Sním o klidu

27.2.2015

Někdo sní o Vánocích bílých jako sníh- moje sny jsou méně poetické: sním o klidu. Představuju si to, jak je doma uklizeno, navařeno, vyžehleno- a rodinka si pěkně u televize sedí, pojídá čerstvě napečené domácí buchty, na klíně mi sedí kocour a přede blahem a na parapetech vyblýskaných oken kvetou kytky. 


Skutečnost vypadá asi tak, že se tu pořád něco děje. Televizi jsem nezapla celý týden, pro čerstvé pečivo pravidelně chodím do obchodu, kvetou mi jen orchideje, které jsou víceméně samoúdržbové a žádají pouze dostatek světla a občas vodu, kocour na klíně nemá šanci pobýt - sedává na tiskárně vedle počítače a packou mi shazuje na zem tužky, aby na sebe upozornil a sluníčko opírající se občas do oken mě jasně vyzývá k tomu, že je čas zahájit jarní úklid.
Zvukovou kulisu této idyle dodávají motory zednického nářadí (sbíječky, vrtačky a podobné vynálezy) a vysoučečů vlhkosti, neb náš život v domečku zpestřila prasklá voda ve zdi. Pěkně nerušeně si  z prasklé trubky odtékala a zdi sákly a sákly, až už byly nacucané skrz naskrz, tak až začalo kapat ze stropu ve sklepě, bylo jasné, že průšvih je jistý a pokud své bydlo nehodláme změnit v místní lázně, budeme muset vlkhkost urychleně řešit.
Momentálně všude v bytě leží vrstvy prachu, pračka je odpojena...

Začínají jarní prázdniny. Jediná šance odjet do hor. Myslím, že všude dobře, jen ne doma ;-)
Martina se těší. Já se bojím těšit. Už se totiž znám :-) 

Před týdnem jsme seznali, že je čas na zajištění nějakého ubytování- a zasedli jsme k internetu. Naše oblíbená hra: vybíráme dovolenou a svádíme boj o to, kdo si prosadí svůj názor :-)  Wlk je těžký soupeř. On by totiž nejraději jezdil jen tam, kde už to zná a kde se mu to osvědčilo, takže prosadit si změnu není vůbec jednoduché ;-), ale letos se to podařilo :-)) 

Studovala jsem mapy sjezdovek, až mi z těch barevných modro-červeno-černých klikatých čar zraky přecházely. Trvala jsem na tom, že lanovky budou v dosahu pěší chůze a denně Ital uvaří večeři. Podařilo se. Penzion vypadá vlídně, k lanovce je to pár kroků, sjezdovky nabízejí nejen skvostné výhledy na panoramata, ale i mnoho občerstvovacích stánků...


Lyže proběhly servisem (škoda, že se něco takového nenabízí i pro lyžaře), auto prošlo myčkou a generálním úklidem, protože týden poctivě vozilo stavební materiál a suť do sběrného dvora. Mně se překvapivě podařilo dopnout v pase lyžařské kalhoty, všichni řádně pojištěni - takže se zdá, že nic nebrání v odjezdu. Řemeslníci tu mohou vesele řádit a vyměňovat si potrubí dle libosti. Nikdo jim nebude hubovat, že dělají rámus a práší.  


Barování- únor 2015

7.2.2015

S oblibou vodíme na Barování naše kamarády. Vstupenky jako dárek zatím pokaždé zafungovaly jako SUPERdárek... no tedy SKORO pokaždé ;-) Tentokrát jsme náš fanklub rozšířili o návštěvníky z venkova. Bezva to bylo- jako vždy. Organizátoři slibovali 35 účinkujících... Takže důvodů k těšení se nabízelo mnoho.

Po dlouhé době dorazily Jelení loje. Milé a vtipné dámy po vedením kapelníka Jelínka libozvučně zapěly. Díky mateřským povinnostem se na nějakou dobu odmlčely, ale na kvalitě jim pauza neubrala.




POZOR!! Barování upgradovalo :-)
Tak jednak pořad lehce pozměnil svůj název. Už se nebaruje pouze se Sandrou Novákovou, ale oficiálně i s Filipem Rajmontem.

 


A od letoška má Barování také svoji  stránku v Knize Tváří a taky  zbrusu nový web. 

