nevěděl, co chce ve svém životě dělat, ten to schytal...no a kdo to věděl, ten dopadl snad ještě hůř.

Majda se pochlubila, že by chtěla jít na SŠ polygrafickou a dělat grafika. Osoba úřední při tom sdělení prý málem omdlela. Hbitě vyhrabala ilustrační (rozuměj historické) foto "grafika". Stál tam muž u jakéhosi stroje a vázal knihy.
Paní moudře pravila: "Děvenko, ale to není nic pro tebe! To ty nezvládneš."
Majda se bránila, že ona bude pracovat výhradně u PC, upravovat texty, pracovat s obrázky...
Osoba úřední ovšem věděla nejlíp, co je pro Majdu vhodné. Vyzvěděla studijní průměr a hned jí doporučila gymnázium v Jedličkově ústavu, kde jsou na "takové děti plně vybaveni"
Majda trvala na svém, že na gympl rozhodně nechce a do Jedle už teprv ne. Osoba úřední tedy přitvrdila: "A ty umíš pracovat s počítačem "
"Umim", řeklo drze moje poněkud zaskočené dítě.
"Ne si hrát. Jestli umíš třeba upravovat fotky!", smečovala osoba úřední
"Jo, umím"
Osoba úřední se nevzdávala. Prověřila školu a vytáhla další trumf z rukávu: "A víš, že ta škola je soukromá? Budou na to rodiče vůbec mít finance, aby tě drželi na škole?"

..aha, tak to jsme Majdě zapomněli zdůraznit. Prostě jsme nepovažovali za důležité zatěžovat ji starostí o rodinný rozpočet. Vzhledem k tomu, že je tolik věcí, které v životě nemůže, byli jsme rádi, že ji něco nadchlo tak, že se na to těší ... a už přes 10let spolupracujeme v případě potřeby s různými nadacemi- zkrátka závěrem: peníze jsou to poslední, co mě teď trápí. Až to bude aktuální,  budeme to řešit a jsem 100% přesvědčena, že osoba úřední nám nepřidá ani korunu- proč taky, když v Jedličkově ústavu by to bylo "zadarmo" ;-) ... no  osoba úřední si mohla připsat bod. Dostala Majdu! O financích opravdu neměla tuchy. Děkujeme za pomoc. S důvěrou se obrátíme.. až budeme mít málo starostí... už alespoň víme, kam!

Nacpala Majdě vizitku a leták, ať se rodiče ještě dojdou poradit....

Tak vážně nevím...

nechápu, z jakého titulu se ženská, která to dítě vidí poprvé a vůbec ho nezná, pustí do takové akce. I kdyby 100x měla pochybnosti, mohla přece Majdě předat vizitku a doporučit jí, aŤ zajde ještě jednou s rodiči... Ale kdepak. Pěkně holce ukážeme, kam patří. jakýpak že nechceš do Jedle- máš vozík, tak to je přece jasný ukazatel! Já to tady mám v kolonkách- tam, přesně patříš. Integrace?? Co to je? nějaká blbost, ne?

Takže celé naše martyrium, kdy od února řešíme konkrétní školu vyšla vniveč.

Tady přece vůbec nejde o to, že má dítě samé jedničky- šup s ním na gympl, když ono samo tam nechce!! Chce tvořit.  Baví ji výtvarka, má skvělé nápady, pracuje s PC, umí psát slohy, kreslit...  Proč nemůže jít na průmyslovku, mít tu nezbytnou maturitu- a získat specializaci, která ji bude bavit a když bude šikovná, jistě tu a tam nějakou zakázku získá - vždyť kdo dneska nepotřebuje vizitky, reklamní letáky, úpravy tiskovin (výročními zprávami počínaje a nejrůznějšími publikacemi konče...)  - tudy tedy vedly naše úvahy.

Nejsme rodiče, kteří lační po otitulovaném dítěti, není pro nás zárukou kvality množství vystudovaných škol... vzhledem ke zdravotním obtížím našeho dítěte nejedeme ani na výkon- co zvládne- z toho se radujeme, no a co ne, z toho se nezblázníme.  Oba máme povolání, která nás baví.  Je to jedna z mála věcí, které jsme v životě mohli ovlivnit, které jsou podle našich představ!!
Jsem v práci spokojená a neměnila bych. A co lidí mi to vymlouvalo!
Myslím, že ani naši nebyli zrovna nadšeni... Jsem ale vděčná za to, že na mě nevyvíjeli žádný nátlak a nechali mě volně dýchat.

U Majdy pro nás bylo důležité  i to, že se jí ve škole náramně líbilo, pan ředitel (mimochodem vystudovaný speciální pedagog) předvedl práce svých studentů, skvělé technické vybavení školy (Wlk kulil oči na ty obří monitory a nadupané počítače). Majda byla nadšená a my měli dobrý pocit z toho, že jednou třeba nebude jen doma "na invalidním důchodu", ale že pro její pocity bude dobré i to, že "něco umí", že může i trochu pracovat.

Tak jsme to ještě doma s Majdou znovu rozebrali... Majdu ujistili, že pokud se jí škola líbí, nebudeme ji cpát nikam jinam jen proto, že má samé jedničky (ehm, jaká by asi byla přirozená reakce, když zjistím, že dobrý průměr je to, co mibrání jít tam, kam chci... napadá mě velmi jednoduché řešení) ... no a paní učitelky volby povolání se přípežitostně zeptám, jaký smysl měla ta celá akce. Pominu-li fakt, že tím děti zaplácly celé dopoledne. Takovou besedu by přece učitel daného předmětu mohl zvládnout sám- zná děti nejlíp. A já jako rodič bych svoje dítě na takovou akci vůbec nevyslala, kdybych předem věděla, že se tam povede tak erudovaný pohovor.

 Není nad nevyžádanou radu! Ta z úst odborníka  vždy potěší!