V pracovní době ani za příplatek

24.4.2015

V mém životě se pravidelně opakují období, kdy opravdu nevím, kam dřív skočit. Do našeho rozbitého bydla, které snad ještě někdy bude připomínat lidský příbytek a ne pobočku sběrného dvora, se ještě moje tělo rozhodlo stárnout a obtěžuje mě různými neduhy. Dokážu je ignorovat, protože nemám problém dělat k lékaři někomu doprovod- všechno vykomunikuju, zařídím... ale jakmile jde o mne, tak tam je problém. Hrozně nerada a víceméně pokaždé pod nátlakem výhružek a šílených případů, které se "skutečně staly" jdu se "svojí kůží na trh". Ze svého hypochondrického seznamu vyberu dnes jen jednu diagnózu :-) - tenisový loket. Já -lenoch a odpůrce jakéhokoli organizovaného pohybu- jsem si pořídila diagnózu s atraktivním sportovním názvem. V praxi to znamená, že moje pravice při každém pohybu bolí jako čert, neunese žádný náklad a problém je i při jízdě autem, protože mě bolí řadit. 


A tak jsem po 6týdnech marné samoléčby, kdy jsem ruku kdečím mazala a vázala, sebrala odvahu a vyrazila ke své praktické paní dr. Paní dr. byla milá, napsala mi hned několik žádanek na různá vyšetření, protože s hrůzou zjistila, že preventivní prohlídka mé osoby proběhla před hezkou řádkou let. 

Měla jsem si nejprve dojít na rentgen a následně ortopedovi. K ortopedovi jsem se objednala hned. Sestra byla vlídná a našla dřívější termín než "za 3týdny". Měla jsem tedy  tři dny na to, abych si opatřila RTG svého lokte. Takže jsem volila nejbližší polikliniku- a pěkně v pátek dopoledne při přebíhání z jednoho svého pracovního stanoviště na druhé jsem přibrzdila v suterénu polikliniky, abych do svého těla vpustila nezbytnou dávku elektromagnetického záření. 

V čekárně byl jen jeden pán. Hurá- bude to bez fronty! Posléze se ukázalo, že moje  jásání bylo předčasné- nejen že to nebude bez fronty, ale nebude to vůbec! 

Pán se mnou začal komunikovat: "Už tu čekám takovou dobu a nikdo nevychází. Už jsem i klepal..."
Pročetla jsem všechny vylepené cedule. Ordinační doba v pátek do 14:00- a bylo přesně deset. Za dveřmi ordinace bylo slyšet štrachání. Po dalších pár minutách vylezla starší sestra (nebo laborantka), otřela si hřbetem ruky pusu, polkla sousto a hnala se ke mně. Sápala se po žádance, kterou jsem držela v ruce. Její chování mi od prvního gesta nebylo příjemné.   

"Pán tady byl dřív", snažila jsem se věci uvést na pravou míru, abych nepředbíhala.
"Pořadí určuju já", řekla odměřeně a něco si mumlala. Pán ani necekl. Podala jsem jí tedy žádanku o vyšetření. Vyžádala si ještě průkazku pojištěnce. Dlouze oba doklady studovala, pak se zeptala, jeslti jdu k panu dr. Nějakéjméno. "Ne", odpověděla jsem. "Jdu k panu dr. XY, ten má ordinaci na Proseku"
Koukla na mě skrz brýle stylu 80.let: "A proč nejdete na rentgen na Prosek? Proč jdete sem?"
"Protože to sem mám 2minuty pěšky a proto, že tu dneska není fronta", odpověděla jsem. "Nebo na základě této žádanky mohu navštívit jen vybraná pracoviště?" 

"No to ne. Ale já vám to tady zadarmo neudělám. Budu chtít 50kč za CD", snažila se mě všemožně odradit ta osoba.
"Zaplatím klidně 50Kč za CD. Nepojedu zbytečně autem 5km na Prosek, tam bude fronta a ještě budu řešit parkování. Chci vaše CD i za 50Kč- ale hned!"