Filip Rajmont se tradičně- tedy staro-nově -ujal role moderátora. Po návratu ze své dovolené v exotických krajích  byl silně pod vlivem "čtyř dohod" :-) Hned v úvodu prohlásil, že "nebude hřešit slovem", což se mu dařilo jen částečně :-)
Jo, "čtyři dohody" jsou fajn. Hezky se to čte, člověk se při tom usmívá a tetelí se na duši blahem, připadá si jako v pohádce, kde všechno určitě dobře dopadne.. no ale ...žít se podle toho nedá ;-)



Na jevišti se střídali účinkující různých žánrů. Tomáš Slavíček a Adam Vojtovic předvedli brilantní step. Úžasná podívaná- jak to těm dvěma ladí... dokonale a bezchybně.

Nejdojemnějším číslem večera bylo předvalentýnské vyznání lásky Sandry Novákové "svýmu klukovi" :-)



U klavíru seděl Václav Tobrman, který je také autorem textu. Vaškovi hraní i textování jde!

Zpívalo se také Romanu Tomešovi k narozeninám! Roman Tomeš si udělal radost a vydává CD s vlastní tvorbou.



Ondra Ruml asi neumí být jiný než VYNIKAJÍCÍ. Zazpíval "Englishmana" a sklidil velký aplaus.

Filip pojal kauzu s "bustami v ND" po svém- a donesl bustu svého dědečka, což se stalo velkou atrakcí zejména o přestávce v disciplíně: "pořiď si selfie s dědečkem na baru" :-)



 Dražilo se CD Barování-poprvé, podruhé, potřetí...


Dorazil i největší český herec- Pavel Šimčík. Po chvilce profi ladění kytary předvedl -řekněme hodně alternativní číslo. Vyhrožoval divákům, že pokud mu hraní nepůjde, zazpívá píseň vlastní...a tak všichni drželi palce, aby to klaplo hned napoprvé.  ;-)



Josef Klíma přišel zazpívat píseň "Bohemia" - definoval ženy středního věku jako ženy v období, kdy "je pozdě na život a brzy na stáří" - celkem dost trefné ;-)

Věra Nerušilová zpívala své oblíbené "jidiš písně". Nikdo to asi nesvede líp. 
Pozvala všechny na oslavu svých dubnových 80. Mnozí to považovali za vtip... 

Lenka Nová, Zdenka Trvalcová, Berenika Kohoutová, Honze Nedvěd, moc hlasitý Cirkus Problem a mnoho dalších se podílelo na dalším neopakovatelném večeru v Malostranské besedě.

Filip Rajmont glosoval dění na naší politické scéně- rád se vrací k tématům: "Hrad a jeho muži" (tragikomedie), OPENcard (kouzlo, za jaké by se nemusel stydět ani trapnomág Richard Nedvěd, když nechává zmizet karty před zraky publika...), Národní divadlo a personální změny v něm, TV vysílání a jeho kvalita (za pozornost jistě stojí TV Šlágr)...

Byl to takový hudebně-naučný večer, dá se říct :-) 

----------------------------------------------------------------
Naši mimopražští přátelé moc nechápou život nás "povalečů z pražských lumpenkaváren", ale líbil se jim :-)) A budiž jim ku cti, že už alespoň připustili, že se v prezidentské volbě zmýlili... 
Obdivovali celebrity pěkně zblízka a ještě ve tři ráno byli na baru pěkně čiperní ;-) Tak snad zas někdy příště!

Požitkáři

5.2.2015

Některé věci vstoupí člověku do života přesně v pravý čas. Kolikrát už mě tohle napadlo. V mém životě jsou to často drobnosti, ale přesto je považuju za důležité kamínky do mozaiky mého života. 

Tak tomu bylo například se vtupenkami na představení Požitkáři. Po přečtení oficiální recenze:
 "Autorská hra na jedno z největších témat filozofie, literatury i života vůbec – a to je smrt, skon, zánik, loučení, umírání. I tato na první pohled nejsmutnější témata však v sobě skrývají velké divadlo, rituály, klišé a fráze, které lze vnímat odlehčeným i leckdy humorným způsobem..."
jsem po vstupenkách pásla velmi intenzivně, ale  byly pokaždé beznadějně vyprodané. Byla jsem přesvědčená, že právě toto představení musím vidět. Zajímalo mne, jak se o smrti dá hrát divadlo. Ačkoli bylo všude zřetelně napsáno: VYPRODÁNO, mlsně jsem šmejdila na prodejních portálech- a vida! Jednoho večera, když už jsem počítač chtěla vypnout, klikla jsem pro jistotu ještě na "Požitkáře" - bylo tam šest lístků! Bez váhání jsem je vzala- a teprve potom zjišťovala, co je to vlastně za den... 5.února. Krásně se mi Požitkáři napasovali přesně tam, kam se napasovat měli. Sehnat další zájemce nebylo obtížné, a tak jsme vyrazili do milého malého divadla - Na Zábradlí. 


