Nejoriginálnější dárek

18.9.2015

Letos v září se z mého pana Wlka stal půlstoletý stařík :-) 
Slavíme vehementně, rádi a hodláme v tom pokračovat celý měsíc.

Gratulanti řeší dary ponejvíce se mnou, takže všechna "sousoší s jeleny" jsou snad zažehnána ;-)  Ti, kteří chtějí překvapit i mne, nakupují samostatně. 

Včera přišel Wlkovi balík z Moravy. Velká krabice byla pečlivě zabalená v černé fólii. Sotva Wlk dorazil domů, zvědavě balík oblížel a začal rozbalovat. Po chvíli přišel s tím, že balík je nějaký mokrý. 
"Jak mokrý, když byl celý zabalený v igelitu?", oponovala jsem.
"No, on je taknějak mokrý uvnitř", nedůvěřivě konstatoval příjemce.
Velká papírová bedna byla pečlivě vycpána bublinkovým igelitem, do něhož byla zasazena krásná společenská hra PUERTO RICO, přičemž spodní díl byl úplně mokrý, a na vrchu leželo nádherné přání s motivy kreslených koček. To bylo zcela suché.
Po chvilce zkoumání bylo jasné co se stalo... ono to vlhko totiž mělo i pachovou stopu- a my dobře víme, že odesílatelé jsou  zároveň i chovateli dvou koček- čili v tomto případě  viníků onoho zvlhnutí. Než odesilatel stačil balík zapáskovat, stihla tam některé šelma kočičí ještě něco přidat :-)

Dostali jsme s Wlkem  záchvat smíchu. Tekly nám slzy a jedna "vtipná" hláška stíhala druhou. Vůbec jsme nemohli přestat. 
Krabici jsme hodili na chodbu, kde ji začal lustrovat náš kocour. Byl jak magnet. Vůbec se nechtěl odtrhnout, protože- jako každá kočka - krabice miluje- no a když jsou navíc ještě označkované... ;-)

 

My jsme se předháněli v tom, jak to našim přátelům sdělíme. Asi by se slušelo zahrát si na diplomaty a dělat, že se nic nestalo... Poděkovat za dárek a zahrát vše do autu. Jenže to by pak celá historka navěky musela zůstat v utajení a já miluju věci s příběhem! 

Navíc jsme se shodli v tom, že jsme vlastně  utrpěli morální újmu: to, že Moraváci mají na Pražáky spadeno, to je všeobecně známé, ale že až takhle! To tedy bylo přes čáru! jakoby D1 nebyla dostatečnou mstou!! :-)) 

Večer jsem tedy nelenila a došlo na telefonní hovor. Ihned po poděkování za dar jsem zahájila výslech ve stylu: "Přivěďte kuchaře, co polévku vařili..." - tedy: "Kdo byl přítomen při vypravování zásilky z domu?"

Dárkyně okamžitě začala podezírat vlastní děti- cože provedly. Já na to, že děti to asi nebyly. Tak na druhý pokus už bylo slyšet jen:"Ježiš, kočky. Že ony se tam vys... "

Já na to, že nevys... to druhé zvládly bezvadně"

Následovaly opět výbuchy smíchu. Jak na Moravě, tak v Praze bylo veselo, protože tohle prostě nevymyslíš! Vzájemně jsme si schválili autorská práva na publikování této příhody, přičemž jsem byla protistranou škodolibě upozorněna na fakt, že za pár dní se budou slavit i moje narozeniny, čímž mě humor lehce přešel a rozhodně žádné zásilky nepřejímám!! A z Moravy už vůbec ne! Jedno vítězství o nejoriginálnější dárek jim přece musí stačit! 

-----------------------------------------------------------

Asi změním své životní motto: Daruj zážitek! na Daruj příběh! :-)) ...a to se pak teprv budou dít věci!! 

Letní čtení

26.8.2013

 Tenhle příspěvek bude o tom, jak šelma kočičí zotročila nezkrotnou babičku ;-) a taky trochu o knihách :-)

Na úvod by bylo dobré připomenout, že miluju kočky :-) Jednoho kočičáka jsem si pořídila domů. Je to samozřejmě už kočičák několikátý. Kočky mají sice devět životů, ale ne tak dlouhých, aby pokryly život lidský :-(

Tenhle  je ovšem první ušlechtilý. Britský červený kocour. Návštěvy ho různě urážejí posměšnými názvy typu-zrzek, zrzoun, Garfield ... ale jemu je to jedno, on dobře ví, že tady je pánem on - Tobin.

Tenhle kocour si docela zotročil naši babičku, která je proslulá tím, že neposlouchá ani ty, které by měla ;-).
Babička si pěkně odpoledne sedla ke stolu a hodlala si číst. Tobin ovšem uznal, že je doba vhodná na mazlení a vysápal se babičce na klín a lísal se, až z toho usnul. Babičce přímo na rozevřené knize. Překvapila jsem je zrovna v tomto okamžiku... Babička si stěžovala, že nemůže číst, protože nemůže otáčet stránky, aby ho nevzbudila :-))

Mně se to náramně  hodilo, protože městská knihovna zrovna vypsala fotosoutěž, kdy se mají posílat fotky, jak kdo (a kde) v létě čte ;-) Soutěž trvá do konce srpna, takže se lze aktivně zapojit :-)

Já doufám, že Tobin vyhraje alespoň knihu- a babička mu ji bude předčítat ;-)

 

Korfské kočky

20.6.2012

 Měl-li by někde na zemi být kočičí ráj, pak by to jistě bylo v Řecku. Kočky se v Řecku vyskytují na každém kroku. Během horkého dne hledají stín a polehávají u odstavených motocyklů či pod koly zaparkovaných aut,  nepohrdnou ani poležením na pod stolkem či na židli v taverně.

Nikdo je nevyhání, nikdo se na ně nezlobí. Všichni je tolerují, což asi alergiky nijak zvlášť nepotěší, ale srdce kočkofila zajásá ;-)....  turisti jim nosí zbytky z hotelových kuchyní. Některé kočky nevypadají zrovna exkluzivně- inu pouliční život by na kráse nepřidal asi nikomu z nás ;-)

Navečer, když slunce už nepálí, vyhřívají se na schodech a chodnících, z nichž ještě v pozdních večerních hodinách teplo přímo sálá.

 

 Jsou si vzájemně oporou :-)

 V obchodě si schrupnou pěkně ve stínu pod regálem ....

Rády se dívají na svět z výšky...

...a někdy jsou dobře maskované!

K odpočinku lze využít i anatomicky tvarovanou střechu ;-)

...a zde je důkaz, že ani na hřbitově nemusí být odpočinek vždy tím posledním ;-)

O řeckých kočkách už víme, že nejsou vybíravé- žerou vše. Víme, že je potěší kočičí krmení a byly doby, kdy Majda trvala na tom, že do kufru přidáme i pytel kočičích granulí - takže váhový limit zavazadel byl vždy bezezbytku využit.  Zjistili jsme, že řecky se kočce říká "gáta" a že se na ni volá "pss pss".
Na kočky se do Řecka vždy těšíme úplně stejně jako na kýčovitá modro-bílá zátiší, západy slunce za  obzorem a průzračné moře. 

