Když vychovává otec

25.9.2014

Čtvrteční odpoledne je - co se výchovy nezletilé týče- plně v režii otce Wlka.
Začaly fungovat zájmové kroužky. Ve čtvrtek to musejí zvládat bez mojí pomoci- jsem v práci do večera.
Otec Wlk dostal instrukce, jak s nezletilou zacházet- jak napsat úkoly, co posvačit a čím ji vybavit na cvičení do Sokola.
Nezletilá dostala také instrukce- a jedním z úkolů bylo: donést si ze školy pytel s cvičebním úborem, protože nebudeme mít cvičební úbory ve dvou vydáních kvůli jedné hodině pohybu navíc.

Ve čtvrtek večer jsem se plížila po schodech domů a intenzivně jsem myslela pouze na večeři a na možnost jít spát hned po ní.
V chodbě na schodech stála krabice od bot.

Martina ještě nebyla doma- ptám se Wlka: "Co ta krabice tady? Ty máš nový boty?"
"Já ne", odvětil s klidem Wlk.
"Tak já mám nový boty?", beru krabici a vidím, že velikost odpovídá Martinčině noze. S údivem se tedy ptám: "Martina má nový boty??"
"No. Má.", květnatou mluvou odpovídá můj manžel.
"A kde je vzala?", zkoumám původ nových adidasek.
"Já jsem jí je koupil. Když jsme přijeli za školy, zjistila, že zapomněla ve skříňce cvičení úbor a bulila, že nemůže jít cvičit do Sokola, protože nemá obuv do tělocvičny a že škola už bude zamčená... tak jsem s ní zajel do sportu a koupili jsme tyhle. Dobrý, ne?"

No, výborný... Tak místo aby Martinu vypral, že tedy doma bude, když není schopna si na nic myslet a běžně zapomene 2-3x týdně něco opravdu důležitého (tu bundu, tu tašku, tu čip do jídelny...), tak aby beruška neměla trauma, že nemohla jít do Sokola, zajel koupit nové botky.
To, že stály víc, než celé pololetí v Sokole, to nekomentuju.
To, že mě děsí, že za chvíli budu mít doma obuv pro celý sportovní oddíl, to nezastírám, protože těch společných čtvrtků, kdy tu budou sami bez dozoru, bude ještě mnoho...
To, že bych je oba někdy vystřelila na Mars bez návratu, to je snad pochopitelné ;-)

SMA víkend

19.-21-9-2014

Ve svém životě už jsem dostala několik impulzů, které mě donutily zamyslet se nad tím, kam chci, aby můj život směřoval, jak ho chci prožít  a co je pro mne důležité.
Podařilo se mi skloubit práci se svými koníčky. Ideální stav. Šla jsem do toho s tím, že priotritou je pro mne spokojenost. Potřebovala jsem zkrátka chodit do práce -ne pro mzdu, ale pro rozptýlení od starostí, které by jinak patrně vedly k mému zešílení. Moje pracovní pozice se totiž více jak 10 let nazývala "péče o osobu blízkou". Činnost záslužná a nenahraditelná, avšak psychicky i fyzicky náročná, bez vymezení pracovní doby a ne příliš atraktivně honorovaná.

O osobu blízkou už nepečuju. Přesto jsem se od té skupiny ušlechtilých pánů a dam  nedokázala zcela odloučit. I nadále jsem si ke své práci ponechala zálibu "rodiny se SMA"- jednoduchou zkratku pro složitou a nevyléčitelnou nemoc dětí.

V létě jsme spolu zažili skvělý táborový týden. Tentokráte jsem se rozhodla strávit víkend s rodinami, které pečují o takto nemocné děti. Víkend obvykle nabízí naučné  předášky pro rodiče a zábavný program pro děti.

