Čas návratu a nemilých překvapení

19.8.2012

V neděli nastal čas návratu. Nechtělo se nám. Celé dopoledne jsme seděli s naší milou hostitelkou Katkou v obýváku a u snídaně, která se značně protáhla, probírali uplynulé dny. Martinka byla již zcela ve své kůži.
-----------------------------

Strávily s Katkou  samy celý uplynulý půlden, kdy jsme sami vyrazili do nedalekých Dětmarovic na setkání s dalšími spřátelenými rodinami ze zdejšího regionu. S ohledem na jejich děti jsme ale martinku radši nechali stranou, abychom jim nechtěně nezpestřili prázdniny. všem to bylo líto, ale všichni to museli pochopit. Setkání s Lenkou a její rodinou v jejich úžasném domově s nádhernou zahradou a s Markétou a Lukim bylo moc příjemné. Děti si hrály a vydržely nám dělat společnost až do noci. Probírali jsme každodenní starosti, cestování s vozíkem, školní povinnosti, pracovní záležitosti... a dost jsme se nasmáli. Říkají nám tu "naši Pražáci" :-)- to jsme zvyklí. neuráží nás to, víme, že za hranicemi hlavního města nemáme nejlepší pověst,ale to NAŠI nám připadalo roztomilé ;-)
Rozcházeli jsme se hodinu a půl po půlnoci. To už spaly i ty odolnější děti :-)
-------------------------------------------

Vydali jsme se tedy zpátky do Prahy. Zvolili jsme cestu delší, ale příjemnější než D1.

O návratu se ovšem nedá mluvit jako o vydařeném.

První scénka se odehrála v nedaleké BILLE- malý obchůdek, který se doposud zachovává své socialistické prvky. Vozíky drkotají po nerovné vydlaždičkované podlaze, snad jen nabídka zboží je poněkud pestřejší než bývala před lety. Používám ten obchod zejména proto, že jej mám při ruce- a hodí se na nákup pečiva a základních věcí, takže i v neděli navečer jsem vyskočila z auta, abych koupila chleba a pár drobností. U pokladny překvapivě nebyla fronta. Bylo tropické vedro, a tak asi všichni ještě pobývali někde u vody, nebo v sousední hospodě. Vykládala jsem zboží na pult a vtom mě oslovila paní za mnou: "Dobrý den, já vás asi znám. Nejste náhodou maminka Majdalenky?"
Ztuhla jsem a zaostřila na osobu. Žádné jméno jsem si ovšem v tu chvíli nevybavila. "No, to asi jsem...", odpověděla jsme celkem rozpačitě a pokračovala ve skládání balíčků na pás a hlavou mi šrotovalo, co se z toho ZASE vyklube.
"Vy si mě nepamatujete? Náš Honzík chodil s Majdalenkou do školky! To už je let, co? Jak se má, kočička malá? To už musí být taky velká slečna!"

Uf. Tak další pecka na obzoru...  Jsem na trapasy tohoto typu taknějak zvyklá- je mi to spíš nepříjemné z toho důvodu, že už nemám chuť sledovat ty reakce lidí. Nikdy nevím, jestli to s nimi praští, nemám už chuť někoho utěšovat a vysvětlovat... Zrovna dneska je to 5měsíců. Výročí? Tolik mi záleželo na tom, aby to všichni věděli- aby se pak někdo nedivil- a stejně se to nepovedlo... achjo.

Jméno paní mi okamžitě naskočilo. Dělám, že nic... chci předejít té scéně- a tak se ptám, jak Honzík studuje a kde... No ale paní se k tématu samozřejmě vrátí. "Ježiši, vy se tváříte- snad není holka nemocná- teď o prázdninách!?"
Nemělo cenu to oddalovat. Suše tedy říkám: "Není nemocná. Na jaře nám zemřela..."
No a je to tady. Pokladní málem vypadly oči a paní K. se málem skácela pod pás se zbožím. Následovala vlna omluv, pláč, taknějak klasika.
Zaplatila jsem, říkám, že se nic neděje a mám snahu co nejrychleji zmizet, ale paní "chce dát věci do pořádku" a pořád opakuje: "Ježiši, no to je hrozný. Co vám mám říct?? Nezlobte se..."

