Kurzy smíchu

1.5.2016

Naše rodina vydatně pěstuje černý humor. Děti ho chytaly od útlého dětství a myslím, že to nijak nepoznamenalo jejich duševní vývoj. No - mezi námi- ono se to tu nějak samo černě-humorně zvrtlo vlivem událostí. ;-) Takže občas má někdo zapotřebí filozofovat na dané téma- jestli je to tak správně. Obvykle se do těchto debat pouštějí lidé, kteří sami smysl pro humor postrádají a nebo jedinými kauzami, které řeší, jsou ty televizní-seriálové.

Nám se zkrátka žertování osvědčilo ať už  jako antidepresivum a nebo jako sebeobrana před zešílením z drsné reality. Pokud někdo má potřebu to hodnotit, neupírám mu jeho právo, nicméně nabízím: pojď si to zkusit- a uvidíš. ;-)

Mám žerty ráda a spoustu vtípků jsem na svých kamarádech už zrealizovala- a samozřejmě počítala s tím, že odplata bude následovat :-) ... zatím se to daří bez ztráty na životech. 
Spíš mám problém s tím, když narazím na bytost postrádající schopnost žertovat a chápat vtípky- byť třeba jen slovní hříčky. To mě vždycky vykolejí. Nutí mě to totiž mlčet :-), nebo se vyjadřovat jinak- pro mě nepřirozeně. 

Nedávno mě zarazilo prohlášení jedné mojí známé. Řešily jsme nějakou pracovní věc a já jsem se zasmála, když mi líčila nějaký svůj "trapas" při jednání. Dívala se na mě dost vyděšeně: "Co je ti na tom k smíchu? Víš, jak mi bylo?"
"Trapně ti bylo, ale s tím nic nenaděláš- to se musí hned obrátit v žert- prostě to nějak zaonačit a třeba se zasmát i své blbosti.", snažila jsem se vžít se do situace (jejda, že už jich v životě bylo!) 
"No, vidíš. A tohle já ti závidím. Ty se prostě umíš zasmát. Tak zdravě a nahlas. A to já neumím. Já prostě nevím, kdy je vhodná doba. Musela jsem si zaplatit kurzy smíchu...", zde bylo její vypravování přerušeno mým záchvatem: "Cože!? Kurzy smíchu? Neříkej, že si někdo nechá platit za to, že ti bude říkat "Teď, paninko, teď se smějte!" To chci zažít!", halasila jsem a hlavou se mi honily strašidelné scénáře, jak takové sezení může asi vypadat. Večer jsme sedla k internetu- a nestačila se divit, co všechno se nabízí.

Ale jo. Vlastně proč ne. Dnes je zkrátka poptávka po odborných poradcích i na věci, které naši předkové považovali za samozřejmé, přirozené: 
- odborně vám domů bodou chodit koupat novorozeně- aby maminka nebyla vystresovaná, že mu ublíží; 
- odborně si může lektor chodit hrát s vaším předškolákem- aby rodiče měli jistotu, že si hraje "správně" a můžete si najmout kouče i na sex - aby to jako bylo správně... 
Tak proč mi připadá zvláštní a úsměvné, že náplní něčí práce je učit lidi smát se? Inu kde je nabídka, tam přece musí být poptávka- jinak by to nenabízeli. 

Já bych potřebovala kurz, jak udržet (nikoli jednorázově uklidit) pořádek na svém psacím stole tak, aby se stále nepodobal archeologickému nalezišti - nějaké nabídky? :-) (už teď se skoro bojím, že opravdu něco takového existuje a bude reálně existovat možnost, že budu napravena, a pak už to bude jen  SPRÁVNĚ... :-) )


Puberta je když...

22.4.2016

Kde jsou ty časy, kdy jsem pro dítě byla jediným a hlavním člověkem v jeho životě! Všechno se vyvíjí, a tak se právě nacházím v pozici, kterou by měnil asi jen málokdo.

