Integrujeme rádi

26.5.2010

Včera jsem podnikla misi do školy. Nedělám to často. Ale nedalo mi to. Tématem schůzky s třídní učitelkou nebyl ani tak prospěch Majdy. Je dobrý. Spíš výborný. Má skoro pořád jedničky. S matikou a fyzikou moc nekamarádí, ale myslím, že na slušné dvojky to bude. Šla jsem tam spíš kvůli výletním akcím, které se zpravidla nakumulují na červen, kdy už je volnější režim a s dětmi není v lavicích k vydržení. Jak už jsem psala, z poslední akce Majda moc nadšená nepřišla. Hlavně díky tomu, že z třídního kolektivu byly vytvořeny dvě samostané množiny:  třída+ paní učitelka- a pak  Majda s asistentkou, která navíc měla velký stres z cesty metrem.... a k tomu X dalších věcí- radši nekomentuju.

Paní učitelka je velmi milá a vzdělaná žena, která mluví tiše a na děti vůbec nekřičí. Jen těm zlotřilcům  domlouvá a vysvětluje...obdivuhodné ;-)  Učí češtinu, němčinu a dějepis a  stále něco studuje. Majda ji má moc ráda. Paní učitelka také Majdu chválila, a tak jí pak docela ztuhly rysy, když jsem vylezla s monologem já... proč Majda musí cestovat odděleně na výletech po Praze a jestli argument "že tam budou dříve" a nebo "že nebudou zabírat místo jiným vozíčkářům v autobuse" považuje za správný a na základě jakých výzkumů k němu dospěla??

Zněla mi totiž v hlavě pořád slova Michala, který má tutéž nemoc a je mu 32let. Říkal s úšklebkem: "Oni vždycky myslí na naše dobro a někdy je to k nevydržení..."  Tím "oni"  myslel nás - zdravé.

Tak jsem se  paní učitelce snažila vnuknout myšlenku, jestli by nebylo vhodné - dřív než začne to dobro konat v praxi- se Majdy zeptat, jak to cítí ona. Sama už ví, kam se dostane a co je reálné, ale pokud centrálně někdo před třídou zahlásí takové dvě (výše zmíněné) teze, tak jak pak chceme ty děti vychovávat k ohleduplnosti, když je vlastně odizolujeme od možnosti vidět celou akci- tedy cestování MHD s vozíkem- v praxi. Snad jsme si rozuměly...
Já bohužel vžycky chybně předpkládám, že takové "prkotiny" lidi vědí- a ono ne. Je to neuvěřitelné, ale ani škola, která integruje "ve velkém", vůbec netuší, že ten handicapovaný mnohdy do školy nechodí pro vědomosti, ale hlavně "za společností svých vrstevníků"

Plánovaly jsme školní výlet a taky výlet do lanového centra. Jsem docela ráda, že nejsem zaměstnancem školy. Představa, že s dětmi jezdím po výletech typu aquapark, lanové centrum... to je na mě příliš adrenalinu. Jak to má člověk uhlídat?? Nemůžou toto podnikat ve svém volném čase o víkendech?? ..no asi jsem staromódní :-(

 Pořád řešíme chování spolužáků. Je často neúnosné. Můj osobní dojem je ten, že s nimi nikdo dostatečně včas nepromluvil a do toho nastoupila puberta, kdy tu "odlišnost" vnímají všichni velmi intenzivně.
Způsob: Tady máte vozíčkáře- a dělejte, co umíte. On to buď přežije, nebo ať jde do speciálky.

Stejnětak s učiteli. Většina takových těch "šlápnutí do porcelánu" je podle mého způsobena tím, že ač mají vystudovaný peďák,  vlastně nevědí, jak se mají chovat, protože nikdo z nich nemá vystudovanou speciální pedagogiku a běžné dvouoborové studium na PedF seznámí studenty maximálně s poruchami SPU (čtení, psaní...). Pak tedy - byť s VŠ titulem-  žijí v zajetí nějakých předsudků, které po čase  přijmou za obecně platná tvrzení.../ viz třeba jedno z mnoha: "s dopravou vozíčkářů jsou potíže a nedá se to"/  - a jak už to učitelé mají v povaze- šíří osvětu dále...  Achjo. Mě to zničí!! :-(

Proč naše školství musí někoho neustále cpát do nějakých tabulek?
Proč se neustále vytvářejí nové a nové týmy odborníků, které sepisují  rádoby odborné posudky a plány, když to, co se v nich píše, v praxi nikdo nerespektuje a vlastně nemám nikde odvolání. Respektive se snažím dovolat se nápravy, ale točím se v bludném kruhu. Nakonec to končí tím, že mi všichni sdělí, že udělali své maximum a že to vše mají zdokumentované.
Výchovná poradkyně tvrdí, že  víc není v jejích silách, pan ředitel tvrdí, že má od toho výchovnou poradkyni, aby toto řešila a že ho to nezajímá, speciální pedagožka tvrdí, že vše je napsané v integračním posudku a je to jen a jen v pravomoci školy, aby s tím něco dělala.... tak a teď už snad jen zajet na hlavní nádraží...tam by mohli vědět :-((

Takže mám toho dost. Škola hodlá integrovat další děti (???)  a já šílím z představy, že tohle budou zažívat další handicapovaní puboši a jejich rodiče.
Zahájila jsem tedy rozhovory se všemi zúčastněnými. Příští týden jdu za výchovnou poradkyní. Pokud se nedohodneme a škola nevyhoví těm dvěma trapným požadavkům, které ani nic nestojí- jen trochu námahy při sestavování rozvrhu a organizovnání výletů, tak napíšu té mladé aktivní dámě na MŠMT, co se tolik chvástala, jak se zasadí o vytvoření rovných podmínek pro vzdělávání a integraci postižených dětí.  Třeba to není správný postup, ale já už fakt nevím, co dělat, tak tuto "hru na schovávanou" aneb "já nic, já muzikant" oživím alespoň o dalšího hráče ;-)

Štve mě, že se  ty problémy hrnou a nabalují každoročně stejně. Nikam se nic neposouvá. Majda tráví přestávky na plošině, protože učitelé se nebudou stěhovat za 7.A??? Já skoro začínám věřit tomu, že jim to snad na padagogické radě ani nikdo neřekl... 
Zajímavé je také to, že tyhle věci vadí jen  Majdě, nám- rodičům- a všem novým slečnám asistentkám, které nějakým způsobem přišly do styku se studiem speciální pedagogiky, nebo provozují nějaké další aktivity s handicapovanými dětmi. Mají tak trochu představu, jak to má vypadat a jak to jinde třeba i funguje. . Všichni ostatní zaměstnanci stávající stav respektují a považují jej za neměnný.  Musíme to tu nějak vydržet.... no a já si myslím, že nemusíme.


 Jen se to všechno vleče šnečím tempem...

 Pracovně jsem tuto fotografii nazvala "Vlez mi na záda!"