Já na to, že asi už nemusí říkat nic, že to nemohla tušit a že nemám důvod se zlobit. Ať pozdravuje Honzíka a na shledanou. Odcházím. Přes výlohu vidím, jak má paní K. hlavu v dlaních a vypravuje si s pokladní, která si může hlavu vykroutit. No, tak to bychom měli. Na rozjímání naštěstí nemám čas, z auta huláká otevřenými dveřmi Martina: "Mamííí, jaké jsi koupila nanuky? Měli Mrože?"

Další scénka na sebe nenechala dlouho čekat. Přijeli jsme domů, ihned jsem šla vybalit kufr a nakrmit pračku. Martina někde těkala po zahrádce, mazlila morčata, vypravovala babičce zážitky, babička omdlívala z toho, že ZASE byla nemocná, že tady nemůže být chvíli klid... no to má tedy pravdu ;-)

V sedm večer ztropil poplach děda, že se morčata nějak klepou. No, to nám chybělo. Hlodavci byli úplně mimo. Napadlo mě, že to mají asi z toho vedra. Byli venku ve výběhu... beru je do vany, omývám je vlažnou vodou, ale nevypadá to o moc líp. Martina šílí, že jí letos asi všichni umřou :-((  ... a já už docela věřím tomu, že člověk může skončit v blázinci natrvalo.

Beru myši  a jedeme s Wlkem na veterinu. Při našem štěstí mají v neděli otevřeno jen do 19hodin. Je o 30minut více :-( Wlk hbitě hledá v chytrém telefonu kontakt na zvířecí pohotovost- zlatá Praha- město nekonečných možností a příležitostí :-) Máme to i v dosahu. Tak šup do Libně na kliniku.

Paní doktorce  se hlodavci moc nelíbí. Napíchá jim do kožichu nějaké injekce a rovnou nám sděluje, že pokud se hlodavec rozhodne umřít, málokdo mu to vymluví. Jsou prý velmi náchylní. Váhá nad uhřátím... nemají teplotu, ale mají průjem. Hlídali je babička s dědou, těžko říct, co se kde stalo. Už už chceme odejít a paní dr. říká, že si je tam může nechat na pozorování a v noci jim připíchnout. Předběžná cena 600Kč. No, rozhodování je celkem snadné. Za takové prachy by se vyspal i člověk ve slušném penzionu, ale představa, že ráno Martina objeví dva mrtvé hlodavce... kývneme na to. Čert vem prachy. Ať je doma klid.

Ráno volám, jak se  "myši" mají. Zatím živé, máme si přijet. Paní dr. hned nabízí pro případ potřeby jednu náhradnici z vlastního chovu (zdarma :-))

A tak mám další hobby. Ráno obstarat myši- dát léky a snažit se je rozežrat. Mám "instantní seno" - injekční stříkačkou se snažím jim něco nacpat.... pak do práce a šup zpátky do toho zvěřince pečovat.

Ve středu večer je jasné, že léčba Květušky byla úspěšná, zatímco Žofinka boj vzdala. Paní dr. se nemýlila. 50% úspěšnost předvídala.

A tak se v naší rodině opět otevřelo téma smrti. Martina  musela mrtvou Žofinku vidět, pohladit ji a prozkoumat. Ptala se na všechnomožné a ujistila se, jestli i lidi vypadají jakože jen spí, když umřou.  Žofinku jsme dali do krabičky a táta Wlk vyrazil  s rýčem, aby vyrobil hrobeček.

Babička je žena činu. Neváhala a než jsem se ve čtvrtek vrátila z práce, dovezla domů náhradnici, aby nám Květuška nezhynula žalem. (moje případné zhynutí se tady na zřetel bere málokdy)  Dojela na tu veterinu pro náhradní myš. Moje matka!! V životě by něco takového nevzala do ruky!! Teď ovšem popadla krabici od žehličky a vyrazila tramvají pro hlodavce...a tak máme Cyrilku.