"No hned to tedy nebude. Dostanete ho v pondělí!", řekla nekompromisně. 
"Cože? takže kdybych měla zlomenou ruku, tak vy mi ji v pátek zrentgenujete a v pondělí se podíváte na snímek??"
"Vy nemáte zlomenou ruku, vy si máte jít na rentgen tam, kde máte doktora!", spustila drze. "Já tady dneska doktora nemám, tak není, kdo by vám popsal snímek"
"Já si můžu na rentgen jít, kam uznám za vhodné - na tom jsme se už přece shodly. Ale hlavně tady nikde nevidím, že by váš pan dr. měl dnes dovolenou. Akorát tady ztrácím čas, vám se evidentně nechce pracovat, což jste si sem na ty dveře možná mohla napsat a ušetřily bychom si čas obě. Dejte sem ty papíry, vy mě prostě ošetřovat nebudete!"

"Já se vám tady slušně snažím vysvětlit, co to obnáší. Tady je frmol od rána a vy chcete všechno hned!"
"Já jsem zatím jen pochopila, že mám zaplatit 50korun za něco, co bude možná v pondělí. A frmol typu dva lidi v čekárně- to bych taky chtěla v práci mít! Takže s dovolením- dejte sem ty papíry, poptám ještě nějakého vašeho kolegu, snad bude ještě ochoten v pátek v pracovní době dělat to, co má."

"Já vám rentgen udělám, ale snímek vám nedám"
"Ne. Vy si pokračujte ve svém nicnedělání a já jdu jinam. Ono nám to prospěje oběma!", bafla jsem papíry a šla. Sestra zírala a pronesla jen: "Děkuju vám".

To snad není pravda! Ona se mnou bude 10minut polemizovat, jestli v pracovní době bude a nebo nebude dělat to, co hradí moje zdravotní pojišťovna a zbytek si doplatím v hotovosti.
Sedla jsem do auta, popojela těch pár kilometrů. Cestou jsem si celou situaci rozebrala znovu. No, nebyla jsme úplně "za dámu", ale já si prostě některé věci nechci nechat líbit. 
U prosecké polikliniky jsem pracně hledala místo k zaparkování, vyseděla 10minutovou frontu a komunikovala na stejné téma s jiným personálem. Nikdo mě neotravoval zbytečnými dotazy- ke kterému lékaři jdu a na co to chci... Šlo to hladce, na počkání a ještě o 10kč levněji ;-) 

...jen  další důkaz toho, jak mocný je ten zatracený lidský faktor 

----------------------------------------

Návštěva ortopedie proběhla po 20.hodině večerní!  
Ortoped byl "řízek" :-) Vysvětlil mi, že je to od PCmyši- doporučil speciální podložku (kterou nesnesu). Loket mi opíchl. Viděla jsem všechny svaté- jen je vybarvit!  Takže mě to bolí ještě víc, než před zahájením léčby :-) Prý to přejde. Chci tomu věřit. Nosím ortézu. Je to taková tlustá černá páska na předloktí. několik lidí se vyděsilo, že mi zas někdo umřel- a mám smuteční pásku... Lidi mají tendence vidět věci černě :-)

 

Aprílový měsíc

25.4.2015

Duben mi letos natropil  spoustu žertů. 
Přestavbou bytu počínaje- a přestavbou svého profesního života pokračuje... nevím, jak to všechno vstřebám. každopádně jisté je to, že i můj krátký spánek je poslední dva týdny značně narušen novou pracovní smlouvou a úvahami nejrůznějšího rázu. Dalo by se říct, že testuju na vlastní kůži, jak moc platí "pálí ho dobré bydlo" - čili jak si zkomplikovat život snadno a rychle. To už bych pomalu mohla vyučovat na vyšší škole životního stylu.

Mistr zednický včera sbalil své nářadí a po dvou měsícíh té prašné a rušné symbiózy nás opustil, aby šel o dům dál :-) Dlažba leží na svém místě. je to nezvyk! Připadám si ve vlastním bytě  jako na návštěvě! Sklep taky značně prokoukl. Tak ještě malíři, aby na nás měli čas... a zas to bude trochu veselejší. 

