Omluvenka na dnešní Barování ;-)

20.6.2014

Tak dneska nepůjdu na své oblíbené Barování :-( ...prostě je toz ruky- a doufám, že na ověřených zdrojích najdu atmosféru zachycenou na fotkách i videích... i na to se těším!!

A Barmanům závidím... zdejší BAR sice nabízí pití dostatek, ale animační programy typu "ein kessel buntes" už s Wlkem nedáváme ani po dvou deci ;-)

O vlnách a lenošení

18.-19.6.2014

Řecko je sympatické tím, že nabízí snad ve všech destinacích průzračné moře. Voda hraje všemi odstíny tyrkysové modři a jen mě usvědčuje v tom, že modrá je nejkrásnější a nejodstínovatější barvou ;-)

Martina je vodomil.
Pokud je v bazéně, má nad hladinou spíš zadek a nohy než hlavu. U moře se vrhá na stavby z písku a kamenů.

Zdejší pláž je písečná. Při vstupu do vody je ovšem potřeba překonat kamenitý pás. Kameny jsou velikosti menších bochníčků chleba a některé pěkně kloužou. Sotva přes ně ale přehopkáte, začíná písečné dno. Martina co chvíli nějaký balvan vyloví a mávajíc s ním nad vlastní hlavou letí k lehátku s tím, že "Tenhle kámen je tak krásný, ten si berem s sebou domů."

 

 Pokud tyhle kamenné hrátky dobře dopadnou, nebude mít Martina rozbitou hlavu a nebudeme platit nadváhu zavazadel. ;-)
Mušličky tu nejsou a semtam je v moři  vidět nějakou rybku.

O sluníčko na Krétě není nouze, déšť tu v tuto roční dobu taky příliš nehorzí. Zato vítr dokáže turistům zhatit koupací plány. Ve čtvrtek odpoledne začalo fučet- podle meteoúdajů rychlostí 28km/hod, což vytvořilo na moři takové vlny, že se do něj odvážili jen kolegové z Omsku.

Večer už to na pláži vypadalo jak po převratu. Všechny ty kameny byly vyházené na pláži, pláž skoro zmizela a vlny šly jedna za druhou. Hladina byla úplně bílá, jak se voda vařila.

 

Martina se odpoledne rochnila na břehu, písek měla úplně všude a v plavkách si na pokoj donesla dalších půl kila.

 

 Po hodině jsme rozbouřené moře opustili a šli k bazénu a na bar. Tam vlny nikomu nevadí ;-)

Večer jsme šli uložit Martinu. V půl desáté prohlásila, že už jde spát, což je u ní nezvyklý jev....
O půlnoci jsem se probudila oblečená na posteli a divila se, co se děje. Wlk na tom byl podobně. Patrně jsme usnuli dřív než nezletilá... Bar má sice otevřeno do jedné, ale ani jeden z nás se netvářil, že by někam hodlal jít.

Tak nakonec si tu ještě přivodím otravu spánkem ...a kofeinem...a kdoví čímvším ještě....

Cesta za sluncem

17.6.2014

...začala velmi časně ráno. Sraz ve 3:00 na letišti. Vražedná hodina.Něco mezi psem a vlkem ;-)
Jediný,kdo si na tom našel pozitivum , byla Martina. Těšila se na východ slunce, který je údajně z letadla nejkrásnější, protože "můžeš vidět, jak vstává z těch obláčkových peřinek". My jsme samozřejmě nešli vůbec spát, a tudíž šla veškerá romantika stranou a vidět  vstávání slunce bylo to poslední, nač jsem po tom maratonu posledních dní pomýšlela. Takže v momentě,kdy jsme zaujali místo v letadle, sedla jsem a spala.

Na letišti v Heraklionu se projevil typický řecký chaos. Čekali jsme asi 3/4 hodiny na kufry. A nic. Kufry zatím rotovaly na páse ve vedlejší místnosti, kde byla shromážděna grupa Rusáků, kteří se rozčilovali, že "ety čemodány" nechtějí, ale Řek odmítal poslat na výběr jiné, protože ty české mu to tam blokovaly. Klasika. Po hodině konečně každý dostal to, co žádal.

