Jakože a jiné zbytečnosti

26.1.2015

 V úvodu bych asi měla podotknout, že češtinu mám ráda a pohrávání si s ní je mi rozhodně bližší než laškování s rovnicemi byť jen o jedné neznámé.

Čas od času společnost zachvátí jakási módní vlna nadužívání určitých slov či slovních spojení. Každý máme své vrtochy, takže bych nerada budila dojem, že mluvím jako kniha, ale kultivovaný projev si poslechnu ráda a zastávám i názor, že pokud člověk mluví k širší veřejnosti, měl by své myšlenky formulovat s přihlédnutím ke spisovné normě (o něco více než např. pan prezident).  Mám několik svých oblíbených moderátorů a moderátorek, které by bylo hodno hromadně následovat.

Z dob školní docházky si pamatuju, že při hodinách zeměpisu jsme dělali na piják čárky, kolikrát paní profesorka během 45minut řekne slovíčko "že". Občas počet slůvek převyšoval počet minut. Lezlo mi to na nervy.

Mému uchu neladí ani rádoby moderní vyjádření typu "vo co gou". Nikomu je nevymlouvám, jen je zkrátka při vyjadřování svých myšlenek nepoužívám. Vulgární to není, nikoho to neuráží, ale já to považuju za paskvil a úplně se otřásám, když to slyším.

Nejmenovaná politická strana na vlezlém a podbízivém opakování slůvka "prostě" vystavila dokonce svou předvolební kampaň... no a vida- lidé na to nakonec slyšeli, a tak je "prostě" máme tam, kde oni chtěli být. Jak prosté... 

Poslední dobou mě zaujalo, jak  lavinovitě se rozmohlo nadužívání slůvek "jakože" a "jakoby

Pro ilustraci- rozhovor s  dcerou kamarádky (13let):
"A jak se jmenuje ta vaše nová učitelka na angličtinu?", ptám se.
"Na ájinu?? No, jakože Kotrbová", odpovídá slečna. 
Nedá mi to a popíchnu ji: "Hm to má pěkné jméno a jak jí asi říkají doma?"
"Jak jakože doma?", diví se nezletilá a evidentně můj trapný pokus o lingvistický vtípek nechápe.
"No, jmenovat se Jakože Kotrbová, to bych ani nemusela!"
"Ale né, víš co,  já nevím, jak se jmenuje- já jen vím, že je jakože Kotrbová.... a jestli je Marie- to je mi úplně šumák, protože je příšerná... jsme psali test a já jsem tam jakoby všechno měla, ale ona mi tam načmárala, že to jakože není přesný a dala mi trojku..."

O pár dní později jsem lovila v TV nějaký vhodný doplněk k žehlení- něco nenáročného. Projíždím kanály- a chvíli jsem spočinula u jakéhosi rozhovoru s populární herečkou. Mladičká redaktorka kladla dost amatérsky znějící dotazy: "...a jak jste se vlastně dostala k herectví a k tomu jakože natočit seriál  Bylo nás pět?" 

Je těžké odolat, když se to na nás valí z médií a plakátů... pak už to chápeme jako normu a snadno se přizpůsobíme a nicneříkající vycpávky cpeme všude - jakože zbytečně ;-)


Holub, který seděl na větvi a rozmýšlel o životě

17.1.2015




...přesně takle lákavě se jmenoval film, který jsem si vyhlídla na festivalu severských filmů v mém oblíbeném starobylém kině Lucerna. Vstupenky v online předprodeji rychle mizely, a  tak jsem jentak bez rozmyslu a konkrétních představ zarezervovala 4místa s tím, že je nějak obsadím :-)

Když jsme se blížili k pokladně kina v den D, nestačili jsme se divit- v pasáži se klikatila dlouhá fronta a lidé bez rezervací byli viditelně zklamaní, že ten skvost neuvidí. Já jsem byla spokojená, že mám svou dávku severské deprese pojištěnou a že zas budu mít o čem dumat. Kino bylo skutečně vyprodané do posledního místa. To už se mi dlouho nestalo. A  moje první setkání s režisérem Royem Anderssonem mohlo začít... bylo to drama. Několik desítek mikropříběhů, dlouhé až předlouhé záběry, hned v úvodu pasáž nazvaná "Tři setkání se smrtí" mě navnadila, že se bude filozofovat o životě, ale kdepak... čas se vlekl, několik dvojic ze sálu během promítání odešlo... dalo se to pochopit ;-)