Scéna byla vyvedena v kombinaci -pro mě agresivní kombinace barev - rudá - černá-zlatá. Zadní část hotelové haly byla tvořena skleněnými panely, takže chvílemi divák sleduje dva děje paraleně.

                                                               autor (vlastník) fotografií: KIVA

Hra nemá žádný děj, je  to sled několika mikropříběhů, kterým je společné jen to, že více či méně morbidním způsobem vypovídají o smrti: 
- o pocitech lidí, kteří si dobře uvědomují, že i jejich život skončí smrtí, o strachu z umírání
 - o truchlení po našich blízkých zemřelých, které nás neopustí už do konce našeho života
-  o tom, že naše společnost se řídí tím, že o smrti se nemluví- nesluší se to- smrt je vnímána jako něco ošklivého
 - často nejsme ani schopni  projevit otevřeně své emoce-  smutnění by nemělo být moc intenzivní a dlouhé, aby to neobtěžovalo ostatní... spousta témat k zamyšlení...

Z jednotlivých scén člověka převážně mrazí- jak moc je to pravdivé. Někdy se přistihne, že se směje takovým černěhumorným obrazům. Zvláštní mix pocitů a nálad. Absurdní až pravdivé...
Se smrtí jsem se v posledních letech setkala dost "natěsno" Reakce některých lidí v okolí byly víc než podivné. "neuměli se chovat"- a nemůžu říct, že by to nebyla jejich vina. Často se v lidskýh situacích neumíme lidsky chovat.


Někteří herci vedli dlouhé a náročné monology. Bylo obtížné si zapamatovat všechno, co mi v tu chvíli připadalo zajímavé a "nosné"... pár útržků mi na mé paměťové kartě přecejen uvízlo...

.....máme-li nějaký cíl, pak je to smrt....

.... smrt je mé téma, protože mé téma je život....

...i když mluvím o životě, mluvím o smrti...

(zemřelí si stěžují na pozůstalé) ... vzpomínají na nás tak, jak nás chtějí mít. My už nežijeme vlastní život...

...Nepodceňujte smrt!....

... inventura života... události nejsou řazeny chronologicky, ale tematicky- 2měsíce parkujeme u domu, 30let prospíme, 7let čteme, 6dní si stříháme nehty, 2dny se díváme do ledničky... 2dny se podepisujeme...


Výkony všech devíti herců- "bezejmenných požitkářů" byly vynikající. Děj a texty velmi pěkně dokreslovala hudba. 
Mám ráda, když odcházím z divadla s tím, že "mám o čem přemýšlet". Mě osobně představení nadchlo. Naštěstí i moji kolegové sdíleli stejné pocity. Všechno jsme ještě dlouze rozebírali v divadelní kavárně- uspořádali jsme si tam slylově kar. ;-)

Sedm pádů

4.2.2015


Včerejšek byl náročný den. Tušila jsem to, a tak jsem na to myslela s předstihem. 
Totiž... kdyby existovalo kdyby i v reálu, slavila by naše Majda osmnáctiny. Jenže ono kdyby neexistuje- je to jen gramatický jev, a tak nebylo co slavit. Vzpomínky byly ten den otravnější než kdy jindy. 
Od rána jsem si snad stokrát říkala na nejrůznější povzdechy kolegů a známých: "No, tohle bych taky chtěla řešit..." - a měla jsem tím na mysli třeba i to, že bych si nechala vynadat o šéfa, odřít auto a čekat 2hodiny na policajty, vybrat dárek pro tchýni a následně s ní strávit víkend... cokoli bych zvládla pořešit a přijmout s větší elegancí než to, co jsem měla na svém soukromém programu.

Pro tyto případy ordinuju zážitkovou terapii (= jedna akce stíhá druhou). Je to zkrátka ze zdravotních důvodů. 

