Předpověď počasí graficky

2017

Máme rádi adrenalin vybírání dovolené na poslední chvíli. Dřív jsme museli- s ohledem na rychle se měnící zdravotní stav členů posádky. Teď už spíš ze zvyku.  

Letošní předpověď počasí na výlet do hor není nicmoc. Opakují se tam ponejvíce symboly šedých mraků, z nichž se pokaždé sype něco jiného. 

Co tedy ale bude padat v případě dvou vykřičníků a jednoho kosočtverce, to tedy nechci zažít ;-) 
Doufám, že na baru nic padat nebude :-)




Dvacet let

3.2.2017

Jak je vše relativní.

Před dvaceti lety se pro mne třetí únorový den stal tím nejvýznamnějším v životě- narodila se mi první dcera. Doposud nepoznané rozměry radosti a štěstí, romantické pohledy z okna porodnice na starobylé hradby Vyšehradu, kde se procházely výpravy turistů, kteří fotili, co se dalo, ale vůbec netušili, jaké zázraky se dějí za zdmi budovy, kterou obcházeli kolem dokola.

Psal se rok 1997 a mobily a digitály ještě nebyly běžnou součástí našeho života. Na fotky se čekalo několik dní- nebo za expresní příplatek několik hodin. Výměna informací s okolním světem probíhala pouze prostřednictvím telefonního automatu, který byl soustavně v obležení, protože všechny maminky potřebovaly světu sdělit, že jejich miminko je krásné a že se jim dobře daří. Bylo období chřipkové epidemie a do porodnice nesměly návštěvy.
Bylo pondělí a shodou okolností zrovna jako letos pololetní prázdniny. Měla jsem spát a odpočívat. Za ten den mi to řeklo několik lidí- doktoři, sestry- všichni byli zajedno. Jenže mně se vůbec nechtělo. Nešlo to. Taková událost a já bych to měla zaspat!

Po obědě sestra přinesla na pokoj dva uzlíky v bílých plátěných zavinovačkách. Jeden s klukem Danielem - pro mou spolubydlící a druhý s holkou Madlenkou- ten byl pro mě.
Sestra se jala vyškolit nás, jak se miminko myje a jak ho správně krmit. Šlo nám to strašně a chvílemi to i vypadalo, že  dětičky tu naši láskyplnou péči nemjí šanci přežít a že nechat je špinavé a hladové by jim mohlo prodloužit život. ;-) Sestra byla ale trpělivá, měla pochopení a docela vtipně s námi rozprávěla. Po této etudě zas děti sbalila a hodlala je odnést. Pravila, že máme spát, protože pak toho moc nenaspíme, tak ať si užíváme. Dětiček si prý užijeme, až nás to bude mrzet... Ale nechala se uprosit, že se může stavit i přes ten zákaz návštěv tatínek, aby se podíval, co se mu vlastně vylíhlo :-)

Odpoledne nám ten slavnostní den zkazila zpráva o tom, že autor nepřekonatelných Slavností sněženek, Sběrných surovostí, Postřižin a dalších úžasností zemřel. Udělal to samozřejmě originálně a dodnes se neví, zda z okna ortopedické kliniky vypadl, když krmil holuby, nebo zda se pro něj byl život už tak nesnesitelný, že se rozhodl jej ukončit svépomocí. Moje spolubydlící byla knihovnicí, takže se s ní moc dobře povídalo o knížkách a o všem možném. Bylo nám spolu celý ten týden moc fajn.

Ten den byl tak zvláštní a emocemi úplně přeplácaný.

Je neuvěřitelné, jak si některé dny člověk pamatuje do detailu - co dělal, co měl na sobě, kdo volala, co říkal...  Dneska jsem se v těch vzpomínkách rochnila docela s chutí.
Venku bylo nevlídno. Smog se dal pomalu ukusovat a nebylo vidět dál než na pár metrů. I tak jsem se vydala na hřbitov- alespoň symbolicky předat Majdě kytku. Popáté.


Mám ráda české hory, ale...

28.1.2017

Poslední týdny je Praha zahalena do smogového závoje, a tak utíkáme před smogem alespoň naotočku do Jizerských hor, kam to máme relativně blízko.