Už jsme se uvelebili v pěkném klimatizovaném BUSe, který nás měl dovézt do příslušného hotelu, když přilítla delegátka CK, že shání nějaké 2pány. Takže další hodinka k dobru. Pánové se ale nenašli... Sice přiletěli, ale pak už je nikdo neviděl. Zřejmě je schramstla grupa Sovětů. 

Hotel byl nadočekávání krásný. Patrně nějakým nedopatřením jsme dostali pokoj, který byl nafocený v katalogu CK :-) Luxus a nádhera! Na uvítanou nás na pokoji čekal košík s ovocem a láhev vína...

 

přitom když jsem  zájezd slečně v kanceláři platila, ujišťovala jsem se, že za tu cenu doufám nebudu spát pod stanem někde u pláže. ...že ty brouky nerada!! Smála se a říkala, že se nemusím bát!! že určitě nebudu chtít měnit!

Ochota zdejšího personálu je příkladná.

Martina je blažená. K moři to má dle vlastního výzkumu cca 250kroků :-)

 

 Hlavu má buĎ v písku nebo pod vodou. My konečně dospali deficit. Martina nechápe, že usneme úplně všude :-) Jsme trapní!! (aha, už to začíná)

 Hned první večer byla schůzka s delegátkou. Tak dva pánové se našli. Vecpali se někam do autobusu a dožadovali se ubytování v hotelu, který jim nejvíc připomínal ten, co si vybrali v CK.Tak si je delegáti po telefonu přehazovali , až dědkové taxíkem byli deportováni tam, kam skutečně patřili ;-)

Delegátka nabízela klasicky výlety, ale my jsme se naučili pronajmout si auto a výlety si organizujeme sami. Podle nálady, ve vlastním rytmu.

Taky jsme zkusili zdejší animační program... rychle jsme zjistili, že nejsme zábavné typy :-) takže jsme z "ohňové show" zdrhli krátce po jejím zahájení. Co se všechno lidem může líbit... místo toho jsme prošmejdili členitý areál hotelu a šli ještě před půlnocí spát. Měli jsme toho všichni dost ;-)

 

Pohled na zapadající slunce byl mnohem příjemnější než na slunce právě se probouzející ;-)

 

Akce moře

16.6.2014 _17:00

Dnes ráno jsem zběžně ohledala zdravotní stav svých spolubydlících. Nic závažného jsem neshledala, všichni se měli čile k světu.
I vyrazila jsem do CK, že tedy učiním poslední pokus o koupi dovolené.

Dle zápisu z Martinčina kalendáře je vidět, jak to dopadlo :-)

Přesně za 12hodin nám letí letadlo do Heraklionu. Myslím, že mám osobní rekord v nákupu na poslední chvíli. Slečna v cestovce byla milá, řekla, že mám štěstí (hehe, já a štěstí??- no asi jo) - měla volné poslední 3letenky- tak to nám stačilo. Hotel je přímo u moře.

Tisknu si tu zase ty svoje papíry- cestopisné průvodce, abych měla tipy na výlety a určitě už letos navštívíme starobylou Chanii.
No a bohužel asi neuniknu návštěvě aquaparku. Achjo. Ta se ale uskuteční až den před odletem- pro případ úrazu. Řecké zdravotnictví jsem už vyzkoušela a opakovat to nehodlám. Pojištění jsme, tak uvidíme, jestli mise opravdu bude moci býti v závěru  zhodnocena jako ozdravný pobyt.

S Martinou  není k vydržení.
Dožaduje se cestovního deníku... tak já z nedostatku jiné zábavy ještě lepím zábavné úkoly do sešitu, aby se dítě nenudilo a aby si mělo kam lepit obrázky a vstupenky... To jsem taky zdědila. Tohle vždycky dělala Majda- aby mě Máťa neotravovala a mohla jsem se věnovat jí :-) - kdepak sourozenecké finty, to my jedináčkové nikdy neprokoukneme... Ale musím říct, že takové skopičiny mě docela baví, jen bych asi potřebovala víc času.

