Aby VŠECHNY děti chodily do školy rády!

17.5.2010

Právě tak se jmenoval seminář pořádaný OS Rytmus. Ačkoli se v pondělí rozhodně nenudím, rozhodla jsem se, že se alespoň na část přednášek vypravím.  Seminář byl zadotován z  ESF, pod záštitou MŠMT v krásném moderním prostředí Národní technické knihovny v Dejvicích. Ballingův sál je vybaven veškerou technikou  a všech 200míst bylo téměř obsazeno.

Po úvodním proslovu ředitelky OS Rytmus P.Baxové předstoupila před posluchače paní Laurenčíková z MŠMT. Milá, usměvavá. Sdělila publiku, že je vrchní  ředitelkou sekce speciálního vzdělávání a plynně a monotónně hovořila asi 10minut. Používala odborné termíny, mluvila vzletně o tom, jak je pro jejich odbor důležitá zpětná vazba a jaké mají plány... někteří lidé mají ten dar, že mluví a v podstatě nic neřeknou.

Připadá  mi, že se integrací teoreticky zabývá víc lidí, než je integrovaných žáků. Všichni vymýšlejí formuláře, postupy a výstupy, ale v praxi to nikdo neprovozuje. Usuzuju tak z naší vlastní zkušenosti a z příběhů, které mi vyparvují jiné maminky integrovaných dětí (ne všechny, ale je jich dost!) z různých krajů republiky.  Vesměs mají společného jmenovatele: spádová škola integrovat musí, často však není ochotna cokoli pro speciální potřeby dítěte udělat. A jestli je za tím ve skutečnosti opravdu nedostatek financí, nebo jen nedostatek lidskosti... to je pro mne stále nevyřešenou záhadou.

Vyslechla jsem přednášku rakouské speciální pedagožky Sabine Haucinger " A to se naučíte jen společně".

 Velmi pěkně připravená prezentace, hezky se všechny ty nápady poslouchaly, ale vzheledem k tomu, že už vím, jak důležitý a všemocný je lidský faktor v podobě pedagogických pracovníků, moc nevěřím v úspěšnost zmíněných projektů.

Po přestávce jsem bohužel musela seminář opustit, takže jsem přišla o workshop a o prezentaci výstupů, což mě docela mrzí :-(

Uháněla jsem  zpátky do reality.
Ve škole mi totiž ráno krátce před osmou lehce zvedli adrenalin sdělením, že "zítra"- tedy jako v úterý - mají 7.třídy exkurzi do centra Prahy. O exkurzi se vědělo- to ano, jen se nevědělo kdy a kde a v kolik se má být. To jsou pro nás docela podstatné údaje. Cesta MHD se totiž musí pro vozíčkáře naplánovat a vymyslet tak, aby byla co nejméně komplikovaná. V Praze navíc neustále probíhají nějaké výluky, úpravy vozovek a jízdní řády spojů se mění snad každý měsíc.  Toto již 7.rokem vytrvale opakujeme učitelům, vedení školy, výchovné poradkyni...a nic. Nic se měnit nebude. děláme to tak léta... takže sebou hoďte a nejlépe Majdu dovezte až na místo a hlavně NEOTRAVUJTE!

Paní asistentka byla silně vystresovaná z jízdy metrem. Nevím, kdo jí co navykládal, snažila jsem  se ji uklidnit, že metrem Majda jezdit umí, že tak cestujeme a já mám ještě jako bonus obvykle Martinu za ruku, takže to lze. Nakonec se domluvila s kolegyní, s níž se ve službě střídá, že pojedou obě. Alespoň tím metrem....

Taková malá názorná ukázka, jak škola - tedy její pracovníci- zohledňují přítomnost vozíčkáře. Zmocňují se mě opět zvláštní pocity. Jak to SAKRA udělat, aby se to změnilo?? Vždyť to přece není zas až tak náročné pochopit... že bychom mluvili tak nesrozumitelně??

Takže se zase necháme překvapit, jak se akce vyvrbí....