Tato akce v plánu nebyla. V pondělí večer mi ale kamarádka řekla, že by ráda šla na Marka Taclíka do Malostranské besedy, ale že se jí samotné nechce. Sláva internetu a sociálním sítím zvlášť. Ne že bych chtěla sezvat 60lidí k nám domů na mejdan ;-), ale na organizování společných akcí je to ideální způsob.  Nakonec nás šla celé tlupa a bylo to moc fajn. 

Po delší pauze se do Besedy vrátil pořad  "7pádů Honzy Dědka". 
(Jsou to ale paradoxy... přesně před 3lety jsme  na tomto pořadu byli právě s Majdou. Po třech letech jsme skoro na den přesně seděli na stejných místech- což jsem evidovala samozřejmě jen já a vydržela jsem tím nikoho neotravovat  :-) )


  
Pořad založený na několika hostech, kteří díky rozdílným profesím předvedou zajímavou mozaiku vyprávění a improvizace. Cílem bylo pobavit se- což se vydařilo asitak na 150% :-)


Idol Marek Taclík- v poslední době hojně obsazovaný herec-  nezklamal, přestože bylo vidět, že je unavený, byl příjemným a vtipným společníkem; 
Objev loňského roku na scéně pěvecké- Elis- byla při rozhovoru  lehce rozpačitá, ale zpívala krásně. Robert Záruba čili chodící hokejová encyklopedie  - ví naprosto přesně kdy a kde se za posledních 50let  který hokejový zápas hrál, hbitě vždy doplní kdo a ve které minutě střelil gól... neuvěřitelné- hokejový autista mi připadalo celkem trefné označení :-) 


 Posledním hostem byla Adéla Banášová. 

 

Tohle jméno mi neříkalo vůbec nic. Jen jsem postřehla, že moderovala nějakou soutěž- ale nic víc. Blonďatá Slovenka mě ohromila svou pohotovostí, smyslem pro humor a všeobecným přehledem. Zasmála se od srdce i Taclíkovu vtipu, že "Slovensko není národ, pouze nálada" a zdatně vykrývala všechny slovní smeče soupeřů.

Takže z obávaného večera se stal nakonec večer velmi příjemný.... všechno je vždy otázkou volby. Naštěstí byla tentokrát správná.

Kdyby

3.2.2015

...jsou dny, kdy se mi slovo KDYBY jeví jako nejzrádnější...
Nemám ho ráda, ale přesto  se mi do slovníku někdy vnucuje proti mé vůli.





Or am I lost?
Cold, cold water surrounds me now... 


...nádherná píseň oblíbeného irského zpěváka Damiena Rice





Když slaví Kočka ze Záběhlic :-)

2.2.2015 

Už na Hromnice rozjela Věra Nerušilová svou šňůru oslav dubnových hodně kulatých narozenin.Balbínova poetická hospůdka Jiřího Hrdiny praskala ve švech. 
Všichni se těšili na šansony a židovslé písně a taky na příhody ze života, protože jak Věra sama prohlásila: "Já když mám tak dlouhý život, tak mám různé příhody!" :-)

Vím, že u dámy se nesluší prozrazovat věk, jenže v době internetu není problém si kohokoli zadat do vyhledávače- a rázem je konec přetvářky ;-) Věra Nerušilová je ročník 1935. Její vitalitu, paměť a fyzickou kondici jí mohou všchni jen závidět... o tom, jak neuvěřitelně dobře vypadá, psát nebudu. Věra Makropulos :-)


Ke klavíru usedl Vašek Tobrman. Kdo by v něm poznal bankovního úředníka :-) Mám podezření, že je asi  geniální. ;-) Sama Věra si libovala: "Mít Vaška, v tom je výhoda. Já cokoli vymyslím, on to realizuje. Zahraje všechno- a tohle třeba nikdy nehrál... tak Vašku- jedeem!"



Vašek je mj. i velmi  příjemným společníkem, protože krom hudebního nadání, byl obdařen také poměrně velkou dávkou smyslu pro humor :-))


Vašek a jeho stylové šle :-)


Druhým neméně milý hostem večera byl Ondra Ruml. S Věrou zazpívali několik duetů- ale Zázrak z lyrikálu Kudykam asi nic nepřekoná....






