Jak na úklid

24.7.2016

Slibovala jsem si, že během léta se dám do generálního úklidu naší domácnosti. Vánoční úklid se mi nikdy nehodí do plánu. Jedna akce stíhá druhou, do toho pečení, dárky, besídky... Léto pro úklid je mnohem přívětivější. Taky je déle vidět, takže na úklid je rázem více času ;-)

Pojala jsem to zodpovědně. Vytahala úložné prostory pod postelemi, vytahala obsah velké skříně a hodlala vše protřídit a hlavně přemístit.
Po krátké chvíli vypadala naše ložnice dost neutěšeně. Všude byly hromady věcí a vypadalo to, že spaní ve vodorovné poloze tam nebudeme moci několik dní provozovat.
Třídila jsem věci, utírala prach, objevovala staro-nové, přerovnávala, ale kolem oběda mi připadalo, že se nikam neposouvám a ten nehorázný chaos věcí už nikdy neumístím tak, aby to mělo řád a aby se vědělo, kde co je.

Lamentovala jsem a naříkala, že jsem se do také akce neměla vůbec pouštět.

Na pomoc přišla nezletilá. "Co to tady provádíš, mami? "
"Uklízím... tedy myslím si, že uklízím...", odpověděla jsem nejistě.
"No to tedy nevypadá," sjela mě kriticky. Měla by sis roztáhnout žaluzie. Máš tu šero. Budeš brzy unavená," začala rozdávat rozumy.
"Co to je za moudra? Kam na to chodíš?" snažila jsem si vylepšit náladu nezávaznou konverzací.
"Já, když jsem si uklízela pokoj, koukla jsem se na youtube. Tam najdeš návody. Co a jak uspořádat- jako systém, chápeš? A pak bys tu neměla takovej bordel,  kterej podle mého nejde uklidit..."
Zírala jsem nevěřícně.
"...jo a pusť si k tomu nějakou relaxační hudbu. Abys nebyla tak ve stresu...," ucedila další dobře míněnou radu při odchodu z té neútulné místnosti.

Tak fajn. Už vím, jak na to. Snad příště. Dnes není čas na zbytečnosti ;-)

Youtuberky zkrátka vědí, jak na život!

Konec školního roku

30.6.2016

Čerpání dovolené mě baví, nicméně mi navozuje poměrně velký stres návrat do běžného života. Navíc všichni nabydou dojmu, že jsem odpočatá, tudíž podám dvojnásobný výkon v polovičním čase. Na konec června se mi nakupily samé neodkladné a přípravu vyžadující akce- a do toho se Martina hlásila, že asi bude mít "samý" a dožadovala se ten den návštěvy restaurace dle vlastního výběru. 

"Mamí, a když budu mít samý, můžeme jít do Slepé kočičky?", vyzvídala. 
Slepá kočička je palačinkárna. Vaří se tam dobře a hezky. Navíc v interiéru je kočka, kam se podíváš. Nijak mi ta volba nebyla nepříjemná, a tak jsem nekonfliktně odpověděla: "Proč ne..." 
"Mamí, a když budu mít tu dvojku z matiky???", vyjednávala Martina.
"Tak tě vezmu na hot dog!", udělala jsem ve věci rychle jasno :-) a v duchu jsem si říkala, jak já to udělám, abych to všechno stihla a ještě pobyla u nevidomé kočky s dvojkou či bez.

V den D Martina vyrazila do školy. Den předtím jsem donesla domů kytku pro paní učitelku, protože ta žena s nimi  má svatou trpělivost. Je sice mladá a neopotřebovaná, nicméně mně stačí ty příhody poslouchat a šílím! je to třída zlobičů a potížistů, návštěvy psychologa jsou pravidelné... prostě děs! Slečna floristka uvila puget z gerber a všelijakých trav  a obalila jej manžetou z pěkného papíru- nesnáším ty pestré vzorované celofány. 

Ráno se Martina vyparádila, popadla kytku, kabelku a desky na výzo a vyrazila směr škola. Za dvě hodiny už byla doma. Klaplo to! Slepá kočička je naše! :-) Měla radost a my samozřejmě taky. Wlk nebyl po ruce, tak slíbil kino na jindy - a na mě zbyl oběd. Ale proč ne. Když ho nemusím vařit... 
Martina mi vykládala, co měly na výzo děti a co donesly paní učitelce. A tak aby řeč nestála, zeptala jsem se i já, jak se líbila naše kytka.
"Joo, pěkná. Jen ten papír mi z ní vůbec nešel sundat. Tak tam kousek zůstalo. Nešlo to otrhat..."
"Jakej papír??", třeštím zrak.
"No ten kolem, co byl...", upřesňuje dítě. 
"Ježišmarjá, to byla manžeta! Jako ozdoba! Tys ji orvala?", ujišťuju se, že je to tak, jak nechci.
"Nooo. Joo... "
No mě klepne! Ona orvala tu manžetu a kousky tam zůstaly? Tak to si paní učitelka bude myslet, že jsme tu kytku vytáhli někde z popelnice... čím víc se snažím, tím je to horší. Konec debaty.