Aktuálně se bavíme návrhem naší nové  mikrokuchyně. Paní architektka je kouzelnice! Má skvělé mikronápady- miluju ty její vychytávky- poličky, šuplíčky, výsuvné systémy- aby zkrátka linka a pracovní pult zůstaly prázdné. Líbí se mi, že s námi diskutuje, naše připomínky zapracovává do přepracovaných návrhů a myslí hodně prakticky. Už ladíme barvy :-) Pak ještě naladit truhláře- a další akce může vypuknout.
Asi to není úplně standardní vymlouvat se půl roku na to, že doma  "není uklizeno". Momentálně likviduju vrstvy prachu, které se usadily úplně všude. Večer pak chvíli lelkuju u PC. Snažím se studovat všechny ty nové pracovní věci- posléze omdlím do postele. Už se mi ani nic nezdá. Ráno mám dojem, že se probouzím z komatu. 

Před několika dny poránu jsem zírala na svůj obraz v zrcadle a přemýšlela nad tím, jak ze své zombie vizáže udělám něco, co bude esteticky přijatelné i pro spolucestující v MHD. Vtom vtrhla do koupelny Martina. "Jé, mami, co tady děláš? Jak ses vyspala?", švitořila. Narozdíl ode mne vstává totiž ráda a časně. 
Na odpověď nečekala a pokračovala v monologu: "Jak to vy dospělí děláte, že nikdy nejste unavení?"
Tak to jsem tedy monolog musela přerušit ve snaze uvést věci na pravou míru: "Co tě vede k tomuto závěru při pohledu na mě??!!"
"No, ty jsi moje krásná maminka. A unavená nikdy nejsi proto, že piješ hodně kávy, žejo. ViĎ?"
"Jo, to bude asi tím... ", nezmohla jsem se na odpor. Dvě-tři kávy denně navíc- a je po starostech! ;-)

Velikonoční Barování

4.4.2015

Mám výročí! Přesně před pěti lety - na Velikonoční pondělí 5.4.2015 jsem poprvé navštívila Barování. Tehdy jsem neměla ani místo k sezení. Lístky na tuto (tehdy mně neznámou) akci jsme dostali a já byla otrávená už v předsálí, kde byla hlava na hlavě. Poté jsme  celý večer  strávili na okenním parapetu, kde šíleně táhlo z klimatizace a připadalo mi tam neúnosně zakouřeno... Na všechno jsme postupně v průběhu večera zapomněla, protože to, co se odehrávalo na jevišti, to zkrátka němelo chybu!! - no, jak je vidět - vždycky jde jen úhel pohledu :-)

Na okenním parapetu už nesedám (díky, paní ředitelko :-)), zakouřeno mi vadí stále, ale jednou za měsíc se to dá vydržet- učím se být tolerantní ;-)- a když se člověk soustředí na obsah a nemá kuřáka-dýmáka hned vedle sebe, dá se to v pohodě přežít.

Tentokrát asi něco viselo ve vzduchu... v naší barovací  cca 15členné rodině proběhly neuvěřitelné šachy s lístky. Jedni je neměli vůbec. Zapomněli je totiž doma. Takže velký okruh Prahou, najeto 50km navíc a hrozba, že se začne "bez nich" :-), ale dopadlo to dobře- další zoufalec s sebou měl lístky na Barování budoucí a minulé, ale nikoli na to aktuální. Naštěstí se všechno vyřešilo a my mohli zasednout ke stolečkům v Malostranské besedě.

Bylo opět vyprodáno. A tentokrát i květinově vyzdobeno- paní ředitelka Sandra totiž slaví v dubnu narozeniny ;-) , a tak se ve své písni zamýšlela nad svým věkem, až dospěla k názoru, že "ve stáří nevěřííí..."  - no on taky v jejím případě  zatím není důvod ;-)





Hudební menu pro tento večer bylo samozřejmě pestré a jeviště slučovalo zdánlivě neslučitelné. Míša Doubravová diváky ohromila operní árií. Kde se v tak útlé bytosti bere takový hlas?? ;-)



Po dlouhé době potomci pustili na jeviště Lucíu Šoralovou. Zpívala toho mnoho- od halekaček až po balady. Takhle zněl v jejím podání upravený Nezvalův text "Písně o vřesu"




Skvělá a  talentovaná Dora Bondy- zpěvačka a skladatelka- určitě má těch funkcí mnohem více, každopádně na každý její výstup se těším!