Na dítě začínají více než doporučení matky působit kamarádky a  jejich názory- to je to pravé! Jsou totiž "cool" a není třeba nad nimi otáčet oči tak, že chvílemi je vidět pouze bělmo. Holky totiž- narozdíl od stárnoucí matky- vědí!
Učitelky jsou samozřejmě nemožné- už jen tím, jak se oblékají, jakou úpravu v sešitech vyžadují a jaké otázky do testů dávají!?? Komentáře typu: "To jsme nebrali! To nám neříkala!" a nebo "To jste se možná učili vy, ale my už nemusíme..." - jsou zde na denním pořádku.

Když se "daří" začínají dohady hned u snídaně. Oblíbeným tématem je móda. Takže moje poznámka o tom, že venku leje jako z konve, tudíž obutí do tenisek a látkového ponča nedoporučuji-je smečována odpovědí: "A jak to prosimtě víš??"
"No koukla jsem se z okna, chytrost nejsou žádné čáry..."
"Jooo, tak to je dobrý"- vřeští puboš fistulí, aniž by vytáhl žaluzie okna své komnaty- "To je zajímavý, jak ty všechno víš!! A taky je zajímavý, žes mi  TOHLE včera večer vůbec neříkala!!"

No, neříkala, to jsem celá já... samé tajnosti a okluzní frontu nechám putovat klidně přes naše území!

Jiná scénka nastává při návštěvě zubaře, kdy do ordinace táhnu plyšovou kočku, která se mi sotva vejde do kabely, protože to bude bolet a protože já si to vůůůbec neumím představit, jaký je to stres.
Ten samý den odpoledne přijde stejná bytost z narozeninového mejdanu spolužačky dokonale nalíčená a načesaná a nalakovaná.

Páteční den má chudinka nepochopená zcela zkažený tím, že staromódní a nicnecháopající matka nevydala povolení k výletu do TESCA, kam se ta jedenáctiletá světačka chtěla vypravit "s holkama" na nákupy, protože nutně potřebuje elektrický zubní kartáček, který nejlépe odstarní zubní plak...
Zazdil to přítel Wlk, který si nechal otřít slzy vzteku a lítosti do své mikiny, hladil dorostenku po vlasech a klidným hlasem ji utěšoval: "Neboj, já bych tě taky nepustil..." :-)

Nemá to s námi jednoduché...

Tak to bude asi vážně omyl

18.4.2016

Na displeji mého telefonu se objevilo neznámé číslo a spustilo klasické vyzvánění. Přejela jsem po něm prstem, abych hovor přijala a zahlásila své jméno.

"Tady Pavelková. Ahoj Markéto!", ozvalo se suverénně z druhé strany. 
V hlavě mi začalo šrotovat, se kterou Pavelkovou se znám tak, že si tykáme. Nic mi ovšem nenaskočilo- a to žiju v domnění, že si jména lidí pamatuju! Odmlčela jsem se.
"Haloo, jsi tam?", dorážel hlas, který mi opravdu žádnou tvář neevokoval.
"Jo, jsem tu a poslouchám", odpověděla jsem napjatě.
"Tak jak se vede?" ... (nesnáším tyhle fráze, protože to často bývá jen předzvěst toho- rok jsem se ti neozval, ale teď bych honem něco potřeboval, takže to zkrať, ať můžu vybalit, co chci...)
" Dobře", odpovídám neurčitě a stroze. "Jen mám asi malinko výpadek a nevím, kdo mi volá", snažím se odtajnit volající.
"No já! Pavelková", halasila žena rozverně.
"Tak to bude asi omyl. Myslím, že se neznáme", chci udělat ve věci jasno.
"No neblbni. Jak neznáme!?", nechce se mě snadno vzdát Pavelková. "Jsi Markéta Vocelová, ne?"
"No to tedy nejsem. Bohužel. Je to omyl. Neznám vás. Na shlednanou", končím debatu.
"Néé, počkej...", halasí můj samsungový reproduktor. "Jak neznáme?? Mě musíš znát! Mám tě tady v seznamu! Máš přece to kuchyňské studio, ne?"
Tak tahle představa mě sice pobavila, nicméně s reálu měla dost daleko. "Ne nejsem Vocelová, nemám kuchyňské studio. Na shledanou"
"Počkej. Nejsi Vocelová?!", dožaduje se volající.
"Ne", odpovídám úsečně.
"A nikdy jsi nebyla?", zoufale hekne ona žena.
"Ne nebyla", trvám na svém.
"No, tak pak to bude asi vážně omyl", dodává sklesle. "Tak se nezlobte.."