V Kočce bylo narváno. Všichni rodiče přesvědčili, že za výzo se musí právě tam. Palačinky byly luxusní- moje slaná z pohankové mouky a se špenátem a kuřecím masem


i Martiny sladká se zmrzlinou a horkými malinami.



Manýry turistů




 23.6.2016

Každoročně mě chování turistů přivádí do úžasu. 
Bez rozdílu národností- jak je pohromadě víc lidí, dají se v jejich chování pozorovat zvláštní věci. Jak vypadají některé stoly po jídle, to je hotová spoušť. 

Že se na jeden talíř k snídani vejde hromada párků, kroket, vafle, štos palačinek s nutelou a navrch -jentak pro chuť- dávka míchaných vajíček- to mě nikdy nenapadlo. 



Ačkoli je hned u vstupu napsáno v několika jazycích, že v plavkách a kraťasech do jídelny není vstup povolen, stejně to denně několik zoufalců zkusí na stráž u dveří působit, aby vpuštěni byli. Naštěstí neúspěšně. 

V jídelně je velmi rušno a co do hlučnosti je to chvílemi až neúnosné. Někteří rodiče nechají děti dělat úplně cokoli. A tak jeden si z příborů vyrobí provizorní xylofon a tříská do všeho, co na stole najde, přičemž tatínek v klidu sedí a listuje prstem na displeji svého mobilu; jiný si nabírá naběračkou zmrzlinu a přímo z naběračky ochutnává...

Na stolech to vypadá jak po boji. Hromady nedojedených jídel- úplně zbytečně naservírovaných, protože si někdo z hamižnosti nandal to, co absolutně sníst nemohl. 

Pokud děti dojedí dřív než rodiče, mohou se v restauraci honit, výskat a schovávat za sloupy. To je panečku adrenalin! Obsluha vše jen trpí a já vůbec nechápu, jakto, že nikdo nebyl opařen čajem či kávou. Obvykle se vše vyřešilo pouze řinčícím nádobím, které se při pádu na dlažbu samozřejmě roztřískalo na kusy. 

Nový prvek zavedli soudružky z býv. Sovětského svazu, kdy do jídelny nakráčely vždy poránu hutně namazané ochrannými krémy (vypadaly jak indiáni na válečné stezce) s klobouky na hlavě a nafukovacími kruhy rozměrů pneumatiky o traktoru se vnesly mezi stoly. Nechápala jsem. 

Oni soudruzi vůbec měli zvláštní zvyky. Rovnou z jídelny se přesunuli k baru. Pralo tam slunce, ale to je neodradilo. Barmana při nalévání všech těch "alkoholů" povzbuzovali: "Ješčo, ješčo, daváj!" - takže 2deci "pálenky" bylo výchozí množství. Kolem čtvrté odpoledne se hromadně vrávoravým krokem vydali k moři. To byly grotesky! Když Irína zjistila, že plavat s tolika promile nedokáže a Timur a jeho parta ji ve čtyřech lidech rvali na břeh asi hodinu a nešlo to. Nakonec po kolenou to šlo nejlíp.

Jiná vtipná scénka se nabídla za větrného dne. To je tak když fučí vítr, ale vám to nedá a jdete s nafouknutou matrací k vodě. Vítr vám tu chůzi dost ztěžuje, ale vy to přemůžete a  jdete do vody s tím, že plavat se v tom větru bude líp. No, tak než turista naskočil na matraci, vítr se do ní opřel a už mizela nenávratně v dáli. Naštěstí jen matrace.

Dalo by se pokračovat. Ale to už by nikoho nebavilo číst ;-)


Prasonísi – nejjižnější cíp ostrova


16.6.2016

Jih ostrova je téměř neobydlený. Jih ostrova láká zejména milovníky všech vodních sportů, které potřebují ke svému pohybu vítr. Poeticky se toto místo také nazývá „polibkem dvou moří“, protože Středozemní od Egejského je odděleno pouze úzkým pruhem písku, který bývá zatopen, takže na úplnou špičku ostrova, kde se nachází maják, se suchou nohou nelze dostat. 

 


Pohledy se nabízejí přímo úchvatné. V 10hodin dopoledne ale tak pálilo sluníčko, že jsme si říkali, že takhle nějak muselo být Exupérymu, když skončil na poušti. K majáku došel jen Wlk. My s Martinou jsme se po půlhodině chůze písčito-kamennou cestou do kopce dohodly, že se půjdeme raději vykoupat.  

