Požitkáři

5.2.2015

Některé věci vstoupí člověku do života přesně v pravý čas. Kolikrát už mě tohle napadlo. V mém životě jsou to často drobnosti, ale přesto je považuju za důležité kamínky do mozaiky mého života. 

Tak tomu bylo například se vtupenkami na představení Požitkáři. Po přečtení oficiální recenze:
 "Autorská hra na jedno z největších témat filozofie, literatury i života vůbec – a to je smrt, skon, zánik, loučení, umírání. I tato na první pohled nejsmutnější témata však v sobě skrývají velké divadlo, rituály, klišé a fráze, které lze vnímat odlehčeným i leckdy humorným způsobem..."
jsem po vstupenkách pásla velmi intenzivně, ale  byly pokaždé beznadějně vyprodané. Byla jsem přesvědčená, že právě toto představení musím vidět. Zajímalo mne, jak se o smrti dá hrát divadlo. Ačkoli bylo všude zřetelně napsáno: VYPRODÁNO, mlsně jsem šmejdila na prodejních portálech- a vida! Jednoho večera, když už jsem počítač chtěla vypnout, klikla jsem pro jistotu ještě na "Požitkáře" - bylo tam šest lístků! Bez váhání jsem je vzala- a teprve potom zjišťovala, co je to vlastně za den... 5.února. Krásně se mi Požitkáři napasovali přesně tam, kam se napasovat měli. Sehnat další zájemce nebylo obtížné, a tak jsme vyrazili do milého malého divadla - Na Zábradlí. 


Scéna byla vyvedena v kombinaci -pro mě agresivní kombinace barev - rudá - černá-zlatá. Zadní část hotelové haly byla tvořena skleněnými panely, takže chvílemi divák sleduje dva děje paraleně.

                                                               autor (vlastník) fotografií: KIVA

Hra nemá žádný děj, je  to sled několika mikropříběhů, kterým je společné jen to, že více či méně morbidním způsobem vypovídají o smrti: 
- o pocitech lidí, kteří si dobře uvědomují, že i jejich život skončí smrtí, o strachu z umírání
 - o truchlení po našich blízkých zemřelých, které nás neopustí už do konce našeho života
-  o tom, že naše společnost se řídí tím, že o smrti se nemluví- nesluší se to- smrt je vnímána jako něco ošklivého
 - často nejsme ani schopni  projevit otevřeně své emoce-  smutnění by nemělo být moc intenzivní a dlouhé, aby to neobtěžovalo ostatní... spousta témat k zamyšlení...

Z jednotlivých scén člověka převážně mrazí- jak moc je to pravdivé. Někdy se přistihne, že se směje takovým černěhumorným obrazům. Zvláštní mix pocitů a nálad. Absurdní až pravdivé...
Se smrtí jsem se v posledních letech setkala dost "natěsno" Reakce některých lidí v okolí byly víc než podivné. "neuměli se chovat"- a nemůžu říct, že by to nebyla jejich vina. Často se v lidskýh situacích neumíme lidsky chovat.

Někteří herci vedli dlouhé a náročné monology. Bylo obtížné si zapamatovat všechno, co mi v tu chvíli připadalo zajímavé a "nosné"... pár útržků mi na mé paměťové kartě přecejen uvízlo...

.....máme-li nějaký cíl, pak je to smrt....

.... smrt je mé téma, protože mé téma je život....

...i když mluvím o životě, mluvím o smrti...

(zemřelí si stěžují na pozůstalé) ... vzpomínají na nás tak, jak nás chtějí mít. My už nežijeme vlastní život...

...Nepodceňujte smrt!....

... inventura života... události nejsou řazeny chronologicky, ale tematicky- 2měsíce parkujeme u domu, 30let prospíme, 7let čteme, 6dní si stříháme nehty, 2dny se díváme do ledničky... 2dny se podepisujeme...


Výkony všech devíti herců- "bezejmenných požitkářů" byly vynikající. Děj a texty velmi pěkně dokreslovala hudba. 
Mám ráda, když odcházím z divadla s tím, že "mám o čem přemýšlet". Mě osobně představení nadchlo. Naštěstí i moji kolegové sdíleli stejné pocity. Všechno jsme ještě dlouze rozebírali v divadelní kavárně- uspořádali jsme si tam slylově kar. ;-)