Báli jsme se, že stejný nápad dostane spousta lidí a u vleku budou fronty, a tak jsme zvolili malé středisko Černá říčka. Po hodině jízdy jsme začali stoupat do hor. Zakalený obzor se rozjasnil modrou oblohou a ostré slunce nutilo mhouřit oči.

Parkoviště přímo pod sjezdovkou poskytuje návštěvníkům své služby zdarma. U vleku je přiměřená fronta, netrvá to ani 5minut a zaháknutína kovové tyči se šineme pěkně na vrchol kopce, odkud lze sjet buď mírnější modrou sjezdovkou, která se větví na dvě trasy- a nebo příkřejší červenou, která se po pár metrech taky rozdvojuje. Celé "kolečko"- vyjet nahoru a sjet zabere tak 10-15minut. 

Nádherné výhledy do krajiny, pár dřevěných chalup je zanořeno do stráně přímo na sjezdovce. Asi to není úplně pohodové chalupaření, když vám kolem oken ze všech stran od rána do večera sviští snowborďáci a lyžníci.


Co mě ale docela udivilo, byla absence záchranných sítí a molitanových nárazníků na stromech a sloupech, které jsou součástí sjezdovky. ne každý lyžař má svoje zbraně pod kontrolou, nehledě na to, že jsou tam skupiny dětí na lyžařském výcviku. 

U výstupu z vleku je cedule, která upozorňuje lyžaře, že nemají vjíždět do lesa. 

 


Podél sjezdovky není jediná síť. Takže pokud se to někomu hodně rozjede, má šanci vyletět nejen do lesa, ale v dolní části se může smočit i v potoce, přičemž může být ještě doslova a dopísmene ošlehán větvěmi stromů. 

 


To, že se někde nějaké sjezdovky kříží, na to si musíte přijít sami. Žádné výsražné cedule se nekonají. Dost mě to překvapilo, zejména poté, co od začátku letošního roku médii proběhlo několik zpráv o smrtelných úrazech způsobených právě tím vyjetím z trasy. 

         Pokud se setkáte se stromem nebo veřejným sloupem, pak bude mít podobu hodně tvrdého nárazu do dřeva či betonu.
Přístup Italů a Rakušáků je ke stejnému problému dost rozdílný... 


V cílové stanici je příjemný bufet, kde mají širokou nabídku teplých i chlazených nápojů a takové ty dobroty, bez nichž by se dětem špatně lyžovalo- párek v rohlíku, hranolky, malinovka ;-) 
Baví mě číst si tam všechny ty cedule a poučení - o účtenkách , EET, dobrotách... ;-)
No a po občerstvení vzhůru zpět do smogového ráje :-(
 

Flákači

24.1.2017

Moderní doba si žádá lidi vzdělané (rozuměj otitulované), flexibilní a nevímjaké.
Ale k čemu tohle všechno, když jedinec pozbyl posledních záblesků tzv. selského rozumu?

Přístup k plnění úkolů máme každý svůj vlastní. Někoho těší zvládnuté množství, přičemž kvalita zůstává opomíjena, jiný se plichtí s úkolem tak, aby dosáhl maximální dokonalosti, ale zas toho moc nestihne- další zas všechno rozvrtá, ale nic nedodělá a chudák ten, kdo pak musí vše dotahovat...

Jestli něco nesnáším, pak je to práce odfláknutá. Jsou obory, kde to vadí víc (třeba ty lékařské) no a i ty, kde "nejde o život", ale dotyčný výsledek bude někomu v cestě překážet, nebo mu jinak život otravovat.

Nemám pochopení pro scénky typu: kolega dostane za úkol doupravit text článku (pouze doupravit- ne vytvořit!!), a poté jej zvěřejnit na webu- že se text na webu objeví i s poznámkami typu: doplň zde číslo účtu organizace, vlož fotku...  a aniž by se podíval, cože to dal na odiv světu, už mizí ze dveří kanceláře, protože dítě jede na hory, a tak je třeba ještě doběhnout dokoupit potřebné vybavení.

Asi není úplně standardní, že štítky s inventárními čísly  jistá paní učitelka (vzdělání u této profese  vyžaduje zákon!!) nalepí přímo na prvek, který měl původně budovu školy zdobit...



