Po obřadu...

31.8.2014

Včera měl táta pohřeb.

Dopoledne jsme ještě zařizovali vše potřebné. Jelo se pro květiny- byly nádherné, sladila jsem výzdobu do temně vínově a světle zelené. Krásné gladioly, chryzantémy, karafiáty... květinářka Ivana je šikovná, přesně ví, co snesu.

Chlebíčky i zákusky dorazily na místo určení včas a potřebném množství. my s Wlkem ještě museli obstarat všechny ty drobnosti, které by vynikly až v momentě, kdy by je nikdo neudělal... pití, káva, nádobí, ubrusy... aby posezení po obřadu bylo příjemné a nic nechybělo.

Zjistila jsem, že v mé sbírce přátel mám opravdové poklady... sbírala jsem léta, snad jim to jednou všechno vrátím a vynahradím...

Pan farář vedl obřad velmi pěkně. Řekl spoustu moudrých věcí, které sice nejsou nic nového pod sluncem, ale občas neškodí si je připomenout... Určitě si každý v proslovu našel své. K tomu hrály varhany, jejichž hudbu mám ráda- připadá mi vznešená a důstojná- a v prostorách kostela se krásně nese. Zpívalo se, slzelo se, promítnuté fotky vyloudily na tvářích smuteční hostů úsměvy i slzy zároveň.... Obřad byl přiměřeně dlouhý, nebožtík byl přiměřeně glorifikován a následně i  zapit....

Neoficiální pokračování s blízkými přáteli  probíhalo u nás doma, loučili jsme se hodinu po půlnoci a slíbili si, že příště se sejdeme při nějaké veselejší příležitosti... pohřby nám jdou skvěle, je třeba naučit se něco nového.

Dnes celý den pršelo, což bylo vlastně dobře. Byli jsme doma, přemýšleli si a s potěšením pročítali zprávy, které přicházely jako reakce na včerejší den.

Všechno se seběhlo tak rychle. Budeme asi potřebovat hodně času na to, abychom tu novou realitu, že táta už tu není, přijali za svou.

Všem děkuju za veškeré projevy soustrasti i květinové dary. nesmírně si těchto lidských gest vážím, protože občas přicházejí z míst, kde je nečekám (což je velmi příjemné), ale občas nepřicházejí z míst, kde bych je považovala za samozřejmé (a to mě pak o to víc mrzí). Inu každý podle svých schopností...

A já chci, aby nám v dohledné době už nikdo neumřel, protože nechci zbytek života strávit procesem truchlení. Je to náročné, vyčerpávající, zraňující a hlavně smutné.... :-((