I tentokráte se sešla zajímavá sestava rodin. Baví mne pozorovat, jak se rodina postaví k boji s nemocí. Někdo propadá depresi a při akždé příležitosti se polituje, postěžuje si na cokoli... jiný s úsměvem líčí zážitky z cest a přhody ze života, další se topí v obavách o život dítěte, které mu často zastíní i ty dny, kdy by se dalo naplno žít a řádit... Po každém takovém setkání mám o čem přemýšlet. Nechci lidem říkat: "vy to děláte špatně" - je to jejich život, jejich volba- já jen ráda na příkladech jiných rodin demonstruju, že stejnou skutečnost  lze uchopit i jinak.

Díky R.F.  jsem objevila i toto video.... jasně, že nelze vše plnit 100%, ale několik zajímavých myšlenek stojí určitě za úvahu....

Tvůj čas je omezený, neztrácej ho tím, že budeš žít život někoho jiného....

Musíš něčemu věřit...

Zkouším to! Funguje to!!

Víkend byl fajn, potkávat některé lidi je dar... některé výzva a některým je lepší se vyhnout...to se ale obvykle pozná až pozdě.
Stále je co se učit, co obdivovat a co objevovat...

Barování- díl: Sólo pro Filipa

13.9.2014

Po delší pauze konečně rozptýlení, které mi slouží jako muzikoterapie a společenský večer zároveň.

Tentokráte byl barovací díl trochu monotematický ;-), neb jeho dlouholetý moderátor Filip Rajmont slavil narozeniny :-) To je v Besedě někdy spíš za trest- než za odměnu, protože parta těch umělecky založených dobráků někdy dokáže vymyslet psí kusy a oslavenci připravit zážitek vskutku nezapomenutelný :-)

Filip obdržel několik opravdu srdečných gratulací :-) a od srdce zpívaných písní a žhavých polibků ;-). Chvílemi byl dojat, chvílemi vyděšen- co ještě přijde, ale myslím, že si večer užil, protože při pohledu z mého sedadla bylo vše milé - vtipné a z lásky, takže co by chtěl víc! :-)

Ředitelka večera-Sandra Nováková - byla samozřejmě první gratulantkou ;-)
Na pozadí běží prezentace fotek z oslavencova života, takže výbuchy smíchu rozhodně nepatří zpěvu paní Sandry ;-)



Na pódiu se vystřídalo spousta zajímavých hostů.
Na klavír zahrál osobně i momentálně hodně slavný Tomáš Kačo- nedávno přijatý na prestižní Berklee College of Music. Na klavír se prý začal učit sám. Vyrůstal v romské rodině spolu s 11sourozenci- múzy na něm polibky rozhodně nešetřily, je geniální... asi. Barování mělo být původně benefiční, protože mu chyběly peníze na studia, ale ty se díky medializaci příběhu nakonec sebraly dříve, než k benefici došlo. myslím, že je to dobrá investice. Ten kluk vážně umííí!!

Tomáš Kačo a Lenka Nová: Kosmickej vandr Michala Tučného....




Objevil se i Ali Amiri- zpívající dermatolog, jak ho důvěrně oslovuje F.R.



Eddie Stoilow překvapili!! nehráli své oblíbené hitovky- dokonce zaimprovizovali a přijali mezi sebe i Vildu Postráneckého.




Nechyběla ani Bára Poláková, Míša Doubravová se svým "Tomešem" :-), Štěpán Klouček s Brigitou, Denisa Nesvačilová a Věra Nerušilová.... a další a další... a chyběl dost slyšitelně i viditelně Václav Tobrman ;-), který Filipovi alespoň poslal oslavný text po paní ředitelce ;-)


V mezipauzách se samozřejmě politicky a společensky glosovalo. Na tyhle vsuvky se vždycky těším. No a blíží se nám volby, takže na přetřes přišlo pár známých jmen. Sice to znělo vtipně, ale jinak mi volební kampaň v reálu zrovna zábavná nepřipadá. Spíš se děsím, co z takové nabídky vyberu????


Závěrečná píseň pro Filipa zazněla přesně o půlnoci. Dav ho zákeřně vyzval ke striptýzu- Filip je profík- "dal to", ačkoli si nejsem úplně jista, že zrovna toto číslo patří k jeho oblíbeným...