Wlk ještě někde těká v terénu.
Jdu předat zvířenu do náhradní péče a poučit babičku o zalévání rostlin. Aby mi tu nevypěstovala lekníny! ;-)


Bude-li wifi, tu a tam blognu.
Nebude-li wifi, budu ji hledat ;-)

Moje soukromá módní policie

15.6.2014

Martina na módní nakupování ještě moc není. Sice jí bude v létě 10let, ale zatím ochotně přijímá vše, co nakoupím já. Nemá žádné speciální požadavky a její módní kreace jsou často velmi pestré...

Mým drsným stylistou byla vždycky Majda. Ta mě nešetřila .-) Chybí mi to. A cokoli si mám koupit do svého šatníku, vždycky se mi vyjeví její pochybovačné: "A kam to budeš nosit?" nebo "Kdo ti řekl, že tyhle barvy ti sluší?" - "Mami, tohle fakt nééé, prosííím" :-)
I po těchto drobnostech se mi stýská. Přitom mě vlatně štvaly. Všechno zkritizovala. Odměřeně a přesně. A já zpravidla vztekle odhodila vyhlídntý svršek zpět.


scénka:
Jela jsem Martině koupit boty. Tedy pro tento případ je lepší mít médium s sebou. Zaparkovala jsem u postranního vchodu Tesca. Do budovy se vstupuje přes obchod C&A.

Martina si prohlédla svoje čelenky a víc ji nezajímalo.
Zastavila jsem se u panelu, na němž byly vyrovnané komínky z triček. Jedno jsem vzala, rozložila a zjistila, že výzdoba předního dílu by možná byla snesitelná na karnevalu, ale na běžné nošení takového kousku za denního světla jsem se už necítila. Vzala jsem další kousek, který se ve složeném stavu tvářil decentně, abych zjistila, že to není triko, ale legíny! Tak jsem legíny rychle skládala do původní podoby a Martina se ptá: "Co je? Nelíbí se ti?"
Ale jo, legíny jsou dobré. Jen ty moje špíčky by v nich asi už nevypadaly moc atraktivně :-)", snažím se vysvětlovat.
"Náhodou, nejsi tlustá...", uklidňuje mě Martina.
"No, mohla bých být štíhlejší. Pak bych si legínky koupila. Takhle bych se v nich necítila dobře, a tak je nechci.", trvám na svém.

Scénka skončila. Bez útraty se šlo dál...

střih:
Večer doma.
Nesu si kávu ve svém oblíbeném hrnečku k počítači. A naučeným grifem šmátrám v misce s mlsky. Lindtův bonbon ke kávě... to je to pravé. Martina mě sleduje a praví: "Hledáš bonbon?"
"Jo", odpovídám stroze a cítím se provinile.
"A myslíš si na ty legínky?", dodává a odchází...

Tak zdá se, že svéráný smysl pro humor zdědila... po svém otci, samozřejmě! ;-)

Myslím si na ty legínky, ale na spotřebu mlsků moje myšlení vliv nemá...

Bez komplikací ani ránu!

 první dekáda červen 2014


V červnu se mi nějak nedaří organizovat vlastní život podle svých představ. Nelze to svádět ani na červen, ba ani na ta zatracená vedra- prostě jsem takový přírodním zákonům a běžným zvyklostem nepodléhající typ. Někdy bych se radši neviděla, jindy si říkám, na co že mě zase svými hrátkami osud chystá... takže červnový trenažér vypadal ve zkratce asi takto:

Vzhledem k tomu, že v létě mě čeká hodně práce, udělala jsem si volno v červnu- tedy není volno jako VOLNO :-)  Rozhodla jsem se lehce vylepšit svůj odborný profil, abych nezakrněla :-), takže se chodím vzdělávat a cestou z centra domů stíhám zařídit různé potřebnosti, na které během roku nemám čas. Dokonce jsem zašla po několika letech i na úřad naší městské části- a nevěřila vlastním očím! Úřednice byla milá, ochotná a po celou dobu se na mne v tom 35stupňovém vedru usmívala! Vše vyřízeno bez fronty a bez problémů...

Plánovali jsme, že v pátek 13. odletíme zase na některý z řeckých ostrovů.
Další věc, na které jsme závislí:  Řecko před sezónou, kdy tam všechno kvete a vedro sice je, ale snesitelnější než v srpnu.