Zvláštní náhoda... Křestní jméno sedělo. Jen to ostaní ani trochu.
Wlk nechápe, jak může zmýlený hovor trvat 5minut :-))

Budu všude kolem tebe

15.3.2016

"Budu všude kolem tebe" = splněný slib v mikrodivadle Kampa.


Za spolupráce Dlouhé cesty a Ivety Duškové (a celé řady dalších osob) vznikla divadlení hra, která nabízí téma velmi nevšední a psychicky náročné- vhled do života maminek, které přežily svoje děti.

Představení tvoří čtyři prolínající se příběhy, jejichž hlavními hrdinkami se staly samy pozůstaké matky- tedy herečky-amatérky. Na počátku hry se všechny čtyři ženy smějí, tančí a sní o krásné budoucnosti, o rodině a o dětech... jejich příběhy se prolínají v okamžiku, kdy navždy ztrácejí svoje děti.



Během představení pochopíte, že nezáleží na tom, jakým způsobem dítě ze života odešlo- ať už to byla autonehoda, sebevražda či vážné onemocnění, žádná maminka se už nikdy nezbaví vzpomínek, úvah a zvláštních stavů mysli, která člověku nedovolí zapomenout a zcela nevyzpytatělně reaguje na různé podněty všedního života.  

 


 Maminky i nadále musejí žít, slavit Vánoce, pracovat a taky se radovat a smát...  několik dní v roce se pro ně stane sotva snesitelnými, protože data narozenin, svátků či toho nejčernějšího dne nikdo z paměti vymazat nedokáže. 

 


Iveta Dušková zpracovala těžké téma velmi originálním způsobem. Ono tedy není moc s čím srovnávat, ale toto pojetí, jednoduchá scéna a skvěle zvolená hudba (díky Petra Bílková) a přesně odhadnutá délka představení myslím svědčí o tom, že si paní Dušková má skvělé nápady a umí je dobře realizovat. Baví mě její pohlížení na život.




I  druhá premiéra dopadla výborně! Bylo  vyprodáno, na konci představení se dlouze a hlasitě tleskalo, nechyběly slzy dojetí i smutku


a velké poklony a kytice patřily především hlavním představitelkám. 

Na závěr diváci ještě zhlédnou několiaminutový dokument, co všechno předcházelo tomu, než se hra dostala na jeviště. Skvělá terapie pro dokreslení atmosféry a rozptýlení smutku.


Další repríza se koná 13.4.2016 - opět na Kampě. 
Divadlo Kampa má bezbariérový přístup.


Teorie Tygra jako náhradní program

4.4.2016

Na pondělní večer jsme měli lístky do divadla. Samozřejmě koupené dávno před tím. Jenže i herci jsou jenom lidi, a tak se jim dějí lidské věci. Představení bylo z důvodu úrazu jednoho z představitelů zrušeno.

Jenže když už máte domluvené hlídání... je jednodušší rychle zařídit náhradní program, než odvolat babičku, která by mohla nabýt nesprávného dojmu, že příště nástup do služby nemusí brát tak vážně - takže šup do kina.
Kdepak, bydlení v Praze bych neměnila. Vždycky je kam jít a co dělat a díky metru jste všude ještě ten den ;-)

Na filmy do kina nechodím tak často jako do divadla, ale pravdou je, že pouze v kině vidím film od začátku do konce. Doma od toho odbíhám, nebo si k tomu vezmu práci na počítači- nebo alespoň žehlení- a pokud vydržím bez vedlejší činnosti, pak zaručeně usnu. V kině se chovám spořádaně :-)

