Drobné ztráty a velké nálezy

24.10.2016

O roztržitosti mé mladší dcery toho zde bylo napsáno už dost, nicméně je to nevysychající pramen nezáviděníhodných situací. A vše se děje zcela neplánovaně...

Je pátek večer. Vracím se domů  z města. Už je tma. Odemknu branku a vidím, že venkovní světlo svítí ještě dřív, než mne bystré očko prostorového spínače mohlo zmerčít. Udělám pár kroků a spatřím zvláštní obraz: u otevřené popelnice stojí plačící Martina, na hlavě má čelovku. Svítí si do popelnice, která je  evidentně hlavním dějištěm scény.
První, co mě napadlo, že se některý z našich hlodavců odebral na Onen svět. Pokládám tašku s nákupem a vlídně se snažím vyloudit podrobnosti: "Co tu děláš?"
Martina štká a nesrozumitelně mi líčí, co dělá. Nevím z toho nic. Vytuším, že hlodavec to nebude- evidentně něco hledá.
Nabízím, že pomůžu, ale musím vědět, co je za problém.
Martina ze sebe vysype, že hledá rovnátka, protože je někam dala a neví (SAMOZŘEJMĚ!!) kam a tatínek dal tip, jestli je nevynesla s odpadky.
Vlídnost je ta tam! Představa, že jdu po půl roce naší ortodontistce sdělit sladké tajemství, že nová rovnátka nejspíš odvezli popeláři, se mi dost příčí.
Pohled do útrob popelnice není úplně vábný. Značně přidám na hlase: "Děláš si legraci? Tak to je koukej najít. Jinak si to v ordinaci vyřiď, jak chceš. Na rovnátka je krabička v koupelně. Každou chvíli jsou položené na psacím stole, na rozečtené knize, na pohovce... kolikrát jsem se zlobila, že je někdo rozsedne...", no proslov byl mnohem delší, což mu mělo dodat údernosti.

Běžela jsem nahoru. Wlk hned bystře pronesl: "Á jé,tak koukám, že už to víš..."
Ale hned optimisticky dodal: "Někde tady budou. Když s nimi neopustila byt. Musíme to vzít systematicky..." A vytyčil strategický plán úklidu toho doupěte, kterému ze zvyku říkáme "dětský pokoj",
Odmítla jsem se této rodinné zábavy účastnit. Jen jsem nezúčastněně poslouchala rozkazy, které velitel úklidové čety vydával. Celý víkend Martina probírala svoje poklady. Nedalo mi to a probrala jsem povlečení, jestli se rovnátka neschovala někam do povlaku, posléze jsem skoukla i všechny plyšáky- zda-li je někdo nemá zakousnutà v kožiše. Ale nic. Všechno marné.

Rovnátka nikde.

 

 foto: internet

V pondělí odpoledne - to už byl vánoční úklid hotov- přišla Martina ze školy a já jí ještě jednou důrazně požádala, aby se laskavě zamyslela nad tím, co dělala rukama, když zas bloumala v myšlenkách na jiné planetě.
A ve vzteku (vím, vyhrožovat se nemá :-)) jsem dokonce řekla, že už ji nikdy nevezmu do PRIMARKu. (pro ty, kteří nevlastní děti -náctileté je to ráj na zemi- irský řetězec, kde nakoupíte všechny nezbytnosti za vlídné ceny. Vídeň, Londýn, Drážďany- všicni ho mají, jen ta zatracená Praha ne ;-) Martina na mě třeštila oči..."Jdu hledat!! ježiš, musím je najít..." Nevím, co jí šrotovalo hlavou, ale já už si po několikáté přehrávala tu scénku, kdy jdeme do ordinace nahlásit, co se stalo. O ceně toho vehiklu nemluvě!

Kolem čtvrté hodiny odpolední se rozlítly dveře pokoje: " Mám je!! Mamííí, ty jsi geniální! (???-jako jak??)  Tys byla tak přísná, že jsem si opravdu  sedla a vzpomínala, co jsem přesně dělala! ..."

Příběh je poetický. Naše dítě vstává ráno v 6. Aby mu něco neuteklo. I o víkendech. Tak si přebíralo trika ve skříni. Rovnátka ji už po celénoci  tlačila v puse, tak je vyndala, položila, tam, kde to bylo nejblíž- a pokračovala v činnosti. Rovnátka několik dní poklidně spočívala zarovnána v komínku triček.