S ohledem na naše nevypočitatelné události, které se v naší rodině odehrávají celkempravidelně, jsme se naučili řešit dovolené až jako last minute. Spíš super last minute. A jak se ukázalo, i to je příliš brzy....

V pondělí 9. 6. jsem měla v úmyslu dojít zájezd zaplatit. Sice jsme nebyli ve výběru zcela jednotní- Wlk mi vysabotoval mnou prosazovaný ostrov Samos zcela podlým argumentem- a to že vytáhl termomapu moře, čímž mě tedy uzemnil. Je vynalézavý- a ví, jak prosadit svůj oblíbený Kos ;-)

Nerada uznávám, že má pravdu, že u pobřeží tohoto ostrova je voda nějakým prouděním chladnější, ale taky dodávám své postřehy, že se jedná o teplotu cca 20°C, což je pro mě OK- a jemu to může být fuk, protože se stejně koupe až po důrazné a opakované výzvě!
Zkrátka jsem v pondělí zájezd nekoupila, protože jsem ještě hodlala debatovat :-)

Odpoledne mě začalo bolet oko. Zkoumala jsem u zrcadla, co mi tam padlo. Nic jsem neviděla. Během čtyř hodin mi oko zmizelo. Změnilo se v několikamilimetrovou škvírku. Bolela mě celá hlava. Vypadala jsem děsivě, i jsem se tak cítila, a tak jsem se -s ohledem na blížící se datum odletu- odvážila navštívit pohotovost na Bulovce.

Sestra vyšla a řekla, že lituje, ale že jim zkolabovala technika, nejde PC a čekají na technika, takže musíme být trpěliví. Pohledem zavadila o mne. Řekla: "Vy tu vůbec nečekejte a upalujte nahoru rovnou na oční. Tohle vám tady pan doktor stejně neošetří."

Areál Bulovky mám za ty roky celkem zmapovaný, ale faktem je, že oční oddělení jsme za ta léta ještě nikdy nenavštívili. Sestra mě vpustila na lůžkové oddělení, kde funguje pohotovostní služba. "Noo, vy vypadáte! Co to máte? Ale máte štěstí, slouží pan primář, takže budete v nejlepších rukách!", chrlila ze sebe celkem přátelsky.
Omlouvala jsem se, že otravuju večer, ale že to nějak strašně rychle postupuje a v tom vedru se úplně děsím rána. Pan primář byl starší vlídný pán, řekl, že je to určitě lepší volba, než v lékárně koupit bůhví co a léčit si to sám (ehm, samozřejmě jsme si bůhvíco do oka hned doma nakapala, ale vůbec to nefungovalo!!) Vylíčila jsem mu svoji story- a podotkla, že hodlám odletět do teplých krajin. Nijak mě nevychovával, jen pronesl: "No, tak to se musíte snažit, tam já s vámi nepoletím..." Diagnostikoval hnisavý zánět, divil se, že jen v jednom oku a já vyfasovala ATB a kapky. Chodím s okem zalepeným a dnes konečně vypadá zase jako oko!

 Je sice stále výrazně menší, ale už vidí- takže můžu opět pohodlně číst a psát.

V úterý přišla Martinka ze školy a měla takové pěkné červené tvářičky. Začala ale polehávat a teploměr ukázal pěkných 38,6°. Přidala se bolest v krku- takže ve středu ráno paní dr. potvrdila angínu, nasadila penicilin a je to.

Nikam se nejede a můžou tam mít vodu teplou, jak chtějí....

Na skleničku u sv. Kláry

28.5.2014

Dostala jsem k narozeninám od svého spolubydlícího- pana Wlka- darem poukaz na prohlídku vinice sv. Kláry v Troji- s průvodcem a ochutnávkou 2druhů místních vín a prohlídkou botanické zahrady.

Konečně se nám po půl roce podařilo najít vhodný termín. Tedy on byl vhodný v momentě objednávky, poté se situace opět zkomplikovala těmi všemi nenadálými událostmi doma a taky počasím, které v pravidelných intervalech předvádělo hromy, blesky a přívaly deště a semtam kroupy.

