Setkání zvláštního druhu

16.3.2013

upozornění: následuje čtení neveselé - kdo si chce zachoval veselou mysl, nechť nepokračuje!

Na sobotní odpoledne jsem si naplánovala jedno setkání, kam se mi zároveň chtělo- ale na druhou stranu jsem měla obavy z toho, jak to zvládnu. Akci pořádalo sdružení Dlouhá cesta a informovaní již vědí, že je to organizace, která se zabývá pomocí pozůstalým po zemřelých dětech. Záslužná a obdivuhodná práce, zvláště když téměř všechny organizátorky mají v tomto směru vlastní zkušenost.

Příjemné prostředí Ta Kavárny v areálu Jedličkova ústavu se stalo místem setkání, kde by se chvílemi dal smutek krájet. Vyposlechla jsem pozorně všechny zkratkovitě vylíčené příběhy, které měly ve výsledku jedno společné- rodiče, kteří z nejrůznějších- a mnohy až neuvěřitelných příčin- osiřeli. Nemůžu a ani nechci tady vypisovat jednotlivé příběhy, byly strašně silné, budu si je pamatovat a budu o nich ještě dlouho přemýšlet, člověk se těžkobránil slzám a  dojetí- určitě i hodně  záleží na tom, jakým způsobem rodiče dítě ztratí. Záleží i na péči, která je pozůstalým poskytnuta ze strany rodiny a přátel - horlivost taky není na místě, někdy mlčet a naslouchat a nebo společně mlčet je k nezaplacení. Třeba jen nebýt sám, ale přesto zůstat nerušen... zvláštní požadavek, že?

 Můj příběh mi chvílemi připadal jako ten, který lze nejlíp přežít. Všechno v něm totiž bylo předem dáno, odvíjel se od jistého- i když krutého - scénáře. Byla jsem ušetřena hledání viníka, obviňování kohokoli z nedbalosti... nebyla jsem svědkem marných pokusů oživování ... moje truchlení pravděpodobně začalo už v roce 1998, kdy jsem dostala orazítkovanou lékařskou zprávu, která byla vlastně jistým rozsudkem smrti, protože obsahovala sdělení, že se u naší dcery jedná o progresívní neléčitelné onemocnění. Od toho si nešlo slibovat nic dobrého. V tom nebylo ani zbla optimismu. Nikdo z odborníků happyend nesliboval, ba naopak. Prognózy předpovídaly život mnohem kratší než 15let.

Na setkání jsem šla proto, abych okoukla, jak se s takovou situací vypořádávají jiní. Svépomocná skupina se tomu říká ;-) (Wlk si mě tady různě dobíral  a ujišťoval se, zda mě ještě má rodina očekávat...)  Z knih se toho mnoho nevyčte. A hlavně na můj největší problém- jak pečovat o pozůstalého sourozence - ten samostatně odborně zpracován snad ani není. V jistých publikacích je tomu vždy věnováno pár stran... Nerada bych něco zanedbala nebo napáchala - byť v dobré víře- nějakou nenávratnou škodu na duši. A tak tady neustále šmejdím po internetu a čtu si. Myslím, že si nikdo -čistě teoreticky - nedokáže představit, co všechno smrt dítěte v rodině ovlivní. Ani já to nedokázala- hlavně takové věci si člověk dobrovolně přece ani představovat nechce.

 Mám štěstí, že Martinka o tom mluví. Když ji to napadne, tak spustí- začne vzpomnínat "Pamatuješ, mami, jak jsme s Majdou... a ty jsi pak... "- docela příjemné, i když ne vždycky mi to sedne... a nebo úpllně nevinně konstatuje: "A mně se stejská, že už mi nikdo neřekne... " .. no a třeba je to nějaká úplná prkotina, kvůli které se ještě před rokem dokázala pěkně rozohnit.

Samozřejmě vím, že nemám své dvě děti srovnávat. To paltí o všech sourozencích. Ono to ani moc nejde. ;-) No ale musím uznat, že je to to první, co mi při nějaké problémové situaci přijde na mysl... ač nahlas nevyřčeno, nápad tu byl. Problém chtělo řešit více maminek, takže se na tom asi nějak domluvíme. Jedna maminka měla dokonce zkušenost vlastní a říkala: "Hlavně se k nim nechovejte tak, aby měli dojem, že měli umřít oni. Že takhle umřel ten lepší. Mně umřelo v 7letech dvojče, brácha, a moje maminka vždycky neopomněla zdůraznit, že 'tohle by H. nikdy neudělal'..."

Setkání mělo mít i jistý vzdělávací cíl- a tím byla osvěta ve zdravé výživě. Vůbec to nebylo o věci!!  Ona totiž výživa v takové stresové situaci jde velmi často úplně stranou. Pamatuju si, že jsem vůbec neřešila, co jím a kolik toho je. Stačil vzduch a voda. No ale když pominula fáze chaosu a zařizování, tak jsem se na jídlo vrhla s takovou chutí, že jsem si za ten rok vykrmila pěkný tukový prstenec kolem pasu- je to takový můj prstenec smutku. ;-)  Kalhoty mě škrtí, větší odmítám koupit, ale cpu se vesele dál. Paní Margit Slimáková toho ví o zdravé výživě mnoho. V mnohém má i pravdu. Tak jen to ještě dodržet v praxi. Sdělila nám, že už neplatí výživová pyramida- že je mnohem názornější "zdravý talíř. Ono je v podstatě asi jedno, čím je to znázorněno, důležité je, co se ve finále do žaludku dostane.

 

Paní je velice vzdělaná a vysvětlila, proč nepoužívat margaríny, čím škodí bílé pečivo... on to člověk všeobecně taknějak ví, jenže mě nebaví tyto odborné výživové články číst, ale v jejím podání to bylo zábavné a opravdu poučné. Ne se vším se ztotožňuju, ale to samozřejmě nebylo cílem přednášky. Moudřejší jsem :-), ukázněnější zatím nikoli... Pro případné zájemce dávám odkaz na její stránky www.margit.cz

Zkrátka byla to užitečná, ale neuvěřitelně náročná sobota.  Domů jsme dojela až v osm večer. Nic moc se mi dělat nechtělo. na čtení jsem se nemohla soustředit, televize mě nebaví ani za normálních okolností... no a tak jsem poslechla Margit, vypila sklenici vody s citronem, schroupla jednu giga mrkev- vážně mě po té přednášce přešla chuť na ty moje laskominy, co obvykle po 22.hod. vytahuju ze skrýší a věnuju se obžerství :-)-  a v jedenáct večer už ležela v posteli.  
Wlk mě podezíral z nějaké vážné nemoci, protože zpravidla po bytě těkám ještě hodinu po půlnoci.

Usínala jsem s vědomím, že jsou na tom lidi určitě i hůř, že osiřelé maminky tvoří zvláštní živočišný druh a že k nim prostě patřím, ať se mi to líbí nebo ne a že nebudu jíst, co mi do ruky padne, ale stanu se ukázněným jedlíkem .. ty dvě první věci jsou dané a neměnné, ta poslední... uvidíme! ;-)