Vánoční kočičí žertování

24.12.2011

Tobin se na Vánoce taky těší. On se totiž těší na všechny akce spojené s chystáním většího množství jídla, protože jak správně předpokládá- čím víc se chystá, tím víc zbyde ;-)

Je to svérázná kočičí povaha. Nenechá si nic vnutit, poslouchá velmi neochotně. Má své jasné představy o tom, jak to bude v naší domácnosti vypadat, a nehodlá je měnit jentak.

Vánoční svátky přijela do Čech slavit i mezinárodní sekce naší rodiny. Dům je tedy plný lidí a je tu rušno téměř nonstop- žije to tu i v noci :-)

Tobin návštěvníky pěkně "vyškolil". Jednou v noci- cca ve 3h. ráno - šel J. na WC. Neprozřetelně nechal otevřené dveře do ložnice. Tobin využil této nepozornosti a ihned vyhřátý pelíšek obydlel. Když se po chvíli J. hodlal vrátit, aby pokračoval ve spánku, Tobin se jal bojovat! Syčel, prskal- a rozhodně neměl v úmyslu vzdát se bez boje. Chvíli to vypadalo tak, že J. stráví dlouhý zbytek noci v obýváku v křesle- a pěkně vyčká, až kocour dostane chuť na snídani, a lože opustí. :-) Nakonec se nějak dohodli.
J. skočil do postele a pečlivě za sebou zavřel :-))

Celodenní šichta- hlídání kapra a jeho příprava - Tobina zmohly natolik, že ke stolu ani neusedl. Obdržel sice místo s jmenovkou, ale usnul dřív, než se začalo servírovat.

Tak hezké Vánoce, ať  už  má vaše vánoční pohoda  jakoukoli podobu :-)

Peřinofil

30.10.2011

Neznám nikoho jiného, komu by moje peřiny slušely víc.... ;-)

Peřiny mého čtyřnohého prince přitahují magickou silou... :-)

Tobin slaví narozeniny!

23.5.2011

Naše májové koťáko slaví první narozeniny. A protože je to pravý rozmazlenec a miláček všech, nachystali jsme pro něj i dárky :-)

Děti mu vyrobily dort.
Tobin zastává názor, že není nad kus dobrého žvance a ničím jiným ho člověk nepotěší víc, než když mu něco pošle do bříška.

Tobin celý výrobní proces pozoroval a hlasitě při tom řval. Aby měl lepší přehled, vyskočil si na odpadkový koš a krk natahoval jak žirafa.

Pak se snažil uprosit Majdu o nějaký ten kousek na ochutnávku, takže chvílemi obsluhoval i ovladač vozíku ;-)

Výsledné dílo vypadalo takto:

Tobin byl šťasten. Dort  během několika minut zmizel v jeho útrobách.

Už s námi bydlí 9měsíců. Je to kočičí osobnost. Rozhodně se nehodlá nikomu a ničemu podřizovat!
Mazlit chodí pouze v případě vlastní potřeby.
Jakmile necháme jídlo bez dozoru, riskujeme, že o něj přijdeme.
Ocásek nosí pěkně nahoru. Tedy on má luxusní ocásek-spíš takové boa! :-)

Majda studuje odborné knihy a myslím, že by mohla zastávat funkci kočičího psychologa :-) Všechno ví, přesně popíše, proč se Tobin zachoval právě tak a ne jinak...

Tobina   máme rádi, naše domácnost by bez kočky byla zkrátka neúplná....  i když někdy nás ta potvora anglická nakrátko střižená pěkně terorizuje ;-)

Gouda

6.5.2011

V pátek večer jsem se vydala na nákup do Tesca. Akce několik dní odkládaná už dalšího odkladu nesnesla. Na neděli připadly babiččiny narozeniny, a tak bylo nezbytně nutné nashromáždit nějaké to materiálno, aby duše oslavenkyně byla potěšena. Materiálno jsem nashromáždila do několika tašek. Prošla spoustu obchodů, v DATARTU s prodavačem probrala asi 4 typy webkamer, abych babičce splnila přání (IT neměl čas, sleduje v TV MS v hokeji...) a koupila tu nej nej...

... a odebrala se do potravin, abych doplnila zásoby alkoholu a jiných nezbytností... Miluju sýry. Koupila jsem si k pozdní večeři dvacetidekovou kostku goudy a těšila se, jak si naleju dvě deci vína a dám si sýrový talíř.

Domů jsem dojela až někdy kolem půl desáté večer. Tašek bylo tolik, že jsem je musela z auta do předsíně nosit po částech.

Když jsem ale v kuchyni vše vybalila, balíček sýra jsem nenašla. Došla jsem dolů do chodby, jestli někde nevypadl- ale nic jsem nenašla. Zkontrolovala jsem ekotašky, které mají někdy tendece rozkládat se už cestou z obchodu- ale i ty byly celistvé. Tak jsem pojala podezření, že mi sýr vypadl někde v autě, nebo že jsem ho nechala omylem v nákupním vozíku. Achjo. To je to, že nic nedělám v klidu, pořád pospíchám- to mám za to!

Můj sýrový talíř se tedy musel obejít bez goudy :-( 

O hodinu později volá z přízemí babička: "Proč jsi mi ten sýr hodila na zem?? Děda ho neviděl a asi na něj šlápnul, je nějaký pochroumaný.."

Po přezkoumání sýra bylo jasné, že na sýr nikdo nešlápl, ale že se  sýra se zmocnil Tobin. Zatímco já vynášela tašky z auta, Tobin raboval v těch, co byly bez dozoru v předsíni. Šel po čichu- na jisto. Sýry má rád. Goudu drapnul jistě s nadšením a odvlekl k babičce do kuchyně. Tam ji v klidu rozbalil z ochranné folie a pochutnal si...

...asi takhle

Ten kocour nás jednou sežere!
Ještě jsme neobjevili věc, kterou by nepozřel. Snad jen to víno a kávu nepije.... zatím!!
:-)

Kočičiny kocoura Tobina

7.3.2011

Náš kocourek s námi bydlí už půl roku. Za ty měsíce se dokonale naučil využívat všech požitků, které naše domácnost nabízí. Na každého člena rodiny něco platí, on jediný má perfektně zmapováno, co to je.

