Smutné...

19.3.2013


Na dnešní den přiipadá ono smutné- v mém měřítku nejsmutnější- výročí. Je to přesně rok, kdy jsme se probudili do nejhoršího dne našeho života, abychom zjistili, že naše starší dcera se už neprobudí nikdy.

Za ten rok, kdy nám v podstatě začal "nový letopočet" a změnilo se všechno, co se jen změnit mohlo, se toho událo hrozně moc. Bála jsem se toho data. Nedokázala jsem odhadnout, co to se mnou udělá... emoce jsou zrádné, ne vždy je člověk dokáže mít pod kontrolou. Ale usnadnily mi to vzkazy, které od rána přátelé a kamarádi posílali na mobil i do mailu. Četly se krásně, byly psány od srdce. Opravdu díky všem, kteří dnes vzpomněli. Je to  milé. Zvláštně dojemné, ale ne traumatizující.

Celý den jsem byla v práci, a tak jsem se na hřbitov dostala až těsně před zavírací hodinou. Vrátný už mě asi zná od vidění. Připomněl, že za půl hodinky zavírají, ale že stačí zaklepat na okno ;-)

 

V práci myslím nikdo nepoznal, že se dnes "děje něco poprvé".
Doma se Martinka mimořádně lísala a chvíli jsme si o Majdě povídaly. Ona pak sama vytáhla album, které jsme oběma vedli v prvních měsících života. Vzala obě tlusté knihy plné barevných fotek a porovnávala. Majda je pro ni vzorem. Chce nosit její věci, neustále se vyptává- co Majda četla, jak jí šlo učit se násobilku a vyjmenovaná slova... Tak vypravuju a snažím se vážit slova, aby nevzniklo podezření, že Majda byla geniální a bezchybné stvoření... uf, je to  šichta, protože chvílemi mívám i takové nápady...

Dostala jsem dnes taky mail, který mě mimořádně potěšil. Napsala mi paní, která mi úplně vzorově vylíčila svou zkušenost z pozice pozůstalého sourozence. Moc děkuju za ten návod. Opravdu to pro mne má velkou výpovědní hodnotu!

Tak máme za sebou první kilometr z té nekonečně dlouhé cesty, kterou člověk musí ujít, aby dostatečně porozuměl a uchopil, co se vlastně stalo. Občas narazíme na překážku nečekanou, občas vybíráme zatáčku tak, že to drhne a lítají jiskry, ale zatím pořád jedeme bez větších karambolů....