Někdo hledá způsoby, někdo hledá důvody...

18.5.2010

7.A jede na exkurzi do centra Prahy. Cílem je prohlídka Karlova mostu a Muzea Karlova mostu a taky jízda na lodičkách po Vltavě. Už včera jsem psala, že mě zlobí, jak škola vydává pokyny k těmto výjezdům na poslední chvíli a tak všelijak chaoticky. Snažíme se spolupracovat, a pokud se rýsují nějaké problémy s dopravou, řešíme to odvozem Majdy přímo na místo určení autem. Jenže musíme taky trochu chodit do práce a řešíme i spoustu jiných starostí, takže naši spolupráci se školou nelze chápat tak, že si budeme plnit znovu povinnou školní docházku.

Majdina škola se nachází na severním okraji Prahy, cca 5minut chůze od stanice metra. Pomocí  internetové služby, kterou na svých www nabízí Dopravní podnik hl. m. Prahy, jsem vyhledala vhodné spojení. Metrem na Florenc, tam přestoupit na nízkopodlažní BUS 133 a jet až na Staroměstskou. Cesta s jedním přestupem podle plánu trvala 28minut. Byla jsem spokojená. Ne vždy spoje navazují a ne pokaždé to jde tak hladce.

Ráno jsem u školy předávala Majdu asistentce, udělila instrukce, co je k svačině a tak vůbec ;-) a dozvěděla jsem se, že třída už šla.???  Nepřišli jsme pozdě, to ne. Prostě třída šla napřed, protože tam budou rychleji, když pojedou metrem až tam. Stanice Staroměstská bohužel nemá bezbariérový přístup, tak jako většina stanic metra na trase A :-(   (pro informaci- ta cesta je rychlejší o celých 8minut ....)
Paní asistentka mi vysvětlila, že je to i z důvodů, aby děti nezabíraly místo v bezbariérovém autobuse (je jich 24!), takže pojedou s Majdou sólo. Nevěřila jsem. Tak tohle bych nevymyslela ani po hodně dlouhém přemýšlení. Dokonce jsme zažila, že v BUSE jely 3vozíky najednou. Vešly se. Vešly se proto, že se vejít chtěly. A proto, že řidič věděl, že další bezbariérový BUS jede za hodinu.

Majdy se ovšem nikdo neptal, jestli jí to tak vyhovuje. Pedagogičtí pracovníci zkrátka rozhodli, že to tak bude nejlepší... ale pro koho? Kde se ty děti naučí, jak se chovat k vozíčkáři, když ho sice mají ve třídě, ale z úst pedagogických pracovníků slyší, že "tam bez NĚJ  budou rychleji" a podobné vědecké důvody.
Při cestování MHD se mi často stává, že lidi opravdu nevědí, co mají dělat, když jde řidič vyndat plošinu. Motají se tam, nalezou na místo pro vozík, někteří pomlaskávají- jakože to dlouho trvá, než najede dovnitř -no trvá - v případě, že nemá kam a čeká, až dvojnožcům dojde a třeba až na několikáté upozornění zareagují tím, že se hnou o metr dál.
Tak tady by děti měly ideální příležitost vidět, jak to vypadá, když cestuje vozíčkář... tu ovšem nedostaly. :-(

Třída na místo dojela později- šli odněkud?? někam?? Jestli záměrně, nebo pouze hledali cestu ke Karlovu mostu, to nevím. Každopádně do muzea musela Majda jiným vstupem, což ji zdrželo, a když došla do muzea, třída už byla o krok dále...a tak než si Majda prošla expozici, ostatní děti už pádily na lodičky a na Karlův most. Majda se tedy v muzeu nasvačila a jely s asistentkou individuálně do školy na oběd.

Její dojmy z výletu? "No, mami, ani jsem tam s mima nemusela jezdit..." 
Hm, taky si říkám...

Já to prostě vůbec nechápu!!! Tyto akce se v drobných obměnách  se pravidelně opakují, řešilo se to několikrát s výchovnou poradkyní, se speciální pedagožkou, učitelé byli proškoleni o speciálních potřebách tohoto konkrétního dítěte a v individuálním plánu je jasně napsáno, že je třeba, aby škola Majdě umožnila účastnit se všech těchto akcí. Nic z toho se v praxi neděje. Speciální pedagožka prý nemá páky, jak k tomu školu donutit; a pokud připomínky vycházejí ze strany  nás - rodičů, rázem je ze mě "nepříčetná matka postiženého dítěte",  protože místo abych byla škole vděčná, že svolila, aby naše dítě mohlo do školy docházet, ještě budu otravovat  tím, aby byla začleňována do kolektivu.