Já osobně bych na film podruhé nešla. Ze všeho nejvíc mě bavila scéna, jak lidé stojí frontu na lístky a snaží se všemocně dostat do sálu, aby ten filmový trhák zhlédli :-) 

No upřímně:  nejlepší z celého večera asi bylo posezení u nás doma ;-)... víno a Wlkův "brie sýr" zapečený s hroznovým vínem a upraženou bagetkou... 


...a závěrem:  ono anitak nezáleží na tom, na co jdete, ale s kým tam jdete, protože večer byl naprosto výtečný!! ;-)


Ujetá

23.1.2015

Poslední dobou jsem si oblíbila hry (čili jsme ujetá :-)) irského autora Martina McDonagha. Jsou drsné. Ze života. V dialozích  převládá černý humor. Ne všem divákům se to líbí. Ti méně informovaní se po přestávce už obvykle na své místo nevrátí.
Činoherní klub v současné době uvádí několik jeho her. Překlady Ondřeje Sokola jsou velice povedené a herecky jsou hry pokaždé obsazené hvězdně.

Pokud se mi zadaří, kupuju vstupenek vždy o něco více. Ráda chodím na představení ve skupině- protože se vždycky těším na podivadlení debatu, kdy si sdělujeme dojmy- někdy se i dohadujeme, jak co bylo mylšeno a proč to taky bylo :-) - poslední bouřlivá debata vyvrcholila tím, že si dotyční odpůrci šli ověřit své teorie přímo k hercům :-) Jo,jo-  divadelní bary jsou nejlepším místem k rozebírání zážitků :-).  Někdy jsou totiž sami herci zvědaví na ohlasy - a jdou si dobrovolně vyslechnout "hlas lidu".

Posledním zhlédnutým kusem bylo představení s šíleným názvem "Ujetá ruka".
Žádný složitý děj- pouze jedna krutá příhoda z mládí, kolem které se celé dění na scéně točí. Hlavní hrdina (= Marek Taclík- pro mne herec I.kategorie ;-)!) se stane obětí drastického žertu bandy chuligánů, kteří mu jentak z nudy nechají na kolejích ruku "ujet" vlakem a tou mu nakonec zamávají na rozloučenou. 


 Jeho pak celý život pronásleduje tento obraz toho nejčernějšího pokusu o vtip- "Už vám někdy někdo zamával vlastní rukou na rozloučenou??", úpí hlavní hrdina opakovaně.  A následně  celý svůj život podřídí tomu, aby se pomstil a chybějící část svého těla našel. Cesta k vytouženému je krkolomná, celý děj se odehrává v jednom zašlém hotelovém pokoji kdesi na americkém venkově. 

Při sledování hry jsem přemýšlela o tom, že každý z nás je nějak "ujetý"- každý má svá traumata z dětství/mládí- nemusejí být na první pohled patrná, ale velmi často ovlivňují celý náš další život, přístup k lidem a k řešení problémů... občas zbytečně toužíme po něčem, co považujeme za nezbytné pro docílení pocitu blaženosti, věnujeme tomu spoustu času, námahy, stojí nás to spoustu peněz- a když se k tomu pracně dopídíme, zjistíme, že to všechno bylo zbytečné. Že náš život tím nezískal na kvalitě, nic se nezměnilo... jsme v podstatě zklamaní, co všechno jsme tím pachtěním promeškali... smysl života je najednou fuč.
V případě McDonaghovy "Ujeté ruky" byl zvolen případ velmi extrémní, ale ono to tak v podstatě obecně skoro vždycky funguje. 