Za nejdůležitější úkol považuje hlídání své misky. Jakmile se něco kolem šustne, už letí a vymňoukává, aby dvojnožec nedělal cavyky a koukal něco nasypat. Bere všechno. A když si někdo svůj naservírovaný talíř nehlídá, Tobin neváhá a udělá mu z něj dietní porci.
O tom by asi nejvíc mohl vyprávět děda. Tobin s ním rozehrál (dle mého dost nebezpečnou) hru ;-)
Zatímco si chystá   jídlo, Tobin se maximálně soustředí na to, jak dědu okrást. Téměř pokaždé se mu to podaří. Nedávno švihnul  dědovi z talíře plátek knedlíku a už s ním upaloval po schodech nahoru do pelíšku. Děda se nemohl dopočítat a kdybychom krádež nenahlásili, byl si jist, že si místo pěti nandal jen čtyři. Stejnětak když si ráno mazal housku. Připravil si plátky šunky- a najednou zjistil, že mu jeden přebývá. Tobin si pro jednu máslem mazanou houstičku sáhl a odtáhl si ji do úkrytu. Zlodějnu provozuje i s plným břichem- dožere misku- a už šmejdí, co by kde uzmul. Pokud k nám přijde návštěva a dostane něco ke kávě, je důrazně upozorněna, aby si to urychleně snědla, nebo aby si talířek bedlivě střežila :-)

Nejvíc ovšem zlobí babičku. Denně jí rozhází v koupelně všechny lahvičky se šampony a vším možným, co tak běžně v koupelnách na okraji vany stává. Pohlavkuje lahvičky packami a s radostí v oku sleduje, jak dopadají na dno vany.

Vyvrcholilo to tím, když si Tobin zahrál na bankovního lupiče, zmocnil  se babiččiny bankovní karty a zkoušel, jestli náhodou taky není jedlá. :-)

Nebyla. 

Babička zatím odolává pokušení ho zabít, ale mnohdy mu nepěkně vyhrožuje. :-)

S příchodem jara se v Tobinovi probudily hormony. Je mu přesně devět a půl měsíce a začal si značit své teritorium. Kočkoznalcům nemusím asi blíže vysvětlovat, co to znamená. Těm, kteří se značkujícím kocourem nikdy v jedné domácnosti nežili, to ani nedoporučuju. Puch jak od ropuch! Skoro bych řekla, že i v pavilonu opic se mi dýchá líp. ;-)

A tak jsem volala veterináři, abych Tobina objednala na kastraci. Děkuji Ivy za odbornou konzultaci- samozřejmě jsem sáhodlouze řešila, kdy je nejvhodnější čas a co a jak- názory jsou různé a já jsem Váha... nepříznivá kombinace :-(
.
Wlk rezolutně prohlásil, že další 2měsíce, než bude kocourovi rok, on tady s kolíčkem na nose chodit nebude... což tedy chápu, je tu fakt děsně neútulno. Babička se snaží přebít to parfémy, já zas savem- příroda je ovšem mocnější a on asi o to víc značí, aby zas přehlušil tu naši chemii :-))

Zkrátka včera jsem pročítala na internetu kdeco, hledala výsledky studií, jak ovlivňuje kastrace vývoj močových cest... měla jsem nutkání zavolat veťákovi, že to ruším, že ještě ne. Ale když se zas ráno bytem rozlila ta vůně jeho kočparfému, je rozhodnuto. Musí se svého mužství zbavit a snad mi to odpustí. :-(  Ve středu ráno jde. Nejstrašnější na celé věci je ovšem to, že 20hodin před zákrokem (provádí se v celkové anestezii) nesmí to zvíře bezedný žrát! To vážně nevím, jak zvládneme...

Kočičí kalendář

5.1.2011

Už několik let se mi líbí obrázky, které jsou označeny autorským podpisem "František PON."
Po několika kliknutích na vyhledávače jsem vypátrala, že obrázky a roztomilé texty  píší manželé Jitka Baliharová a Oldřich Přibík, kteří propadli kouzlu koček, sami jich několik vlastní a obrazy vytvářejí společnými silami. Loni jsem Wlka obdarovala kalendářem, který se stal příjemným doplňkem našeho kočičího příbytku. Je totiž tištěný na křídovém papíře a naivně krásné obrázky koček (formátu A4) jsou vždy doplněny nějakým kočičím moudrem.

Na letošní rok jsem kalendář nestihla koupit. Můj osvědčený obchůdek na Muzeu už zrušili, v Luxoru měli kalendářů tisíce, ale ani jeden nebyl PONkočičí, a tak jsem zabrousila na netu - a našla!

Vypadá takhle:

Několik svých přátel už jsem taky obdarovala knihami. I ty jsou doplněny těmito krásnými ilustracemi. Pro názornost jsem jich na ukázku pár nafotila :-)

Znalci kočičích povah mi jistě dají za pravdu, že ty věty  nikdo nemůže napsat výstižněji!! ;-) 

Zde je k nahlédnutí lednová strana letošního kalendáře - to moudro pod obrázkem jsem si soukromě zvolila za motto  roku  2011 :-)

 

A ještě ukázka z knihy: "Kočky mluví ze spaní"

Utajený Michelangelo

Z cest se má vždycky něco přivést, aspoň maličkost na památku. My jsme přivezli takové maličkosti dvě. Plnou igelitovou tašku bobkového listu, který jsme načesali v parku zarostlém vavřínovým křovím hned za hotelem, a kočku. Vlastně kotě.

Nevím, jak to dokáží, ale kočky pokaždé poznají svoje příznivce na první pohled. Stáli jsme uprostřed nekonečných davů turistů před slavnou sochou Michelangelova Davida ve Florencii. Na tom náměstí bylo tak plno, že se zdálo nemožné, aby malé kotě prošlo bez úhony tím bludištěm nepozorných nohou. Ale prošlo a neomylně se zastavilo u nás. Otřelo se mi o lýtko a s nekonečně žalostným mňoukáním na mě prosebně upřelo modré oči. Nedokázali jsme ho nechat na dlažbě a tvářit se, jakoby nic, a kotě to samozřejmě vědělo. V okamžiku, kdy se k němu Jitka sklonila a vzala ho do náruče, začalo vrnět jako kolovrátek a už nepřestalo.

Soucit a láska ke kočkám je jedna věc, ale tou druhou je otázka, co si počít uprostřed cizí země s kočkou. Jenže když už máte očividně opuštěné vrnící kotě v náručí, není na vybranou. „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal,“ říká liška malému princi ve slavné knize Antoina de Saint Exuperyho. A u koček tohle platí dvojnásob. Takže kotě s námi nastoupilo do auta a společně jsme odjeli. Byl to kocourek s hustou želvovinovou srstí, a protože byl z Florencie, začali jsme mu říkat Michelangelo.