A fascinuje mě, že někdo převezme ( a patrně i zaplatí) práci, kdy je výsledkem výměny vodovodní baterie  to, že si nikdo neumyje ruce, aniž by ho přitom nepřivřelo okno.... neb při výměně vodovodní baterie patrně panovalo horké léto a špaletová okna byla dokořán. Jaké překvapení, že v zimě nejdou zavřít, protože tam překáží právě onen druh baterie...




 Založila jsem si ve své fotogalerii novou složku: "Flákači". Mám takové tušení, že v ní tyto exempláře nezůstanou samy.

Občas člověku něco ulítne, ale mělo by to mít nějaký jiný důvod, než to, že je na první pohled patrné, že to zkrátka jen pořádně odfláknul. (slovo ODBYL by sice splňovalo normu spisovného jazyka, ale zas by nevystihovalo plně podstatu věci).

Bez Jana Borny

17.1.2017


Moje oblíbené Divadlo v Dlouhé je od dnešního dne bez úžasného režiséra Jana Borny. Život mu zkrátila nemoc, s níž dlouho a obdivuhodně bojoval. 

Je mi to líto. Odešel člověk, který budil můj obdiv. Tím, jak přijal svoji závažnou diagnózu, tím, jak divákům servíroval hry, tím, jak své postřehy zapisoval do veršů...

K posledním narozeninám jsem od Wlka dostala čtyři Bornovy básnické sbírky.
Jsou nádherné. Nejen tím, co je v nich psáno, ale doprovázejí je ilustrace Jaroslava Milfajta - k nahlédnutí zde:





Novoroční rozjímání

leden 2017

Nová číslovka v letopočtu má tu magickou moc, že lidi sami sobě začnou slibovat zázraky- ponejvíce v oblasti polepšení svého já. ;-) 
Ne že bych to nepotřebovala, ale zase se už znám tak dlouho, že vím, že když si něco umanu, může být spouštěčem klidně i tropický červencový den s datem zcela neatraktivním. A naopak: když něco systematicky odsouvám, nepřiměje mě k tomu ani onen první nadějeplný den roku nového. 

Při hodnocení roku starého se vždycky najde něco, na co by člověk radši zapomněl, ale... Někdy je dobré si svoje neúspěchy či horké chvilky uchovat v paměti s nadějí, že budou v podobných situacích v budoucnu fungovat jako kontrolky na palubní desce auta, které taky s předstihem hlásí, že dochází benzín či že je třeba objednat se do servisu, aby nebyl malér. 

Každopádně za sebe děkuji roku starému za to, že se dal přežít :-) Že všechny nemoci, které navštívily naši rodinu, byly léčitelné (i ta natřikrát zlámaná noha babičky srostla, jak měla) a Martinčina záhadná alergie bude nadále zkoumána - ale věřím, že si moderní medicína poradí alespoň nějakou užitečnou radou (jakože třeba doma máme víc uklízet a nebo vymýtit domácí zvířata) ;-)

Zážitků a poznávání bylo dosti. Všechny výlety přinesly očekávané radosti i relax. Složky v počítači jsou naplněny fotkami, které "jednou" určitě protřídím (to ale nevím, jaké datum bude muset nastat, aby mě motivovalo ;-) ) 

V práci jsem udělala několik kroků, které nebyly úplně populární, nicméně dovednost "vymezit se" a "nesnažit se vyhovět každému"  je třeba natrénovat, aby to člověka nesemlelo.

Potkala jsem spoustu zajímavých lidí, kdy jsem si obdivně řekla, že bych chtěla mít některé z jejich dovedností či vlastností a byli pro mne inspirací. 

No a samozřejmě bylo i pár těch, kteří mě svými činy přesvědčili o tom, že s jejich morálem to není tak, jak se na první pohled zdálo. Ale i to je třeba. 

Rozhodně není mým cílem potkávat v životě samé sluníčkové tváře, které s nadšením budou plnit vše dohodnuté. Ale míň pletichů a víc objektivity při jednáních všeho druhu a vždycky si najít těch pár vteřin na "slušnost"- to bych tedy uvítala celoplošně.  Jenže vím, že je to utopie, že tohle se ani s novým letopočtem nezmění, a tak si přeju, abych tohle vždycky uměla překročit s dostatečným nadhledem a nevěnovala tomu ve své mysli víc času, než je třeba. 

