2.11.2013
Druhý listopadový den je v kalendáři označen jako Památka zesnulých.
Na hřbitov hromadně vyrážejí i ti, kteří právě tento den odstraňují z hrobu vánoční výzdobu z předešlého roku. Nejsem na takový ruch mezi hroby zvyklá. Radši tam chodím ve všední den, kdy je tam lidí jen pár. Chodím si tam rozjímat. Mám ráda ty aleje vzrostlých stromů a klid. Je tam čas na vzpomínání a přemýšlení o tom, co bude potom a taky o tom, jak i ti mrtví stále ovlivňují naše životy.
Smrt blízkých je bezpochyby tou nejhorší ztrátou. Nejhůř se s ní člověk vyrovnává, bolet nikdy nepřestane- jen postupem času se naučíte nemluvit o své bolesti denně nahlas. Ale přesto musím napsat, že právě díky ztrátě svých milovaných jsem tolik věcí pochopila- nebo jinak uchopila a že pro mne téma smrti a umírání (už) není tabu.
Díky Martince jsem se naučila odpovídat na hodně otevřené otázky úplně s klidem a přímo. Nikdy mě nenapadlo, co se v dětské hlavě honí za úvahy- a jak jsou vlastně logické a na "selském rozumu" vystavěné- žádná dospělácká pseudofilozofie o kvalitě života a jeho užívání si. Postřehla jsem, že to je téma, o němž lidi rádi mluví... Ovšem často stylem: Mnoho vět- o ničem...
Kvalita života přece nespočívá v poučkách ... to má asi většina z nás vyzkoušené.
Vzpomínáme s láskou, rádi a stále...
Druhý listopadový den je v kalendáři označen jako Památka zesnulých.
Na hřbitov hromadně vyrážejí i ti, kteří právě tento den odstraňují z hrobu vánoční výzdobu z předešlého roku. Nejsem na takový ruch mezi hroby zvyklá. Radši tam chodím ve všední den, kdy je tam lidí jen pár. Chodím si tam rozjímat. Mám ráda ty aleje vzrostlých stromů a klid. Je tam čas na vzpomínání a přemýšlení o tom, co bude potom a taky o tom, jak i ti mrtví stále ovlivňují naše životy.
Smrt blízkých je bezpochyby tou nejhorší ztrátou. Nejhůř se s ní člověk vyrovnává, bolet nikdy nepřestane- jen postupem času se naučíte nemluvit o své bolesti denně nahlas. Ale přesto musím napsat, že právě díky ztrátě svých milovaných jsem tolik věcí pochopila- nebo jinak uchopila a že pro mne téma smrti a umírání (už) není tabu.
Díky Martince jsem se naučila odpovídat na hodně otevřené otázky úplně s klidem a přímo. Nikdy mě nenapadlo, co se v dětské hlavě honí za úvahy- a jak jsou vlastně logické a na "selském rozumu" vystavěné- žádná dospělácká pseudofilozofie o kvalitě života a jeho užívání si. Postřehla jsem, že to je téma, o němž lidi rádi mluví... Ovšem často stylem: Mnoho vět- o ničem...
Kvalita života přece nespočívá v poučkách ... to má asi většina z nás vyzkoušené.
Vzpomínáme s láskou, rádi a stále...
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_utAtNI30CGKf5tLL7Lhltnkw7iIN47Qq6e5gN12fWB49NcXREPVGFGdj_whW8xnhrExdtduh0VWkFvEEF6zO_W09ArAMWOWpnhieO6hxKxcfnmgka4-SwYuZvTO8XyrWQZU4U=s0-d)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_vVYoCHii6TjSojCt0GPPvxw9IakjstL3yMRYUSkIMOHrQns4ETVDKynZzYKNUZWS17K06-rl-xQXEfveDFWaVNAczMBZQIbXH80YgfEUA3Cza-f5ankbTVHFVbKq422zGo2Kqv1bbvyQ=s0-d)
8 komentářů:
Díky za tu větu o poučkách. S postiženým dítětem jsem se stala alergickou na větu "Všechno zlý ...". Miluju svýho syna, ani jsem si neuměla představit, jak moc člověk může mít někoho rád. Ale mělo-li jeho postižení něco naučit nás okolo, proč tím má trpět on? A vyváží to, že jsem poučenější (což připouštím) ty mraky ochromujících obav typu Co bude, až tu já a manžel nebudeme? No, našla bych toho víc, taky "boží mlýny" jsou mé oblíbené. A jsem ráda, žes Dušičky zmínila, bála bych se ti je nějak připomenout, ale přece jen, prostě je to vlastně hezká tradice. Renina Š.
Děkuji za tvůj článek, dnes se u nás stala hrozná tragédie a zemřeli dva lidi, děda a 17-letá holka, nějak to nemůžu rozdýchat. Takhle by nikdo neměl umírat.Je mi líto rodiny, která ještě ráno šťastně vstávala a teď je na trosky. Snad čas jemně zacelí bolestné rány, které mají v srdci všichni co přišli o své blízké.
Nemohu navštěvovat svoje "věrné zemřelé" na hřbitově tak často,jak bych si přála,trávím s nimi ale mnoho chvil ve vzpomínkách.Stále jsou s námi- a jak jsi výstižně napsala - stále ovlivňují naše životy.
Moc jsem na vás myslela !!!
Obdivuju vás.
mě už jakou malou předškolní dívenku vodila moje babička na hřbitov za dědečkem.
Dodnes tam chodím, teď už i za babičkou a v duchu si s nima povídám.
Je tam klid.
A také tam nemám ráda dušičkové davy.
Míša
Taky vzpominam. Pendula
I já mám svým způsobem odjakživa ráda všední rozjímání při procházce na různých hřbitovech a to i poté, kdy to úmrtím manžela nabylo zcela jiný bolestný rozměr. Nejen, že je to uklidňující, ale já si ráda i představuji osudy lidí z náhrobků (a proto nemám moc ráda náhrobky typu "Rodina Novákova", protože za tím se nedá nic představovat).
u nás se, mimo jiné, "svítí".
Svíčky hořely celý víkend..
taky jsme na vás mysleli..
Okomentovat