Dvacet let

3.2.2017

Jak je vše relativní.

Před dvaceti lety se pro mne třetí únorový den stal tím nejvýznamnějším v životě- narodila se mi první dcera. Doposud nepoznané rozměry radosti a štěstí, romantické pohledy z okna porodnice na starobylé hradby Vyšehradu, kde se procházely výpravy turistů, kteří fotili, co se dalo, ale vůbec netušili, jaké zázraky se dějí za zdmi budovy, kterou obcházeli kolem dokola.

Psal se rok 1997 a mobily a digitály ještě nebyly běžnou součástí našeho života. Na fotky se čekalo několik dní- nebo za expresní příplatek několik hodin. Výměna informací s okolním světem probíhala pouze prostřednictvím telefonního automatu, který byl soustavně v obležení, protože všechny maminky potřebovaly světu sdělit, že jejich miminko je krásné a že se jim dobře daří. Bylo období chřipkové epidemie a do porodnice nesměly návštěvy.
Bylo pondělí a shodou okolností zrovna jako letos pololetní prázdniny. Měla jsem spát a odpočívat. Za ten den mi to řeklo několik lidí- doktoři, sestry- všichni byli zajedno. Jenže mně se vůbec nechtělo. Nešlo to. Taková událost a já bych to měla zaspat!

Po obědě sestra přinesla na pokoj dva uzlíky v bílých plátěných zavinovačkách. Jeden s klukem Danielem - pro mou spolubydlící a druhý s holkou Madlenkou- ten byl pro mě.
Sestra se jala vyškolit nás, jak se miminko myje a jak ho správně krmit. Šlo nám to strašně a chvílemi to i vypadalo, že  dětičky tu naši láskyplnou péči nemjí šanci přežít a že nechat je špinavé a hladové by jim mohlo prodloužit život. ;-) Sestra byla ale trpělivá, měla pochopení a docela vtipně s námi rozprávěla. Po této etudě zas děti sbalila a hodlala je odnést. Pravila, že máme spát, protože pak toho moc nenaspíme, tak ať si užíváme. Dětiček si prý užijeme, až nás to bude mrzet... Ale nechala se uprosit, že se může stavit i přes ten zákaz návštěv tatínek, aby se podíval, co se mu vlastně vylíhlo :-)

Odpoledne nám ten slavnostní den zkazila zpráva o tom, že autor nepřekonatelných Slavností sněženek, Sběrných surovostí, Postřižin a dalších úžasností zemřel. Udělal to samozřejmě originálně a dodnes se neví, zda z okna ortopedické kliniky vypadl, když krmil holuby, nebo zda se pro něj byl život už tak nesnesitelný, že se rozhodl jej ukončit svépomocí. Moje spolubydlící byla knihovnicí, takže se s ní moc dobře povídalo o knížkách a o všem možném. Bylo nám spolu celý ten týden moc fajn.

Ten den byl tak zvláštní a emocemi úplně přeplácaný.

Je neuvěřitelné, jak si některé dny člověk pamatuje do detailu - co dělal, co měl na sobě, kdo volala, co říkal...  Dneska jsem se v těch vzpomínkách rochnila docela s chutí.
Venku bylo nevlídno. Smog se dal pomalu ukusovat a nebylo vidět dál než na pár metrů. I tak jsem se vydala na hřbitov- alespoň symbolicky předat Majdě kytku. Popáté.


9 komentářů:

Marcela Nováková řekl(a)...

Markétko, objímám. Beze slov.... a zapálím dnes svíčku, nejen za Majdu.

Jitka Neradová řekl(a)...

Myslím na Vás, intenzivně celý den

Matty řekl(a)...

Beze slov. Svíčky hoří intenzivně.

Anonymní řekl(a)...

Myslím na Vás.

Anonymní řekl(a)...

Připojuji se ke vzpomínce na Majdu. Moc hezky jste její narozeninový den popsala. Přeju celé vaší rodině, aby se vám už nemoci vyhýbaly, Martině dobře zahojila ruka a další úrazy vás minuly. Opatrujte se. Zdraví Michaela

Wlcice řekl(a)...

Dekuji vsem.

Anonymní řekl(a)...

Znám vás i Majdu jen z blogu. Občas nápišu, někdy odpovíte. Neznáme se, přesto vím, že jste jeden z něj lidí, které jsem kdy nějak potkala a snad i chápu proč píšete. Kdybych byla nakladatel, přesvědčím vás, abyste své "sloupky" vydala knižně. Jsou krásné, vtipné, bolestné, lidské. Lucie

Wlcice řekl(a)...

Díky, Lucie, za vše napsané, protože je to milé. ;-)

Anonymní řekl(a)...

Znám vás i Majdu jen z blogu. Občas nápišu, někdy odpovíte. Neznáme se, přesto vím, že jste jeden z nej lidí, které jsem kdy nějak potkala a snad i chápu proč píšete. Kdybych byla nakladatel, přesvědčím vás, abyste své "sloupky" vydala knižně. Jsou krásné, vtipné, bolestné, lidské. Lucie