Tobias Nafuhari Paka

21.8.2010

 ... není zaklínadlo z arabské pohádky, ale jméno našeho nového člena rodiny. Děti se konečně dočkaly. Uprosily nás, abychom koupili kocourka a nejlépe hned. Jak jsem již psala, není to rozhodnutí jednoduché. Jedná se o živou bytost, a tak člověk musí mít na paměti jistou zodpovědnost... říkala jsem si cestou v autě, jestli není moc brzy a že jsem se jistě unáhlila.
Paní chovatelka po telefonu působila velmi mile. Vydali jsme se v sobotu odpoledne směr Mladá Boleslav.

Po příjezdu na místo určení jsme byli uvedeni do kočičího ráje :-)
Nikdy jsem totiž kočky nechovala profesionálně. Provázejí mne sice od malička, ale pokaždé to byly venkovské kočky neurčitého původu (jak říká kamarádka Lenka "láska pěti vesnic" :-) ).  Žily s námi, mazlily se, nebyly náročné na stravu- o nějakých granulích a special konzervách se jim ani nezdálo. Nepohrdly ani zbytky od oběda. Spát chodily obvykle na půdu do sena a ráno mňoukaly na zápraží, aby dostaly svou misku mléka. Přes den lenošily a hlídaly, aby se jim do rajonu nedostala nějaká myška.

Paní chová britské kočky všech barev a druhů. Nádhera! Vznešené a ušlechtilé šelmy kočičí obydlely celou jednu velkou místnost jejich rodinného domu, kde bylo všechno jen pro ně: v řadě vyrovnané kočičí záchody, na protější straně zástup misek s granulemi a vodou. Všude pelíšky, kočičí hračky, velká drápadla, tunely a jiné prolézačky... některé kočky spaly, jiné dováděly a kočkovaly se mezi sebou...

Holky byly úplně v tranzu. Martina proháněla koťata, každé chtěla pochovat. Majda by si nejradši koupila koček hned několik. Náš kocourek se poznal hned: byl jediný červený s proužky :-) Byl veselý, skákal a dováděl. Paní majitelka hned předvedla jeho želvovinovou maminku a donesla i taťku, jímž byl modrý britský megakocour.  Mně se třela o nohy bílá kočička a majitelé volali: "A to je jeho babička! " ..takže rodokmen se nám předvedl in natura v celé své kráse a vznešenosti.
Paní povykládala, co kocourek rád jí, jakou má povahu... předala nám očkovací průkaz a kupní smlouvu!! No prostě to byl zážitek.

Kocourka jsme šoupli do košíku, v autě začal tak naříkat, že jsme jej vyndali do připraveného pelíšku a hladily jej celou cestu- až domů.

Doma brečel. zalezl pod postel a nechtěl se nechat vyndat ven. Po dvou hodinách jsme porušila všechna doporučení z chytrých příruček, neboť jsme to už nemohla poslouchat, a pokusila se kocourka vyndat ven z úkrytu. Slízla jsem to pěkně- kousl mě do prstu, aby bylo jasno, že si nepřejě být rušen - a řval jak tygr dál.

Nakonec se nám to nějak podařilo. Vypadal vystrašeně a důvěrou k nám rozhodně neoplýval. Nic nejedl, bručel a trucoval.

Peklo nastalo v noci. Začal kvílet, ale úplně strašně. Sáhnout na sebe nenechal v žádném případě a vydržel řvát až do rána.

Neděle nestála za nic. Kocour kvílel, chtěl svoji smečku, já bulila, chtěla zpátky svýho Mikeše a začala jsem nabývat dojmu, že výchovu tohoto zvířete prostě nezvládnu a že ho potupně půjdu majitelce vrátit.

Psala jsem jí o radu. Byla milá, opravdu radila, co by se všechno dalo zkusit. Pak i volala, že by nám přidala kočičku, aby mu nebylo smutno, nebo že si máme přijet vybrat jiného, hlavně, ať je Majda spokojená.

Kocourek - říkáme mu Toby- prořval neděli. nejedl.Nepil, na WC taky nešel. Jen kvílel a kvílel. Navečer ho Wlk odlovil s tím, že buĎ ho rozvrníme, nebo to prostě nepůjde. Kocour měl povinné mazlení. nacpal si břich a konečně spustil vrnění. :-))

Pořád si ho prohlížíme a říkáme mu, jak je krásnej. On opravdu je ;-)