Aktovku mi pod hlavu nedávejte!

29.1. 2009 - 136.den z 365

Od rána jsem měla adrenalinových akcí víc, než jsem půdovně měla v plánu. Majda se chystala na vysvědčení- a to taky mělo být hlavní událostí dneška.... jenže jak se navečer ukázalo - nebylo, ačkoli musím říct, že přes všechny svoje zdravotní problémy a znevýhodnění se Majda moc a moc snažila a donesla samé jedničky.

Když vidím, s jakými obtížemi některé úkoly dělá... musím říct, že ji obdivuju. Měli jsme pro ni za odměnu nachystáno pár sladkostí a taky má slíbené hned zítra divadlo- "pro dospělé" ;-) Tak snad se zavděčíme.

Školy se teď snaží odlišovat se nejrůznějšími věcmi: vymýšlejí atraktivní názvy předmětů ( u nás se už neučí "občanka", ale JaS = Já a společnost) a taky hodnocení žáků má být co nejšetrnější, aby ty chudinky nebyly stresované ;-)
Naše škola dává k vysvědčení ještě 2listy slovního hodnocení "výchov". Děti z nich mají sice známku, ale ještě dostanou "povídání". Nic proti- nápad asi dobrý, ale mně to povídání přijde dost strohé, neosobní. Zkrátka- úča vybírá z několika nabízených možností a je to. No dávám k nahlédnutí ....

Odpoledne mě zaskočila událost, která rozhodně nebyla plánovaná.
Učím v přízemí, právě končila hodina, když děti začaly vykřikovat: "Venku upadla paní!" jedna holčička se rozplakala- ta paní byla její maminka. Byly skoro 4hodiny odpoledne, a tak před vchodem čekalo několik maminek, aby si děti vyzvedly. Vyběhla jsem ven, paní byla v bezvědomí. Jedna maminka na nic nečekala, ihned volala 155. Jiná "aktivní" maminka začala paní oživovat po svém. Hned jí nacpala aktovku pod hlavu! Vzhledem k tomu, že se mi v loňském roce podařilo při různých příležitostech absolvovat asi 3 školení 1.pomoci, vím, že taška pod hlavu není to pravé- a okamžitě jsem tašku odhodila- maminka (značně hysterická) začala řvát, ať si jdu učit a nevšímám si toho a šup- už cpala paní pod hlavu kapucu a další nesmysly. Sestra po telefonu říkala, co se má s nemocnou dělat, jenže- je to potíž, když vám tam takhle někdo škodí. "Dejte osobu na záda, uvolněte dýchací cesty"- šup- potřetí kabelu pod hlavu a lup na bok. Jsem větší ;-), a tak jsem si prosadila svou, že paní bude ležet bez KABELY pod hlavou a na zádech!! RZ přijela do 5minut, paní se lehce probírala, ale nebylo to nicmoc. Honem jsem ještě chtěla zavolat jejímu manželovi, ale jako napotvoru- p.učitelka dětem vybrala žákovské knížky, a tam mají děti zapsaná i telef. čísla na rodiče- blahořečila jsem rodičům, že dostali nápad, napsat tyto údaje ještě na lísteček do penálu! Tatínek pracuje za rohem, takže doběhl ještě než sanita odjela.
Hysterická paní vysvětlovala záchranářům, že to bude dobré, že ani nemuseli jezdit....

Na mě to celé dolehlo až doma. Prostě jsem si uvědomila, že být v davu lidí, neznamená být v bezpečí. Tady se nedělo nic dramatického- netekla krev, nikdo neřval bolestí... a přesto se našel jedinec, který, kdyby zasahoval sám, byl by schopen- v dobré víře- připravit člověka na onen svět.
Cpát někomu aktovku pod hlavu, to je dost zastaralá a životu neprospívající metoda. Však si to zkuste, o co líp se vám bude dýchat, když bradu v ostrém úhlu přitiskenete k hrudi... Hlavně ta hysterie... ostatní maminky přihlížely, ale alespoň neškodily.

Tak si říkám, že mám taky stavy, kdy jeden stres střídá druhý a že mám někdy dojem, že to se mnou praští... ode dneška si ještě říkám, až to se mnou přaští, ať mi prohoha nikdo necpe aktovku pod hlavu. Chci umřít přirozenou smrtí, ne být zadušena, byť v dobré vůli!

RZ funguje, záchrana po telefonu bezva věc- úplně nejlepší, když jeden telefonuje a druhý koná (a nikdo mu tam neškodí) .

Wlk si celou historku se zájmem vyslechl, pochválil mě, že jako záchranář jsem dost dobrá, ale jako spolubydlící .... ;-) ten si o tu aktovku vyloženě koleduje ;-))