Úklid v duši

11.8.2012

Dala jsem se do generálního úklidu bytu. A nevím, jestli ho ještě někdy dokončím.... Všechno jsem vytahala ven na podlahu.  Všechny svoje léta střádané "poklady". Možná je to jakási metafora mého skutečného života- všechno najednou potřebuju přerovnat a dát věcem nové místo, abych zaplnila ten volný prostor, který mi uvnitř náhle vznikl... Z té nesourodé hromady věcí vybírám ty, které momentálně považuju za důležité a snažím se je někam  umístit.

A tak probírám knihy, které si nechám a které už nikdy číst nebudu, po několika dlouhých letech jsem dospěla k názoru, že opravdu není třeba schovávat  nejrůznější výstřižky a papíry a učebnice, protože téměř vše je dohledatelné na internetu; videokazety lze taky s klidem vyhodit, když už není k dispozici přehrávač... tak snad se zadaří všechny věci probrat a získat potřebný prostor pro jinou "veteš" :-) Každopádně je to proces velmi zdlouhavý, neboť každý papír musíte vzít do ruky a v mém případě i pročíst...;-)

Když se před lety potvrdilo, že je Majda vážně nemocná, cíleně jsem hledala takové ty "utěšující" texty. Oblíbeným a opakovaně čteným byl třeba "Vítejte v Holandsku!"  - zkrátka problém to neřešilo, ale mně to v tu chvíli pomáhalo, dělalo dobře... no a ještě jeden jsem tu našla. Autora bohužel neznám... ale třeba se někomu bude taky líbit.

Jsem dítě....

Jsem dítě, které neumí mluvit. Vidím ti na očích, že mě často lituješ. Jsi zvědavý, nakolik si to uvědomuji. To také vidím. Vnímám toho hodně... tvé štěstí, smutek,úzkost; vnímám, když jsi trpělivý nebo naopak netrpělivý, kdy jsi plný lásky a touhy, ale také když něco děláš jenom tak z povinnosti vůči mně. Žasnu nad tvými frustracemi a nad tím, jak si myslíš, že ty moje jsou mnohem větší, protože se nemohu vyjádřit a neumím formulovat své potřeby tak, jak to umíš ty.

Nemůžeš porozumět mé izolaci. Neobdaruji tě chytrou konverzací, vtipnými poznámkami, kterým by ses zasmál a mohl je dávat dál. Neodpovídám na tvé každodenní otázky, nereaguji, když se staráš, jak mi je, když se mnou sdílíš mé potřeby. Nedočkáš se ode mne odezvy na své komentáře k okolnímu světu. Neodměňuji tě tak, jak je to v životě běžné... nemůžeš být pyšný na mé pokroky; nejsem schopen poskytnout ti takové porozumění, na jaké jsi zvyklý.


To, co ti dávám, má mnohem větší cenu... jsou to totiž příležitosti.
Příležitost, aby objevil hloubku svého charakteru, nikoli mého. Můžeš poznávat hloubku své lásky, oddanosti, trpělivosti, svých schopností. Dávám ti příležitost, abys prozkoumal svou duši do větší hloubky, než sis kdy uměl představit. Se mnou se dostáváš mnohem dál, než kam by ses kdy dostal sám, se mnou je tvá práce mnohem náročnější, se mnou hledáš odpovědi na otázky, které možná odpověď ani nemají. Jsem dítě, které nemluví.


Jsem dítě, které nechodí. Vypadá to tak, že mě okolní svět míjí. V mých očích vidíš touhu zvednout se z křesla, běžet a hrát si jako ostatní děti. Ty tolik věcí považuješ za samozřejmé. Chci hračky, které jsou na polici. Potřebuji jít do koupelny. Ach jo, zase mi upadla vidlička. V tom všem jsem na tobě závislý. Mám pro tebe dárek – se mnou si mnohem víc uvědomíš, jak velké štěstí máš. Už víš, co to znamená mít zdravá záda a nohy, co to je být soběstačný. Občas to vypadá, že si mě lidé nevšímají; já si jich ale všimnu vždycky. Nezávidím ji, jen bych rád měl to co oni. Chtěl bych si stoupnout, jen tak dát jednu nohu před druhou, být nezávislý. Daruji ti to, že si takových věcí můžeš být vědom. Jsem dítě, které nechodí.


Jsem dítě, které je duševně zaostalé. Kdybys mě posuzoval podle běžných měřítek tohoto světa, tak bys řekl, že se učím hodně pomalu. To, co já dobře znám, je nekonečná radost z prostých věcí. Na rozdíl od tebe nejsem vázán spory a sváry, které s sebou přináší komplikovanější zivot. Jako dárek ti dávám záruku, že se můžeš radovat z věcí stejně jako dítě. Dávám ti najevo, jak moc pro mne znamenají tvé objímající ruce, mým dárkem pro tebe je láska. Dávám ti dar jednoduchosti. Jsem dítě, které je duševně zaostalé.


Jsem dítě s postižením. A jsem tvůj učitel, pokud mi to dovolíš.
Naučím tě, co je v životě skutečně důležité. Dám ti bezpodmínečnou lásku a naučím tě, jak se dává. Daruji ti svou bezmeznou důvěru, závislost na tobě.
Učím tě, jak vzácný a drahocenný je život, učím tě, abys věci kolem sebe nebral jako samozřejmost. Učím tě zapomínat na vlastní potřeby a touhy a sny.
Učím tě dávat. Ale ze všeho nejvíc tě učím naději a víře. Jsem dítě s postižením.