Filip Rajmont prokládal jednotlivá vystoupení svými komentáři a postřehy "ze života". Politické glosy na téma "pan prezident a jeho excesy" podrobně tlumočit nemá cenu. Všichni už asi víme, že tehto přehmat bude stát českou republiku ještě hodně ostudy  aže největší chybou tohoto člověka je, že ani když neví, tak nemlčí... 

Filip s oblibou dává k lepšímu i historky ze svého soukromého života, což je ve většině případů velmi černě-humorné, ale o to vítanější :-) Tentokráte své pojednání o setkání s revizorem v metru uvedl dost univerzálním konstatováním: "...znáte asi to, když víte, že se chováte jako DEBIL a nejde s tím vůbec nic dělat..." -jojo, známe- velmi důvěrně ;-)

Vítaným hostem na Barování bývá další potomek slavných - Kryštof Michal. Tváří se ledabyle, obvykle přichází za dramatických okolností :-) a zpravidla se líbí moc!

Ani dnes nechyběla Věra Nerušilová - za pár dní oslaví v Besedě své hodně kulaté narozeniny ;-), za houslového doprovodu Vojty Lavičky vyšvihla několik písní, Sandře k narozeninám popřála japonsky...její elán a originalita nemají hranice.

Gratulanti přáli většinou písní - Vašek Tobrman ve svém nezaměnitelném "TOBRstylu" :-),





a Ondra Ruml s písní na rtech a s růží v ruce ;-)

Novinkou na podiu byla Kristýna Kubíková. Za doprovodu bubeníka Petra Zimáka a vlastního na klavír zpívala parádně! (opět zafungoval úhel pohledu- na Kristýnu jsem neviděla, takže snad ji zveřejní někdo, kdo na klavír viděl ;-)

Premiéru měl i "zoufalý člověk"- jinak herec Matěj Nechvátal.

Tomáš Měcháček předvedl Zemana, což tedy -čistě soukromě- nepovažuju za úplně to nejlepší, ale poté si vylepšil image svými zpěvavými výstupy, kdy byl vtipný, zábavný a "fakt dobrej" ;-)


...a příště v Besedě oslavíme konec 2.světtové války... další kulatiny, takže 8.května 2015 na slyšenou!

Můj dům- můj polorozbořený hrad

2.4.2015

Už mnohokrát se mi v životě povrdilo, že všechno se vším souvisí, že svět se skládá z maličkostí, které do sebe dřív nebo později pěkně zapadnou- a běda, když pak nějaká chybí nebo přebývá, a že nikdy nic nejde podle plánu, i když v němy byly zohledněny nejrůznější faktory... u stavby čehokoli to platí na 200%.

Stoupačky a elektrorozvody jsou na svých místech. Hurá! Došlo na povrchy. Dlažba s psychedelickými motivy z 80.let je fuč. Zedník ji odsekal, přičemž stačil jemným šedým prachem pokrýt dokonale všechny věci v domácnosti. Žádné zalepování dveří nefunguje!
Dal se do vyrovnávání rovin. Neustále tu pobíhá s vodováhami v nadživotních velikostech - vždycky ji někam položí a zaúpí, že je to "křivý jak..." - přirovnání bývají různá-ne vždy slušná ;-)

Momentálně je naše domácnost ještě zajímavější než obvykle. Zedník neustále nanáší vrstvy čehosi, které pečlivě vyhlazuje a denně nás důrazně poučuje, kam smíme šlapat zlehka a kam vůbec ne!

Proces schnutí se dá urychlit pouze otevřením okna, což při počasí, kdy se nahodile střídá chumelenice s vichřicí není úplně využitelné. Schne to tedy déle. Zedník nám zde vyrobil takové lávky- z úzkých dřevěných hranolů. Jedině po nich se dostaneme z místnosti do místnosti. Naše místnosti totiž nejsou průchozí, přes chodbu se musí.


 

 Je to velmi zábavné. Po týdnu už zvládám chůzi bez opory. Přenesu si z kuchyně i jídlo ke stolu, přebehnu i s kbelíkem vody, abych setřela prach v jednotlivých pokojích- ba i sklenku s vínem donesu beze ztrát ;-) Možná mě Berousek ještě na stará kolena angažuje ;-)
Ovšem pokud zvoní mobil v jiné místnosti, málokdy ho doběhnu, takže ještě pár dní to budu muset trénovat.