7 komentářů:

Lenka řekl(a)...

Brr, to jsou příhody ! Jak je tady smrt stále tabu, takovým setkáním a reakcím asi budete muset ještě mockrát čelit, přeju vám hodně síly. Nejhorší mi připadá zapojení náhodných svědků, jako byla ta pokladní ...

Myši jsou pomíjivé, přicházejí a odcházejí. Máme na zahradě slušný hřbitůvek :)

Gabro řekl(a)...

Když nám umřel Basínek, měly holky po týdnu chuť ho jít okouknout, jak se mu daří... To je život... Ať se morčátkům daří! PS: Víte jistě že babička přivezla samičku? :-D

Wlcice řekl(a)...

ano, náhodní svědkové to nemají při našich morbidních scénách jednoduché :-)
Hřbitůvek máme taky- kocour, morče... achjo...

Hele, Gabro, nech si vtipy! To si piš, že je to holka! nehodlám zakládat chovnou stanici :-))

ivy řekl(a)...

Chudák Žofinka :-( Se zvířátky bývají starosti :-( ale i spousta radosti ,je potřeba počítat se vším.Taky máme vlastní zvířecí hřbitov.
Babička se zachovala jako hrdinka :-))Tak ať se holčičkám dobře daří !!

LenkaS řekl(a)...

Moc rádi jsme vás viděli! Martinku snad uvidíme brzy. Ale ty peřiny budu příště stlát, až po vašem příjezdu. Práce kvapná, málo platná.
:-)

Morčátka nám je líto, nebo spíše Martinky, ale je to prostě hlodavec s životem ne moc dlouhým.

Jarka řekl(a)...

Milá Wlčice,
máte na ty lidi trochu smůlu :-( ale je fakt, že člověk, co to nikdy ani ve svém okolí nezažil, asi neví, co říct... neví, že někdy je lepší mlčet. Dneska jsem se o tom přesvědčila a vzpomněla jsem si přitom na Vás.
Zvala jsem jednoho učitele z našeho gymplu na mši ke třetímu výročí (násilné) smrti našeho kamaráda. Ten učitel byl mimochodem jeho třídní a nebyla bych ho nikdy pozvala, kdybych ho čirou náhodou nepotkala v obchodě. Jen mě to tak napadlo, když mu teda nebyl ani na pohřbu a to to tenkrát byly od matury jen dva roky... ale neměla jsem to dělat. Ne, že by se omluvil s tím, že třeba není věřící nebo tak, to bych si nějak přebrala (nebyl by první), ale on začal točit, že se v tom mamka toho kamaráda moc šťourá a že jí to stejně nepomůže a že se musí soustředit na budoucnost... prostě samé takové kecy, které lidi sice hojně produkují, ale které zabolí, aniž si to ti lidi uvědomí a zabolí dokonce i mě. Kdyby to zdůvodnil jednou větou a mlčel, udělal by líp, našli bychom padesát dalších témat k hovoru. Jen do toho zabředával ještě hlouběji a bylo mi ještě víc smutno. Tři roky nejsou žádná doba dokonce ani pro nás.
Když jsem pak šla na tramvaj, bylo mi hodně do breku, ale vzpomněla jsem si na Vás a na tu paní v květinářství a došla jsem k závěru, že lidi jsou prostě takoví.

Wlcice řekl(a)...

Jarko, je to tak. Mlčeti zlato. Já opravdu nepotřebuju od každého slyšet ty nejotřepanější fráze. Nerozzlobí mě, když někdo šlápne do porcelánu, neboť mám ve své historii mnoho vlastních šlápnutí ;-), mně vadí, když v něm někdo ani na vyzvání nepřestane hamtat!! ...

O kostele jsem už psala. To, že několik členů rodiny na pohřeb nedorazilo, neb JIM kostel nevyhovuje, nebudu rozebírat. Domnívám se, že ten den opravdu vůbec nešlo o NĚ.
Lidé jsou zvláštní, některým vůbec nerozumím a možná je to pro mne i lepší...