Každopádně večer byl super vydařený, alkoholu se vypilo přesně tolik, aby to nikoho neporazilo ;-), klábosilo se a zpívalo ještě 2hodiny po půlnoci a v neděli naštěstí lilo a lilo, takže se ani nikam nemuselo. V říjnu to bude horší... baruje se totiž 20.10.- a to je pondělí :-(((

Kauza "morčecí dort"

16.9.2014

Nedá se nic dělat- musím reagovat na komentáře a i maily, které se dožadují pokračování kauzy "morčecí dort":-)  Uznávám, že byly doby, kdy jsem o blog pečovala denně- a musím také dodat, že nechápu, jak jsem to dělala.

V srpnu jsem se zmínila o tom, že Martina si k narozeninám žádá dort ve tvaru morčete.

jenže... okolnosti se jaksi vyvinuly tak, že srpen byl ve znamení událostí velmi dramatických a neveselých, a tak oslava jejích 10.narozenin byla ve srovnání s naší rodinnou slavicí tradicí velmi- ale opravdu velmi- odbyta (z čehož mám doteď černé svědomí a určitě to napravím).
Měla jsem zkrátka jiné starosti, což mi vydrželo skutečně až do konce měsíce. Oslavu pro její kamarády nějak vymyslím, proběhne - až trochu zregeneruju a nadechnu se- pořád ještě věřím, že se to podaří! ;-) ...než se zas přižene další vlna.

Nicméně- dort jsem zadala písecké cukrárně, která má své pobočky i v Praze a já tam chodím pro dorty moc ráda. Výsledek vypadal takhle:

Fotka je nepovedená, hodně nepovedená- cvala jsem to jen na mobil. Barvy na těle mělo morče nastříkané- což mě překvapilo- a Martina si ho hned celý otiskla na triko .-), ale šéf mě na to upozorňoval předem, takže žádný důvod ke stížnosti. (myslela jsem, že bude mít kožíšek splácaný z barevného marcipánu- jenže nejsem cukrář, a tak netuším, jaké technologie a postupy se při výrobě takového díla používají)
Dort byl výborný, zmizel celkem rychle - tak jsem zvědavá, co budeme shánět napřesrok :-)

Jinak z dárků u naší desetileté slečny vede (už několik let) LEGO - Martina je stavitel... dále potěší společenské hry- takže dostala jednu na cesty - magnetický hlavolam Noemova archa. - třeba někomu poslouží jako inspirace. MINDOK má teď spoustu hlavolamových her, které nedisponují megakrabicemi, ale jsou tak akorát "do kabelky" pro zkrácení dlouhé chvíle, což se vždycky může hodit.

Číslovky na narozeninovém přání

13.9. 2014

Patřím mezi skupinu lidí, které stále těší, když ve svém kaslíku naleznou krom otravných reklamních letáků a složenek papírový dopis či přání. Sama papírové pozdravy a přání ještě docela často posílám.
Při nákupu referuju ty bez předtištěných frází a a rýmovaček stylu
"že se dnes tvůj svátek slaví- přejeme ti hodně zdraví"
... to mi vstávají vlasy hrůzou!
Nemusím k narozeninám nikomu posílat přání, na němž je ve zlatě a maxivelikosti vyvedná číslovka symbolizující jeho věk... předpokládám, že zatím všichni moji kamarádi evidují, kolik jim je let.
Originální přání s osobními vzkazy si naopak schovávám.

Martina si přáníčka vyrábí sama. Nápadů má spoustu, originalita jí taky nechybí. Stále jede na vlně narozeninových mejdanů, které pořádají spolužáci.
Vedu ji k tomu, že dárkem by rozhodně neměl být předmět, který mi doma už nějakou dobu překáží - a nebo něco, co koupím jentak bez rozmyslu. Při koupi by měla přemýšlet, k čemu dotyčnému věc bude, až ji doma rozbalí. Martina bere úkol zodpovědně. V pátek byla pozvána na oslavu narozenin svých spolužaček-dvojčat. Dárek jsme spolu nachystaly, zabalily - a Martina pro každou vyrobila přáníčko. Jedna sbírá slony- měla na přáníčku slona, druhá ráda papoušky,  a tak se z jejího přáníčka poočku díval modrý papoušek. Zaujaly mě  číslovky, které měla namalovaná zvířata na hlavě. jedna byla 13 a druhá 14. Trochu mě to zarazilo- dvojčata - stejně stará jako Martina- a každá má jiné číslo...

