O knihách, o čtení a čtenářských denících...

27.12.2013

Miluju knihy. Nestíhám sice číst všechny, které mám dojem, že bych přečíst měla, ale knihkupectví a knihovny patří k mým oblíbeným kulturním stánkům. Povedlo se mi tuto mánii přenést i na obě naše děti. Kniha jako dárek je uctívána- nikoli považována za trest.

Poslední dobou jsem byla účastníkem mnoha debat o povinné školní četbě, o nesmyslnosti psaní čtenářských deníků  a podobných rádoby vědecky podložených závěrů. V mnohém se samozřejmě dá s učiteli nesouhlasit, ne každý češtinář dokáže děti naučit mít češtinu rád a neudělat z ní jen sbírku pravopisných pravidel, ale to, že by se mělo číst a že by se mělo umět o knize stručně pohovořit, to snad není nic, proti čemu by rodiče měli organizovat odboj.

Vím, že časy se od dob mé školní docházky značně změnily a že  jsme letos v září např. na třídní schůzce hlasovali o tom, že souhlasíme, aby naše děti dostávaly domácí úkoly a aby paní učitelka každý měsíc vybrala čtenářský deník, kde bude pojednáno o knize, kterou za daný měsíc dítě přečetlo a že to nebudeme považovat za přetěžování našich ratoletí. Naštěstí jsme rodiče "ze staré školy", takže jsme jako jeden muž nahlas řekli paní učitelce, jen aŤ jim dá do těla a že souhlasíme i s písemnými tresty. :-) Paní učitelka děkovala.

Já si z knih vypisuju zajímavé pasáže dodnes. Zpravidla nemám čas číst daný titul opakovaně, ale připomenout si něco, co mě oslovilo a donutilo k zamyšlení... někdy mě to popadne a ráda se začtu. Kdysi jsem si psávala poznámky do kroužkového sešitu. Listy se tam daly různě vkládat, takže k danému autorovi mohly zápisy libovolně přibývat.

Postupně do mého papírového života více a více pronikaly moderní technologie, až můj čtenářský deník nabyl dnešní fotopodoby ;-)

Během čtení si v knize zakládám lepíky tam, kde mi to připadá zajímavé. No a po dočtení knihu vezmu a stránky ofotím. :-)

 

Jednou z knih, kterou jsem letos zvěčnila do svého fotodeníku, byla kniha od Markéty Dočekalové "Rychle a bezbolestně"  Tak dlouho jsem ji syslila na nočním stolku a nechtěla ji vrátit do knihovny, až jsem v rámci vánočních nákupů jeden výtisk zakoupila... :-)

Zajímavé čtení. Spousta námětů k zamyšlení, co byste si přáli, kdybyste měli tu možnost, že se vám to splní- zadarmo a hned... tedy úplně zadarmo ne, ale bez finanční úhrady řekněme. Tajemný krámek ve městě nabízí vše "Rychle a bezbolestně"

 

 

Jaké hodnoty pro nás mají cenu, čeho si vážíme, v čem spatřujeme své štěstí...  jak jsme každý jiný a různíme se ve vnímání života...

 

Takže můj vztah k literatuře naštěstí nenarušila ani povinná četba, ani mnoholeté psaní čtenářských deníků, ani šílená češtinářka, která nás 3roky mořila na gymplu s tím, že její dominantou byla němčina a češtinu nikdy předtím neučila ...  ;-)

Hendikepovaný čili "není jako ostatní"

 22.9.2013

Nevím, co mě popadlo- zalovila jsem v útrobách svého blogu a vykouklo na mě celých 99příspěvků, které jsme sice sepsala, ale už nikdy neodklepla tlačítko "PUBLIKOVAT". Proč? To nevím. Buď zapadly ve spěchu, nebo chtěly uležet...
Některé mažu, některé tam ještě nechám a některé asi můžu po dlouhé čekací době odkliknout....

 --------------------------------------------------
12.2.2012

Hendikepovaný neboli ten, kdo má z nějakého důvodu ztížené podmínky.
Autorem knihy "Kam jedeme, tati?", o které se dnes zmíním, je Jean-Louis Fournier - otec dvou hendikepovaných synů. Většinu knih, které jsem kdy o hendikepovaných dětech četla, napsaly ženy- potažmo jejich matky.
Tato kniha u žen taky "zabodovala"- získala v roce 2008 cenu Prix Femina, kterou uděluje porota složena výhradně z žen.

