Další školní rok

10.9.2014

Dá se říct, že posledního čtvrt roku si připadám jak na matějské pouti. Jedna atrakce za druhou, přičemž na některé ani dobrovolně nevstupuju, protože tuším, že mi z nich bude všelijak.

Po náročném létě, které mě letos opravdu obdařilo celkem nestandardní zátěžovou zkouškou, je tu opět škola se svými rituály a požadavky. Letos jsem nepatřila mezi ty maminky, které behěm prázdnin vysmýčí dětský pokoj a připraví vzorně aktovku na další školní rok. Všechno jsem řešila, až úderem 1.září.

Martina nastoupila do 5.třídy. Její přístup ke školním povinnostem se myslím nezměnil- a už v to ani nedoufám. Úkoly píše, pokud si na ne vzpomene, protože notýsky na úkoly máme vždy v několikerém vydání- nikdy totiž nevíme, kde je ten původní.

Paní učitelku stále miluje a snaží se jí dělat radost tím, že ke svým písemným projevům připojuje kresby, čemuž obvykle věnuje více času než úkolu samotnému. Já si trvám na svém a úkoly odmítám podepisovat, pokud vypadají tak, že je psala spíš nohou než rukou- a občas neudržím nervy na uzdě a list vytrhnu se strohým pokynem: "Okamžitě to přepiš, nebo přetrhnu i tebe!!"
Martina pak kvílí vzteky: "Paní učitelka počítá listy, my ze sešitut trhat nesmíme!!"

Na včerejší třídní schůzce se na tento problém ptalo několik rodičů a paní učitelka pravila, že je to naše právo- ať si trháme a škrtáme úkoly, jak uznáme za vhodné, že je to plně v naší režii  :-)

Neustále mě překvapuje, jakou má naše dítě spotřebu pravítek a kružítek. Pokud ty kusy vůbec dohledám, jsou to spíš torza než věci. V papírnictví jsem - jako ostatně každý rok- nechala slušnou útratu. Připadala jsem si, že zařizuju soukromou školu.

Na první třídní schůzce se naštěstí neřeší prospěch. Martina mě doma očekávala s radostí - jindy leží v posteli s knihou a ani nedutá ;-)
"Tak co, mami, kdo byl?"
"Nevím, vždyť víš, že znám je pár maminek...", a v duchu jsem se snažila vybavit si ty obličeje, které vídám maximálně 2x ročně.
Martinu ale nezajímalo nic jiného... "A byla třeba maminka Kuby?"
"Čím se vyznačuje maminka Kuby?", snažím se spolupracovat...
"Vypadá jak Monster High, to by sis mohla všimnout!!", povzbuzuje mě při vzpomínání Martina.
Tak tohle přirovnání mě odbouralo. Prostě moderní přirovnání ;-) Ona ta maminka opravdu taknějak vypadá... a druhou vlnu smíchu mi přivodila představa, jak někdo doma popisuje MĚ! :-)

Poté, co jsem přednesla požadavky p.učitelky, mě Martina zpražila: "Ty bereš paní učitelku moc vážně. A to fakt není nutný, mami ..."

V tom asi spočívá moje tragédie: beru věci moc vážně ;-)