Český film Teorie Tygra láká diváky mohutnou reklamní kampaní, ale myslím, že diváci si mezi sebou rychle řeknou, že "stojí za vidění". Je to film, u něhož se většina diváků, kteří už nějaký rok žijí v partnerském svazku, bude usmívat.
Je to film o životě, jak  my ženy s muži manipulujeme, ač o tom nechceme slyšet. Máme zato, že pro ně konáme dobro a děláme jim pomyšlení, a přitom je možná jen otravujeme a rušíme  a cpeme násilně do jiného stylu, než jim příroda naprogramovala.
Film je plný "hlášek", které bezpochyby v běžné mluvě zdomácní, odpustíte mu i pár drsnějších slov, protože i ta plní svou funkci (někdy je lepší od srdce si hlasitě zaklet, než fyzicky někoho napadnout ;-) )

Přestože diváci během filmu několikrát propuknout v hlasitý smích, po odchodu z kina má každý o čem přemýšlet. Každý z nás totiž v nějaké rodině vyrostl, takže ví, jak to chodí. On se totiž každý se ve filmu alespoň trochu najde- i když si to třeba rozhodně nehodlá přiznat nahlas.

Pro veterináře Jana (J.Bartoška) byla spouštěcím prvkem "zahájení odboje" smrt tchána. V tu chvíli si uvědomil, že i jeho vztah se řítí někam, kam on sám nechce a děsí ho pomyšlení, že to bude až do konce života.  Chce to změnit, ale jeho žena "generál" (E.Balzerová) není schopna a ochtona mu naslouchat, a tak ji začne po letech manželství zlobit. Vymýšlí vskutku nestandardní situace, někdy malinko přitažené za vlasy, ale pro pobavení to není špatné.

Trošku mě rozladil ten konec, nejsem úplně nastavená na happyendy, ale pro zmírnění deprese a výchovný efekt- proč ne :-)
Každopádně z kina jsem odcházela s předsevzetím, že svému manželovi nebudu dělat dobře za každou cenu a že nejlepší auto je rozhodně citroen (na modelu nezáleží- to je prostě účinek PP) :-)) 





Velikonoce 2016

28.3.2016

Letošní Velký pátek byl jak vytržen z Erbenovy balady. Špatných zpráv asi není nikdy dost. Moji klienti prostě umírají tak, jak potřebují bez ohledu na kalendář a na to, kolik jim je let. Člověk pak vede s pozůstalými zvláštní rozhovory, u nichž si často připadám jak divák v kině- jako když sledujete film, kde si říkáte, že tohle autor prostě nezvládl, to přestřelil! 
Ale ono ne, ono se to skutečně děje. 
A tak po stopadesáté řešíte (ne)etiku lékařů při sdělování něčeho tak jedinečného a nevratného ... achjo.  Kdy se tohle změní??!!



Místo leštění oken jsem rozhodně  potřebovala navštívit kamarádku po těžké operaci. Tak ráda a s chutí jsem ji objala! Někdy stačí na Onen svět udělat jen malý krůček- a zpátky už to nejde. Tak jsme se spolu  veselily a manželové nás celé odpoledne obskakovali- krásný den to byl ;-)

V neděli jsme doma uspořádali nečekaný velikonoční mejdan. Vzájemně jsme si poskytli psychoterapii, koučink a nevímco ještě- každopádně každý vytáhl své kostlivce ze skříně. Byl čas na jarní úklid. Byl to psychomasakr. V mém případě vyústil v konkrétní a závažné rozhodnutí... Od 1.dubna bude všechno jinak! (jestli mě osoby dotčené nezabijou, určitě napíšu).