V knize je obsaženo mnoho drobných příběhů, vzpomínek a taky postřehů a zamyšlení, ke kterým rodiče vážně a trvale nemosných dětí vybízí "běžná" společnost.

Vše je líčeno ve stylu černého humoru- někdy opravdu až drsně cynicky. Ale to mi vůbec nevadí. Chápu tyto prostředky jako jeden ze způsobů, jak některé nestandardní situace přežít a jak čelit některým narážkám atp.

Ukázka z textu.

Kniha je vhodná pro ty, kteří chtějí nahlédnout do duše rodiče, který se musel vyrovnat s tím, že mu snová nikdy neřeknou "tati", nikdy ho neobejmou... nikdy mu neprovedou žádnou klukovinu.

Tipy na čtení

Blíží se dlouhé zimní večery a taky čas nakupování dárků. Dostalo se mi několik tipů na knihy, tak dávám veřejnosti k dispozici- ev. k doplnění. 

A už teď je mi jasné, že tak dlouhé ty večery zas nebudou, aby se to všechno stihlo přečíst ;-)

- Dívka s pomeranči  a všechny další knihy od norského autora Josteina Gaardera

- To vše a ještě nebe (Rachel Field))

- U nás v Mitfordu ( Jan Karonová)

- všechny knihy od Torey Hayden (Spratek, Divná Jadie, Dračice a mazánek... a letos vydaná Tygřice)

-  Podivný případ  se psem (M.Haddon), 

-  knížky R.Fulghuma

-  Poutník, Alchymista-  P.Coelho

- Rady zkušeného ďábla (C.S. Lewis)

-  Lidská komedie (W.Saroyan)

-  Dopisy Samovi (D.Gottlieb)

-  Poslední chvíle lidstva (K.Kraus)

-  Tisíce planoucích sluncí (K.Hossein) - recenze zde

-  Malé ženy (J.M.Alcottová)

- Klíče království nebeského -  A.J.Cronin

- nezklame  Herriot :-) 

- Věčně zpívají lesy, Není jiné cesty.... T. Gulbranssen

- Něco za něco, Rychle a bezbolestně - Markéta Dočekalová  

pro děti:

- Zhoubné houby (R.Socha) - zde 

- Rybí sliby - (D.Krolupperová ) zde

- Staré pověsti české a moravské (A.Ježková) - máme už knihu Praha-babka měst a je skvělá. Jiráska už dneska asi děti číst moc nebudou, nerozumějí mu, ale tahle paní umí historii převyprávět krásným slohem, zajímavě a čtivě.  Moc pěkně je zpracovala i Martina Drijverová.

- Řecké báje (A.Ježková) www.alenajezkova.cz

- Gábina a víla Jasenka (Kamila Šecová) 

- Dárek pro Ježíška (Stjepan Lice- vánoční příběh pro cca 5-8leté děti s krásnými obrázky paní Kolanovičové - kniha chorvatských autorů)

- podívám se i na Kozí pohádky od Ivony Březinové (inspirované novým českým fileme- co to asi bude?? :-))

Muž, který sázel stromy

8.11.2012

Občas (asitak 3x do roka :-)) provozuju s přáteli pořad, který jsem pracovně nazvala "literární kavárna". Jedná se o  posezení, při kterém se cokoli dobrého pije (káva, čaj, víno...co kdo rád) a nezávazně se debatuje o knížkách.
Ideální je, když každý donese nějakou knihu, která ho oslovila- a ostatní si pak mohou rozšířit svoje obzory a seznamy knih, které stojí za přečtení.

Letos jsem povídání oživila i burzou knih- tedy výměny kus za kus :-) Velmi oblíbené a užitečné ;-)

Překvapilo mne, kolik lidí zaujala krásná útlá knížečka od francouzského autora Jeana Gionca: "Muž, který sázel stromy".
Kdysi jsem i já  tuto knížku dostala od Wlka jako dárek. V krásném vydání edice Literární čajovna Susanne Renaud v překladu Jiřího Reynka, který je údajně o dost zdařilejší než překlady jiné.

Autor vypráví příběh jednoho muže, který poté, co ztratil ženu i jediného syna, znovu našel smysl svého života:

Má-li charakter člověka prozradit 

své skutečně výjimečné kvality, 

musíme mít to štěstí moci  pozorovat 

jeho konání po dlouhou řadu let.

