Organizování

27.8.2014

Jsem unavená, uštvaná a denně mám seznam věcí, které musím zařídit. Navíc si nemůžu vzít volno v práci, což je na jednu stranu asi dobře. Jen čas na plnění soukromých úkolů je dost omezený.
 
Zjistila jsem, že organizování pohřbů v krátkých intervalech má i svoje výhody. Všichni se po těch dvou a půl letech nahlásili na své pozice. Automaticky očekávali, že rozloučení proběhne ve stejném stylu, pamatovali si, co měli na starost.  Potěšilo mě to. Mám tedy zajištěnou obsluhu hostů, květinový servis, občerstvení- jeden dorty (stylově věnečky)- druhý chlebíčky- jen se ptají, kdy a kam to mají dovézt... dokonce i varhanici  mám!

Zavedli jsme s Wlkem tradici nedepresivních pohřbů- obřad v kostele s následným posezením pro ty, kteří si s námi chtějí povídat, pobýt, sdílet... Chci tím zamezit situacím, kdy mě budou lidi chytat u supermarketu na parkovišti a sdělovat mi svoje projevy lítosti. To mi vadí, to mě ruší- tam se to nehodí. Do supermarketu jdu nakupovat a nemám úplně myšlenky na meditaci.

Pan farář je milý a vstřícný člověk, včera jsme dlouze a lehce pohovořili o tom, jak bude obřad vypadat. Shodli jsme se na biblických verších, které mám opravdu ráda, protože jsou výstižné a pravdivé....

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,
čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

Zamýšlení se nad minulostí je  pro ne momentálně dost náročné. Prohlížím fotky, vzpomínám.  Wlk vyrobil opět krátkou prezentaci- konstatuju, že táta byl fešák a na většině fotek je rozesmátý a nebo v obležení přátel.

Stejně jako před časem - žasnu, jak lidi reagují na zprávu o úmrtí... Nikoho neodsuzuju, jen některé věci mě rozesmívají, nebo přivádějí v úžas... zejména omluvenky neúčasti na obřadu jsou pikantní, ačkoli každého ujišťuju, že docházku dělat opravdu nebudu, to je přece každého věc. Ze strany pozůstalé rodiny je to přece pouze nabídka- možnost přijít se rozloučit s člověkem- nikoli povinnost. Pokud někdo má program a jede na houby a nebude si zajíždět do Prahy, samozřejmě proti tomu nebudu nic namítat, jen mě celkem otravuje ztrácet čas tím, že budu ty výmluvy poslouchat.

Vyjádření soustrasti - to je taky kapitola. Asi nejvíc mě dobíjí známka s Jů a Hele - dva rozesmátí oranžovo-žlutí panáci na obálce s kondolencí... (už dvě obálky přišly takto vydekorované)
Najdou se i vzácné případy, kteří se vykašlou na kupované předtištěné texty a napíší osobní dopis. Těch si cením nejvíc. To vnímám jako projev opravdové soustrasti. Ten člověk si udělal čas, přemýšlel- a pak mi napsal to, co sám vymyslel. 

Jsem opravdu ráda, že moji přátelé fungují v pravý čas. Snad jim to jednou budu schopná vrátit. Díky. Sobota se blíží... mám obavy, aby vše bylo tak, jak má být...

5 komentářů:

Blanka řekl(a)...

Milá Markéto, verše, které jste tady napsala, mě oslovily už tehdy a dnes zase. Hodně síly.

Anonymní řekl(a)...

Markéto, hodně síly, hodně trpělivosti a hodně nadhledu, který tě přenese přes ty nepochopitelné repliky od okolí. Pro mě je (po smrti přítele) nezapomenutelná "já se ti omlouvám, že jsem na něj byla tak protivná, kdybych to mohla nějak napravit, řekni."

Myslím na vás, na všechny.
K.

Ivča řekl(a)...

Myslím na Vás, víc udělat nemůžu. Kdybych mohla, tak ty víš :-)

Iva řekl(a)...

Myslím na Vás, měla jsem to s organizací po 2,5 letech podobně...Prakticky všechno bylo stejně, jen nejdřív chyběla máma a pak táta...Držte se.

Anonymní řekl(a)...

bude to jak být má, věřte nebo ne
a já věřím, že přes tu bolest zavzpomínáte
potkáte s těmi, ktěří chtějí a možná se zasmějete,
protože je ve Vás a zůstane s Vámi napořád
ve vzpomínkách nejen Vašich

víte - pro mě obřad církevní, rozloučení, vyprovození na cestu poslední,
hlína na rakev a vítr mezi pomníky a hostina/kar jsou potřebné,
protože uzavírají tu dobu odchodu a nechávají přitom všechno ostatní
naději, vzpomínky, bolest i smíření, že jsme na řadě teď my

cokoli jiného je vždy neúplné a možná bolavější

neumím Vás potěšit, jen znám to sám
a myslím na Vás všechny