Během představení zaznělo několik vět, o nichž jsem si říkala, že si je musím zapamatovat. nestihla jsem vytáhnout svůj notýsek a  zapsat si poznámky, neb pořád se něco dělo... a výsledkem je to, že nevím nic... ;-) 

Je to představení, které  donutí přemýšlet o něm ještě dlouho poté, co opustíte divadlo. I když před některými scénami by člověk radši zavřel oči... stojí za vidění. "Pana Polštáře" asi v krutosti a ultračerném žertování nic nepřekoná, ale i tak doporučuju "Ujetou ruku" pouze pro otrlejší diváky se smyslem pro hodně velkou nadsázku. 

Jedinou výtku bych měla- děj je totiž situován pouze do jedné poloviny jeviště (záměr jsem nepochopila, z pohledu diváka se hraje vše vpravo), takže  určitě doporučuju brát sedadla s nižšími čísly.

V domácí škole se děly věci!

19.1.2015

Martina byla dnes slavnostně panem doktorem uznána zdravou a může mazat do školy.
Za těch deset dní intenzivního soužití a samostudia jsme si užili všichni spoustu krušných chvilek. :-)

Pokořili jsme plnou krabičku antibiotik, platíčko nurofenu, spotřebovali 2krabice papírových kapesníků a taky několik kapitol z učiva ZŠ. Aby  měla Martina učení zábavné, vymýšlela jsem různé doplňovačky a jiné vychytávky, aby se dítě učilo rádo. přičemž po každém takovém výukovém bloku jsem byla zralá na psychoterapii a nebo alespoň na jistou dávku alkoholu.

To když třeba nezletilá s chutí vyplňovala názvy slovenských řek, kde jako nápověda sloužila počáteční písmena: H- jako Hron, V... jako Váh- a N? Tak třeba Nil.... šílela jsem. 
"Kdes to četla!!?? Ukaž mi to v textu?", zuřila jsem.
"Nikde jsem to nečetla. To mě jentak napadlo!", otráveně odpovídala vzpurná žákyně.
"Jenže my nehrajeme země-město- ale učíme se o Slovensku, víš?!!"

Asi nejtěžsí byla výuka češtiny. Vzory podstatných jmen mužského rodu. Hotová vražda!
Všechno jsem pěkně znázornila- barevně zvýraznila problematické partie slov... A když se mi zdálo, že je čas na procvičení formou samostatné práce- zadala jsem cvičení z učebnice. Úkolem bylo vypsat z textu všechna podstatná jména rodu mužského a určit u nich vzory a pády.

fantastům - 3.pád. množné číslo, vzor muž.

- "Jak jsi přišla na ten vzor?", zjišťuju myšlenkové pochody jazykovědcovy. 
"Úplně jednoduše: fantazec- bez fantazce- jako muž- bez muže, protože předpokládám, že fantazec je živej. ...a co to vůbec je, ten fantazec??"
Blahořečím autorům učebnice za tu jejich kreativitu. Na procvičení vzoru předseda se pro desetileté děti fakt nedalo použít nic názornějšího než FANTASTA ... a tak vysvětluji na příkladu: "To je něco jako ty, Martinko. Člověk odtržený od reality... snílek."

Bylo toho mnoho. Dítě se bránilo, že takhle strašně moc se ve škole nikdo neučí! :-) Jak moc efektivní náš proces byl, to ukáže čas- a pár školních testů.

Dnes po kontrole u pana doktora proběhl zajímavý dialog.

"Mami, a chtělas být někdy paní doktorkou?", ptala se Martina.
Popravdě odpovídám, že chtěla. Že moji medvědi byli svého času těmi nejošetřenějšími a nejproočkovanějšími mědvědy v republice. Měli bezplatnou zdravotní péči na vysoké úrovni a já- dítě neustále v péči ORL- jsem měla svoji lékárničku luxusně vybavenou nejrůznějšími lahvičkami od léků, kapátky, špachtlemi... paráda!
"Hm, tak já si taky hrála na doktorku. Ale teď si říkám, že je zbytečný studovat tolik let, aby tě pak někdo jentak poblil v ordinaci..." 
"No, tak to se na to s klidem vykašli, To fakt, nemáš zapotřebí, Marti..."


Poprvé letos na Barování!