Chci být i letos co nejvíce obklopena těmi, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem. Budu se snažit být jim dobrou společnicí a už teď se těším na všechna setkání a společné akce :-) 

 A už teď mám v diáři napsáno, že 31.12.2017 v 11hodin mám společný silvestrovský oběd!! 



Silvestrovské rituály

31.12.2016

Poslední den v roce nehodlám předstírat nějaké extrémní veselí. Raduju se průběžně a spát chodím tak pozdě, že mám slivestrů během roku asitak 360 :-) 

Nicméně máme spoustu přátel, s nimiž je nám dobře, takže když se delší dobu nevidíme, vždycky někdo zorganizuje nějakou akci, abychom měli důvod se vidět. Je fajn, že se v tom střídáme, alespoň jsou to akce různé.

Asi před třemi lety jsme zavedli tradici společného silvestrovského oběda v naší oblíběné čínské restauraci. Číňani naše Vánoce moc neprožívají, protože je to období, kdy se každý Čech cpe doma u televize a jejich restaurace zeje prázdnotou, takže jsme personálem obletováni s úsměvem. 

Venku bylo zvláštně mrazivo, a tak zmrzlá mlha vytvářela krásné přírodní obrazy.



 My Wlci ještě zpravidla chodíme poslední prosincový den do divadla. Představení bývají veselá a herci obvykle přidají nějakou tu legraci. Čas příjemně uplyne, takže něco běží v televizi (letos to byl skvělý Cimrman) a nebo se něco hraje (společenských her máme tolik, že už se nám domů nevejde ani cestovní balení Člevěčenezlobse ;-) )

Večer se šlo do divadla!  těšili jsme se všichni, protože to byla derniéry rozverné italské hry "Lhář"


 Jan Vondráček v hlavní roli si to užíval- stejně jako všichni jeho kolegové. 



A pak noční tramvají domů. Do půlnočního přípitku zbývaly necelé dvě hodiny. 

Tak snad bude nový rok s magickou sedmičkou v letopočtu příznivý ;-)  


Odfláknuté Vánoce ;-)

28.12.2016

Jsme kulturní maiaci :-)

Opravdu chodíme rádi a velice často na nejrůznější akce - divadla, kina, koncerty... A některé kousky jsme si oblíbili natolik, že je navštěvujeme pravidelně.

Milovníci Divadla v Dlouhé jistě vědí, že se vyplatí v čase adventním počíhat si v předprodeji na vstupenky na představení "Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka". Představení je označováno jako "rodinné", což pro mne není úplně dobré znamení. Občas se rodinná představení utápějí v tom, že to jsou takové "slátaniny", aby si každý našel něco, ale toto představení je prostě skvělé! Poetický příběh vypráví o pětiletém Pavlíkovi, který se roztržitému tatínkovi ztratil v Praze, když je maminka vyslala pro vánoční stromeček. Představení vtipné, plné písniček a krásných gagů, kdy se opravdu mohou smát všichni bez rozdílu věku. 

Použité techniky, kostýmy, herecké výkony, ... všechno člověk musí obdivovat a být doslova nadšen. Moje hodnocení určitě 100%. není co vytknout! ;-)





Loni jsem ale předprodej proměškala a Martina, když rozbalila všechny dárky, smutně konstatovala: "A na Pavlíka nepůjdem?" (obvykle bývají ve větvích stromečku schované i dárky v podobě vstupenek na kulturu)
Musela jsme smutně souhlasit, že je to tak. Lístky na Pavlíka prostě nejsou k mání. 
"Hm, tak to tedy jsou pěkně odfláknutý Vánoce...", shrnula to kriticky.

Takže letos jsem měla v diáři pěkně zapsáno, kdy je třeba mít se napozoru, aby vstupenek bylo akorát- a podařilo se! 3dny před koncem roku jsme už asi posedmé usedli do červených plyšových sedadel, abychom sledovali Pavlíkovy příhody a bylo nám líto, když Pavlík zahlásil: "A ztrácejte se jen v nejnutnějších případech!", protože jsme věděli, že je konec a že se s ním zase rok neuvidíme :-)

Čas vánoční

prosinec 2016

Nezanevřela jsem na něj, ačkoli je spousta lidí, kteří mají dojem, že ho protruchlíme a prosmutníme. My na své nebožtíky myslíme, ale musíme se spíš věnovat těm živým, protože si moc neumím představit, s čím by moje dítě kráčelo do života- tedy skromně předpokládám, že třeba sama bude mít nějakou rodinu a měla by si do ní přinést "své tradice". 