Majda s navazováním kontaktů nemá problém. Ovšem musí k tomu mít příležitost. Musí dostat šanci. Ve všem. A třeba sama uzná, že nemůže, nechce, nebo není schopná, ale odmítám prostě tento způsob, že "někdo ví, co je pro ni dobré", aniž by to s ní nebo s námi nějak zevrubně probral.

Tak musím přiznat, že jsem znechucená a otrávená. Zvláště po tom všem, co o začleňování tělesně postižených dětí do běžných kolektivů  zaznělo na přednáškách o víkendu a také na semináři v pondělí.

Za celých 7let školní docházky se nás nikdo nezeptal, jak jsme s průběhem integrace spokojeni a jestli by se něco dalo případně vylepšit. Zpětná vazba- kdo by o ni stál?  Hlavně, že už to máme za sebou... (já tedy nelením a hlásím, ale ono to v podstatě nikoho nezajímá).

Smutné na tom je jen to, že v okolí žádná jiná škola s bezbariérovým přístupem (byť zadními dveřmi přes sklad) není. Vozit Majdu hodinu tam a hodinu zpět přes Prahu není možné- to by už vůbec neměla volný čas na svoje zájmy. I takhle je občas velmi unavená.

Přitom by stačilo tak málo!

A vůbec to není nedostatku financí, které  magistrát nepřidělil... tady je to jen a jen o lidskosti, o schopnosti vcítit se...a ta se bohužel centrálně nepřiděluje. S tou se člověk narodí a ti vnímavější si ji mohou jistě i vypěstovat, ale ne tímto způsobem. Bude to hold trvat ještě mnoho let, než se ve vztahu k osobám se zdravotním postižením dostaneme na úroveň třeba nedávno navštíveného Irska. :-((

Jinak jsem jentak pro dokreslení celé situace zkopírovala  odstavec  z webové prezentace naší školy.
A řekněte, kde jinde by se vám o postižené dítě postarali lépe?

---------------------------------------------------------------------------------------

Školu navštěvují i žáci se specifickými poruchami učení (dyslexie, dysortografie a dysgrafie, v menší míře dyskalkulie), pro něž je určeno několik pomocných programů (oddělená výuka češtiny, diferencovaná výuka cizích jazyků, nápravy poruch.
Škola má již zkušenost s péčí o žáky tělesně postižené, setkáváme se i s žáky dlouhodobě nemocnými a zdravotně oslabenými.
    Zastoupení všech skupin dětí dané věkové kategorie v třídním kolektivu považuje škola za přínosné především pro další osobnostní rozvoj každého dítěte, zvl. společný školní život s dětmi tělesně postiženými či s dětmi minoritních etnik chápeme jako jiným způsobem nesdělitelnou zkušenost, kterou naši žáci procházejí.
    Většina žáků při správném pedagogickém vedení, pravidelné domácí přípravě a dobrém rodinném zázemí absolvuje základní školu bez závažných problémů, s výsledky adekvátními svému nadání.
    Škola zkvalitňuje systém práce s dětmi tak, aby všem skupinám žáků byly poskytnuty rovné vzdělávací příležitosti na úrovni individuálních potřeb a nároků. Tím naplňujeme filozofii veškerého našeho snažení – žádné dítě nezůstane opominuto, žádné dítě nesmí zůstat samo na své problémy, všem dětem chceme nabídnout DOBRÝ START do života. 
--------------------------------------------------------------------------------------

A  tak všem dětem "se speciálními potřebami", aby se všechny ty líbivě napsané věty v nejrůznějších dokumentech staly skutečností.

... a já to tedy zkusím nějak vykomunikovat. Moc šancí na úspěch si nedávám. není to totiž 1.pokus. Ale nemůžu to přecházet mlčky a suše dítěti říct, ať se na ně vykašle. Já je chci zkusit probudit. A kdyby někdo věděl, jak se to dělá, ráda si nechám poradit. Zatím začnu konzultací s třídní učitelkou- tu už mám domluvenou.