 Schody mají vyznačená místa povolených nášlapů a ten nejvyšší je třeba překonat přes speciální dřevěnou konstrukci.


Včera byl apríl, a tak se náš kocour rozhodl otestovat zedníkův smysl pro humor. Sotva ten člověk opustil teritorium, vydala se šelma na průzkum. Ne že by na schodech někdy něco důležitého měla! No takže v pečlivě uhlazeném povrchu zůstalo několik kočičích tlapek. Jsou celkem hluboké- kocour není žádná muší váha, ale poctivý Brit, co jídlo rád :-)


Zedník ráno dorazil... řval, že kocoura upeče, že to snad není možný!!  Vyslechli jsme si pojednání, na téma- jak takhle vzdělaná rodina může mít tak pitomý zvíře :-))
Nakonec se zklidnil, zaklekl a prohlásil, že je vlastně rád, že nemáme koně  :-)

Pokud se mě někdo ptá, jak dlouho ještě budeme stavět, pak odpovídám, že už asi pořád. 


Svatební sobota

28.3.2015

Počasí se ten den úplně slavnostně netvářilo, ale nakonec jsme s povděkem přijali to, že alepoň neleje.
Nastrojení svatebčané se sešli před táborskou radnicí a vyhlíželi ženicha a nevěstu. Obřad proběhl bez chaosu- tedy všichni měli doklady, ženich nezapomněl prstýnky, nevěsta vypadala krásně a oddávající se tvářil seriózně a jeho slavnostní řeč měla hlavu i patu a dalo se z ní vyposlechnout několik moudrých myšlenek.

Po zbytek dne se už jen jedlo, pilo, tančilo, zpívalo... zkrátka všichni se radovali ze života a přáli novomanželům jen to dobré.


Večer byl zpestřen o zábavu karaoke. (úplná pohroma)
Našlo se několik dobrovolníků, kteří se hnali k mikrofonu, aby předvedli své schopnosti... a pak nastalo něco, co se stává celkem pravidelně. Vždycky, když si říkám, že něco rohodně nechci-nebudu-nemůžu- lupšup- a mám to. Moderátor slezl z pódia- a hlaholil do mikrofonu, že teď zazpívá "támhleta pani". Šly na mě mrákoty, protože mi bylo zcela jasné, že tím neurčitým oslovením má na mysli konkrétně mě.  Dělala jsem, že tam nejsem, ale kdepak... Přiskotačil ke stolu, a už mě rval. Bylo po desáté večer. Argumentovala jsem, že to těm lidem nemůžeme udělat, že třeba asi radši něco namaluju - ale byl neodbytný.
Akce proběhla. Trvalo to nekonečně dlouho. Ze sálu nikdo neutekl, což přičítám množství spotřebovaného alkoholu, který pohyb hostů značně omezil. Takže další hrůzný zážitek za mnou- zábavu jsem sice nezkazila, ale talent by ve mně Česko hledalo marně :-)

Po půlnoci jsme se vydali do příjemného penzionku. Padli a spali- díky časovému posunu o hodinu míň.  Ráno nás paní domácí vítala bohatou snídaní. Nás ale zajímalo jen kafe. ;-)

Krásné to bylo. Tak snad spolu budou dlouho spokojení a šťastní...

Zvláštní moc číslovek

19. - 27.3.2015

Tři roky údajně truchlícím trvá proces zpracovávání a přijímání ztráty blízké osoby.

Tak první proces právě na "Josefa" doběhl, zatímco druhý je teprv na začátku.

Život ale nemá záchrannou brzdu, neustále se hrnou nové události a problémy, které je třeba řešit za poklusu. Občas mám dojem, že nestačím všechno pořádně zažít a  strávit, že běžím moc rychle, ačkoli od přírody jsem jednoznačně lenoch.
Někdy potřebuju být úplně sama. Od Nového roku pravidelně beru krokoměr a jdu. Sbírám kroky. 10tisíc za den  je ideální počet. Můj krokoměr mě pak pochválí, odmění mě veselou nálepkou a sloupeček na grafu v počítači vyskočí pěkně do výšky.