Ve druhé polovině večera Věra zpívala písně židovské, lidové halekačky a došlo i na čínštinu. Obávala se, zda má po těch letech ještě správnou výslovnost, ale myslím, že to v sále nebyl nikdo schopen posoudit :-)


Na závěr Věru zasypali gratulanti květinami. Bránila se typickým výkřikem: "Tak to snad né! Já myslim, že tolik kytek ani na pohřbu nedostanu..." Za tímto velkým pugétem se skývá dvorní skladatel Michal Horáček. Pochválil Věru, že "Zázrak" dnes večer zazpívala ještě líp než na CD :-)


Paní Věra je zkrátka originál-  Zázrak a Ohrožený druh v jednom.;-)

 --------------------------
Všechny obrázky nafotil pan Wlk




Jakože a jiné zbytečnosti

26.1.2015

 V úvodu bych asi měla podotknout, že češtinu mám ráda a pohrávání si s ní je mi rozhodně bližší než laškování s rovnicemi byť jen o jedné neznámé.

Čas od času společnost zachvátí jakási módní vlna nadužívání určitých slov či slovních spojení. Každý máme své vrtochy, takže bych nerada budila dojem, že mluvím jako kniha, ale kultivovaný projev si poslechnu ráda a zastávám i názor, že pokud člověk mluví k širší veřejnosti, měl by své myšlenky formulovat s přihlédnutím ke spisovné normě (o něco více než např. pan prezident).  Mám několik svých oblíbených moderátorů a moderátorek, které by bylo hodno hromadně následovat.

Z dob školní docházky si pamatuju, že při hodinách zeměpisu jsme dělali na piják čárky, kolikrát paní profesorka během 45minut řekne slovíčko "že". Občas počet slůvek převyšoval počet minut. Lezlo mi to na nervy.

Mému uchu neladí ani rádoby moderní vyjádření typu "vo co gou". Nikomu je nevymlouvám, jen je zkrátka při vyjadřování svých myšlenek nepoužívám. Vulgární to není, nikoho to neuráží, ale já to považuju za paskvil a úplně se otřásám, když to slyším.

Nejmenovaná politická strana na vlezlém a podbízivém opakování slůvka "prostě" vystavila dokonce svou předvolební kampaň... no a vida- lidé na to nakonec slyšeli, a tak je "prostě" máme tam, kde oni chtěli být. Jak prosté... 

Poslední dobou mě zaujalo, jak  lavinovitě se rozmohlo nadužívání slůvek "jakože" a "jakoby

Pro ilustraci- rozhovor s  dcerou kamarádky (13let):
"A jak se jmenuje ta vaše nová učitelka na angličtinu?", ptám se.
"Na ájinu?? No, jakože Kotrbová", odpovídá slečna. 
Nedá mi to a popíchnu ji: "Hm to má pěkné jméno a jak jí asi říkají doma?"
"Jak jakože doma?", diví se nezletilá a evidentně můj trapný pokus o lingvistický vtípek nechápe.
"No, jmenovat se Jakože Kotrbová, to bych ani nemusela!"
"Ale né, víš co,  já nevím, jak se jmenuje- já jen vím, že je jakože Kotrbová.... a jestli je Marie- to je mi úplně šumák, protože je příšerná... jsme psali test a já jsem tam jakoby všechno měla, ale ona mi tam načmárala, že to jakože není přesný a dala mi trojku..."

O pár dní později jsem lovila v TV nějaký vhodný doplněk k žehlení- něco nenáročného. Projíždím kanály- a chvíli jsem spočinula u jakéhosi rozhovoru s populární herečkou. Mladičká redaktorka kladla dost amatérsky znějící dotazy: "...a jak jste se vlastně dostala k herectví a k tomu jakože natočit seriál  Bylo nás pět?" 