 


Pohodlí nic moc. Pár slunečníků a jinak hejno surfařů a … nevím, jak česky pojmenovat ty, co provozují kiting. Tady je docela střet zájmů. Lidi, kteří si chtějí zaplavat a nebo se jentak rochnit ve vodě a další, kteří sledují pouze směr větru. Takže  zleva-zprava to sviští na prknech různých tvarů a napínají se kolem vás pestrobarevné plachty. Moc dlouho mě nebavilo sledovat, kdy Martině někdo sejme hlavu z krku. 



U pláže je velké parkoviště- tedy spíš vymezená ploha, kam celý den smaží slunce. Je zdarma. Taky se tam dá zajít do několika taveren – potraviny jsou zaručeně čerstvé ;-) 

 



Původně jsem chtěla fotit západ slunce, ale vzhledem k fotbalovému MS to neklaplo ;-)  Nevadí. Viděli jsme, co jsme chtěli. A stálo to zato!

O hlavním městě a jednom velkém pivu

15.6.2016


Hlavní město ostrova Rhodos se pro zjednodušení situace jmenuje stejně jako sám ostrov. Nachází se v severní špičce podlouhlého ostrova a setkávají se tam dvě moře: Egejské a Středozemní. Obě jsou stejně krásně modrá a průzračná, ale ten pocit výjimečnosti dodá čemukoli zvláštní hodnotu. 

 

Do města se dá dojet místním linkovým autobusem, který staví na každém patníku a sbírá hotelové hosty, takže by se z celodenního výletu mohl stát i výlet dvoudenní ;-) - a nebo taky lodí. My jsme zvolili cestování vypůjčeným autem.

Půjčovny aut různých značek tu jsou v hojném zastoupení. Provozovatelé jsou pohodáři. Předávání auta probíhá velmi zběžně, provozovatel auto doveze na smluvené místo- ukáže, kolik je tam benzínu- aby tam při vracení bylo stejně, předvede, jak se řadí – předá klíče, mapu ostrova a telefonní číslo pro případ nouze a nazdar.
Jednou jsme dostali auto bez pravého zrcátka. Tak jsem to hned aktivně reklamovala- a on mávnul rukou a řekl jednoduchou angličtinou: „To tady nebudeš potřebovat“. :-) Tehdy jsme pochopili, že tady se to bere jinak. Auto většina lidí ani nezamyká- kam by se tak na ostrově mohlo ztratit, že? Joo,my Pražáci máme jiné zvyky ;-)

Město Rhodos stojí za návštěvu z mnoha důvodů. Údajně se zde nacházel jeden ze sedmi divů antického světa – Rhodský kolos- čili rozkročená socha řeckého boha Slunce- Hélia. 

 

Ale vědci už vědí, že nestál tam, kde si všichni myslí, že stál protože byl zhotoven asi z 20tun bronzu a potopil by se vlastní vahou na dno. Ať to bylo, jak chtělo, tyhle báje se pěkně poslouchají a já mám místa s příběhem ráda.

Ve městě je k vidění několik zajímavých historických památek- úchvatné Staré měto – přístav, náměstí... 
 

 

Udělali jsme si dlouhou turistickou vycházku, kterou jsme zakončili návštěvou pravé řecké „gyrosárny“. 

V hotelu nalévají pivo do dvoudeckových skleniček. A tak když se slečna servírka ptala, jestli malénebo velké pivo- souhlasně jsme řekli, že VELKÉ! Jaké bylo naše překvapení,když na stole přistála litrová holina plná piva. :-) 


My z toho neuměli ani pít. Holina sice vypadala efektně, ale jakmile se naklonila, tak z té špičky to žbluňklo a přes okraj šplouchlo... jednou mně do kabelky, podruhé do výstřihu... takže pivní lázně byly v ceně ;-) Příděl piva mám pro toto léto vyčerpán.

Vydali jsme se ještě na vyhlídku- na kopci je samozřejmě Akropolis, jenže byla celá obestavěná lešením. Zřejmě vyšla dotace EU :-)


Památky se tu různě volně povalují v trávě, turisti po nich s oblibou lezou a fotí se s každým olámaným kamenem:-)



Okoukli jsme suvenýry, v podstatě vždy skočíme u koření a oliv. Zdejší produkce upomínkových předmětů mi nahání hrůzu, protože opravdu nevím, kam bych umístila osla ve skleněné kouli, kde při pohybu sněží, divoce malované talíře či rámečky na fotky, taky hrnky s anglickými nápisy o tom, jak máme rádi léto, Řecko, Rhodos... jsem turista primitivně zaměřený na „spotřebák“ - daruj a kupuj to, co se sní, vypije, nebo jinak zužitkuje a nepřivede obdarovaného do traumatu: „Kam s tím?“

Výlet do hlavního města opakujeme při každé návštěvě.
S dětmi určitě stojí za návštěvu Akvárium a úplným hitem je kino 9D! (to číslo fakt není překlep. Nejsem kinoznalec, ale netuším, co všechno se tam s člověkem děje ;-) )