Všechno jsou to ale jen čísla. Tři roky - stejně jako 10tisíc- na první pohled ohromující číslovky, které ale vlastně na skutečnosti nic nemění. Je to jen pokus, jak oklamat psychiku. Někdy funguje, někdy za vůbec.

V našem domě je stále velmi neútulno. Všude prach a stavební ruch. Prasklá voda spustila celkovou rekonstrukci. Všechno souvisíse vším- a když už byly rozkopané zdi, tak se udělaly nové elektrorozvody, čímž je jasné, že se bude nahazovat, štukovat a znovu malovat... a překopalo se tohle a tamto a když už se poškodila dlažba, tak tedy nové obklady- připadá mi, že tato hra na "Bořka stavitele" asi nemá konec- ba možná ani vítěze mít nebude. Všichni v naší domácnosti - včetně kocoura- ztratili lesk. ;-) Jemný šedý prach pokrývá dokonale všechno a dodává matného vzhledu všem.

Celý měsíc jsem neměla zapojenou pračku. Nebylo kam. Pohroma! Díky tomu  mám teď zmáknuté prací programy hospodyněk v okolí jednoho kilometru. Připadala jsem si jak agent. S taškami prádla jsem se vždycky vypravila do nějaké fungující domácnosti :-) Musím tímto ochotným přítelkyním poděkovat za ochotu, myslím, že se na náš účet si slušně pobavily. Nicméně bych jim všem chtěla hromadně vytknout, že prádlo je po vyprání potřeba i vyžehlit- a tuto službu ani jedna z domácností nenabídla- takže ono to tam taky s tím fungováním bude všelijaké ;-)
Od včera je u nás veseleji. Pračka zapojena.

Momentálně doma chodíme po kladinách. Chodba je bez dlažby. Natřena jakousi směsí, která má údajně ztuhnout. Přístup do jednotlivých místností je zajištěn po dřevěných úzkých hranolech. Dveře vysazeny. Balancuju tu vesele. Už mi to jde i s kýblem vody na vytírání, i s jídlem či sklenkou v ruce. na stará kolena ze mne bude sokolská cvičenka jedna radost. Martina navrhla, že by na tom šly dobře dělat holubičky.... Já mám jen ambice nezlomit si nohu a do žádných- ani primitivních- akrobacií se pouštět nehodlám!

V sobotu budu mít novou švagrovou. V naší rodině bude svatba!
Martina na svatbě nikdy nebyla. Ptala se, co se tam dělá. Když jde na pohřeb, tak se neptá. Navštěvuje je bohužel až příliš často, takže z výchovných důvodů je svatba velmi vítána. Novomanželé nechtějí dary, chtějí hotovost. Tak jo, je to míň starostí pro obě strany. Pamatuju si na naše posvatební ráno, kdy jsme se vrhli na vybalování hromady krabic a štosovali sady skleniček pěkně do komínku. Některé jsme dodnes nepoužili :-) I to je kouzlo svatebních darů- dostávat to, co dalších 20let nebudeš potřebovat ;-)

Tak uvidíme, co přinese zítřek! 
 

Poslední den v Ravasclettu

7.3.2015

V sobotu ráno se necháme naposledy vynést žlutou kabinou lanovky vzhůru na kopce. V sobotu tu bylo o poznání rušněji. Najely autobusy s víkendovými lyžaři, což se projevilo i zahuštěním provozu na sjezdovkách.

Lanovka pojme 100cestujících (s lyžemi a lyžáky na nohou :-)) + jednoho řidiče.

Vše je připraveno i pro vozíčkáře- výtah, WC v cílových stanicích i servis v podobě skútru, který vozíčkáře dopraví tam, kam je třeba i s jeho vozítkem.

Naposledy jsme obdivovali krásné pohledy, které jsme jako dítě znala z obalů švýcarských čokolád :-) Zasněžené vrcholky v dáli a lesy porostlé hřbety hor- uklidňující pohled.

Díky krásnému počasí jsme vydrželi na kopcích až do západu Slunce. Z lanovky jsem si vyhlídla sněžné srdce...