 Už to vypadalo, že nezletilou budeme odborně vést k lásce k alkoholu hned od útlého dětství, ale nakonec donesla pozvánku na narozeninovou oslavu, a tak to všechno obdivuhodně klaplo. Nečekaná pozvánka zapadla do našeho časového plánu úplně přesně - a přišla jako na zavolanou a elegantně vyřešila potřebu hlídání :-)

Ten den od oběda lilo. V momentě, kdy jsme vyráželi z domu, pršet přestalo, ale temně šedivá břicha dešťových mraků visela tak nízko, že by se z nějakého vyššího kopce dala zespoda podrbat rukou.

Paní průvodkyně už nás očekávala. Byla milá, usměvavá a začala s výkladem. Mnoho zajímavých údajů jsme se dozvěděli. Máme to kousek od domu, ale na víno sem vůbec nechodíme. Tak vinice zde poprvé na slunných trojských svazích byla založena roku 1218! Pak se tu dělo všechnomožné- a nynější podoby vinice nabyla v r. 2004, kdy byla takto zpřístupněna veřejnosti. Její výměra čítá cca 3,5ha.

Sklep je perfektně vybaven a upraven. Průvodkyně vysvětlila, jaké odrůdy se zde pěstují, kolik vína se stočí, vysvětlila pojmy jako KLARET, ROSÉ, RESVERATOL...a mnoho dalších. Předvedla luxusní nerez tanky na stáčení vína...

Zde jsou barrique sudy.  Jsou to dubové sudy - nejvhodnější dle vinařů jsou ty o obsahu asi 225 l, které se používají k vyzrávání vín. Sudy se vyrábějí z amerického nebo francouzského dubu a pro uložení vína se mohou použít pouze třikrát. Víno ze dřeva sudu vyluhuje aromatické látky- délka ležení vína v takovém sudu pak ovlivňuje jeho aroma a chuť.

Specialitou zdejších vinařů jsou skleněné zátky do lahví a obsah lahví je pouze 0,5l.
 Ochutnávané víno se stylově jmenovalo BOTANIKA a chutnalo nám. ;-)

Po hodině jsme měli ochutnáno, prošmejděno, odborně vyloženo a následovala individuální prohlídka botanické zahrady.

Vydali jsme se ke kapli sv. Kláry, která se nachází na samém vrcholu vinice a je od ní krásný výhled na Prahu

a na Trojský zámek shora.

V zahradě se nachází "banka vůní". Lukáš Rais - dvorní umělec zdejší botaniky- vytvořil rostlinu vinné révy, jejíž plody jsou ve tvaru nádobek. Každou nádobku lze pootočit a uvnitř je na vatičce nakapáno aroma- vanilky, lískových oříšků... a k tomu všemu jako bonus: výhled na "panoramata" :-)

Konečně jsme dostoupali k cíli:

Nikde nikdo. Jen obsluha. Ideální stav. Objednali jsme si víno s názvem "Klára" a sýr a usadili se na terásku. Pozorovali putující šedá mračna, popíjeli vínko a vykládali si.

V mé sklenici vína je nejen pravda ;-), ale i zámecký labyrint a čepice z načechraných šedivých mračen.

Cestou domů jsme prošli celou botaniku. Kostace a pivoňky ale byly úplně umáčené těmi vydatnými dešti, takže na focení to nebylo. To zas někdy příště. :-)
Určitě se rádi vrátíme. Jako dárek můžu doporučit! 

Našla jsem i zajímavé www věnované vínu a zdravému životnímu stylu :-) Pít se má- a ne že NE! :-)

Poznámky z víkendu

23.-25.5.2014

Strávila jsem víkend s rodinami, které pečují o děti se SMA- se spinální svalovou atrofií. Jezdím mezi ně stále ráda, ačkoli už nemám o koho pečovat. Pohled na svět z úhlu sedu na invalidním vozíku mi pomáhá učit se ohleduplnosti a empatii a udržovat stále ten rozdíl mezi empatií a lítostí. Tentokráte jsem byla spíše v roli hosta, a tak jsem jen naslouchala.

Jedním z přednášejících byla i významná osobnost psychologické scény paní Jiřina Prekopová. Velká vlna debat proběhla všemi médii v souvislosti s metodou "pevného objetí". Té jsem se neúčastnila, protože jsem do hloubky této filozofie neměla čas proniknout. Pak se to zvrtlo v cosi, co mi přišlo nepatřičné- a tak jsem to vytěsnila.