Pokud je tato jeho činnost prosta 

všeho sobectví, je-li myšlenka, která ji vede,

bezpříkladně velkomyslná,

je-li naprosto zřejmé, že se nikde nepídila

 po odměně, a že navíc zanechala na světě 

 viditelné známky, pak ovšem stojíme, 

bez možnosti mýlky,

 před nezapomenutelným charakterem.

Knížka je ilustrována vkusnými obrázky Pavla Čecha.

 

Příběh je důkazem toho, že pokud si člověk najde svůj vlastní smysl života, dají se přežít i ty silné rány osudu. I jedinec dokáže "velké" věci, pokud je dělá s nadšením a vytrvale. Ćlověka může těšit práce pro druhé a radost z ní pro něj může být důležitější než finanční odměna... žel takových lidí po světě běhá jen málo. Ale pozitivní je, že vůbec jsou!!

Hlavní hrdina knížky Elzéard Bouffier díky svému úsilí dokázal změnit krajinu k nepoznání- natolik, že se do ní vrátili lidé- tedy život. Veškerý svůj čas věnoval sázení stromů v krajině nevlídné a neobydlené.

... škoda jen, že je příběh vymyšlený. Tím, že je psaný v "ich formě" jako vzpomínky,  čtenáře to svádí k tomu, aby autorovi věřil, že se to opravdu událo... ale v tom je asi právě to kouzlo literatury... nenechte si ujít! Je to knížečká útlá, ale hodně poučná.

Úklid v duši

11.8.2012

Dala jsem se do generálního úklidu bytu. A nevím, jestli ho ještě někdy dokončím.... Všechno jsem vytahala ven na podlahu.  Všechny svoje léta střádané "poklady". Možná je to jakási metafora mého skutečného života- všechno najednou potřebuju přerovnat a dát věcem nové místo, abych zaplnila ten volný prostor, který mi uvnitř náhle vznikl... Z té nesourodé hromady věcí vybírám ty, které momentálně považuju za důležité a snažím se je někam  umístit.

A tak probírám knihy, které si nechám a které už nikdy číst nebudu, po několika dlouhých letech jsem dospěla k názoru, že opravdu není třeba schovávat  nejrůznější výstřižky a papíry a učebnice, protože téměř vše je dohledatelné na internetu; videokazety lze taky s klidem vyhodit, když už není k dispozici přehrávač... tak snad se zadaří všechny věci probrat a získat potřebný prostor pro jinou "veteš" :-) Každopádně je to proces velmi zdlouhavý, neboť každý papír musíte vzít do ruky a v mém případě i pročíst...;-)

Když se před lety potvrdilo, že je Majda vážně nemocná, cíleně jsem hledala takové ty "utěšující" texty. Oblíbeným a opakovaně čteným byl třeba "Vítejte v Holandsku!"  - zkrátka problém to neřešilo, ale mně to v tu chvíli pomáhalo, dělalo dobře... no a ještě jeden jsem tu našla. Autora bohužel neznám... ale třeba se někomu bude taky líbit.

Jsem dítě....

Jsem dítě, které neumí mluvit. Vidím ti na očích, že mě často lituješ. Jsi zvědavý, nakolik si to uvědomuji. To také vidím. Vnímám toho hodně... tvé štěstí, smutek,úzkost; vnímám, když jsi trpělivý nebo naopak netrpělivý, kdy jsi plný lásky a touhy, ale také když něco děláš jenom tak z povinnosti vůči mně. Žasnu nad tvými frustracemi a nad tím, jak si myslíš, že ty moje jsou mnohem větší, protože se nemohu vyjádřit a neumím formulovat své potřeby tak, jak to umíš ty.

Nemůžeš porozumět mé izolaci. Neobdaruji tě chytrou konverzací, vtipnými poznámkami, kterým by ses zasmál a mohl je dávat dál. Neodpovídám na tvé každodenní otázky, nereaguji, když se staráš, jak mi je, když se mnou sdílíš mé potřeby. Nedočkáš se ode mne odezvy na své komentáře k okolnímu světu. Neodměňuji tě tak, jak je to v životě běžné... nemůžeš být pyšný na mé pokroky; nejsem schopen poskytnout ti takové porozumění, na jaké jsi zvyklý.