 "Proč tam mají ta čísla? Tolik jim přece není... a ještě každá jiné???", ptám se autorky.
"No já jim tam napsala čísla, jaká mají v třídnici v seznamu podle abecedy", zdůvodnila své počínání Martina.
"Tak to je dost originální přání- mají to i s hlavolamem...", konstatovala jsem.

Nakonec autorka dospěla k názoru, že by tu skrytou symboliku čísel oslavenkyně asi opravdu nerozluštily, a čísla přemalovala na věkvystihující jedenáctku :-)

 

Další školní rok

10.9.2014

Dá se říct, že posledního čtvrt roku si připadám jak na matějské pouti. Jedna atrakce za druhou, přičemž na některé ani dobrovolně nevstupuju, protože tuším, že mi z nich bude všelijak.

Po náročném létě, které mě letos opravdu obdařilo celkem nestandardní zátěžovou zkouškou, je tu opět škola se svými rituály a požadavky. Letos jsem nepatřila mezi ty maminky, které behěm prázdnin vysmýčí dětský pokoj a připraví vzorně aktovku na další školní rok. Všechno jsem řešila, až úderem 1.září.

Martina nastoupila do 5.třídy. Její přístup ke školním povinnostem se myslím nezměnil- a už v to ani nedoufám. Úkoly píše, pokud si na ne vzpomene, protože notýsky na úkoly máme vždy v několikerém vydání- nikdy totiž nevíme, kde je ten původní.

Paní učitelku stále miluje a snaží se jí dělat radost tím, že ke svým písemným projevům připojuje kresby, čemuž obvykle věnuje více času než úkolu samotnému. Já si trvám na svém a úkoly odmítám podepisovat, pokud vypadají tak, že je psala spíš nohou než rukou- a občas neudržím nervy na uzdě a list vytrhnu se strohým pokynem: "Okamžitě to přepiš, nebo přetrhnu i tebe!!"
Martina pak kvílí vzteky: "Paní učitelka počítá listy, my ze sešitut trhat nesmíme!!"

Na včerejší třídní schůzce se na tento problém ptalo několik rodičů a paní učitelka pravila, že je to naše právo- ať si trháme a škrtáme úkoly, jak uznáme za vhodné, že je to plně v naší režii  :-)

Neustále mě překvapuje, jakou má naše dítě spotřebu pravítek a kružítek. Pokud ty kusy vůbec dohledám, jsou to spíš torza než věci. V papírnictví jsem - jako ostatně každý rok- nechala slušnou útratu. Připadala jsem si, že zařizuju soukromou školu.

Na první třídní schůzce se naštěstí neřeší prospěch. Martina mě doma očekávala s radostí - jindy leží v posteli s knihou a ani nedutá ;-)
"Tak co, mami, kdo byl?"
"Nevím, vždyť víš, že znám je pár maminek...", a v duchu jsem se snažila vybavit si ty obličeje, které vídám maximálně 2x ročně.
Martinu ale nezajímalo nic jiného... "A byla třeba maminka Kuby?"
"Čím se vyznačuje maminka Kuby?", snažím se spolupracovat...
"Vypadá jak Monster High, to by sis mohla všimnout!!", povzbuzuje mě při vzpomínání Martina.
Tak tohle přirovnání mě odbouralo. Prostě moderní přirovnání ;-) Ona ta maminka opravdu taknějak vypadá... a druhou vlnu smíchu mi přivodila představa, jak někdo doma popisuje MĚ! :-)

Poté, co jsem přednesla požadavky p.učitelky, mě Martina zpražila: "Ty bereš paní učitelku moc vážně. A to fakt není nutný, mami ..."

V tom asi spočívá moje tragédie: beru věci moc vážně ;-)