Jsem moc ráda za ten večer. Známe se tak dlouho, že před sebou nemusíme nic zastírat, lakovat narůžovo- to je úúúleva! Na svoji zpověď člověk dostane tak otevřenou zpětnou vazbu, že mu docvakne. Ale nebyl to žádný ponurý a zdrcující večer, proložili jsme ho veselými historkami, takže všeho bylo přiměřeně. 
Největší souznění nastalo, když přišla řeč na stále nevyplněné daňové přiznání a taky při konzumaci máminy nádivky, kterou ona umí skvěle. Zde se naše názory shodovaly  ;-)

V pondělí nás navštívili koledníci. Soused do toho spustil sekačku. Takové první sekání trávníku neradno odkládat- no kdy jindy by to člověk měl dělat. 
Beránek nikoho nepo..., neb všichni měli zbraň v podobě nového ohozu- jen já ne, protože mě nebavilo si něco vybírat a zkoušet. Ale žádný trest mě za to kupodivu nepostihl. 

Po obědě jsme na obloze vyhlíželi maxiletadlo, které nám přivezlo tu vzácnou návštěvu made in China. Inu i o Velikonocích se píší dějiny. Miloš oblékl stylově rudý pulovr a Krteček začal mluvit čínsky. 

Svět není dokonalý, ale pořád se ještě otáčí. Pratchett to věděl dřív.


Roztržitá

12.3.2016

Sobota je dnem, kdy se ve střediscích střídají turnusy. 
Po jasně modré obloze se povalovaly tu a tam bílé mráčky a parkoviště u lanovky se plnilo hned od rána. My jsme kupodivu naskládali do auta všechna ta tvarově rozmanitá zavazadla a vyrazili na cestu domů. Navigace slibovala, že za 10hodin "už tam budem".

Nerada jezdím tunelem, jenže v tomto případě se žádná další možnost nenabízí. Takže mám splněno hned několik bobříků najednou.

Italské a rakouské dálnice ani trochu nepřipomínají D1. Za bonus považuju přehledné a jasné dopravní značení, takže žádné tápání, kudy vede cesta. I z několikaproudové silnice si bezpečně vyberete ten správný pruh hned napoprvé.



Jednu odpočinkovou pauzu jsme si dali na dálnici v Rakousku. 
Celá síť motorestů LandZeit je připravena poskytnout cestujícím maximální komfort a nabídnout jim k jídlu snad vše, nač lze pomyslet. 


Po občerstvení jsme se kochali výhledy na hory. Wlk se protahoval u auta a my s Martinou šmejdily kolem budovy restaurace. Potkaly jsme jakousi dámu. Nesla si kávu v papírovém kelímku, něco si sama pro sebe vykládala a jakoby vyplašeně se rozhlížela. 
Wlk viděl, jak na ni hledíme, smál a říkal: "Ta je dobrá. Chodí tu s tím kafem kolem dokola, protože neví, kde zaparkovala auto!" 
Parkoviště bylo poměrně obsazené, tak doufám, že si paní vybrala vozidlo, do něhož jí pasovaly klíčky ;-) 

Těší mě, že nejsem sama, kdo se občas chová zmatěně a roztržitě. Jednou jsem byla vyřizovat na úřadě nějakou roztomilost, což byl v našem případě vždycky horor. No a jak jsem vyšla ven, zamířila jsem na tramvaj. Měla jsem štěstí- zrovna jela! Označila jsem si jízdenku a v momentě, kdy jsem ji zasunula do kapsy zimní bundy, narazila jsem na klíče od auta. V tu chvíli mi okamžitě docvaklo, že tramvají jsem rozhodně nepřijela... 
 

1301 INN

11.3.2016

Rádi si vybíráme ubytování pro svoje výjezdy mimo domov sami. Rejdíme na booking.com a nebo na tripadvisor - a bereme to od těch nejlépe hodnocených, protože když už se někam vypravíme, nechceme mít dojem zkažený tím, že sice pár peněz ušetříme, ale budeme řešit ještě kdovíjaké problémy. Pročítáme recenze návštěvníků a snažíme se najít to, co nám bude příjemné. Kritérií je několik- aby to bylo "všude blízko", aby tam servírovali snídaně- a nejlépe i večeře, aby "to tam bylo hezký" a aby to mělo něco, co jsme ještě neviděli ;-)

Už loni jsme při výběru lyžování v Itálii okukovali Hotel 1301. Zaujal nás svým netypickým a supermoderním betono-dřevěným vzhledem a zároveň  vysokým hodnocením. Mají stále obsazeno! 
Ale letos se na poslední chvíli zadařilo a jeden pokoj pro tři české zoufalce se našel ;-)


Takže hotel v obrazech mého digifoto: 

Hotel se jmenuje 1301 INN  - podle nadmořské výšky, v níž se nachází.