To, co ti dávám, má mnohem větší cenu... jsou to totiž příležitosti.
Příležitost, aby objevil hloubku svého charakteru, nikoli mého. Můžeš poznávat hloubku své lásky, oddanosti, trpělivosti, svých schopností. Dávám ti příležitost, abys prozkoumal svou duši do větší hloubky, než sis kdy uměl představit. Se mnou se dostáváš mnohem dál, než kam by ses kdy dostal sám, se mnou je tvá práce mnohem náročnější, se mnou hledáš odpovědi na otázky, které možná odpověď ani nemají. Jsem dítě, které nemluví.


Jsem dítě, které nechodí. Vypadá to tak, že mě okolní svět míjí. V mých očích vidíš touhu zvednout se z křesla, běžet a hrát si jako ostatní děti. Ty tolik věcí považuješ za samozřejmé. Chci hračky, které jsou na polici. Potřebuji jít do koupelny. Ach jo, zase mi upadla vidlička. V tom všem jsem na tobě závislý. Mám pro tebe dárek – se mnou si mnohem víc uvědomíš, jak velké štěstí máš. Už víš, co to znamená mít zdravá záda a nohy, co to je být soběstačný. Občas to vypadá, že si mě lidé nevšímají; já si jich ale všimnu vždycky. Nezávidím ji, jen bych rád měl to co oni. Chtěl bych si stoupnout, jen tak dát jednu nohu před druhou, být nezávislý. Daruji ti to, že si takových věcí můžeš být vědom. Jsem dítě, které nechodí.


Jsem dítě, které je duševně zaostalé. Kdybys mě posuzoval podle běžných měřítek tohoto světa, tak bys řekl, že se učím hodně pomalu. To, co já dobře znám, je nekonečná radost z prostých věcí. Na rozdíl od tebe nejsem vázán spory a sváry, které s sebou přináší komplikovanější zivot. Jako dárek ti dávám záruku, že se můžeš radovat z věcí stejně jako dítě. Dávám ti najevo, jak moc pro mne znamenají tvé objímající ruce, mým dárkem pro tebe je láska. Dávám ti dar jednoduchosti. Jsem dítě, které je duševně zaostalé.


Jsem dítě s postižením. A jsem tvůj učitel, pokud mi to dovolíš.
Naučím tě, co je v životě skutečně důležité. Dám ti bezpodmínečnou lásku a naučím tě, jak se dává. Daruji ti svou bezmeznou důvěru, závislost na tobě.
Učím tě, jak vzácný a drahocenný je život, učím tě, abys věci kolem sebe nebral jako samozřejmost. Učím tě zapomínat na vlastní potřeby a touhy a sny.
Učím tě dávat. Ale ze všeho nejvíc tě učím naději a víře. Jsem dítě s postižením.

O slušnosti

6.3. 2010

Včera sníh jen poletoval, dneska hustě padá.
Takhle vypadají kytičky v truhlíku na okenním parapetu. Zase mají načechranou bílou čepici a ráno mě probudily typické zvuky lopat a hrabel odklízejících napadaný sníh z chodníků.

Moje angína se - stejně jako letošní zima- k ústupu nemá. :-(
Otravuje mě. Dala jsem se do do věcí, na které nemám při běžném provozu čas- třeba do úklidu v mailové poště- takže jsem pročetla a promazala stovky starých mailů. Taky jsem trochu probrala fotky a dodělala si webalba, která odkládám už hezkých pár týdnů.

Při třídění časopisů jsem se začetla do rozhovoru s Arnoštěm Lustigem. Nabízel ho poslední výtisk časopisu Můžeš. Lustig je pro mne neuvěřitelným živlem. Nedávno jsem zhlédla v TV dokument, kde líčil pobyt v koncentračním táboře- dost autenticky, procházel místa a dnešní barevné obrázky byly střídány drsnými dobovými fotografiemi.
Vždycky si říkám, jak to ti lidé mohli přežít. Znova se nadechnout, sebrat síly, zapomenout na tu ukrutnou fyzickou a následně i psychickou bolest způsobenou ztrátou těch nejbližších... odrazit se ode dna a mít ještě světu co říct. Arnošt Lustig už někoik let bojuje se zákeřnou chorobou, přesto vypráví, směje se a říká, že je smířený s tím, co přijde.