14.1.2015

První letošní Barování připadlo dost neprakticky na středu ;-), ale na kvalitě mu to nijak neubralo.
Zcela netradičně jej zahájil Jan Smigmátor a spolu a Markétou Smejkalovou hráli, zpívali a dlouze jamovali.

Po tomto netradiční úvodu nastoupil kmenový moderátor Filip Rajmont, aby publiku představil své skromné JÁ ;-). 
Povyprávěl svou veselou novoroční příhodu z policejní stanice, kterou zažil díky nechtěnému odcizení tašky svého kolegy P.M. Příhoda je vynikající, konec ještě lepší- předčítání z policejního protokolu přinutilo diváky k slzám (smíchu).
Dále byly samozřejmě na pořadu politické glosy, kde je velmi populární postavou zejména pan prezident, ale špatně si nevede ani Tomio, který zaujal především svým projevy o rasové čistotě.

Paní ředitelka Sandra Nováková přišla zazpívat v tričku s pravdivým nápisem NOT JUST A PRETTY FACE :-) a vyšvihla duet s Filipem.




Adam Vopička své vystoupení uvedl zajímavou větou, že "nálada musí jít dolů, aby mohla gradovat!"... S Terezií Kovalovou se na jeviště vrátil opakovaně- Calm Season znějí dobře!!!




Štěpán Klouček vsadil na světovou klasiku- díky starým dobrým Beatles rozezpíval sál :-)



Naprosto úžasnou bytostí, na kterou se pokaždé těším, je Věra Nerušilová. Když se rozhodla zpívat Gerschwinův Summertime, proběhly vtípky typu, že Gerschwinovi osobně radila, jak to má hrát... :-) - ono se to nezdá, ale ono Věře bude v dubnu krásných a kulatých... hodně let.
Za klavírem Vašek Tobrman- skvělý zážitek!




 Sandra s Filipem zazpívali ještě jednou- tentokráte francouzsky! Tak to bylo pěkné, o sado-maso lásce :-)




Premiérovým objevem večera byla Alice Bonde


Nejpočetnější a nejhlučnější skupinou večera byl bezpochyby Cirkus Problem! 
Ti se také postarali o velmi živý závěr a strhli k tanci  diváky i organizátory.





Jako vždy i tento díl Barování nabídl hostům originální koláž všechmožných žánrů hudby, v příjemném prostředí Malostranské besedy- u svíčky a sklenky něčeho dobrého se to poslouchá... ;-) 

Těšíme se na další vydání tohoto měsíčníku!! :-))




V letošním roce

11.1.2014

... dlouhodobým pozorováním bylo zjištěno, že nová číslovka v letopočtu absolutně nemá vliv na změny k lepšímu :-) 
I v novém roce jede naše rodina ve starých kolejích- čili daří se nám nestandardně ;-) 

S dobrými zprávami se hned ráno roztrhl při pátku pytel. A u večeře Martina zahlásila, že ji škrábe v krku. Prima sdělení. 
V sobotu ráno bylo jasné, že má angínu. Den začal zvracením, takže jsem hbitě provedla novoroční úklid v pokojíčku. Zvracet z palandy, pod níž je chlupatý kobereček, a nosit dlouhé vlasy- to není úplně praktická kombinace. ;-)

Vydala jsem se s ní tedy na pohotovost na Bulovku. 


Wlk se nehrnul, nemá ty doktorské scénky rád. Téměř každá návštěva pohotovosti totiž probíhá tak, že člověk musí projít filtrem (= nepříjemná zdravotní sestra, která hned v úvodu zpochybní vaši svéprávnost a opakovaně se snaží člověku vnutit myšlenku, že kdyby se o dítě pořádně staral, nemusel by je v jejich pracovní době za devadesátikorunový poplatek otravovat!) Poslední zážitek je sotva půl roku starý a byl opravdu výživný- sestra s paní dr. mě přesvědčovaly, že Martince nic není a byly z toho 3dny na kapačce- no nic, já už s tím počítám a vím, že za pravdu je třeba bojovat a svůj názor si obhájit- třeba i ostřeji.;-)

Tentokrát změna. Čekárna tradičně plná lidí. Jakoby ty nemoci respektovaly pracovní vytížení rodičů- a na děti útočily výhradně o víkendech a svátcích... Sestra vycházela do čekárny a zvala si pacienty. Usmívala se, byla klidná, ačkoli v čekárně bylo celkem rušno a některé matky měly tendenci přesvědčovat sestru, že jejich dítě je víc nemocné než ty ostatní- ale kdepak, všechno ustála s úsměvem a konejšivým hlasem je ujistila, že za chviličku se dostanou na řadu i ony...