Je těžké odolat, když se to na nás valí z médií a plakátů... pak už to chápeme jako normu a snadno se přizpůsobíme a nicneříkající vycpávky cpeme všude - jakože zbytečně ;-)


Holub, který seděl na větvi a rozmýšlel o životě

17.1.2015




...přesně takle lákavě se jmenoval film, který jsem si vyhlídla na festivalu severských filmů v mém oblíbeném starobylém kině Lucerna. Vstupenky v online předprodeji rychle mizely, a  tak jsem jentak bez rozmyslu a konkrétních představ zarezervovala 4místa s tím, že je nějak obsadím :-)

Když jsme se blížili k pokladně kina v den D, nestačili jsme se divit- v pasáži se klikatila dlouhá fronta a lidé bez rezervací byli viditelně zklamaní, že ten skvost neuvidí. Já jsem byla spokojená, že mám svou dávku severské deprese pojištěnou a že zas budu mít o čem dumat. Kino bylo skutečně vyprodané do posledního místa. To už se mi dlouho nestalo. A  moje první setkání s režisérem Royem Anderssonem mohlo začít... bylo to drama. Několik desítek mikropříběhů, dlouhé až předlouhé záběry, hned v úvodu pasáž nazvaná "Tři setkání se smrtí" mě navnadila, že se bude filozofovat o životě, ale kdepak... čas se vlekl, několik dvojic ze sálu během promítání odešlo... dalo se to pochopit ;-)

Já osobně bych na film podruhé nešla. Ze všeho nejvíc mě bavila scéna, jak lidé stojí frontu na lístky a snaží se všemocně dostat do sálu, aby ten filmový trhák zhlédli :-) 

No upřímně:  nejlepší z celého večera asi bylo posezení u nás doma ;-)... víno a Wlkův "brie sýr" zapečený s hroznovým vínem a upraženou bagetkou... 


...a závěrem:  ono anitak nezáleží na tom, na co jdete, ale s kým tam jdete, protože večer byl naprosto výtečný!! ;-)


Ujetá

23.1.2015

Poslední dobou jsem si oblíbila hry (čili jsme ujetá :-)) irského autora Martina McDonagha. Jsou drsné. Ze života. V dialozích  převládá černý humor. Ne všem divákům se to líbí. Ti méně informovaní se po přestávce už obvykle na své místo nevrátí.
Činoherní klub v současné době uvádí několik jeho her. Překlady Ondřeje Sokola jsou velice povedené a herecky jsou hry pokaždé obsazené hvězdně.

Pokud se mi zadaří, kupuju vstupenek vždy o něco více. Ráda chodím na představení ve skupině- protože se vždycky těším na podivadlení debatu, kdy si sdělujeme dojmy- někdy se i dohadujeme, jak co bylo mylšeno a proč to taky bylo :-) - poslední bouřlivá debata vyvrcholila tím, že si dotyční odpůrci šli ověřit své teorie přímo k hercům :-) Jo,jo-  divadelní bary jsou nejlepším místem k rozebírání zážitků :-).  Někdy jsou totiž sami herci zvědaví na ohlasy - a jdou si dobrovolně vyslechnout "hlas lidu".

Posledním zhlédnutým kusem bylo představení s šíleným názvem "Ujetá ruka".
Žádný složitý děj- pouze jedna krutá příhoda z mládí, kolem které se celé dění na scéně točí. Hlavní hrdina (= Marek Taclík- pro mne herec I.kategorie ;-)!) se stane obětí drastického žertu bandy chuligánů, kteří mu jentak z nudy nechají na kolejích ruku "ujet" vlakem a tou mu nakonec zamávají na rozloučenou. 


 Jeho pak celý život pronásleduje tento obraz toho nejčernějšího pokusu o vtip- "Už vám někdy někdo zamával vlastní rukou na rozloučenou??", úpí hlavní hrdina opakovaně.  A následně  celý svůj život podřídí tomu, aby se pomstil a chybějící část svého těla našel. Cesta k vytouženému je krkolomná, celý děj se odehrává v jednom zašlém hotelovém pokoji kdesi na americkém venkově. 

Při sledování hry jsem přemýšlela o tom, že každý z nás je nějak "ujetý"- každý má svá traumata z dětství/mládí- nemusejí být na první pohled patrná, ale velmi často ovlivňují celý náš další život, přístup k lidem a k řešení problémů... občas zbytečně toužíme po něčem, co považujeme za nezbytné pro docílení pocitu blaženosti, věnujeme tomu spoustu času, námahy, stojí nás to spoustu peněz- a když se k tomu pracně dopídíme, zjistíme, že to všechno bylo zbytečné. Že náš život tím nezískal na kvalitě, nic se nezměnilo... jsme v podstatě zklamaní, co všechno jsme tím pachtěním promeškali... smysl života je najednou fuč.
V případě McDonaghovy "Ujeté ruky" byl zvolen případ velmi extrémní, ale ono to tak v podstatě obecně skoro vždycky funguje. 