Škola lásky není úplně můj styl života. Vadil mi možná způsob projevu paní doktorky. Bylo vidět, že nemá přednášku připravenou přímo pro tuto cílovou skupinu,  tak tak se vedly obecné řeči o tom, jak má ideální rodič a rodina vypadat/fungovat a těkalo se z jednoho tématu na druhé. Posluchači byli lehce rozčarovaní. Paní má na svůj věk obdivuhodný temparament. 

Jsem zvyklá psát si stále poznámky. Když se mi něco líbí, vytáhnu diář i v divadle, v kině, při prohlídce zámku... protože pak vím, kde to mám hledat. Taky můj diář s estetikou a přehledností nemá vůbec nic společného :-)
Pár věcí, o kterých jsme si pak ještě v klidu chtěla popřemýšlet,  jsem si poznamenala i během toho nekonečného -poněkud chaotického- výkladu:

- rodiče své postižené děti milují bezpodmínečně
- pozor na tyranství u dětí s postižením- mají omezené schopnosti- potřebují se někde realizovat
- technika nám zabíjí lidskost- a lidskost není v tom, jak člověk zachází s počítačem, ale s člověkem!
- líp se vychovává s láskou a s radostí
- co muž, to slovo- co žena, to slovník :-)
- jsme nemocní blahobytem

- o uspořádání rodiny:
-  systematický pořádek vs. nepořádek
- dát každému místo!
- klíčové místo mají černé ovce


 Všechy pak skvěle odreagoval a rozpohyboval Petr Šušor se svou hodinou muzikoterapie. Během chvíle vyčaroval výbornou atmosféru a přesvědčil všechny, že bubnovat může každý :-)

Počasí si s námi pohrávalo, takže to byl spíš interiérový pobyt :-) Ale spřízněné duše si měly co říct i 2hodiny po půlnoci. Svépomocné skupiny rodičů mají něco do sebe. A tahle se myslím dost povedla. Jsou to nadšenci, kterým není pro své vlastní nemocné děti cokoli udělat. Mnozí snad ani nespí, protože některé děti jsou připojené na ventilátoru a je třeba mít je pod kontrolou i v noci. Zvládají to. Se všemi omezeními to zvládají na jedničku!!

Nasmáli jsme se, probrali úřady, doktory, školy... a zjisitili, že bychom s nikým nemělnili, že se vlastně máme dobře tak, jak se máme. ;-) A toje taky občas potřeba.

Podivný případ se psem

22.5.2014

Občas chodím do kina na přenosy z NTLondon. Angličtina je mým koníčkem a divadlo taky, takže spojím příjemné s užitečným. Promítalo se ve vyprodaném  klubovém kině AERO, kde se v horkém májovém dni nedalo dýchat dle potřeby, což bylo jedinou stinnou stránkou akce.

Podivný případ  se psem je poněkud zvláštní detektivkou, kterou napsal britský autor Mark Haddon a byl za ni v Británii i oceněn.
Patnáctiletý Christopher - dítě s rysy autismu-  a jako správný obdivovatel Sherlocka Holmese se rozhodne vypátrat vraha sousedovic psa. Zajímavý nápad. Autisté -jak známo- žijí ve svém světě. Christopher má své rituály a nesnáší lidský dotek a miluje matematiku, což navozuje spoustu komických situací. Během vyšetřování odhalí i jednu velkou rodinnou záhadu.

Příběh umožňuje nahlédnout do života člověka, který trpí duševní poruchou- a také krásně ukazuje,  složitou a náročnou péči takový člověk vyžaduje.

U detektivky se nesluší prozrazovat obsah. tak snad jen to, že psí vrah byl odhalen a hercům patří velký potlesk za skvělé výkony. Taktéž hudba a scéna byly skvělé- nápadité, inspirativní...

Pro mne úžasný zážitek. Umocněný tím, že jsem jej mohla sdílet s těmi, které mám ráda blízko sebe :-) 

Určitě stojí za přečtení!

The Power of Empathy

25.5.2014

Občas se na internetu najdou milé věci...  zajímavé zamyšlení- a ujasnění si pojmů.