Po půlhodince čekání došlo na Martinu. V ordinaci seděl stejně pohodový doktor. Usmíval se a zjišťoval, co pacienta trápí. Na diagnóze jsme se shodli ;-) - Angína jak hrom.
Dr. poštrachal Martině v krku špachtlí - a už to jelo... Martina hodila šavli. jala jsem se likvidovat škodu, ale sestra mě ihned zarazila, že je to její starost. Začala systematicky otírat Martinu, pak stůl pana doktora  a posléze i podlahu... ... trapas! Omlouvala jsem se. Pan dr. konstatoval, že "to se může stát každému", skouknul klávesnici, zda taky neutrpěla zásah- řekl "dobrý"  ;-) a psal dál. Popřál Martině brzké uzdravení, předal mi papíry a odchod.

Byla jsem úplně v šoku. Takhle předpisové chování k pacientovi nám na pohotovosti už dlouho nikdo nepředvedl. Hned doma jsem si pana dr. "prolustrovala".  Zadala jméno "Mudr. Pavel Boček "- a vyjel na mě bulvární nápis "lékař celebrit"... 
Wlk to shrnul: "Tak vidíš, ošetřoval Bruce Willise a teď mu naše Martina mu pob... stůl" :-)) 

Ať ošetřoval, koho chtěl, chovat se umí.

Naše angína doufám brzy pomine- po útoku chemickcýh zbraní. Nicméně do příštího pondělka máme domácí školu- to zas bude veselo :-)!

Vycházka do Nového Světa a starých časů

3.1.2015

 Po dnech ultranezdravého života, kdy jsme se ládovali kdečím, jsem usoudila, že je třeba začít s pravidelným pohybem- tedy alespoň chůzí ;-)

V sobotu odpoledne jsem vyzvala rodinu k výletu do Nového Světa. Tip jsme našla na www.prahaneznama.cz. Příliš nadšení jsem svým návrhem nevzbudila. Martinu to málem dohnalo až k pláči, protože si v ten okamžik nedokázala představit nic strašlivějšího, než strávit odpoledne plahočením se po Praze. 
Wlk odpor nekladl a začal si chystat svoji fotovýbavu. 

Staroměstské náměstí či Hrad jsem zavrhla- zachtělo se mi objevit kouzlo uliček Nového Světa! V těchto končinách se nevyskytuju příliš často- jen díky letní scéně divadla Ungelt už jsem uličky prošla. Opravdu  kouzelná část Prahy!


V Novém Světě máte totiž rázem dojem, že jste ve starých časech.
 Po kostrbatém povrchu "kočičích hlav" jsme došli až k malebnému zákoutí, kde se nachází (údajně jediný) roubený dům v Praze- se šindelovou střechou (v průvodcích chybně uvádějí, že střecha je došková, ale pan Wlk mě vyškolil, takže já už mám v krytinách jasno! ;-). 
Jmenuje se "U Raka"- prý podle hojného výskytu raků, kteří žili ve zdejším potoce- Brusnici. Potok tu dnes není k vidění, protože jsme se dočetla, že byl "zatrubněn"- to slovo mě zarazilo. Nevzpomínám si, že bych jej kdy slyšela- a to češtinu pitvám celkem s chutí i ve volném čase. Každopádně dnes je z roubené chaloupky luxusní romantický hotel, kde jednu noc pořídíte za cca  100 neromantických eur ;-) 



Černínskou uličkou jsme stoupali na Loretánské náměstí. V ulici se nacházejí obytné domky a velkou část ulice lemují vysoké hradby zahrad.



Došli jsme až k Loretě- a po chvíli čekání odbila celá a zvonkohra se rozezněla.


Kapucín-  dal se do novoročnho úklidu.


