Po obřadu...

31.8.2014

Včera měl táta pohřeb.

Dopoledne jsme ještě zařizovali vše potřebné. Jelo se pro květiny- byly nádherné, sladila jsem výzdobu do temně vínově a světle zelené. Krásné gladioly, chryzantémy, karafiáty... květinářka Ivana je šikovná, přesně ví, co snesu.

Chlebíčky i zákusky dorazily na místo určení včas a potřebném množství. my s Wlkem ještě museli obstarat všechny ty drobnosti, které by vynikly až v momentě, kdy by je nikdo neudělal... pití, káva, nádobí, ubrusy... aby posezení po obřadu bylo příjemné a nic nechybělo.

Zjistila jsem, že v mé sbírce přátel mám opravdové poklady... sbírala jsem léta, snad jim to jednou všechno vrátím a vynahradím...

Pan farář vedl obřad velmi pěkně. Řekl spoustu moudrých věcí, které sice nejsou nic nového pod sluncem, ale občas neškodí si je připomenout... Určitě si každý v proslovu našel své. K tomu hrály varhany, jejichž hudbu mám ráda- připadá mi vznešená a důstojná- a v prostorách kostela se krásně nese. Zpívalo se, slzelo se, promítnuté fotky vyloudily na tvářích smuteční hostů úsměvy i slzy zároveň.... Obřad byl přiměřeně dlouhý, nebožtík byl přiměřeně glorifikován a následně i  zapit....

Neoficiální pokračování s blízkými přáteli  probíhalo u nás doma, loučili jsme se hodinu po půlnoci a slíbili si, že příště se sejdeme při nějaké veselejší příležitosti... pohřby nám jdou skvěle, je třeba naučit se něco nového.

Dnes celý den pršelo, což bylo vlastně dobře. Byli jsme doma, přemýšleli si a s potěšením pročítali zprávy, které přicházely jako reakce na včerejší den.

Všechno se seběhlo tak rychle. Budeme asi potřebovat hodně času na to, abychom tu novou realitu, že táta už tu není, přijali za svou.

Všem děkuju za veškeré projevy soustrasti i květinové dary. nesmírně si těchto lidských gest vážím, protože občas přicházejí z míst, kde je nečekám (což je velmi příjemné), ale občas nepřicházejí z míst, kde bych je považovala za samozřejmé (a to mě pak o to víc mrzí). Inu každý podle svých schopností...

A já chci, aby nám v dohledné době už nikdo neumřel, protože nechci zbytek života strávit procesem truchlení. Je to náročné, vyčerpávající, zraňující a hlavně smutné.... :-((

Organizování

27.8.2014

Jsem unavená, uštvaná a denně mám seznam věcí, které musím zařídit. Navíc si nemůžu vzít volno v práci, což je na jednu stranu asi dobře. Jen čas na plnění soukromých úkolů je dost omezený.
 
Zjistila jsem, že organizování pohřbů v krátkých intervalech má i svoje výhody. Všichni se po těch dvou a půl letech nahlásili na své pozice. Automaticky očekávali, že rozloučení proběhne ve stejném stylu, pamatovali si, co měli na starost.  Potěšilo mě to. Mám tedy zajištěnou obsluhu hostů, květinový servis, občerstvení- jeden dorty (stylově věnečky)- druhý chlebíčky- jen se ptají, kdy a kam to mají dovézt... dokonce i varhanici  mám!

Zavedli jsme s Wlkem tradici nedepresivních pohřbů- obřad v kostele s následným posezením pro ty, kteří si s námi chtějí povídat, pobýt, sdílet... Chci tím zamezit situacím, kdy mě budou lidi chytat u supermarketu na parkovišti a sdělovat mi svoje projevy lítosti. To mi vadí, to mě ruší- tam se to nehodí. Do supermarketu jdu nakupovat a nemám úplně myšlenky na meditaci.

Pan farář je milý a vstřícný člověk, včera jsme dlouze a lehce pohovořili o tom, jak bude obřad vypadat. Shodli jsme se na biblických verších, které mám opravdu ráda, protože jsou výstižné a pravdivé....

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,

čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

Zamýšlení se nad minulostí je  pro ne momentálně dost náročné. Prohlížím fotky, vzpomínám.  Wlk vyrobil opět krátkou prezentaci- konstatuju, že táta byl fešák a na většině fotek je rozesmátý a nebo v obležení přátel.

Stejně jako před časem - žasnu, jak lidi reagují na zprávu o úmrtí... Nikoho neodsuzuju, jen některé věci mě rozesmívají, nebo přivádějí v úžas... zejména omluvenky neúčasti na obřadu jsou pikantní, ačkoli každého ujišťuju, že docházku dělat opravdu nebudu, to je přece každého věc. Ze strany pozůstalé rodiny je to přece pouze nabídka- možnost přijít se rozloučit s člověkem- nikoli povinnost. Pokud někdo má program a jede na houby a nebude si zajíždět do Prahy, samozřejmě proti tomu nebudu nic namítat, jen mě celkem otravuje ztrácet čas tím, že budu ty výmluvy poslouchat.

Vyjádření soustrasti - to je taky kapitola. Asi nejvíc mě dobíjí známka s Jů a Hele - dva rozesmátí oranžovo-žlutí panáci na obálce s kondolencí... (už dvě obálky přišly takto vydekorované)
Najdou se i vzácné případy, kteří se vykašlou na kupované předtištěné texty a napíší osobní dopis. Těch si cením nejvíc. To vnímám jako projev opravdové soustrasti. Ten člověk si udělal čas, přemýšlel- a pak mi napsal to, co sám vymyslel. 

Jsem opravdu ráda, že moji přátelé fungují v pravý čas. Snad jim to jednou budu schopná vrátit. Díky. Sobota se blíží... mám obavy, aby vše bylo tak, jak má být...

... po dvou a půl letech

... jsem se proti své vůli opět ocitla v té nejtěžší životní roli. V roli blízké pozůstalé.

Můj táta po dvou měsících ve středu prohrál svůj boj se zákeřnou nemocí a zemřel v necelých 69letech.

Chystáme na příští sobotu poslední rozloučení.

Já se z toho truchlení snad do konce života už nevyhrabu.

Uvítala bych trochu více času na regeneraci... organizovat smuteční obřad v tak krátkých intervalech je náročné po všech stránkách. achjo...  jak prohlásila moje přítelkyně M. "jsme taková ztrátová rodina" ...

Moje přechodné bydliště

16.8.2014

http://taborsmecno.blogspot.cz/

Zkratkovitě

5.8.2014

Ráda se dívám na mraky. Můžu si díky fantazii představovat cokoli. V období letních bouří je k tomu ideální příležitost...

Můj srpen především zahrnuje:

- pracovní stres, aby vše klaplo minimálně na 100%;
- nervy z toho, že mi před očima odchází další blízký člověk a já můžu jen bezmocně přihlížet, -
- zjištění, že moji přátelé si tento lichotivý titul opravdu zaslouží,
-  únava, ze které už se mi nechce ani spát, zjištění, že se i po těch dlouhých letech pořád těším do práce
- poznání, že mi návštěvy aquaparku sice způsobují dočasnou hluchotu, ale přesto je hodlám kvůli dceři absolvovat, protože moc dobře vím, že některé věci vrátit nelze ... to je můj srpnový guláš.