Moudrých vět v dokumentu ve zmiňovaném článku zaznělo mnoho.
Mne zaujal citát: "Šťastný je ten, kdo zapomene, co se nedá změnit..."

A taky se mi moc líbila odpověď na otázku, zda věří v boha:

"... Zatím jsem si vždycky vystačil se svědomím. To je úžasný a zároveň srašidelný vynález, jímž je člověk schopen kontrolovat sám sebe, rozeznávat dobro od zla, správné od nesprávného a spravedlivé od nespravedlivého. A je to přikázání, které chybí v Desateru. Přikázání, aby si člověk mezi dobrým  a zlým vybral to dobré. A aby to nevztahoval jenom k sobě, nýbrž ke všem. Slušnost totiž pokládám za zákon člověka.
....
Mojžíšovi vytýkám, že v Desateru chybí přikázání slušnosti. Kdysi před dvěma tisíci let věřili lidé starozákonních společností, že slušnost je jako pták. Letí nad mořem a musí pořád mávat křídly, aby se neutopil. 
Slušnost nemůžeš našetřit jako peníze. To, že jsem byl včera slušný, mi nepomůže, když nebudu slušný i dnes. 
Slušnost je skutečně jako pták nebo motýl nad mořem. 
Jakmile přestane mávat křídly, zahyne..."

Pro mne je slušnost určitým životním stylem. Jsem přesvědčena o tom, že všechno - i ty nepříjemné věci- se dají vykomunikovat slušně- bez urážení, osočování, ponižování a podlých lží. Ideální  ovšem je, pokud k tomu stejně přistupují obě komunikující strany.

Tak si denně hýčkejte svého motýla, ať se vám neutopí v moři neslušnosti.... ;-)

Nebrat si nic osobně!

... tak jsem se začetla do toltéckým moudrostí a jednu ukázku si prostě neodpustím:
(více v knize Čtyři dohody od Miguela Ruize)

Nic z toho, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám, ale kvůli sobě. Kamkoliv jdete, naleznete lidi, kteří vám budou lhát a jak poroste vaše uvědomění, všimnete si, že lžete také sami sobě. Neočekávejte od lidí, že vám budou říkat pravdu, protože oni lžou i sami sobě. Budete-li ostatní vnímat takové, jací jsou, a nebudete vztahovační, nic z toho, co řeknou nebo udělají, vás nezraní. I kdyby vám lhali, nic se neděje. Lžou, protože se bojí, abyste nezjistili, že jsou nedokonalí.

Nebrat si nic osobně - souvisí s první dohodou, viděno ze strany „napadeného“. Někdo mi řekl že jsem úplně blbej. Mám několik možností, jak s tím naložit. Buď to přijmu jako dohodu, nebo si uvědomím, že je to jen cizí hledisko a vychází z čistě subjektivního pohledu někoho jiného a tudíž to vůbec nemusí být pravda (je to jen „sen“ někoho jiného). Je třeba si uvědomit, že ten, kdo nám tohle řekl, k tomu má důvod a ten je pravděpodobně takový, že s ním něco není v pořádku. Má potřebu, aby se někdo jiný cítil stejně špatně nebo hůř než on. Takového člověka můžeme jen politovat, protože v tom, aby byl spokojen sám se sebou mu brání to, že hřeší slovem. Pravděpodobně si i zbytečné věci bere osobně, protože to zkouší na ostatní a předpokládá, že to bude fungovat. Pokud máte příliš velkou osobní důležitost a pocit, že svět se točí jen okolo vás, pak budete mít s touto dohodou problém. Budete zranitelnější, protože pokud Vám někdo řekne něco o Vás, budete to brát jako příliš důležité a vážné. Osobní důležitost nám v ničem nepomůže, je to základ ješitnosti a lidé s ní se pravděpodobně nebudou pouštět do vyššího učení, protože věří, že se sebou jsou a budou spokojeni.

Jestliže...

Na nástěnce u naší rehabky Hanky viselo jedno takové zajímavé čtení... proč vám jej taky nenabídnout k zamyšlení....

JESTLIŽE....

Jestliže dítě nemůže mluvit, MŮŽEME se MY zajímat o to, jak by mu pomohlo zařízení - hlasový výstup z počítače...

Jestliže dítě nemůže chodit, MŮŽEME MY přemýšlet, jak odstranit bariéry pro jeho vozík...

