Setkání zvláštního druhu

16.3.2013

upozornění: následuje čtení neveselé - kdo si chce zachoval veselou mysl, nechť nepokračuje!

Na sobotní odpoledne jsem si naplánovala jedno setkání, kam se mi zároveň chtělo- ale na druhou stranu jsem měla obavy z toho, jak to zvládnu. Akci pořádalo sdružení Dlouhá cesta a informovaní již vědí, že je to organizace, která se zabývá pomocí pozůstalým po zemřelých dětech. Záslužná a obdivuhodná práce, zvláště když téměř všechny organizátorky mají v tomto směru vlastní zkušenost.

Příjemné prostředí Ta Kavárny v areálu Jedličkova ústavu se stalo místem setkání, kde by se chvílemi dal smutek krájet. Vyposlechla jsem pozorně všechny zkratkovitě vylíčené příběhy, které měly ve výsledku jedno společné- rodiče, kteří z nejrůznějších- a mnohy až neuvěřitelných příčin- osiřeli. Nemůžu a ani nechci tady vypisovat jednotlivé příběhy, byly strašně silné, budu si je pamatovat a budu o nich ještě dlouho přemýšlet, člověk se těžkobránil slzám a  dojetí- určitě i hodně  záleží na tom, jakým způsobem rodiče dítě ztratí. Záleží i na péči, která je pozůstalým poskytnuta ze strany rodiny a přátel - horlivost taky není na místě, někdy mlčet a naslouchat a nebo společně mlčet je k nezaplacení. Třeba jen nebýt sám, ale přesto zůstat nerušen... zvláštní požadavek, že?

 Můj příběh mi chvílemi připadal jako ten, který lze nejlíp přežít. Všechno v něm totiž bylo předem dáno, odvíjel se od jistého- i když krutého - scénáře. Byla jsem ušetřena hledání viníka, obviňování kohokoli z nedbalosti... nebyla jsem svědkem marných pokusů oživování ... moje truchlení pravděpodobně začalo už v roce 1998, kdy jsem dostala orazítkovanou lékařskou zprávu, která byla vlastně jistým rozsudkem smrti, protože obsahovala sdělení, že se u naší dcery jedná o progresívní neléčitelné onemocnění. Od toho si nešlo slibovat nic dobrého. V tom nebylo ani zbla optimismu. Nikdo z odborníků happyend nesliboval, ba naopak. Prognózy předpovídaly život mnohem kratší než 15let.

Na setkání jsem šla proto, abych okoukla, jak se s takovou situací vypořádávají jiní. Svépomocná skupina se tomu říká ;-) (Wlk si mě tady různě dobíral  a ujišťoval se, zda mě ještě má rodina očekávat...)  Z knih se toho mnoho nevyčte. A hlavně na můj největší problém- jak pečovat o pozůstalého sourozence - ten samostatně odborně zpracován snad ani není. V jistých publikacích je tomu vždy věnováno pár stran... Nerada bych něco zanedbala nebo napáchala - byť v dobré víře- nějakou nenávratnou škodu na duši. A tak tady neustále šmejdím po internetu a čtu si. Myslím, že si nikdo -čistě teoreticky - nedokáže představit, co všechno smrt dítěte v rodině ovlivní. Ani já to nedokázala- hlavně takové věci si člověk dobrovolně přece ani představovat nechce.

 Mám štěstí, že Martinka o tom mluví. Když ji to napadne, tak spustí- začne vzpomnínat "Pamatuješ, mami, jak jsme s Majdou... a ty jsi pak... "- docela příjemné, i když ne vždycky mi to sedne... a nebo úpllně nevinně konstatuje: "A mně se stejská, že už mi nikdo neřekne... " .. no a třeba je to nějaká úplná prkotina, kvůli které se ještě před rokem dokázala pěkně rozohnit.

Samozřejmě vím, že nemám své dvě děti srovnávat. To paltí o všech sourozencích. Ono to ani moc nejde. ;-) No ale musím uznat, že je to to první, co mi při nějaké problémové situaci přijde na mysl... ač nahlas nevyřčeno, nápad tu byl. Problém chtělo řešit více maminek, takže se na tom asi nějak domluvíme. Jedna maminka měla dokonce zkušenost vlastní a říkala: "Hlavně se k nim nechovejte tak, aby měli dojem, že měli umřít oni. Že takhle umřel ten lepší. Mně umřelo v 7letech dvojče, brácha, a moje maminka vždycky neopomněla zdůraznit, že 'tohle by H. nikdy neudělal'..."

Setkání mělo mít i jistý vzdělávací cíl- a tím byla osvěta ve zdravé výživě. Vůbec to nebylo o věci!!  Ona totiž výživa v takové stresové situaci jde velmi často úplně stranou. Pamatuju si, že jsem vůbec neřešila, co jím a kolik toho je. Stačil vzduch a voda. No ale když pominula fáze chaosu a zařizování, tak jsem se na jídlo vrhla s takovou chutí, že jsem si za ten rok vykrmila pěkný tukový prstenec kolem pasu- je to takový můj prstenec smutku. ;-)  Kalhoty mě škrtí, větší odmítám koupit, ale cpu se vesele dál. Paní Margit Slimáková toho ví o zdravé výživě mnoho. V mnohém má i pravdu. Tak jen to ještě dodržet v praxi. Sdělila nám, že už neplatí výživová pyramida- že je mnohem názornější "zdravý talíř. Ono je v podstatě asi jedno, čím je to znázorněno, důležité je, co se ve finále do žaludku dostane.