A jeden EU anděl...

Mně Ježíšek nadělil nový foťák, jelikož ten můj původní milovaný LUMIX nepřežil moje focení ledové Prahy. Technik dospěl k názoru, že výhodnější -než oprava 6let starého- bude koupě nového a nepomněl podotknout, že některé náhody dají hodně práce- jakože mi upadl na zem zrovinka v prosinci!!   Já jsem ale s novým nepočítala,  takže jsem ten starý nechtěla úplně dobrovolně opustit (kdepak věci s příběhem- jsem jak starý vetešník, všechno mám ráda - a se vším se nerada loučím... ach, ty geny :-)) 

Nicméně jsem měla záminku, že potřebuju počkat, až se rozsvítí lampy, protože chci zkusit, jak "to fotí" .-)
Mému požadavku bylo kupodivu bez protestů vyhověno. 
Byla jsem nadšená-  tedy z fotek ani ne, ty hned první profík zkritizuje, ale z té podívané!! 
Sytěžlutá světla lamp trarobylého vzezření se leskla na mokrém povrchu ulice... nádhera!




Cestou k Hradu se mi otevíraly krásné průhledy- tady třeba v pozadí Petřínská rozhledna...


A několikaramenný kandelábr s plynovými lucernami na Hradčanském náměstí...


...a pohled z hradeb na celé město


...a ještě červené klasické střechy s bílými komíny...


Krásná vycházka to byla. 
Obrazy uchované v mé mysli jsou samozřejmě mnohem hezčí než ty, co utkvěly na kartě ve foťáku. Vycházku všichni přežili. Na Malostranském náměstí už zbytek výpravy sabotoval pochod přes Karlův most - tak někdy příště! ;-)

PF

1.1.2015


Letošní den poslední- silvestrovský

31.12.2014

Jedna banda kamarádů nás opustila hodinu po půlnoci- hráli jsme hry, povídali a smáli se- no a druhá parta jiných kamarádů se rozhodla, že zajdeme na společný oběd do naší oblíbené čínské restaurace, kde to probíhalo v podobném stylu- jen se tedy nehrály hry, ale ochutnávaly se dobroty z čínské kuchyně. 



Na odpoledne jsme měli naplánovanou hromadnou návštěvu Národního divadla - vánoční příběh Louskáček. Lístky koupeny s náležitým předstihem- hned 1.září. 


 
 

 
Divadlo vyprodané, představení úchvatné- prošpikované všelijakými legráckami- tak jak jsme u silvestrovských představení zvyklí. Tanečníci sklidili zaslouženě velké ovace....





Další představení nás čekalo v tramvaji. Taková pěkná silvestrovská scénka, která nezasloužila ovace, nýbrž jedno svižné proplesknutí hlavního aktéra.

U Výstaviště se ozvalo chraplání z amplionu ve voze, kde řidička oznamovala, že tramvaj je odkloněna od své původní trasy a že na konečnou do vozovny pojede jinudy. Hotovo. Tramvaj plná turistů- kdy by se tím trápil. Jen ať si pěkně užijí dobrodružství. Někteří zmateně vystoupili hned na další zastávce u metra- jiní měli mapy, počítali s tím, že stav nouze může nastat- ovšem paní řidička vypnula i světelné tabule, kde jsou vypsány zastávky na trase, takže měli smůlu.

Konečné zastávky jsou pověstné svou nevlídností a osamělostí- nejinak je tomu i u té "naší". Do cíle jsme dojeli jen my Wlci a čtyři zmatení turisti.
Řidička je popoháněla a aby jim jasně dala najevo, že dál se nejede, hulákala: "Nono, tak šupu šup vystupovat!"
Hleděli na ni vyjeveně. Řidička tedy přepla do mezinárodního modu a načuřeně gestikulovala: "Finito! Ven! Vystup si! Támhle musíš naproti, tam ti to jede zpátky. Tady konec! Ende!! "

Turisti třímali krabice s dárkovým balením českých piv a igelitky chipsů a mapy a soukali se ven do tmy. Byli tam, kde být nechtěli a silvestrovský večírek si jistě představovali jinak...  Udělali jsme tedy poslední letošní dobrý skutek a těm lidem vysvětlili, co se stalo a jak z toho ven :-) Počkali s nimi na jinou tramvaj a ujistili je, že objížďka už nebude, že už je závada odstraněna. (sláva internetu a mobilům!) Děkovali, mávali nám... jak málo stačí. 