Jestliže si dítě nedokáže věci zapamatovat, MŮŽEME MY navrhnout systém mnemotechnických pomůcek nebo barevných symbolů a obrázků, které by mu pomohly …

Jestliže dítě neslyší, MŮŽEME se MY naučit znakovou řeč

Jestliže se dítě neumí chovat v sociální skupině, MŮŽEME mu MY svým chováním vytvářet model toho, co je vlídnost, sebekázeň a láska …

Jestliže dítě nedokáže sedět v klidu a tiše pracovat, MŮŽEME MY zařazovat učební činnosti dávající větší prostor pro pohyb žáků …

Jestliže dítě nedokáže bez pomoci používat WC, zorganizujeme přestávku tak, abychom mu pomohli …

Jestliže dítě dokáže učiteli poděkovat nebo se na něj třeba jen usmát, jakými dalšími požadavky bychom měli ještě podmiňovat jeho zařazení do naší třídy?

NEEXISTUJÍ NEPŘEKONATELNÉ BARIÉRY, EXISTUJÍ JEN DVEŘE, KTERÉ JSME SE NEPOKUSILI OTEVŘÍT....

Hezky se to čte, jen ta realita je někdy míň čtivá ... ;-)

Jarní rozjímání

14.3. 2009 - 180.den z 365

Sobotní den se tvářil velmi jarně- svítilo sluníčko, bylo 12°, tak jsme s chutí vyrazili na vycházku. Maťa vzala koloběžku a vydali jsme se, abychom okoukli zahrádky sousedů. Některé už pěkně hýřily barvami rozkvetlých krokusů,

a svítívě bílých sněženek.

Stromy a keře už se taky probouzejí ze zimního klidu a co nevidět si alergici "přijdou na své" - jehnědy jsou už v plné parádě!

Taky jsme se snažili najít inspiraci pro osazení naší nové předzahrádky, která teď zeje prázdnotou po poraženém smrku.

Navečer jsem pro něco šla do šuplíku a jentak koukla do svých starých diářů. Mám je schované. Je mi je líto vyhazovat a někdy si říkám, že si alespoň mohu připomenout, co bylo kdysi. Padl mi zrovna do ruky ten z roku 2001. Na deskách diáře mám vypsané některé úryvky z knihy Ilony Borské "Doktorka z domu Trubačů", kterou jsem tehdy četla a která bezesporu patří mezi ty, jež čtenáře pohltí a ovlivní.

* "Život nás každého naučí tak, někoho onak - že se naše "velké" plány musí přizpůsobit jemu; stavitel život si nás přitesává podle své potřeby, ne podle naší vůle. Je na každém z nás, zda se přizpůsobí s porozuměním, nebo zda se ztratí v reptání a nářku."

* "Nedopusť nikdy, aby starosti a shon zastřely jas tvého ducha. Netrap se zbytečně, vždycky se snaž zachovat duševní rovnováhu, ať je tvoje duše volná, v tvém nitru ať je mír. Pamatuj, že každý je sám sobě tvůrcem nebe i pekla, nosí si je pak ve svém svědomí. Vzpomeň si na to, až přijdou v životě zlé chvíle!"


V tomto roce 2001 mi Osud uštědřil pořádnou životní lekci- skoro bych řekla intenzívní kurz lekcí, které na sebe plynule navazovaly, zasáhly do všech oblastí života, způsobily bolest fyzickou i (tu hůř snesitelnou) duševní a nebraly konce - zažila jsem několik věcí, které z paměti bohužel už nikdy nevymažu, i když by to tak bylo nejlepší.
Nebyl to dobrý rok, více vzal, než dal. A věci přeci mají být v rovnováze...

Březen - Měsíc knihy :-)

1.3. 2009 - 167.den z 365

16.jednoruký den

Konečně je tu měsíc, který slibuje jaro! A já ho mám po letech strávených ve školních lavicích neodmyslitelně spjatý ještě s přídomkem "Měsíc knihy" :-) ...a už mi to nikdo nevymaže.
Mám knihy moc ráda a docela dobře si dovedu představit, že pracuju v knihovně či v knihkupectví. Podařilo se mi svoji vášeň přenést i na děti, takže Majda je na čtení závislá a největším trestem u nás není zákaz televize, ale zákaz půjčování knih.
Návštěva knihovny= batoh nových knih - a kam to má člověk dávat?
Martinka chodí odmala s námi, takže sice průkazku ještě nevlastní, ale opustit knihovnu bez vypůjčené knihy odmítá.