Bylo jasné, že do Prahy budeme muset Michelangela propašovat, protože vyběhat všechna potřebná povolení nebylo v našich silách. Dokonce jsme pro něj měli vyhlédnutou i novou paničku s luxusním vinohradským bytem, ale bylo třeba ho k ní nejdřív dopravit a my netušili jak. Když jsme dojeli do Perugie, ze všeho nejdřív jsme koupili kočičí přepravku, ve které jsme ho přenesli nenápadně do hotelu, a také večeři – dvě malé kočičí paštiky, které snědl málem i s obalem. A pak jsme přemýšleli, jak tenhle kontraband co nejbezpečněji a nejnápadněji převést přes hranice. A nešlo jen o jedny.
K takovému převozu sice byla přepravka nejlepší, ale klec s kočkou bouchne celníka do očí okamžitě a riskovat, že Michelangelo zůstane v nějakém sběrném útulku na hranicích, jsme opravdu nechtěli. Nakonec pomohla perníková chaloupka. Objevili jsme ji v oddělní hraček místního obchodního domu Standa. Byla to taková plastiková obludnost pro malé děti s nedostatkem fantazie. Dítě do ní mohlo vlézt, prostrčit prstík okénkem nebo dveřmi a připadat si jako Jeníček s Mařenkou nebo ježibaba. Byla pestře pomalovaná, na střeše měla perníčky jako z Pardubic a červená okénka doplňovaly nevkusné plastikové záclonky. Zkrátka odporná věc, která by každé normální dítě vyděsila. Podstatné však bylo, že neměla dno a dala se tím pádem použít jako nenápadně nápadný poklop pro kočičí přepravku. Přišlo nám lepší riskovat, že nás budou celníci považovat za šílence, než ohrozit úspěšný přesun Michelangela do Prahy.

Svým způsobem měl kocourek štěstí. Sbalil nás dva dny před odjezdem a den předtím, než jsme nabourali. Dvě noci tak přežil v hotelu bezpečně schovaný za cedulkou Nerušit, kterou jsme pověsili zvenčí na kliku, a později jeho ilegální přechod hranic úspěšně zamaskovaly nabourané auto a perníková chaloupka.

Jenže nic není tak snadné, jak si člověk představuje. Michelangelo musel strávit v přepravce víc než dvacet hodin, protože při našich častých zastávkách, kdy jsme nabírali vodu, do chladiče, jsme se ho neodvážili pustit na procházku. Cestou se měl ovšem královsky. Neustále jsme ho krmili, nejen proto, abychom mu to vězení zpříjemnili, ale hlavně proto, aby se nacpal a usnul. Báli jsme se, že v tom nejnevhodnějším okamžiku, kdy bude celník kontrolovat naše pasy, Michelangelo zamňouká. To se naštěstí nestalo a přes všechny hraniční přechody jsme perníkovou chaloupku převezli v pořádku. I když ne tak docela.

Kocourek byl vděčný strávník, snědl téměř všechno, co dostal, a přesně podle předpokladu většinu cesty opravdu prospal. Jenže než nás potkal, živil se zřejmě na ulici všelijak. Jeho drobné tělíčko nebylo zvyklé na luxus kočičích konzerv a podle toho se chovalo. Co vešlo dovnitř muselo také ven, takže hned první pasová kontrola na italských hranicích proběhla bleskově. Stačilo jen stočit okénko, celník nás letmo přelétl očima, orazítkoval pas, rychle mávl rukou, abychom odjeli, a zhluboka se nadechl.

Do Prahy jsme dorazili zhruba za čtyřiadvacet hodin a tím nejpříšernějším zážitkem za celou tu cestu bylo první kafe na rakouském hraničním přechodu. Nedalo se pít, a ani pocit, že už jste v Rakousku vlastně doma, nedokázal jeho odpornou chuť zahnat. Michelangelo od rakousko-italských hranic spal a přes protesty našich koček u nás přespal až do druhého dne, kdy si pro něj přišla jeho nová panička.

Na jaře nejdřív rozkvétají bílé kočičky.

Více se dozvíte přímo na stráknách Františka PON. naleznete i prodejní galerii obrázků.

Spaní po obědě

26.8.2010

Tak jsme tu šelmu už trochu polidštili :-))
Toby je mazel a denně provede tolik legračních věcí!
Pak mám něco stihnout, když neustále sleduju, co ten lotr provádí ;-)

Zítra se jde k veterináři... to zas bude rodeo :-(

P.S. Pro ty,co se zajímali, jak reagovala paní majitelka na kočičí dopis- reakci jsem zkopírovala do komentářů předchozího příspěvku ;-) 

Kočičí dopis

25.8.2010

Tak jsme se dneska konečně trochu vyspali!
Kocourek si přišel na to, že jeho žalozpěvy zřejmě nikdo z původní rodiny neuslyší, a tudíž nikdo na pomoc nepřijde, tak to dneska zabalil a jakžtakž chrněl. Měla jsem velkou radost, že konečně můžu paní majitelce napsat něco pozitivního, protože kdyby kocourek pořád naříkal, asi bychom ho opravdu museli vrátit.

Přišlo mi to sdělení tak významné, že jsem rozepsanou SMS smazala a napadlo mě vytvořit pro paní kočičí dopis :-))   (ze samé radosti mi tak trochu šplouchá na maják-snad to pochopí  :-) )

...........................................

Ahoj, kočky a kočičáci!


Posílám pozdrav ze svého nového domova.


Pražákům jsem to pěkně nandal. Já jim dám spát a v noci se mě nevšímat...! Dal jsem pěkně VOLUME doprava... a jak panečku začali cvrkat! :-)
Koupili mi pelíšek. Rád jsem ho přijal, ladí mi totiž krásně s mým  kožíškem. Dali mi do něj chlupatou kožešinku, ta mi dělá společnost, abych tolik nenaříkal, že jsem tam sám.


Pražáci však taky trochu napálili mě!
Šel jsem si brousit drápy. Paničce se totiž nelíbí, když si dělám manikúru o koberec, tak jsme se dohodli, že budu chodit na drápadlo...a jak tak drápu a brousím, najednou vidím, že na mě kouká úplně stejný kočičí kluk...vyjel jsem po něm a řádně jsem mu nafackoval- byl ale takový hladký a studený, pořád na mě koukal a vůbec se nebránil....  Pražáci se smáli, že se peru se zrcadlem... to jsou mi vynálezy. Ale pro jistotu jsem mu jich ještě několik nandal pravou přední tlapkou- aby si pamatoval, že na MĚ koukat nebude!!


Není to tu špatný. :-) Mají tady taky bezednou misku, a to je hlavní.
Občas se mi stýská, a tak začnu křičet. Vždycky někdo přiběhne a pohladí mi kožich a mě to nutí vrnět. Hladí mě tu často a taky mi pořád něco vypravují.


Tak se mějte krásně a o mě se nebojte! Já to tu nějak zvládnu ;-)

Váš

Tobínek

Ochočování kočkovité šelmy pokračuje

23.-24.8.2010

Vytoužený kocourek nám dává co proto. Samozřejmě si na nové prostředí musí zvyknout, ale tím, že jsme si Mikeše tenkrát vzali až jako 2letého vychovaného kocoura, netušili jsme, co taková na první pohled roztomilá šelma dokáže.

