Přemítání

17.10.2016

Poslední měsíce byly ve znamení mnoha změn, a tak volné chvíle nepatřily psaní blogu, ale rovnání si myšlenek a přemýšlení o tom, co dál a jak dál. 
Poslední rok jsem zasvětila práci v jedné neziskovce. Skvělá škola života. Projekt zaměřený na dětí s handicapem, který se průběžně od roku 2003 věnuju jako dobrovolník,  mi připadal užitečný, ale moje představy o lidech v této branži byly značně naivní. 

Cílová skupina je komplikovaná, rodiče dětí s postižením to nemají lehké, ale vzhledem k tomu, že jsem sama byla 15let součástí této množiny, bylo mi jasné, do čeho jdu. Protože vím,  že pokud se vám narodí dítě s vážným onemocněním, určitě se vám změní život, ale rozhodně tím rodičům nevymizí nepěkné lidské vlastnosti. 
Ale na druhou stranu je mezi rodiči i dost těch, kteří si na základě této "nepřízně osudu" své hodnoty a názory opravdu srovnali. Rozhovory a chvíle strávené s nimi jsou neopakovatelným zážitkem a člověk si v tu chvíli vždycky říká, že se má stále co učit. 

Léta jsem si žila na volné noze. Má to výhodu v tom, že se vlastně obklopujete lidmi, které si sami vyberete k tomu, že jim nabídnete svoje služby. Nevýhodou je to, že musíte makat, protože když nejste TOP, je tu konkurence a zákazník nemá času nazbyt, aby vám dával opakovaně šanci. A nic tu není zadarmo - až odpracuješ, dostaneš zaplaceno (možná).

V neziskovce jsem se rázem  stala součástí pracovního týmu. No, týmu- řekněme skupiny lidí, kteří měli stejného zaměstnavatele. A už máte problém- musíte dělat i věci, s nimiž se zcela neztotožňujete.  Zatímco vám hoří práce, musíte sedět na poradě, kde se hovor rozplizává do nekonečna a úkoly dohodnuté na minulé poradě se jen přesouvají na jiné termíny. Den je v  trapu, ale "TO DO LIST" hustě popsán, takže tomu dáte i večer, pak i víkend... protože pro ty lidi je to potřeba udělat! Šílela jsem. 
Máte kolem sebe plno lidí, ale jakmile dojde na práci- frrr a hle- máte úplně volné pole působnosti. Kolegové mají neodvolatelné schůzky, rodinné záležitosti, zkrátka jsou nedostupní. Můžete si dělat všechno sami. Třeba i o víkendech- máte přece volnou pracovní dobu... 
Sama sebe jsem překvapila, co všechno dovedu a v jaké kvalitě to předvádějí ti, co si hrdě píší na vizitky nejrůznější specializace.

No a moje posedlost odvádět minimálně 100% výkon se promítala i do práce, kdy jsem byla "pouze" zaměstnanec. Rodina už zcela otevřeně prohlašovala: "Nojo, dokud  si nepořídíme průkaz ZTP, tak pro maminku nebudeme zajímaví..." Vnímala jsem to jako zdvižený ukazovák. 

Po náročném roce jsem si provedla vlastní audit. Sepsala si všechna PRO a PROTI, absolvovala sezení se supervizorkou, která neziskovkami taky prošla - a rozhodnutí bylo jasné. 
S pocitem velkého zklamání přecházím do role dobrovolníka a doufám, že se mi podaří najít náhradní řešení pro svoje "ZTPaktivity". ;-)
Alespoň už vím, co nechci ... a taky s kým to nechci, takže celou kauzu lze vlastně hodnotit pozitivně.

Zřejmě se vrhnu na intenzivní studium lidských povah. Mám tendence lidem věřit, že nelžou a ono tomu vždycky tak není. 
Ale ty děti jsou fajn a za všechno to nepříjemné kolem nemohou. Pro mne je to jedna z mála činností, kde si člověk může bez váhání říct "má to smysl"!