 


Budova je drákulovitého vzhledu. Vzhledem k množství sněhu zde není patrno, že stojí na betonových "nožkách". 
Hotel je bezbariérový.



Všechno je tam jaksi "šikmé"- nebo trojúhelníkovité. 


 

Z druhé strany má budova dřevěný plášť.


Ze sešikmených oken se nabízejí krásné výhledy na horské masívy:




Je zvláštní dívat se na zasněžené hory skrz kaktusy, které slouží jako dekorace ve společenské místnosti. 
Jiné "okrasné" rostliny jsem tu nenašla. A když jsem viděla divoké maďarské děti, divila jsem se, že na konci týdne byl jediným raněným sám kaktus, který utrpěl zlomeninu jednoho svého výhonu. Děti kupodivu zůstaly všechny celé.


Vstup do pokojů je z chodby, která připomíná pavlač, ze které

je vidět do společenské místnosti. Vypadá to efektně- krbová kamna, lustr, jehož plášť je tvořen závěsem z řetězů, pohodlné sedačky... nevýhovou je, že díky velkému otevřenému prostoru je všechno slyšet až do pokojů. Takže pokud se někdo veselí až do pozdních nočních hodin, máte možnost mít online přenos až do postele.


Náš pokoj se nacházel ve 2.patře. Měl malý balkonek a z oken bylo vidět přímo na sjezdovky. Tvar pokoje byl neurčitý- stěny svíraly různé úhly. Každopádně byl dost prostorný pro tři postele.



Dominovala mu obrovská skříň. Neměla dveře, jen závěs z kovových řetězů, na němž byl nastříkám obraz lyžaře.


Hlavní barvou interiéru byla tmavězelená.


 Koupelna se sprchovým koutem, moderním umyvadlem a bidetem. Obložení tmavěhnědé.


Restaurace byla vybavena nábytkem z masivu. Bytelné stoly a židle s výřezy obrysů zvířat. Servírovalo se formou bufetu- tedy vezmi si, co chceš a jez, dokud můžeš. 


Bar. Dalo by se říct: bar se zaječím příběhem :-)


Personál laskavý a tolerantní k vrtochům hostů. 

Pro hosty je wifi zdarma. 

Hotel nabízí i wellness služby- ty jsou taky v ceně. 

Lyžárna je v suterénu hotelu a má odkládací skříňky vybavené vyhříváním lyžáků. Hotel disponuje také půjčovnou lyžařského vybavení. 
Součástí hotelu je zimní stadion. Bruslení pro veřejnost se nabízí do pozdních večerních hodin. Vstup se platí a brusle se zde dají zapůjčit. 

My jsme si pobyt rozhodně výborně užili a hotel 1301 INN můžeme doporučit s velmi dobrým ohodnocením. 

Pochvalu si jistě zaslouží i CK FORLINE. Jezdíme s nimi už několik let, vždy ochotně poradí a nikdy nebyl důvod ke stížnosti.

Poslední lyžovací

11.3.2016

 Poslední dnešní "cukrování"- dnes tedy semafor. Je neuvěřitelné, že Martina každý den objeví nové a nové nápisy. Obrovské nádoby s cukrem v restauraci  probírá pečlivě. No alespoň snad lehce oživí svoji angličtinu. Z té školní toho nekouká mnoho ;-)

Ráno mě tedy poněkud vyděsil pohled z okna- ono totiž zase sněžilo!
Ale jen přeháňkově. Tu  a tam vrcholky hor osvítilo i slunce.


Sjezdovky nebyly poloprázdné. Byly prázdné úplně! Chvílemi jsem měla obavy, že pokud se někde vysekám, najdou mě až rolbaři, protože dřív tudy nikdo nepojede. Parádní ježdění. 