Ze soboty na neděli jsem nezamhouřila oka, jak to zvíře naříkalo a volalo svou původní rodinu.

Z neděle na pondělí to nebylo o moc lepší, s tím, že šel hlídat Wlk. Ustlal si na zemi, aby měl ke kocourkovi blíž, ale nepomohlo to. Řičel stejně.

Během dne se kocourek měl na pozoru přede všemi. Zapasoval se za skříŇ s hračkami a usilovně mňoukal, aby se vědělo, kde se nachází a hlavně aby se neodcházelo z místnosti. V tom případě vypálil ze své skrýše, usadil se za dveřmi a spustil neuvěřitelný nářek.

Martinka seděla  celé dopoledne  na koberci a vyprávěla  mu smyšlené příběhy, aby se naučil poslouchat naše hlasy. Skládala si při tom puzzle a byla nesmírně vytrvalá.

Majda měla na každý výchovný problém hned radu. Celý týden pečlivě studovala chytré příručky a kočičí weby, takže ji téměř nic nezaskočilo ;-)

V pondělí Tobyho konečně hlad donutil s námi kamarádit. Konzumace potravy je jeho oblíbenou činností. Od misky nikdy neodchází, dokud není vidět její celé dno. Vypadá pak jako by spolkl tenisák - takový má břich.

Ostražitost ale nepolevila- kdykoli někdo vstoupil do pokoje, Toby šup pod postel, nebo za skříň. Když  jsme jej chtěli z nějakého úkrytu vylovit, syčel jako papiňák, ale už nezdrhal a nekousal.

Sympatické na něm je, že už jako 3měsíční kočičí kluk důsledně používá kočičí WC. Utíká k němu vždycky se řevem- asi má strach, aby doběhl :-), a pak  po sobě  pěkně uklidí.

Báli jsme se další noci. Službu jsem měla opět já ;-) Psala jsem paní majitelce, co by mi poradila za fígl, jak ho obelstít a uchlácholit. Byla z toho chudák taky špatná, dokonce nabízela výměnu kocourka za jiného, nebo chtěla přidat kočičku, aby neplakal a měl společnost. :-))

I třetí noc kocourek prořval- ale koncertovat začal až k ránu ve 3:38. Nechal se hladit v pelíšku, ale běda, jak moje ruka polevila- opět spustil jako: "Koukej drbat rychleji a  otevři oči, já tu nebudu sám!!" ;-)
Tak snad mu to nějak vymluvíme...jinak budou patrně naše děti brzy bez maminky...a bez tatínka :-)

Přes den už si chtěl hrát a po pokoji se pohyboval sebejistěji. Začal prozkoumávat terén. To je nových věcí! Skočil Majdě na postel a pak couval. Cítil, že je na kraji postele , a tak se chytil okraje peřiny, jenže se nějak odrazil a spadl přímo do odpadkového koše (takový ten plechový válec) - a na něj hupla i ta peřina... to bylo rodeo :-) ještěže tam děti smějí vyhazovat jen papíry...

Večer jsme si s ním ještě dlouho hráli, aby se utahal a v noci dal pokoj.
Vzhledem k tomu, že předěláváme ten pokoj a nemáme děti kam dát, dá se říct, že po celé dny oba pilně pracujeme, tudíž potřeba spánku je už akutní!!

Tobias Nafuhari Paka

21.8.2010

 ... není zaklínadlo z arabské pohádky, ale jméno našeho nového člena rodiny. Děti se konečně dočkaly. Uprosily nás, abychom koupili kocourka a nejlépe hned. Jak jsem již psala, není to rozhodnutí jednoduché. Jedná se o živou bytost, a tak člověk musí mít na paměti jistou zodpovědnost... říkala jsem si cestou v autě, jestli není moc brzy a že jsem se jistě unáhlila.
Paní chovatelka po telefonu působila velmi mile. Vydali jsme se v sobotu odpoledne směr Mladá Boleslav.

Po příjezdu na místo určení jsme byli uvedeni do kočičího ráje :-)
Nikdy jsem totiž kočky nechovala profesionálně. Provázejí mne sice od malička, ale pokaždé to byly venkovské kočky neurčitého původu (jak říká kamarádka Lenka "láska pěti vesnic" :-) ).  Žily s námi, mazlily se, nebyly náročné na stravu- o nějakých granulích a special konzervách se jim ani nezdálo. Nepohrdly ani zbytky od oběda. Spát chodily obvykle na půdu do sena a ráno mňoukaly na zápraží, aby dostaly svou misku mléka. Přes den lenošily a hlídaly, aby se jim do rajonu nedostala nějaká myška.

Paní chová britské kočky všech barev a druhů. Nádhera! Vznešené a ušlechtilé šelmy kočičí obydlely celou jednu velkou místnost jejich rodinného domu, kde bylo všechno jen pro ně: v řadě vyrovnané kočičí záchody, na protější straně zástup misek s granulemi a vodou. Všude pelíšky, kočičí hračky, velká drápadla, tunely a jiné prolézačky... některé kočky spaly, jiné dováděly a kočkovaly se mezi sebou...

Holky byly úplně v tranzu. Martina proháněla koťata, každé chtěla pochovat. Majda by si nejradši koupila koček hned několik. Náš kocourek se poznal hned: byl jediný červený s proužky :-) Byl veselý, skákal a dováděl. Paní majitelka hned předvedla jeho želvovinovou maminku a donesla i taťku, jímž byl modrý britský megakocour.  Mně se třela o nohy bílá kočička a majitelé volali: "A to je jeho babička! " ..takže rodokmen se nám předvedl in natura v celé své kráse a vznešenosti.
Paní povykládala, co kocourek rád jí, jakou má povahu... předala nám očkovací průkaz a kupní smlouvu!! No prostě to byl zážitek.

Kocourka jsme šoupli do košíku, v autě začal tak naříkat, že jsme jej vyndali do připraveného pelíšku a hladily jej celou cestu- až domů.

Doma brečel. zalezl pod postel a nechtěl se nechat vyndat ven. Po dvou hodinách jsme porušila všechna doporučení z chytrých příruček, neboť jsme to už nemohla poslouchat, a pokusila se kocourka vyndat ven z úkrytu. Slízla jsem to pěkně- kousl mě do prstu, aby bylo jasno, že si nepřejě být rušen - a řval jak tygr dál.

Nakonec se nám to nějak podařilo. Vypadal vystrašeně a důvěrou k nám rozhodně neoplýval. Nic nejedl, bručel a trucoval.

Peklo nastalo v noci. Začal kvílet, ale úplně strašně. Sáhnout na sebe nenechal v žádném případě a vydržel řvát až do rána.

