V pracovní době ani za příplatek

24.4.2015

V mém životě se pravidelně opakují období, kdy opravdu nevím, kam dřív skočit. Do našeho rozbitého bydla, které snad ještě někdy bude připomínat lidský příbytek a ne pobočku sběrného dvora, se ještě moje tělo rozhodlo stárnout a obtěžuje mě různými neduhy. Dokážu je ignorovat, protože nemám problém dělat k lékaři někomu doprovod- všechno vykomunikuju, zařídím... ale jakmile jde o mne, tak tam je problém. Hrozně nerada a víceméně pokaždé pod nátlakem výhružek a šílených případů, které se "skutečně staly" jdu se "svojí kůží na trh". Ze svého hypochondrického seznamu vyberu dnes jen jednu diagnózu :-) - tenisový loket. Já -lenoch a odpůrce jakéhokoli organizovaného pohybu- jsem si pořídila diagnózu s atraktivním sportovním názvem. V praxi to znamená, že moje pravice při každém pohybu bolí jako čert, neunese žádný náklad a problém je i při jízdě autem, protože mě bolí řadit. 


A tak jsem po 6týdnech marné samoléčby, kdy jsem ruku kdečím mazala a vázala, sebrala odvahu a vyrazila ke své praktické paní dr. Paní dr. byla milá, napsala mi hned několik žádanek na různá vyšetření, protože s hrůzou zjistila, že preventivní prohlídka mé osoby proběhla před hezkou řádkou let. 

Měla jsem si nejprve dojít na rentgen a následně ortopedovi. K ortopedovi jsem se objednala hned. Sestra byla vlídná a našla dřívější termín než "za 3týdny". Měla jsem tedy  tři dny na to, abych si opatřila RTG svého lokte. Takže jsem volila nejbližší polikliniku- a pěkně v pátek dopoledne při přebíhání z jednoho svého pracovního stanoviště na druhé jsem přibrzdila v suterénu polikliniky, abych do svého těla vpustila nezbytnou dávku elektromagnetického záření. 

V čekárně byl jen jeden pán. Hurá- bude to bez fronty! Posléze se ukázalo, že moje  jásání bylo předčasné- nejen že to nebude bez fronty, ale nebude to vůbec! 

Pán se mnou začal komunikovat: "Už tu čekám takovou dobu a nikdo nevychází. Už jsem i klepal..."
Pročetla jsem všechny vylepené cedule. Ordinační doba v pátek do 14:00- a bylo přesně deset. Za dveřmi ordinace bylo slyšet štrachání. Po dalších pár minutách vylezla starší sestra (nebo laborantka), otřela si hřbetem ruky pusu, polkla sousto a hnala se ke mně. Sápala se po žádance, kterou jsem držela v ruce. Její chování mi od prvního gesta nebylo příjemné.   

"Pán tady byl dřív", snažila jsem se věci uvést na pravou míru, abych nepředbíhala.
"Pořadí určuju já", řekla odměřeně a něco si mumlala. Pán ani necekl. Podala jsem jí tedy žádanku o vyšetření. Vyžádala si ještě průkazku pojištěnce. Dlouze oba doklady studovala, pak se zeptala, jeslti jdu k panu dr. Nějakéjméno. "Ne", odpověděla jsem. "Jdu k panu dr. XY, ten má ordinaci na Proseku"
Koukla na mě skrz brýle stylu 80.let: "A proč nejdete na rentgen na Prosek? Proč jdete sem?"
"Protože to sem mám 2minuty pěšky a proto, že tu dneska není fronta", odpověděla jsem. "Nebo na základě této žádanky mohu navštívit jen vybraná pracoviště?" 

"No to ne. Ale já vám to tady zadarmo neudělám. Budu chtít 50kč za CD", snažila se mě všemožně odradit ta osoba.
"Zaplatím klidně 50Kč za CD. Nepojedu zbytečně autem 5km na Prosek, tam bude fronta a ještě budu řešit parkování. Chci vaše CD i za 50Kč- ale hned!"

"No hned to tedy nebude. Dostanete ho v pondělí!", řekla nekompromisně. 
"Cože? takže kdybych měla zlomenou ruku, tak vy mi ji v pátek zrentgenujete a v pondělí se podíváte na snímek??"
"Vy nemáte zlomenou ruku, vy si máte jít na rentgen tam, kde máte doktora!", spustila drze. "Já tady dneska doktora nemám, tak není, kdo by vám popsal snímek"
"Já si můžu na rentgen jít, kam uznám za vhodné - na tom jsme se už přece shodly. Ale hlavně tady nikde nevidím, že by váš pan dr. měl dnes dovolenou. Akorát tady ztrácím čas, vám se evidentně nechce pracovat, což jste si sem na ty dveře možná mohla napsat a ušetřily bychom si čas obě. Dejte sem ty papíry, vy mě prostě ošetřovat nebudete!"

"Já se vám tady slušně snažím vysvětlit, co to obnáší. Tady je frmol od rána a vy chcete všechno hned!"
"Já jsem zatím jen pochopila, že mám zaplatit 50korun za něco, co bude možná v pondělí. A frmol typu dva lidi v čekárně- to bych taky chtěla v práci mít! Takže s dovolením- dejte sem ty papíry, poptám ještě nějakého vašeho kolegu, snad bude ještě ochoten v pátek v pracovní době dělat to, co má."

"Já vám rentgen udělám, ale snímek vám nedám"
"Ne. Vy si pokračujte ve svém nicnedělání a já jdu jinam. Ono nám to prospěje oběma!", bafla jsem papíry a šla. Sestra zírala a pronesla jen: "Děkuju vám".

To snad není pravda! Ona se mnou bude 10minut polemizovat, jestli v pracovní době bude a nebo nebude dělat to, co hradí moje zdravotní pojišťovna a zbytek si doplatím v hotovosti.
Sedla jsem do auta, popojela těch pár kilometrů. Cestou jsem si celou situaci rozebrala znovu. No, nebyla jsme úplně "za dámu", ale já si prostě některé věci nechci nechat líbit. 
U prosecké polikliniky jsem pracně hledala místo k zaparkování, vyseděla 10minutovou frontu a komunikovala na stejné téma s jiným personálem. Nikdo mě neotravoval zbytečnými dotazy- ke kterému lékaři jdu a na co to chci... Šlo to hladce, na počkání a ještě o 10kč levněji ;-) 

...jen  další důkaz toho, jak mocný je ten zatracený lidský faktor 

----------------------------------------

Návštěva ortopedie proběhla po 20.hodině večerní!  
Ortoped byl "řízek" :-) Vysvětlil mi, že je to od PCmyši- doporučil speciální podložku (kterou nesnesu). Loket mi opíchl. Viděla jsem všechny svaté- jen je vybarvit!  Takže mě to bolí ještě víc, než před zahájením léčby :-) Prý to přejde. Chci tomu věřit. Nosím ortézu. Je to taková tlustá černá páska na předloktí. několik lidí se vyděsilo, že mi zas někdo umřel- a mám smuteční pásku... Lidi mají tendence vidět věci černě :-)