Tím jediným lyžařem na fotce je lyžař z vlastních zdrojů- Martina. ;-)


V Itálii je spousta lyžařských škol. Učí se tam malí špunti - snad od 2let, ale i jezdci postarší. Obdivuju ty instruktory, celé dny trpělivě... a pořád to stejné dokola. Ale oni i ty malé vytáhnou na nejvyšší kopce- a pak je vždycky nějak dostanou dolů. Paráda. Pro mě tedy trochu záhadná ;-)  Děti tu mají povinné přilby, ale musím říct, že dospělých bez přilby člověk za den taky moc nepotká. 
O lyže se nikdo nestrachuje. Před bary a restauracemi jsou jentak odložené- bez dozoru. To my Češi rádi napodobíme, ale sami bychom to asi neudělali ;-)

Sněhu je tu dosti. Do Velikonoc jistě vydrží. Našim nohám ale týden na lyžích bohatě stačí.
Večer ještě hodláme jít bruslit- máme  hned vedle hotelu stadion  a Martina má dojem, že je škoda jej nevyužít. Italové žijí nočním životem, a tak stadion otvírá ve 20.30 a má sna do 23h. Pro mne to asi bude pověstný poslední hřebík...  a do práce si půjdu odpočinout ;-)

Azuro

10.3.2016

Konečně jsme se dočkali! Taliáni dnes nachystali fotogenickou modrou oblohu.
A kdo si pospíšil, mohl pojezdit i na pověstném manžestru.  Jeden kýč stíhal druhý... ale nádhera to byla!


Sjezdovky i dnes zely prázdnotou. Takhle to vypadlo kolem 13.hod. Nikde nikdo.


A tak jsme jezdili do úplného omrzení a fotili kdeco. Ty výhledy na okolní vrcholky jsou prostě úchvatné.




Po celodenní šichtě na lyžích Martina ožila a vyžádala si návštěvu wellness. Já tedy nejsem úplně wellness-matka, takže moje role byla poněkud ztížená. Wlk rovnou prohlásil, že on si dá wellness s lopatou a odhází auto i z druhé strany, aby tos tím odjezdem klaplo.

A já jsem tedy vyzkoušela všechny nabízené atrakce, které měly mému tělu i duchu prospět. Bylo to prima. Do té doby než do zóny, kde má člověk činit svému tělu "well", vnikli Maďaři se svými ratolestmi. V tu chvíli nebyla slyšet relaxační hudba, děti lítaly všude, rodičové na ně halekali. V sauně se stále vrzalo semtam, takže  jsem proceduru velmi rychle ukončila.

Martina byla spokojená i tak.
Ona většinu času tráví v nejneútujnější části našeho jinak moc pěkného a prostorného pokoje-a sice v chodbičce za dveřmi- hned vedle botníku. V tom místě totiž naloví wifi, takže tam to žije!

Dneska se na svahu rozčilovala, že nemá barevně sladěné lyže a boty... no ono obout její nohu není úplně úkol pro každého. Prodavač z ní měl hlavu zamotanou a byli jsme všichni nadmíru šťastní, že vůbec alespoŇ jedny boty padly dobře, takže řešit barvu nápisu na lyžích a barvu lyžáků nám v tu chvíli nepřišlo na mysl.

A tak jsme s Wlkem vzpomínali, jak jsme na hory jezdili vybaveni my. Goretex,teflon, fleece-to byly neznámé pojmy. Maminka upletla pěkně svetry- nejlépe roláky, tam se ty sněhové kaštany pěkně držely. Rukavice "šusťákové" promočené po prvním pádu do sněhu. Naducané bundy a oteplováky- po promočení schly celou noc. Z kopce jsme šustili bez helmy, jentak v kulichu a mít lyžáky na přezky, to se každému taky nepodařilo hned na základce.

Já vůbec nechápu, jak jsme to přežili? :-) Každopádně o to víc oceňuji současný komfort.