Kdepak, já to říkám pořád- správná motivace- základ úspěchu ;-)

Přemítání

17.10.2016

Poslední měsíce byly ve znamení mnoha změn, a tak volné chvíle nepatřily psaní blogu, ale rovnání si myšlenek a přemýšlení o tom, co dál a jak dál. 
Poslední rok jsem zasvětila práci v jedné neziskovce. Skvělá škola života. Projekt zaměřený na dětí s handicapem, který se průběžně od roku 2003 věnuju jako dobrovolník,  mi připadal užitečný, ale moje představy o lidech v této branži byly značně naivní. 

Cílová skupina je komplikovaná, rodiče dětí s postižením to nemají lehké, ale vzhledem k tomu, že jsem sama byla 15let součástí této množiny, bylo mi jasné, do čeho jdu. Protože vím,  že pokud se vám narodí dítě s vážným onemocněním, určitě se vám změní život, ale rozhodně tím rodičům nevymizí nepěkné lidské vlastnosti. 
Ale na druhou stranu je mezi rodiči i dost těch, kteří si na základě této "nepřízně osudu" své hodnoty a názory opravdu srovnali. Rozhovory a chvíle strávené s nimi jsou neopakovatelným zážitkem a člověk si v tu chvíli vždycky říká, že se má stále co učit. 

Léta jsem si žila na volné noze. Má to výhodu v tom, že se vlastně obklopujete lidmi, které si sami vyberete k tomu, že jim nabídnete svoje služby. Nevýhodou je to, že musíte makat, protože když nejste TOP, je tu konkurence a zákazník nemá času nazbyt, aby vám dával opakovaně šanci. A nic tu není zadarmo - až odpracuješ, dostaneš zaplaceno (možná).

V neziskovce jsem se rázem  stala součástí pracovního týmu. No, týmu- řekněme skupiny lidí, kteří měli stejného zaměstnavatele. A už máte problém- musíte dělat i věci, s nimiž se zcela neztotožňujete.  Zatímco vám hoří práce, musíte sedět na poradě, kde se hovor rozplizává do nekonečna a úkoly dohodnuté na minulé poradě se jen přesouvají na jiné termíny. Den je v  trapu, ale "TO DO LIST" hustě popsán, takže tomu dáte i večer, pak i víkend... protože pro ty lidi je to potřeba udělat! Šílela jsem. 
Máte kolem sebe plno lidí, ale jakmile dojde na práci- frrr a hle- máte úplně volné pole působnosti. Kolegové mají neodvolatelné schůzky, rodinné záležitosti, zkrátka jsou nedostupní. Můžete si dělat všechno sami. Třeba i o víkendech- máte přece volnou pracovní dobu... 
Sama sebe jsem překvapila, co všechno dovedu a v jaké kvalitě to předvádějí ti, co si hrdě píší na vizitky nejrůznější specializace.

No a moje posedlost odvádět minimálně 100% výkon se promítala i do práce, kdy jsem byla "pouze" zaměstnanec. Rodina už zcela otevřeně prohlašovala: "Nojo, dokud  si nepořídíme průkaz ZTP, tak pro maminku nebudeme zajímaví..." Vnímala jsem to jako zdvižený ukazovák. 

Po náročném roce jsem si provedla vlastní audit. Sepsala si všechna PRO a PROTI, absolvovala sezení se supervizorkou, která neziskovkami taky prošla - a rozhodnutí bylo jasné. 
S pocitem velkého zklamání přecházím do role dobrovolníka a doufám, že se mi podaří najít náhradní řešení pro svoje "ZTPaktivity". ;-)
Alespoň už vím, co nechci ... a taky s kým to nechci, takže celou kauzu lze vlastně hodnotit pozitivně.

Zřejmě se vrhnu na intenzivní studium lidských povah. Mám tendence lidem věřit, že nelžou a ono tomu vždycky tak není. 
Ale ty děti jsou fajn a za všechno to nepříjemné kolem nemohou. Pro mne je to jedna z mála činností, kde si člověk může bez váhání říct "má to smysl"!