Neděle nestála za nic. Kocour kvílel, chtěl svoji smečku, já bulila, chtěla zpátky svýho Mikeše a začala jsem nabývat dojmu, že výchovu tohoto zvířete prostě nezvládnu a že ho potupně půjdu majitelce vrátit.

Psala jsem jí o radu. Byla milá, opravdu radila, co by se všechno dalo zkusit. Pak i volala, že by nám přidala kočičku, aby mu nebylo smutno, nebo že si máme přijet vybrat jiného, hlavně, ať je Majda spokojená.

Kocourek - říkáme mu Toby- prořval neděli. nejedl.Nepil, na WC taky nešel. Jen kvílel a kvílel. Navečer ho Wlk odlovil s tím, že buĎ ho rozvrníme, nebo to prostě nepůjde. Kocour měl povinné mazlení. nacpal si břich a konečně spustil vrnění. :-))

Pořád si ho prohlížíme a říkáme mu, jak je krásnej. On opravdu je ;-) 

Změna je život

20.8.2010

V pátek nastal velký třesk. Kupci si přijeli pro věci vydražené v aukru, takže nábytek z naší ložnice je fuč. Bude se malovat, brousit, natírat, montovat nový a kam se vejdou ty hromady věcí, které mám momentálně vyštosované po celém bytě???... to bych potřebovala vědět, abych měla trochu klidnější spaní.

Na sobotu máme domluveno, že jedeme pro kocourka. S dětmi je k nevydržení.
Já sama z toho mám takové smíšené pocity, které asi nepochopí ten, kdo nikdy žádného chlupatého kamaráda neměl :-((

Mikeš byl zkrátka členem rodiny a strávil s námi 8dlouhých let.
Vzali jsme si ho v roce 2002 - od jedné rodiny, co bydlela v Karlíně- měsíc před tím, než tam vtrhla povodeň... to mu byly 2roky a už by asi nebyl mezi živými, protože hladina vody tam tenkrát stoupla nečekaně rychle až na 4metry, lidi taktak stihli utéct,ale  potom se tam několik týdnů vůbec nesmělo.

Měl za sebou bouřlivé mládí, jelikož původním majitelům asi 4x vypadl ze 6. patra- lovil holuby a na plechovém parapetu se drápky neměl čeho zachytit, takže vždycky letěl volným pádem. Kočka má údajně 9životů, a tak všechny ty pády přežil, jen měl obě přední nohy po zlomeninách a sádrách, které pak nosil, vytočené směrem ven, takže jeho chůze připomínala chůzi baleťáka.

Bylo to neskutečně milé modrooké  chlupaté stvoření, které  jsme měli pro radost a mazlení.

No a tak jsem nevěděla, co mám dělat. Mikeš mi samozřejmě chyběl, ale vůbec jsem se necítila na to, pořídit si hned nějakého "náhradníka". Jenže děti byly neúprosné a Majda nakonec objevila ten inzerát na britského kocourka...  kývla jsem, protože byl roztomilý, a pak jsem si to vyčítala... ale schůzka už byla domluvená a mně přišlo nevkusné a nevýchovné ji rušit.

Smířila jsem se s tím, že si asi ke 42.výročí srpnového převratu si pořídíme kocourka a stylově bude "červený" - tak se ušlechtilým zrzounkům odborně říká ;-)

Jen je těch změn najednou tolik....

Vy jste se snad zbláznili...

19.8.2010

... prohlásila naše šestiletá Martinka dnes dopoledne v momentě, kdy slyšela, jak si táta Wlk domlouvá s kamarádem výlet na ryby.
Jak výstižné!  Připadám si přesně tak.
A kdo nemá pochopení pro milovníky koček, může přestat číst už TEĎ ;-)

Včerejšek za moc nestál. Celý den jsme tu truchlili a nebylo zbytí- odpoledne už ten kočičí kožich chyběl všem, a tak jsme rozjeli akci: "koupím kotě". No to bylo něco! Děti vzaly kalendář -máme ten s kočičími jmény- a začaly se hádat, jak se bude jmenovat nový kocourek.

Tak jsme Mikeška pohřbili- Wlk mu vykopal hrob-  a doufáme, že pochopí, že bez kočičího ducha náš dům nemůže být. Jsme prostě zvyklí, že u nás na okně sedává kočka, že při každém bouchnutí lednice je u vašich nohou kočka, že první, co ráno slyšíte je "mňau-mňau" ...a dneska nic :-((    Ticho. Člověk ho automaticky pořád hledá.
Prohledali jsme inzeráty, každý seděl u svého PC a vzájemně jsme si z jedné místnosti do druhé  mailem posílali odkazy na své "objevy". Když už jsme se na nějakém dohodli a já tam volala,  kocourek byl prodán. To se několikrát opakovalo :-(  Wlk už šílel, že dojede kamkoli, jen aŤ už dáme POKOJ!! ... že je jedno, co to bude, jen ať už je to doma :-)

Děti byly nesnesitelné. Martina neustále chodila a vymýšlela, co a jak budeme dělat a jak ho budeme vychovávat... Majda zas na internetu šmejdila, čím ho budeme krmit, aby mu nic nechybělo...

Jenže: tato událost přišla zcela neplánovaně!! Mikeš nevypadal, že se chystá umřít, a tak jsme na toto období  měli naplánované úúúplně jiné činnosti. Po letech jsme se rozhodli, že předěláme byt. Začali jsme ložnicí. Všechno pryč a začneme pěkně od podlahy... Wlk aktivně rozprodal na aukru veškeré zařízení (šlo to velmi rychle!) a zrovna dneska aukce skončily, takže tu zvonil od rána mobil a všichni se dožadovali toho svého. (já byla mile překvapena, neb jsme vše dali za korunu a ceny se vyšplhaly na tisíce :-) )

Problémem bylo snad jen to, že panička včera oplakávala kocoura tak, až ani na monitor neviděla a ráno byla lehce v šoku, když měla mít vyklizenou 2metry dlouhou skříň plnou hadrů a ještě postele s úložnými prostory.
Pak jsme zjistili, že tu starou skříň nemáme pánovi, co ji vyaukroval,  do čeho zabalit, tak vznikla zcela spontánně nová akce: blesková koupě nové skříně- to abychom získali ty kartony, které Wlk nedávno vyházel ze sklepa, že je nebudeme potřebovat ;-) Tak sebral kamaráda a jeli spolu koupit novou skříň, protože já musela hlídat děti a asi bych mu s tou almarou stejně moc nepomohla.

V současnosti je celé území našeho bytu pokryto obsahem skříní a komínky knih. Není kam šlápnout! Nábytek z ložnice zmizel a bude se malovat. Náramně jsem se vyžívala při výběru barev- zkuste si to taky :-)) ZDE
Vybírala jsem si scény a střídala barvy... a tak jsem vážně zvědavá, co z toho vznikne... :-)) Z těch nudných bílých stěn to po letech bude docela šok!