Předvánoční čas je plný setkávání a taky plný koncertů. Sice si každoročně slibuju, že to musím nějak omezit, ale ono to nejde ;-) A protože se za ty roky znám, nakupuju dárky od léta. Svědomitě si píšu seznam - vlastně si i během roku zapisuju, co by se komu mohlo hodit- to třeba když se zmíní, že se mu něco líbí, nebo že "je škoda za to vyhazovat prachy"- to je přesně sousto pro mne! :-) 
Postupem věku bych měla přidat i kolonku, kamže jsem ten poklad ukryla. Jsem tak důmyslná, že občas sama sobě nachystám zapeklitou bojovku. 

Vánoční trhy v Praze patří podle novinářů mezi nejkrásnější turistické atrakce na světě. Kdo má srovnání z let minulých, musí hlavou přikyvovat. Škoda, že nepadá sníh. Pro Pražáky sice pohroma, ale na ty Vánoce nám to pan Lada tak vsugeroval, že když není, pořád ho vyhlížíme.


Martina nic neponechala náhodě. Psaní Ježíškovi už nazývá tak, aby to bylo COOL- tedy wish list. Trvám na nemoderním označení a dožaduju se "dopisu Ježíškovi". Pro jistotu ho 2x přepsala- něco umazala, něco jiného zas přidala... Denně se raduje, že zas ubyl jeden den a čekání je tím pádem kratší.

Na Štědrý den  chodívám do kostela pro betlémské světlo. Betlém v kostele sv. Klimenta v Odoleně Vodě je nádherný.



 

Štědrý den přežili všichni- až na kapra. Radost z dárků se dostavila, žádná pohroma se naštěstí nedostavila a betlémské světlo nechybělo na svátečním stole.


Školení a semináře

 2.12. 2016

Na některá školení či semináře se těším.  Občas sama musím nějakou prezentaci taky připravit, a tak se ráda nechám inspirovat. Vzhledem k neustálé časové tísni si pečlivě vybírám a zvažuju, jestli chci obětovat svůj čas a peníze právě za daný kus. Vzdělávacích agentur je celá řada. V podstatě by se dalo přecházet z jedné do druhé a člověk by měl program na celý rok. 

Některé semináře jsou akreditované, což zdaleka neznamená, že jsou kvalitní. Už mám v zážitcích i to, že přednášející si během přednášky vyřídí dva soukromé telefonáty, přičemž plynule přechází z hovoru do přednášení, někteří návštěvníci už nemají místo k sezení, což nikoho z organizátorů nevybudilo k žádné záchranné akci; jiný lektor zas dokáže dokonale ignorovat potřeby cílové skupiny a vezme to, co má připravené "univerzálně"- čas pak plyne všelijak a on v závěru oznámí, že měl jiné plány- no a posluchači mu v podstatě zkazili přednášku... 
Z takových přednášek se musí odejít nejpozději při obědové pauze s jasným výsledkem: "Sem už nikdy!" 

Paní  PhDr. Marta Boučková, která přednášela o syndromu vyhoření, patřila do skupiny lektorek, kde i v pátek ve 4hodiny odpoledne sedíte a hltáte každou její větu, protože nic není řečeno zbytečně; prezentace pečlivě připravena. 

Vyhoření je moderní pojem pro dnešní stres-svět. Údajně je příčinou vyhoření neúměrné očekávání- tedy to, které reálně nelze splnit. 

Své vystoupení uvedla sloganem: Vyhořet může jen ten, kdo byl zapálen a hořel. 

No a pak už se rozebíralo, jaké jsme "typy" a co dělat, aby nás vyhoření nedohnalo. Nechyběly samozřejmě cvičné psychotestíky pro oživení.











A protože to bylo poslední letošní školení, servírovalo se "sváteční" občerstvení. Ale to byl příjemný bonus, tady se dalo pohodlně vydržet do konce i bez úplatků ;-)