Během představení zaznělo několik vět, o nichž jsem si říkala, že si je musím zapamatovat. nestihla jsem vytáhnout svůj notýsek a  zapsat si poznámky, neb pořád se něco dělo... a výsledkem je to, že nevím nic... ;-) 

Je to představení, které  donutí přemýšlet o něm ještě dlouho poté, co opustíte divadlo. I když před některými scénami by člověk radši zavřel oči... stojí za vidění. "Pana Polštáře" asi v krutosti a ultračerném žertování nic nepřekoná, ale i tak doporučuju "Ujetou ruku" pouze pro otrlejší diváky se smyslem pro hodně velkou nadsázku. 

Jedinou výtku bych měla- děj je totiž situován pouze do jedné poloviny jeviště (záměr jsem nepochopila, z pohledu diváka se hraje vše vpravo), takže  určitě doporučuju brát sedadla s nižšími čísly.

V domácí škole se děly věci!

19.1.2015

Martina byla dnes slavnostně panem doktorem uznána zdravou a může mazat do školy.
Za těch deset dní intenzivního soužití a samostudia jsme si užili všichni spoustu krušných chvilek. :-)

Pokořili jsme plnou krabičku antibiotik, platíčko nurofenu, spotřebovali 2krabice papírových kapesníků a taky několik kapitol z učiva ZŠ. Aby  měla Martina učení zábavné, vymýšlela jsem různé doplňovačky a jiné vychytávky, aby se dítě učilo rádo. přičemž po každém takovém výukovém bloku jsem byla zralá na psychoterapii a nebo alespoň na jistou dávku alkoholu.

To když třeba nezletilá s chutí vyplňovala názvy slovenských řek, kde jako nápověda sloužila počáteční písmena: H- jako Hron, V... jako Váh- a N? Tak třeba Nil.... šílela jsem. 
"Kdes to četla!!?? Ukaž mi to v textu?", zuřila jsem.
"Nikde jsem to nečetla. To mě jentak napadlo!", otráveně odpovídala vzpurná žákyně.
"Jenže my nehrajeme země-město- ale učíme se o Slovensku, víš?!!"

Asi nejtěžsí byla výuka češtiny. Vzory podstatných jmen mužského rodu. Hotová vražda!
Všechno jsem pěkně znázornila- barevně zvýraznila problematické partie slov... A když se mi zdálo, že je čas na procvičení formou samostatné práce- zadala jsem cvičení z učebnice. Úkolem bylo vypsat z textu všechna podstatná jména rodu mužského a určit u nich vzory a pády.

fantastům - 3.pád. množné číslo, vzor muž.

- "Jak jsi přišla na ten vzor?", zjišťuju myšlenkové pochody jazykovědcovy. 
"Úplně jednoduše: fantazec- bez fantazce- jako muž- bez muže, protože předpokládám, že fantazec je živej. ...a co to vůbec je, ten fantazec??"
Blahořečím autorům učebnice za tu jejich kreativitu. Na procvičení vzoru předseda se pro desetileté děti fakt nedalo použít nic názornějšího než FANTASTA ... a tak vysvětluji na příkladu: "To je něco jako ty, Martinko. Člověk odtržený od reality... snílek."

Bylo toho mnoho. Dítě se bránilo, že takhle strašně moc se ve škole nikdo neučí! :-) Jak moc efektivní náš proces byl, to ukáže čas- a pár školních testů.

Dnes po kontrole u pana doktora proběhl zajímavý dialog.

"Mami, a chtělas být někdy paní doktorkou?", ptala se Martina.
Popravdě odpovídám, že chtěla. Že moji medvědi byli svého času těmi nejošetřenějšími a nejproočkovanějšími mědvědy v republice. Měli bezplatnou zdravotní péči na vysoké úrovni a já- dítě neustále v péči ORL- jsem měla svoji lékárničku luxusně vybavenou nejrůznějšími lahvičkami od léků, kapátky, špachtlemi... paráda!
"Hm, tak já si taky hrála na doktorku. Ale teď si říkám, že je zbytečný studovat tolik let, aby tě pak někdo jentak poblil v ordinaci..." 
"No, tak to se na to s klidem vykašli, To fakt, nemáš zapotřebí, Marti..."