Podivný červenec

23.7.2014

Nepíšu blog, což dělám opradvu ráda, ale večer bývám úplně mrtvá a nebo si sama třídím myšlenky a konstatuji, že je toho nějak moc.
Buď pracuju, nebo pečuju... už zase o osobu blízkou.  Rychle to člověku naskočí zpět. 2roky je příliš krátká doba na regeneraci. Nejsem připravena na další boj se smrtí, ale bohužel- realita je jiná. Během července jsem po nemocnicích coby doprovod opět strávila  mnoho hodin. Je zajímavé, jak má každá nemocnice svého "ducha", na každém oddělení mají své rituály- a přes ty vlak nejede.
Hodiny pročekané na nevlídných chodbách bývají nekonečné... je tam dost času na přemýšlení... Jak tohle dopadne...

Červenec je pro mne emočně náročný.
Minulý týden jsem měla akci s dětmi- příměstský tábor. Úžasná záležitost!! Děti jsou vážně bezva- to píšu pro ty, kteří mi říkají: "To já bych nemohl, na to bych neměl nervy.." Pokud se podaří vytvořit dobrou partu, fungují skvěle.
Dávají mi lepší zpětnou vazbu než dospělí. Líp se mi s nimi pracuje. S dospěláky je ale zas míň práce...  ;-)

Každopádně se těším na 3.srpnový týden - čeká mě tábor s dětmi, které na běžné tábory nejezdí- jejich život má totiž pod kontrolou zákeřná nemoc: SMA.
Je to výzva, chystám pro ně  program, chci, aby děti zažily týden, na který budou vzpomínat - třeba v době, kdy jim nebude  úplně dobře...
Studuju hry, sháním zajímavé hosty, kteří by za námi přijeli,  materiál na různá tvoření... zkrátka můj obývák se dočasně změnil na pobočku sběrných surovin ;-) Vrším tu krabice s nejrůznějšími výtvarnými materiály, sháním pro děti zajímavé ceny, nakupuju všechnomožné- aby si děti vyzkoušely činnosti, které během roku běžně nedělají.

Dny strašně rychle plynou, registruju, že najednou je půlmoc...jako zrovna teď.

Martinka touží účastnit se všech akcí se mnou. Opět mě dostala na kolena. Hlásila mi, že za mnou určitě přijede na ten tábor. Odporovala jsem: "Máťo, ale tam budou všechny děti na vozíku, tam nebudeš mít nikoho na lítání a já nebudu mít vůbec čas se o tebe starat. Já bych byla radši, kdybys byla doma s tatínkem a s babičkou. Ten týden to krásně vydržíte... stejně jsi na táboře do soboty, zatímco já začínám už v pátek"

Martina ale rozhodně nehodlala přijmout moje logické argumenty: "Tak to mi chceš říct, že kdybych byla na vozíku, můžu s tebou jet úúúplně v pohodě, jo?? Ale jinak mi budeš dělat potíže? Tatínek mě za tebou samozřejmě doveze a já ti budu pomáhat. Lítat nepotřebuju. Budu vylítaná ze svýho tábora, ty jedna organizátorko!"

Kdyby mi to dítě dávalo facky, asi bych to snášela líp.