Kočičí kalendář

5.1.2011

Už několik let se mi líbí obrázky, které jsou označeny autorským podpisem "František PON."
Po několika kliknutích na vyhledávače jsem vypátrala, že obrázky a roztomilé texty  píší manželé Jitka Baliharová a Oldřich Přibík, kteří propadli kouzlu koček, sami jich několik vlastní a obrazy vytvářejí společnými silami. Loni jsem Wlka obdarovala kalendářem, který se stal příjemným doplňkem našeho kočičího příbytku. Je totiž tištěný na křídovém papíře a naivně krásné obrázky koček (formátu A4) jsou vždy doplněny nějakým kočičím moudrem.

Na letošní rok jsem kalendář nestihla koupit. Můj osvědčený obchůdek na Muzeu už zrušili, v Luxoru měli kalendářů tisíce, ale ani jeden nebyl PONkočičí, a tak jsem zabrousila na netu - a našla!

Vypadá takhle:


Několik svých přátel už jsem taky obdarovala knihami. I ty jsou doplněny těmito krásnými ilustracemi. Pro názornost jsem jich na ukázku pár nafotila :-)

Znalci kočičích povah mi jistě dají za pravdu, že ty věty  nikdo nemůže napsat výstižněji!! ;-) 

Zde je k nahlédnutí lednová strana letošního kalendáře - to moudro pod obrázkem jsem si soukromě zvolila za motto  roku  2011 :-)

 

A ještě ukázka z knihy: "Kočky mluví ze spaní"

Utajený Michelangelo

Z cest se má vždycky něco přivést, aspoň maličkost na památku. My jsme přivezli takové maličkosti dvě. Plnou igelitovou tašku bobkového listu, který jsme načesali v parku zarostlém vavřínovým křovím hned za hotelem, a kočku. Vlastně kotě.

Nevím, jak to dokáží, ale kočky pokaždé poznají svoje příznivce na první pohled. Stáli jsme uprostřed nekonečných davů turistů před slavnou sochou Michelangelova Davida ve Florencii. Na tom náměstí bylo tak plno, že se zdálo nemožné, aby malé kotě prošlo bez úhony tím bludištěm nepozorných nohou. Ale prošlo a neomylně se zastavilo u nás. Otřelo se mi o lýtko a s nekonečně žalostným mňoukáním na mě prosebně upřelo modré oči. Nedokázali jsme ho nechat na dlažbě a tvářit se, jakoby nic, a kotě to samozřejmě vědělo. V okamžiku, kdy se k němu Jitka sklonila a vzala ho do náruče, začalo vrnět jako kolovrátek a už nepřestalo.

Soucit a láska ke kočkám je jedna věc, ale tou druhou je otázka, co si počít uprostřed cizí země s kočkou. Jenže když už máte očividně opuštěné vrnící kotě v náručí, není na vybranou. „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal,“ říká liška malému princi ve slavné knize Antoina de Saint Exuperyho. A u koček tohle platí dvojnásob. Takže kotě s námi nastoupilo do auta a společně jsme odjeli. Byl to kocourek s hustou želvovinovou srstí, a protože byl z Florencie, začali jsme mu říkat Michelangelo.

Bylo jasné, že do Prahy budeme muset Michelangela propašovat, protože vyběhat všechna potřebná povolení nebylo v našich silách. Dokonce jsme pro něj měli vyhlédnutou i novou paničku s luxusním vinohradským bytem, ale bylo třeba ho k ní nejdřív dopravit a my netušili jak. Když jsme dojeli do Perugie, ze všeho nejdřív jsme koupili kočičí přepravku, ve které jsme ho přenesli nenápadně do hotelu, a také večeři – dvě malé kočičí paštiky, které snědl málem i s obalem. A pak jsme přemýšleli, jak tenhle kontraband co nejbezpečněji a nejnápadněji převést přes hranice. A nešlo jen o jedny.
K takovému převozu sice byla přepravka nejlepší, ale klec s kočkou bouchne celníka do očí okamžitě a riskovat, že Michelangelo zůstane v nějakém sběrném útulku na hranicích, jsme opravdu nechtěli. Nakonec pomohla perníková chaloupka. Objevili jsme ji v oddělní hraček místního obchodního domu Standa. Byla to taková plastiková obludnost pro malé děti s nedostatkem fantazie. Dítě do ní mohlo vlézt, prostrčit prstík okénkem nebo dveřmi a připadat si jako Jeníček s Mařenkou nebo ježibaba. Byla pestře pomalovaná, na střeše měla perníčky jako z Pardubic a červená okénka doplňovaly nevkusné plastikové záclonky. Zkrátka odporná věc, která by každé normální dítě vyděsila. Podstatné však bylo, že neměla dno a dala se tím pádem použít jako nenápadně nápadný poklop pro kočičí přepravku. Přišlo nám lepší riskovat, že nás budou celníci považovat za šílence, než ohrozit úspěšný přesun Michelangela do Prahy.