Možná by nebylo od věci, kdyby Dopravní podnik lehce jazykově připovzdělal své zaměstnance, protože tohle nebyl první případ, dky jsem osobně byla svědkem toho, že řidič není schopen s cestujícím komunikovat jinak než česky. Asi by stačilo, kdyby hlášení o výluce na trati proběhlo i v angličtině, nebo se objevil nějaký nápis na těch super svítících infotabulích ve voze... no nic. To jsou jen utopické úvahy, kdo by tohle řešil...


Večer jsme strávili doma- v klidu. Díky ČT Art za Les Misérables. Ty převeselé estrády, které běžely na ostatních kanálech,  nedávám ani po dvou deci. ;-)

O Vánocích...

29.12.2014

...letos jsem z Vánoc měla svoji soukromou hrůzu, kterou v pravidelných intervalech přiživovali (doufám, že neúmyslně!) lidé vyskytující se v mé blízkosti rádoby filozofickými úvahami a poznámkami: 
"Tak co Vánoce, to bude hrůza, co?" ... 
"Holka, letos to pro vás bude strašný, vy se z toho snad nevyhrabete..." 
"Já bych to na tvém místě zrušila, prostě normální den a jít si brzy lehnout a hotovo!"
Je to celkem obvyklá úkaz, že mají vždycky všichni kolem jasněji, než mám já uprostřed dění... přesto jsme se rozhodla, že nepodlehnu předsdkům a nezapadnu do žádné z nastíněných teorií!

Vánoce u nás proběhly. Se všemi zvyky a dokonce i s dárky a spát se šlo samozřejmě hodinu po půlnoci. To, že nám občas někdo umře, to je smutné, ale zkrátka to nikdy nemůžeme ovlivnit, ač se o to vždy (marně) pokoušíme- a s ohledem na výchovu nezletilé jaksi nebudeme rušit Vánoce jen proto, že jsme unaveni z těch všech náročných událostí. 

Přípravy všech vánočních dobrot a dárků jsem letos klasicky nestíhala, takže moje pečení noční patří už takové tradici.... není to tím, že jsem úplně neschopná ;-), ale mám v prosinci tolik různých akcí a schůzek, že se to těžko kloubí dohromady s rodinným životem :-) 

Nicméně vyzbyl i čas na vycházku do Prahy a obhlídku vyzdobených ulic, s Martinkou pak i návštěva vánočních trhů- aby pokoupila dárečky a vystála frontu na trdelník. (Domů jsme ve finále táhly tašku věcí pro naše čtyřnohé svěřence- aby taky měli "ježíška")



Sama Martina pod stromečkem našla většinu věcí, o které si Ježíškovi napsala. Jen skateboard Ježíšek vyhodnotil jak dárek životohrožující, což je v případě naší rodiny opravdu nežádoucí!!!- a tak pozapomněl toto prkno přibalit. ;-) 

Pravá štědrovečerní pohoda se dostavila, až když byla celé podlala v obýváku pokryta legokostičkami a Martina jedním okem sledovala pohádku v televizi a druhým nahlížela do plánku, jak sestavit stavbu vyobrazenou na krabici. Naprosto ji nadchla kniha, která sice nemá děj, ale je plná roztomilých kreslených vtipů o facebookové kočce Pusheen. (ani jsem netušila, že ta vypasená pruhovaná potvora má i jméno :-))

25.prosince odstartovalo návštěvní turné- buď my někam, nebo někdo k nám. takže poslední týden roku 2014 registruju jako jeden velký mejdan :-)  
Spotřebu pochutin a alkoholu radši neeviduju, jen skoro s lítostí prohlašuju, že ty "zatracený Vánoce" byly docela fajn. 
Jaký si to uděláš, takový to máš.... ale to se přece už dávno ví! ;-)