V sobotu to ožilo i v naší restauraci. Pan majitel roztopil krb a hospoda byla plná domorodců. Halasili, pili víno a evidentně byli rádi, že skončila pracovní směna- u vleků, v bufetech... zkrátka zajišťování servisu pro turisty.


Celý týden jsme si užívali italskou kuchyni, které vévédí samozřejmě těstoviny.


Po návratu z večeře nás na pokoji čekalo překvapení. Paní domácí nám nachystala přípitek na rozloučenou. Alkohol, v němž se válely obrovské ostružiny a skleničku s ostružinovou marmeládou vlastní výroby.


To celé "korunovala" přiložením ubrousků s nápisem "wolf" :-))



V neděli ráno jsme vyrazili na cestu k domovu. Počasí bylo opět překrásné. Pro cestování po úzkých a klikatých horských cestičkách ideální...


Český veget po italsku ;-)

6.3.2015

Dnes Ital nevytáhl žádnou výstražnou ceduli, vírt se utišil, mlha se nedostavila, bylo krásně modro a nejezdila pouze lanovka na nejvyšší vrchol Mt.Tamai, což zas tak nevadilo, protože i tak je z čeho vybírat.

 

Pojali jsme den velmi odpočinkově. Sjezdovky jsou příjemné- široké a dlouhé, upravené. Kolem poledne si dáváme pauzu. My vegetíme u bufetu, Martina obvyklejde něco slupne a hned jde jezdit na cvičnou louku, kde je místo lanovky pojízdný koberec, takže nepotřebuje doprovod.

Dnes jsme se slunili. Na terasách u občerstvovacích stánků jsou pro turisty připravené dřevěné bytelné lavice a stoly a taky saturninovská lehátka. Občas je to legrace :-) Ta naše byla naštěstí postavená dobře- jen byl pak problém se z něj zvednout :-) Pořizovat si selfie mi přišlo nevkusné, ale cvakla jsem Martinu a lze si tam představit úplně kohokoli ;-) Nosnost mají dobrou.

 Posezení ukávy lze spojit i s jazykovým kurzem pro samouky - sáčky s cukrem tu mají vtipné slogany v různých jazycích. Sice nesladím, ale ráda je pročítám :-) - srdce sběratele tohoto artiklu by jistě zaplesalo ;-)



Po šichtě na sjezdovce se těšíme na večeři. Italská kuchyně mě baví!







Bydlení v naší chaloupce spočívá v tom, že na jídlo docházíme do sousední restaurace. Ale sezonu už tu asi mají za sebou. V deset večer zavírají. Takže mejdan vždy pokračuje i na pokoji :-)

A zítra naposled :-((

Větrná hůrka čili vento forte

5.3.2015

Ráno za okny vypadalo lákavě. Probouzející se sluníčko nasvěcovalo protější bílé vrcholky horského hřbetu, ale už v noci nás probudily rány. To silný vítr mlátil dřevěnými okenicemi. 

U nástupní stanice lanovky pro změnu visel nápis VENTO FORTE. Vypadá to, že letošní pobyt je takovou přehlídkou různých druhů počasí. Vento forte vyřadil z provozu skoro všechny lanovky. Jezdily jen dvě čtyřsedačky. Lyžaři doufali, že to nebude tak hrozné a nějak to půjde. Ale na otevřeném prostranství vrcholků (cca 1600m) poryvy větru dostávaly sílu, takže Martina stála špičkami lyží přímo z kopce a nemohla jet. Nemít lyžáky, asi by se i proletěla po okolí ;-)
Dnes byly prázdné nejen sjezdovky, ale i bary. 

 


Sedačky lanovek se občas pěkně rozhoupaly, takže jízda byla vždy několikrát přerušena zastávkou. Prudký náraz větru vždycky zvedl do víru poprašek sněhu, který při dopadu na nezakryté části obličeje píchal jako jehličky. Zkrátka žádný požitek. Po dvou hodinách jsme se vzdali představy, že se vítr utiší, sbalili svoje sakypaky a uklidili jsme se do tepla svého pokojíčku. 

V údolí bylo příjemně- jarně.