Svým způsobem měl kocourek štěstí. Sbalil nás dva dny před odjezdem a den předtím, než jsme nabourali. Dvě noci tak přežil v hotelu bezpečně schovaný za cedulkou Nerušit, kterou jsme pověsili zvenčí na kliku, a později jeho ilegální přechod hranic úspěšně zamaskovaly nabourané auto a perníková chaloupka.

Jenže nic není tak snadné, jak si člověk představuje. Michelangelo musel strávit v přepravce víc než dvacet hodin, protože při našich častých zastávkách, kdy jsme nabírali vodu, do chladiče, jsme se ho neodvážili pustit na procházku. Cestou se měl ovšem královsky. Neustále jsme ho krmili, nejen proto, abychom mu to vězení zpříjemnili, ale hlavně proto, aby se nacpal a usnul. Báli jsme se, že v tom nejnevhodnějším okamžiku, kdy bude celník kontrolovat naše pasy, Michelangelo zamňouká. To se naštěstí nestalo a přes všechny hraniční přechody jsme perníkovou chaloupku převezli v pořádku. I když ne tak docela.

Kocourek byl vděčný strávník, snědl téměř všechno, co dostal, a přesně podle předpokladu většinu cesty opravdu prospal. Jenže než nás potkal, živil se zřejmě na ulici všelijak. Jeho drobné tělíčko nebylo zvyklé na luxus kočičích konzerv a podle toho se chovalo. Co vešlo dovnitř muselo také ven, takže hned první pasová kontrola na italských hranicích proběhla bleskově. Stačilo jen stočit okénko, celník nás letmo přelétl očima, orazítkoval pas, rychle mávl rukou, abychom odjeli, a zhluboka se nadechl.

Do Prahy jsme dorazili zhruba za čtyřiadvacet hodin a tím nejpříšernějším zážitkem za celou tu cestu bylo první kafe na rakouském hraničním přechodu. Nedalo se pít, a ani pocit, že už jste v Rakousku vlastně doma, nedokázal jeho odpornou chuť zahnat. Michelangelo od rakousko-italských hranic spal a přes protesty našich koček u nás přespal až do druhého dne, kdy si pro něj přišla jeho nová panička.


Na jaře nejdřív rozkvétají bílé kočičky.


Více se dozvíte přímo na stráknách Františka PON. naleznete i prodejní galerii obrázků.



8 komentářů:

Lucka řekl(a)...

užasný kalendář - doufám, že tento příspěvěk dohledám koncem roku :))

Bragnae řekl(a)...

Knížky i obrázky Františka PONa jsou nádherné. Zrovna čtu Kočky to vědí líp a skvěle se bavím. A četla jsi Nefalšovanou kočku od Terryho Pratcheta?

Wlcice řekl(a)...

Pratchetta máme v knihovně asi půl metru ;-), ale tuhle tedy neznáme! poohlídnu se po ní!

Bragnae řekl(a)...

Wlčice: To udělej. Je to takřka povinné čtení pro všechny milovníky a majitele koček. :)

Jitka Neradová řekl(a)...

Já jsem sice víc na psí kalendáře, ale tenhle mě dostal. Jak ty obrázky, tak ta moudra, ty knihy, moc pěkné. A na Letné je bar U Kočičky, tam je koček taky plno. Někdy můžeme zajít na kávu. Až budeš zdráva:-)

AndyPan řekl(a)...

Krásná povídka...jak jinak kočky nesbírám,tyhle jsou parádní..mě dostaly ty rozkvétající..má to vtip!

Laďka a Pavel řekl(a)...

Chudák Michelangelo, toho potkat já, tak už ho asi taky adoptujeme... A my zase kupujeme kalendáře od Honzy Volfa, které jsou taky moc hezky namalované a napsané.

ivy řekl(a)...

Právě jsem se zamilovala....