Přemítání

17.10.2016

Poslední měsíce byly ve znamení mnoha změn, a tak volné chvíle nepatřily psaní blogu, ale rovnání si myšlenek a přemýšlení o tom, co dál a jak dál. 
Poslední rok jsem zasvětila práci v jedné neziskovce. Skvělá škola života. Projekt zaměřený na dětí s handicapem, který se průběžně od roku 2003 věnuju jako dobrovolník,  mi připadal užitečný, ale moje představy o lidech v této branži byly značně naivní. 

Cílová skupina je komplikovaná, rodiče dětí s postižením to nemají lehké, ale vzhledem k tomu, že jsem sama byla 15let součástí této množiny, bylo mi jasné, do čeho jdu. Protože vím,  že pokud se vám narodí dítě s vážným onemocněním, určitě se vám změní život, ale rozhodně tím rodičům nevymizí nepěkné lidské vlastnosti. 
Ale na druhou stranu je mezi rodiči i dost těch, kteří si na základě této "nepřízně osudu" své hodnoty a názory opravdu srovnali. Rozhovory a chvíle strávené s nimi jsou neopakovatelným zážitkem a člověk si v tu chvíli vždycky říká, že se má stále co učit. 

Léta jsem si žila na volné noze. Má to výhodu v tom, že se vlastně obklopujete lidmi, které si sami vyberete k tomu, že jim nabídnete svoje služby. Nevýhodou je to, že musíte makat, protože když nejste TOP, je tu konkurence a zákazník nemá času nazbyt, aby vám dával opakovaně šanci. A nic tu není zadarmo - až odpracuješ, dostaneš zaplaceno (možná).

V neziskovce jsem se rázem  stala součástí pracovního týmu. No, týmu- řekněme skupiny lidí, kteří měli stejného zaměstnavatele. A už máte problém- musíte dělat i věci, s nimiž se zcela neztotožňujete.  Zatímco vám hoří práce, musíte sedět na poradě, kde se hovor rozplizává do nekonečna a úkoly dohodnuté na minulé poradě se jen přesouvají na jiné termíny. Den je v  trapu, ale "TO DO LIST" hustě popsán, takže tomu dáte i večer, pak i víkend... protože pro ty lidi je to potřeba udělat! Šílela jsem. 
Máte kolem sebe plno lidí, ale jakmile dojde na práci- frrr a hle- máte úplně volné pole působnosti. Kolegové mají neodvolatelné schůzky, rodinné záležitosti, zkrátka jsou nedostupní. Můžete si dělat všechno sami. Třeba i o víkendech- máte přece volnou pracovní dobu... 
Sama sebe jsem překvapila, co všechno dovedu a v jaké kvalitě to předvádějí ti, co si hrdě píší na vizitky nejrůznější specializace.

No a moje posedlost odvádět minimálně 100% výkon se promítala i do práce, kdy jsem byla "pouze" zaměstnanec. Rodina už zcela otevřeně prohlašovala: "Nojo, dokud  si nepořídíme průkaz ZTP, tak pro maminku nebudeme zajímaví..." Vnímala jsem to jako zdvižený ukazovák. 

Po náročném roce jsem si provedla vlastní audit. Sepsala si všechna PRO a PROTI, absolvovala sezení se supervizorkou, která neziskovkami taky prošla - a rozhodnutí bylo jasné. 
S pocitem velkého zklamání přecházím do role dobrovolníka a doufám, že se mi podaří najít náhradní řešení pro svoje "ZTPaktivity". ;-)
Alespoň už vím, co nechci ... a taky s kým to nechci, takže celou kauzu lze vlastně hodnotit pozitivně.

Zřejmě se vrhnu na intenzivní studium lidských povah. Mám tendence lidem věřit, že nelžou a ono tomu vždycky tak není. 
Ale ty děti jsou fajn a za všechno to nepříjemné kolem nemohou. Pro mne je to jedna z mála činností, kde si člověk může bez váhání říct "má to smysl"!



11 komentářů:

Ivča řekl(a)...

Paní Markéto, přeji vám, ať je Vaše nová (nejen) pracovní cesta "dlážděná" jen samými pracovitými a neulhanými lidmi :-). I když, se obávám, že na takové člověk bohužel narazí všude...každopádně jsem již dlouho vyhlížela nový příspěvek na Vašem blogu a tak i když není moc pozitivní, potěšil ;-).
Přeji hezký den!

Unknown řekl(a)...

Také jsem si ráda přečetla tvůj příspěvek... Každá zkušenost je neocenitelná. Ať kladná nebo záporná :-). Hezký podzim přeji!

Anonymní řekl(a)...

Markéto, vy jste úžasná ženská. Škoda, že se nedáte naklonovat, hned bych se vámi obklopila. I přes veškerý bol jste i náramně vtipná. Moc ráda vás čtu.
Lucie

wlcice řekl(a)...

Gábi: No, jasně, že díky za každou zkušenost- jen to potřebuju nějak zpracovat, usadit- a nadechnout se k další akci. Však ono mě zas něco dostane, o to strach nemám ;-)

Lucie: Nemyslete, ono je mě taky dost :-)
Vtipná, to je asi můj největší problém. Lidi pak nabývají dojmu, že všechno schroupnu, ustojím... a mně se občas už i nechce.
...ale ve společnosti se to hodí. :-)) to zas jo.

Alča řekl(a)...

Markét, ono se to nakonec utřepe... a to s tou vtipností, která působí, že si všichni myslí, že přežiješ cokoli, to znám. Ale lepší být vtipná než nudně a podle příruček asertivní.... :-)

Matty řekl(a)...

Markét, smutné, když je to takto "sesumírované". Věřím, že se nadechneš a další zkušenost bude veskrze pozitivní:-)

Marie Tomšů řekl(a)...

Mě to tak štve, setkám se s tím téměř dnes a denně, že ochota, pracovitost a nadšení je drceno v soukolí zaběhaných systémů.

Anonymní řekl(a)...

Potrebovala som to takto spísané, ďakujem...

Blanka řekl(a)...

Taky už jsem vyhlížela další příspěvek :-) Tak držím palce, ať jde všechno tak, jak má.

Ze zápisníku pečovatelky řekl(a)...

Ani nevíš, jak moc Ti rozumím.

I.

Jitka Neradová řekl(a)...

Já s Tebou naprosto souzním, rozumím Ti. A navíc mě těší, že už zase tady něco píšeš.:-)