Vydali jsme se do sousedního městečka na lov- doplnit zásoby a koupit něco na zub.
Pohled z okna pak může vypadat i takhle :-)

 

Paní domácí nám při úklidu na pokoj naservírovala talíř s domácím koláčem. To bylo překvapení! Přišel k chuti. Talíř jsem umyla, vrátila, koláč vychválila- no a než jsme se vrátili z nákupu, byl tam přídavek... takhle by to dál nešlo.;-)

 

Domácí jsou oba laskaví, chtěli by si povídat, jenže italsky my neumíme- a oni jinak nemluví. Tak je náš rozhovor vždy spíš etudou pro ruce a nohy.

Tak uvidíme, co přinese páteční den. ;-)


Přímá úměra ;-)

4.3.2015

Nevím, čím to je, ale pokaždé, když jsme na horách, na sjezdovkách skoro nikdo není. Po třídenním pozorování vyvozuji teorii, že zde platí přímá úměra mezi naplněností barů a sjezdovek :-) Na sjezdovce nikde nikdo, zatímcov baru si nebylo kam sednout ;-)
(foceno ve 12:45- aby znalci nemysleli, že tu machruju odpůl osmé ráno :-))

 

 
Jinak nás po tom lyžovacím maratonu nás pěkně bolí nohy. No ale počasí je opět krásné, takže by bylo škoda zahálet! Velkou lanovkou vzhůru za sjezdovkami. Dnes se mi podařilo stát přímou prosklené stěny kabiny. Vyfotila jsem pohled na městečko. Úplně vpravo je vidět naši chaloupku. K lanovce to máme coby kamenem dohodil.

Ráno jsme vyjeli na nejvyšší vrchol tohoto střediska Mt.Tamai – 1970m nad mořem. Výhled- no nádhera! V dáli se dokonce ukázala i hladina Jadranu! 

 


Vrcholky jednotlivých hor si ještě uchovaly sněhové čepičky, všechny sjezdovky jsme měli jak na dlani.

 

 Chvílemi to připomínalo mraveniště. Barevní lyžaři z té dálky vypadali jako mravenečkové. Cik cak sjížděli sjezdovky, jiní zas na sedačkách putovali směrem nahoru. Všichni se vždy zázračně rozptýlí po kopcích, takže u lanovek se nestojí fronty delší než 3minuty.

Včera jsme měly s Martinou na lanovce zážitek! Pěkně jsme si seděly a mířily na vrchol nějakého kopce, když se sedačky najednou zastavily. To se tu stává celkem často, je tu spousta lyžařských škol, takže občas se nějakém prckovi podaří při nastupování nebo vystupování spadnout. Vlekař je hned po ruce, lanovku okamžitě zastaví, pomůže nešťasníkovi a s úsměvem zpravidla ještě něco dodá. Jenže tohle trvalo déle. Martina- bezpečák po tatínkovi- se hned pustila do katastrofických scénářů: „A co když to už nepojede? My zrovna máme blbou polohu na zachraňování. Jsme od obou sloupů daleko. To budeme muset skákat...“
„A dost! Okamžitě zmlkni! Nebo skáčeš hned bez přípravy a nestačíš ani odhodit hůlky,“ okřikla jsem ji. Představa, jak někam skáču mi nebyla ani trochu příjemná.
„Mamí, a skáče se v lyžákách, nebo bez...“ - to dítě fakt nemá pud sebezáchovy!
Na lanovce jsme si povisely půl hodinky. Stačilo. Ač byl krásný den, nám sluníčko zastínil kopec, takže nám byla docela zima. Zůstat tam takhle v mlhavém pondělí, to bychom byly ještě promočené skrz. Lanovka se pak rozjela hlemýždím tempem- asi někdo točil klikou :-), ale my se radovaly, že vůbec jede!! Hned jsme změnily trasu. ;-)

Odpoledne se vršky hor začaly halit do šedivých mračen a ochaldilo se. Šli jsme domů o něco dřív. Snad ty mraky přes noc vítr někam odfoukne. 
 

 Musím uznat, že lenošení na pokoji má ale taky své kouzlo! Doma by mě to ani nenapadlo-respektive nápad by byl, ale... vždycky je co dělat. No a tady- tady se nemusí nic ;-)