Ze mě se postupem času stal spíše sběratel než čitatel :-), protože na čtení mi zbývá díky domácím povinnostem a práci moc málo času. Většinou čtu odborné příručky - to musím- no a ostatní archivuju na nočním stolku.
Fotka dne bude tedy patřit pohledu na část naší domácí knihovny:

A ještě přidám odstavec z knihy Terryho Pratchetta "Zajímavé časy":

".... jsme tam, kde bohové hrají hry se životy lidí, na šachovnici, která v jednom a témže okamžiku představuje jednoduchý herní plán a celý svět.
A Osud vždycky vyhrává.
Osud vždycky vyhrává. Většina bohů vrhá kostky, ale Osud hraje šachy, a teprve když už je pozdě, zjistíte, že celou tu dobu používá dvě královny.
Osud vyhrává. Alespoň tak se to říká. Ať se stane cokoli, když je po všem, říkají, že to musel být Osud..."

Kdyby, kdyby, kdyby...

14.1. 2009

Achjo, tyhle sychravé zimní dny mě zničí. Ven s dětmi se nedá- ovzduší v Praze je totuto dobou každoročně hodnoceno těmi nejvyššími stupni. A tak jsme zalezlí. Majda si čte, nebo něco tvoří na PC, Martinka ráda maluje a nebo zlobí a já bych si nejradši zalezla někam do doupěte a vylezla, až všechno bude zelené a ven se bude moci vyběhnout jentak ve svetru.

Při úklidu jedné z hromádek, které se mi zázračně vrší u počítače ;-), jsem objevila výstřižek z novin- už je celý otrhaný a zažloutlý, ale ten článek od paní Daniely Fischerové, který mě kdysi zaujal, je mi pořád líto vyhodit. Připadá mi tak výstižný, pravdivý...
Patrně se mezi námi nenajde nikdo, kdo by alespoň jednou v životě nechtěl něco vrátit zpátky, udělat jinak, vymazat... Jenže v životě hold nemáme k dispozici žádnou klávesu s nápisem DELETE, která tohle všechno umí během vteřiny zrealizovat. V životě je všechno jinak. A my pak třeba dlouze zpytujeme svědomí, že jsme jedním neuváženým činem, či gestem zkazili to, co léta fungovalo a mělo pro nás význam. To se ale bohužel zjistíme vždy "až pak"- tedy pozdě ... :-(


Daniela Fischerová píše:

Byl jeden starý profesor jazyků Kulíšek, a ten dával studentům přeložit pověstný Kulíškův smrťák. Kdybych nebyl býval kýval, nebyl by ses býval hýbal. Máte-li tu kuráž, tak se zhluboka nadechněte a řekněte to jakýmkoli cizím jazykem. - Slovo kdyby je velmi člověčí. Co se jen natrápíme myšlenkami typu "kdybych byl býval udělal, kdybych byl býval neudělal". Kdybych byl býval včas šlápl na brzdu! Kdybych se byl lépe učil! Kdybych tenkrát neřekl to hrozné slovo. Jak jiný a lepší mohl být můj život, kdybych byl býval věděl, co vím dnes. Jenže žádný opravný termín nikdy nedostaneme. Staří Řekové říkali, že to jediné je odepřeno dokonce i bohům: změnit to, co už se stalo. Výčitky svědomí, plané sny a vzdušné zámky, to jsou děti jediného slova: kdyby. Zvířata se podobnými představami nemučí. Moucha si nedělá marné fantazie, jaké by to bývalo bylo, kdyby si místo na tu mucholapku sedla jinam. Velbloud dál musí vozit svoje pány, protože prostě všechno nevěděl.

Jak světec nechal utonout dítě.

Šli jednou dva mnichové krajem. O tom starším se šeptalo, že je světec, a mladší mnich ho velmi obdivoval. Náhle spatřili, že v řece tone malé dítě. Mladší mnich se už už vrhal do vln, ale starší ho silou svých paží i své autority strhl zpět. Dítě před jejich očima utonulo. Mladší mnich byl velmi, velmi zmaten, ale netroufl si nic namítat.

