Kdyby, kdyby, kdyby...

14.1. 2009

Achjo, tyhle sychravé zimní dny mě zničí. Ven s dětmi se nedá- ovzduší v Praze je totuto dobou každoročně hodnoceno těmi nejvyššími stupni. A tak jsme zalezlí. Majda si čte, nebo něco tvoří na PC, Martinka ráda maluje a nebo zlobí a já bych si nejradši zalezla někam do doupěte a vylezla, až všechno bude zelené a ven se bude moci vyběhnout jentak ve svetru.

Při úklidu jedné z hromádek, které se mi zázračně vrší u počítače ;-), jsem objevila výstřižek z novin- už je celý otrhaný a zažloutlý, ale ten článek od paní Daniely Fischerové, který mě kdysi zaujal, je mi pořád líto vyhodit. Připadá mi tak výstižný, pravdivý...
Patrně se mezi námi nenajde nikdo, kdo by alespoň jednou v životě nechtěl něco vrátit zpátky, udělat jinak, vymazat... Jenže v životě hold nemáme k dispozici žádnou klávesu s nápisem DELETE, která tohle všechno umí během vteřiny zrealizovat. V životě je všechno jinak. A my pak třeba dlouze zpytujeme svědomí, že jsme jedním neuváženým činem, či gestem zkazili to, co léta fungovalo a mělo pro nás význam. To se ale bohužel zjistíme vždy "až pak"- tedy pozdě ... :-(


Daniela Fischerová píše:

Byl jeden starý profesor jazyků Kulíšek, a ten dával studentům přeložit pověstný Kulíškův smrťák. Kdybych nebyl býval kýval, nebyl by ses býval hýbal. Máte-li tu kuráž, tak se zhluboka nadechněte a řekněte to jakýmkoli cizím jazykem. - Slovo kdyby je velmi člověčí. Co se jen natrápíme myšlenkami typu "kdybych byl býval udělal, kdybych byl býval neudělal". Kdybych byl býval včas šlápl na brzdu! Kdybych se byl lépe učil! Kdybych tenkrát neřekl to hrozné slovo. Jak jiný a lepší mohl být můj život, kdybych byl býval věděl, co vím dnes. Jenže žádný opravný termín nikdy nedostaneme. Staří Řekové říkali, že to jediné je odepřeno dokonce i bohům: změnit to, co už se stalo. Výčitky svědomí, plané sny a vzdušné zámky, to jsou děti jediného slova: kdyby. Zvířata se podobnými představami nemučí. Moucha si nedělá marné fantazie, jaké by to bývalo bylo, kdyby si místo na tu mucholapku sedla jinam. Velbloud dál musí vozit svoje pány, protože prostě všechno nevěděl.

Jak světec nechal utonout dítě.

Šli jednou dva mnichové krajem. O tom starším se šeptalo, že je světec, a mladší mnich ho velmi obdivoval. Náhle spatřili, že v řece tone malé dítě. Mladší mnich se už už vrhal do vln, ale starší ho silou svých paží i své autority strhl zpět. Dítě před jejich očima utonulo. Mladší mnich byl velmi, velmi zmaten, ale netroufl si nic namítat.

Plynula léta a mniši už o příhodě nikdy nepromluvili. Až na smrtelném loži si starý mnich dal povolat mladšího bratra a řekl mu: "Já vím, co tě tíží. Ale věř mi, věděl jsem, co dělám. Já jsem totiž jasnovidný. Viděl jsem, že to dítě mělo velmi černou duši. Kdybych ho byl býval nechal dospět, zcela určitě by z něj vyrostl vrah."

Starý mnich zemřel a mladší zestárnul. Časem se i on stal jasnovidným a viděl ještě dál a hloub než starý mnich. Pohlédl dlouhým tunelem paměti do oné dávné chvíle a viděl, že starý mnich měl pravdu: z toho děcka by určitě vyrostl vrah. Zavraždil by jednoho odporného spratka. A onen spratek, nejsa včas zavražděn, mezitím dospěl a stal se diktátorem. Rozpoutal nejstrašnější válku dějin, ve které už dnes hynuly statisíce lidí.

"Přece jenom jsem tenkrát udělal chybu," vzdychl ztěžka jasnovidný mnich. "Kdybych byl býval pro to děcko skočil, byl bych býval zabránil té válce."

Ale dál už to nedomyslel, protože jedna bludná bomba právě proměnila klášter v hluk a prach a dým.