...no a do toho ještě kotě... bude to (ASI) britský červený kocourek. V sobotu se na něj pojedeme podívat. Pelíšek i deku jsem vyprala, usušila a má vše nachystané- je to obydlet. Paní majitelka nám poslala fotky a je tuze krásný, moc se všem líbí, myslím, že je rozhodnuto už teď.

Zítra ovšem bude velké obchodování s nábytkem a taky velké malování. Tak snad jen kontrola ze sociálky by ještě mohla dorazit, aby ten cirkus byl úplný :-))

Mikešův příběh

18.8.2010

...skončil dnes ráno.

Mikeš se už neprobudil. Za těch 8let, co nám dělal milou kočičí společnost, jsme si na něj tak zvykli, že od rána vlastně nedělám nic, než bulím jak želva.
100x si můžu říkat, že je to tak nejlepší a že jsme nic nezanedbali a že se netrápil..., když už tady není. Srdíčko ho prostě náhle zradilo.

Děti vzaly atlas koček. Dlouhosrsté (ty česací ;-)) jsme zavrhli rovnou, a  dohodli jsme se, že si pořídíme  britského kocourka. Nikdy jsme ušlechtilou kočku neměli.... a líbí se nám jejich kulaté hlavy a statná těla (je co hladit ;-) ) a vychvalují i jejich inteligenci a mírnou povahu, je vhodná k dětem- tak uvidíme, zda i k těm našim.
Okukujeme fotky v inzerátech a až se trochu vzpamatujeme, vyrazíme na nákup "náhradníka"  :-(( Bez kocoura to tu prostě nestojí za nic...

Mikeš stůně

16.8.2010

Je to neuvěřitelné. Během roku mám dojem, že na nic nemám čas a kolotoč: děti- škola- práce-domácnost mě zcela pohltí... zjistila jsem však, že o prázdninách je to ještě o něco horší. Chybí mi asi ten rozvrh hodin. Ráno se nikam nepospíchá, a tak vlastně ráno promeškáme a máme rovnou dopoledne a pozdní hodiny večerní. Blog zanedbávám- a docela mě to mrzí, protože jestli si u něčeho odpočinu, tak právě u svého grafomanství ;-)

Dnešní příspěvek bude o Mikešovi:  Jak Mikeš dělal pacienta.

V sobotu počasí vypadalo všelijak, a tak jsme zůstaly s Majdou doma, zatímco Wlk s Martinkou jely gratulovat paní tchánové k narozeninám.
Kolem 21.hodiny přišel Mikeš "na kus řeči". Skočil k Majdě do postele a dorážel. Pěkně vrněl a dožadoval se nějaké legrace. Začala jsem ho "kočkovat" a on vrněl, až se zalykal. Majda se chechtala...a najednou Mikeš začal chrčet a lapat po dechu. (díky Majdě mám uši na chrčení všeho druhu docela vycvičené) - tak jsem ho nějak začala křísit- otevřela jsem mu dveře na balkon, strčila jsem mu tam misku s vodou a nenapadalo mě nic, čím bych mohla Majdu i sebe uklidnit, že "to nic není". Tak jsem ho hladila a vykládala mu nějaké nesmysly,. on se trochu zklidnil a už dýchal celkem pravidelně.

Majda konstatovala: "Nojo, mami, je to stařík, nevydržel tolik vzrušení, musíš na něj opatrně :-)"
Vůbec mi to nešlo do hlavy... z takové radosti najednou málem smrt.... Vyděsil mě. Po nějaké době pozorování se mi zdál být stabilizován ;-), Honem  jsem odtáhla Majdu do vany... a vtom zas začal chrčet. Nechala jsem Majdou Majdou (ještěže máme to úžasné lehátko a nemůže se nikam ponořit) a šla zas křísit kocoura. Prima večer - takový akční. Pak jsem oba uložila ke spánku , a když kolem 23.hod. dorazil Wlk, byli jsme všichni v polospánku.

V neděli ráno to vypadalo mnohem líp. Mikeš dorážel na lednici a vyžadoval snídani = dobré znamení.... jenže k večeru se zas choval divně. Vůbec nereagoval na bouřku- a že v Praze byla pořádná!! Jindy se běží schovat do sklepa a tentokrát klečel v chodbě, nikam neutíkal, měl zavřené oči a nechtěl nic jíst...

Takže bylo rozhodnuto: musíme k veterináři. veterinárních ordinací máme v okolí několik, problémem však bylo, jak toho našeho divocha někam přepravit. Bylo jasné, že budeme muset jet oba. Jeden bude řídit a druhý se bude snažit kocoura udržet uvnitř vozu. Byla jsem "ten druhý" ;-) - mám několik škrábanců, ale neutekl!!

Děti byly v tranzu, Mikeše milují, chtěly jet s námi- to jsem zamítla okamžitě (to by bylo rodeo- zjančený kocour, Magdaléna těkající sem a tam na vozíku, uječená a věčně poskakující Martina, hysterická a hlučná matka a duchem nepřítomný otec.... moc pěkná představa ;-) )
Zavelela jsem, že buď si doma pustí nějaké DVD a budou tu maximálně hodné s mobilem nadosah, nebo se nikam nejede. Slíbili jsme, že nafotíme, co půjde, zavoláme a ještě vše povyprávíme. Souhlasily.

Padlo ještě několik kreativních návrhů, v čem Mikeše přepravit. Nikam s námi nejezdí, tudíž nemá ani žádnou profi přepravku... Nakonec jsem popadla sportovní tašku, vyházela Wlkovy sportovní boty a strčila ho do tašky. Vůbec nechápal, co se děje. Šlo o to, rychle dovřít zipy, protože šílel!!!

Neustále vyllézal, vystrkoval hlavu, packy na střídačku... v autě nejel 8let! :-)

Tady už stoupáme po schodech do ordinace. Mikeš úplně zapomněl na to, že se mu včera chtělo umřít. Plnou silou se opřel do života :-)

Pan dr. byl velmi příjemný. Na vše se vyptal. Pochválil Mikeškovi jeho modré oči a nechal ho vyndat na stůl. Sestřička mu změřila teplotu - v normálu. Pan dr. navrhl RTG, aby mu koukl na srdce.

Pokaždé, když tuto proceduru absolvuju s Majdou, mám pocit, že jsem vylezla na jednu z nejvyšších vrcholků světa. Ty miniaturní kabinky a úkol svléknout pacienta, který nestojí a ještě jej pak udržet v poloze, aby RTG k něčemu byl...to je úkol nad moje síly. Tak Mikeš mi dokázal, že jsou i složitější případy... začal sebou mrskat jak píďalka, takže jsem si moc nedělala naději na čitelnost snímku. Taky že jo. Po 15minutách nás volali, že bude třeba ještě jeden snímek, že srdce je tam jen kus. Pan dr. šel chlupatého pacienta držet taky. Natahovali jsme ho chudáka jak králíka. Ale vyšlo to.
... no, Mikešíček je kardiak. Pan dr. pravil, že má   "hypertrofickou kardiomyopatii" ...hm, tak to u nás ještě nikdo neměl :-(   Prý se to léčit nedá, jen zamedikovat, aby neměl kočičák ty potíže. Tak ho nemáme rozčilovat, ani moc vztekat a hned, jak se to zase zopakuje, přijít, že mu zkusí dát nějaké léky.