Plynula léta a mniši už o příhodě nikdy nepromluvili. Až na smrtelném loži si starý mnich dal povolat mladšího bratra a řekl mu: "Já vím, co tě tíží. Ale věř mi, věděl jsem, co dělám. Já jsem totiž jasnovidný. Viděl jsem, že to dítě mělo velmi černou duši. Kdybych ho byl býval nechal dospět, zcela určitě by z něj vyrostl vrah."

Starý mnich zemřel a mladší zestárnul. Časem se i on stal jasnovidným a viděl ještě dál a hloub než starý mnich. Pohlédl dlouhým tunelem paměti do oné dávné chvíle a viděl, že starý mnich měl pravdu: z toho děcka by určitě vyrostl vrah. Zavraždil by jednoho odporného spratka. A onen spratek, nejsa včas zavražděn, mezitím dospěl a stal se diktátorem. Rozpoutal nejstrašnější válku dějin, ve které už dnes hynuly statisíce lidí.

"Přece jenom jsem tenkrát udělal chybu," vzdychl ztěžka jasnovidný mnich. "Kdybych byl býval pro to děcko skočil, byl bych býval zabránil té válce."

Ale dál už to nedomyslel, protože jedna bludná bomba právě proměnila klášter v hluk a prach a dým.

Vítejte v Holandsku!

1.12. 2008


Nějak na mě vlezlo to adventní rozjímání, a tak jsem si pročítala své staré poznámky, probírala svoje vystřihovánky z novin a časopisů... a rozhodla jsem se, že prosinec zahájím citací článku, jehož autorkou je Emily Perl Kingsley. V originále se jmenuje "Welcome to Holland", a do češtiny jej přeložila Pavla Novotná.
Kdysi jsem si tento text četla do zblbnutí a připadalo mi, že bych nikdy nenašla lepší metaforu k tomu, co mě v životě potkalo.... tak tedy:

Vítejte v Holandsku!


Jsem často žádána, abych popsala své poznatky o výchově dítěte s postižením a tím pomohla lidem, kteří touto jedinečnou zkušeností neprošli, porozumět a přiblížit pocity, jaké to je. Tak poslouchejte...

Očekávání dítěte se podobá plánování výletu do Itálie. Koupíte si kupu průvodců a vytvoříte si nádherné plány. Koloseum. Michelangelův David. Gondoly v Benátkách. Možná se naučíte pár užitečných italských frází. Je to velice vzrušující.

Po měsících dychtivých představ konečně nastane ten den. Sbalíte si kufry a vyrazíte. O několik hodin později letadlo přistane. Vejde letuška a oznámí: "Vítejte v Holandsku!"

"V Holandsku?!" vyhrknete. "Jak to myslíte, v Holandsku?! Měla jsem objednanou cestu do Itálie! Mám být v Itálii. Celý život sním o Itálii!"

Jenže letový plán byl změněn. Letadlo přistálo v Holandsku a vy musíte zůstat zde.

Důležité je, že vás neodvezli na nějaké hrozné, odporné, špinavé místo, plné nebezpečných nákaz, hladomoru a nemocí. Je to jen jiné místo. Takže si musíte koupit nové průvodce. Musíte se naučit nový jazyk. A potkáte celou řadu lidí, které byste jinak nikdy nepotkali. Prostě jen jiné místo. Žije pomalejším tempem než Itálie, je méně jiskrné než Itálie. Ale poté, co zde strávíte nějaký čas, popadnete dech, rozhlédnete se... a všimnete si, že Holandsko má větrné mlýny... a tulipány. A Holandsko má dokonce Rembrandta.

Nicméně sledujete, jak každý cestuje do Itálie... a všichni se chlubí, jak krásně se tam měli. Po zbytek života budete tvrdit: "Ano, tam jsem chtěl jet. To jsem si naplánoval." Ta bolest nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nevymizí, protože ztráta takového snu byla příliš velká.

Ovšem... Pokud strávíte zbytek života truchlením nad tím, že jste se nedostali do Itálie, nikdy nedokážete vychutnat výjimečnost a úchvatnou krásu... Holandska.

------------------------------------------------------

.... jsem ráda, že už vím, že v Holandsku se žít dá, i když někdy mi ta "holandština" činí potíže v komunikaci s okolím - chtělo by to nějaké kurzy pro širokou veřejnost .... ;-)