Nutno podotknout, že Mikeš se v ordinaci  choval jako naprosto zdravý jedinec. Já  jsem ještě zapaltila účet v plné výši, neb pan Chlupatý není zdravotně pojištěn :-), ale čert vem pár stovek,  potřebovala  jsem nutně vědět, co mu je a jestli ho to nebolí.

Takhle nevraživě hleděl, když byl vložen zpět do tašky na cestu domů :-)

Snad s námi ještě nějaký ten rok vydrží....

Mikešovo Velikonoční úterý ;-)

6.4.2010

Náš cocour je po všech stránkách hýčkaný mazlíček. Doma  však působí jako alarm na hlad, který je stále v pohotovosti. Kdokoli z dvojnožců je v pohybu, tře se mu o nohy a vymňoukává v různých tóninách: "Dej mi něco na zub. Alespoň kousek. Otevři tu lednici..." - a už přesně naznačuje tlapkami, kde za to vzít ;-) Bedlivě střeží svoji misku a pečlivě ji stále  udržuje ve stavu "EMPTY".

Už kdysi jsem tu psala, jak mu chutnají vánoční perníčky...

Tak dneska se pustil do ochutnávky velikonočního beránka. Torzo beránka zůstalo po snídani na stole a zatímco jsme s Wlkem vypravovali děti do školy, Mikeš  si vyskočil na stůl, sám se obsloužil a okousal beránkovi celé ucho.

Wlk při řešení jakýchkoli výchovných situacích v našem doupěti obvykle zachovává klid a rozvahu.  A než ho děti (nebo já  :-) ) rozčílí(me), dá to práci.
Tentokrát však Mikeš přestřelil. A Wlk se na něj vrhnul s pomlázkou, že když tedy Velikonoce, tak s vším všudy ;-) Mikeš dostal vyšupáno! :-(

Velice se divil. Taková zrada! Od Wlka žádné nebezpečí nečekal. Ještě se mu drze olizoval do očí ;-)

Po zbytek dne  měl Mikeš z pomlázky respekt  a obcházel ji obloukem :-) 

Dá se říct, že Velikonoce si všichni užili po svém :-)

Zatracený zvíře

4.10.2009

Dnes mají svátek všechna zvířátka- mazlíčkové- je Mezinárodní den zvířat.
Jak zpívají Svěrák s Uhlířem:

Je jeden jeden,
kdy nikdo nebude sněden,
je den jeden- svátek zvířecí...

Napíšu tedy o našem Mikešovi, který si poslední dobou spíš koleduje o výprask než o gratulaci ;-)

Tady ho máme- pana Nenažraného!
A že nějak divně hledí? Nojo, kdo z vás by hleděl jinak, kdyby vylízal třetinu kelímku rostlinného tuku, že?

Mikeš si poslední dobou udělal z kuchyňské linky samoobslužný pult- takový Eurest.
Nikdy takhle nezlobil, ale na stará kolena má asi pocit, že je třeba objevovat nové chutě a nové úhly pohledu a pohled na svět mu patrně připadá nejzajímavější právě z pultu linky kuchyňské.

Snažíme se kuchyň zavírat, ale nejsme na to zvyklí, a tak se prostě tu a tam zadaří zapomenout.
V neděli jsme mazala dětem housky, nesla ji Majdě do pokoje, ta mě samozřejmě zaúkolovala něčím dalším- a já úplně zapomněla, že mám v kuchyni otevřenou Floru. Upřímně řečeno- nenapadlo mě, že zrovna tato potravina bude lákadlem pro našeho cocoura... a byla.
Po chvíli jsem slyšela takové "Huuup!" - zvuk, který už znám. Vydá ho vždy Mikešovo tělo při dopadu na kuchyňskou podlahu. Hned jsem po něm vyjela... a naskytl se mi tento pohled: vanička od Flory byla dokonale vylízána.

Spráskl dobrou třetinu. Olizoval se až za ušima a upaloval z kuchyně.
Majda se zalykala smíchy a volala: "Mami, ten jel jako po másle, viď?"

Nevím, co ho to popadlo. Ale je to už několikátý prohřešek stejného druhu za poslední měsíc:
- jednou v něděli se v době oběda vloupal do kuchyně a vylízal olej z pánve, na kterém se smažily ryby...

- minulý týden se zase pustil do sýrů. Děti mají rády mozzarelu - třešinky. Prodávají je v takových kelímcích, kde se louhují v nějakém nálevu. Koupila jsem pravé- italské. Zbylých pár kuliček jsem nechala ledabyle stát na pultě a šla jíst ( a to byla ta chyba!!).
A najednou zase slyším ono : "Huup!" - letěla jsem do kuchyně s válečným pokřikem a zkoumala, co to zvíře zas mohlo sežrat, když tam není nic, po čem by NORMÁLNÍ cocour toužil... a bylo: Mikeš vypil vodu z těch mozzarel. Placatily se na dně kelímku skoro na suchu...

Já to nechápu. Jeho miska je téměř bezedná. Funguje na pokyn: zamňoukáš- dostaneš. Ale to ho zřejmě neuspokojuje. Vyhledává dobrodružství...
Nebo má možná dojem, že my si jíme něco lepšího...

"... kočky dělají psí kusy,
psi se zase kočkujou..."

Nad rozlitým mlíkem...

21.9 2009

Nad rozlitým mlékem se nemusí vždycky plakat :-)

Vlk má chvíle, kdy -jak říkám- je na jiné planetě. Něco dělá, zamyslí se- a pohroma je tu!! Jednou takhle vyndaval nákup z tašky, něco mi vyprávěl, a tak postavil kelímek se smetanou do kávy do prostoru...
Jak to dopadlo, vidíte sami :-(

Naštěstí máme centrální vysavač :-))
Vlk okamžitě přivolal Mikeše.
Mikeš je labužník a miluje mléčné výrobky. Jakmile někdo sedí a pojídá jogurt, Mikeš vytrvale vymňoukává a připomíná, že chce vylízat kelímek. Takže ani teď neprotestoval a hned se aktivně chopil likvidace škod. ;-)

Bral to důkladně:

V naší rodině nemusíme plakat nad rozlitým mlékem, stačí zavolat: "Čičičiči"- a je po starostech ;-)
Ještěže ho máme, chlupáče. Je to multifunkční zařízení: hřeje, mazlí se, tu a tam poklidí pod stolem... prostě miláček rodiny :-))