 


Paní je velice vzdělaná a vysvětlila, proč nepoužívat margaríny, čím škodí bílé pečivo... on to člověk všeobecně taknějak ví, jenže mě nebaví tyto odborné výživové články číst, ale v jejím podání to bylo zábavné a opravdu poučné. Ne se vším se ztotožňuju, ale to samozřejmě nebylo cílem přednášky. Moudřejší jsem :-), ukázněnější zatím nikoli... Pro případné zájemce dávám odkaz na její stránky www.margit.cz

Zkrátka byla to užitečná, ale neuvěřitelně náročná sobota.  Domů jsme dojela až v osm večer. Nic moc se mi dělat nechtělo. na čtení jsem se nemohla soustředit, televize mě nebaví ani za normálních okolností... no a tak jsem poslechla Margit, vypila sklenici vody s citronem, schroupla jednu giga mrkev- vážně mě po té přednášce přešla chuť na ty moje laskominy, co obvykle po 22.hod. vytahuju ze skrýší a věnuju se obžerství :-)-  a v jedenáct večer už ležela v posteli.  
Wlk mě podezíral z nějaké vážné nemoci, protože zpravidla po bytě těkám ještě hodinu po půlnoci.

Usínala jsem s vědomím, že jsou na tom lidi určitě i hůř, že osiřelé maminky tvoří zvláštní živočišný druh a že k nim prostě patřím, ať se mi to líbí nebo ne a že nebudu jíst, co mi do ruky padne, ale stanu se ukázněným jedlíkem .. ty dvě první věci jsou dané a neměnné, ta poslední... uvidíme! ;-)



8 komentářů:

LenkaS řekl(a)...

Markét, od tvého psaní se nejde odtrhnout. I přes to, že je neveselé.
Je neuvěřitelné, co vše zvládáš a hlavně časově stíháš- mimo běžné denní aktivity ještě spolupráci na metodice, pomoc druhým v podobné těžké situaci. A navíc pořád myslíš, jak pomáhat Martince a něco nezanedbat.

Markét, jsem moc ráda, že jsem Tebe a Tvou skvělou rodinu poznala.

A nad tím jídelníčkem se opravdu zamysli. Já se již dala do boje a jde to úplně samo. :-)

Marcela řekl(a)...

Teda ty máš žaludek...děvče.Nebo jedeš dle hesla,co mě nezabije,to mě posílí.Ale máš pravdu,my jsme to čekaly,ty maminky-tragické to mají úplně šokové.Taky tu jich mám pár v okolí...bohužel.ale ony o nich nemluví,tak to já zase jo,já jí mám pořád plnou pusu.
Zrovna jsem doma skoro sama,to by se mi s Nikčou nestalo...

Housenka řekl(a)...

Obdivuji ženy, které mají sílu pomáhat druhým v podobných situacích a jejich práce má určitě veliký smysl.

I já jsem byla ten pozůstalý sourozenec, bohužel jsem neměla tak osvícené rodiče jako Martinka, takže jsem opravdu měla pocit, že zemřela ta nepravá a že jen překážím. Je to zvláštní, že rodiče pro jedno dítě zapomenou na druhé a tím o něj vlastně taky přijdou.

Emily řekl(a)...

Je to smutné čtení. I komentář Housenky.

Ale stejně jsem se musela pousmát jak místo dobrot chroupeš mrkev jako ty vaše morčátka.

Anonymní řekl(a)...

Jsem také pozůstalý sourozence, starší sestra. Bratr zemřel sice již před 22 lety, měl SMA, bylo mu 11 let a mezi námi byl 11-ti letý věkový rozdíl - magické, že? Musím Vás z vlastní zkušenosti ubezpečit, že nejhorší by bylo o Majdě s Martinkou nemuvit, nevzpomínat na ni. Vím, že se Vám při povídání a vzpomínkách řinou vždy slzy do očí, ale je to pro Martinku od Vás ohromná pomoc.

Iva řekl(a)...

dvifice35Milá Markéto,
čtení neveselé možná, ale hlavně je to obdivuhodné. Napsat, že vím, jak to pro tebe je těžké by byl holý nerozum. Nevím a po pravdě nechci vědět. Stačí, že jsem přišla do 2 let o rodiče. Ale to ,že tě nesmírně obdivuju, to vím. Tu sílu, kde ji sakra bereš? Už to tady zaznělo - co jseš všechno schopná zvládnout. A netrap se, já myslím, že to s Martinkou a Wlkem zvládate. Klobouk dolů.

Anonymní řekl(a)...

Milá Wlčice, doufám, že jsi i dnešek přežila ... nějak přežila. Jinak jsi obdivuhodná i že se na takové setkání vydáš !
Claudie

wlcice řekl(a)...

děkuju moc za všechny komentáře. velebení, kterého se mi zde dostalo, mi nenáleží. dělám jen to, co cítím, že je třeba. Na akci jsem šla ze studijních důvodů- musela jsem zjistit, jak to mají jinde...

A zvlášť děkuju všem pozůstalým sourozencům za to, že se mnou sdílejí svoje zkušenosti- zde i v soukromé poště- to je pro mne momentálně nejcennější čtení. Snažím se z toho poučit a... určitě zas budu dělat chyby jiné ;-)

Dnešek byl zvláštní, nikoli však tragický- pojednám o tom... až dopíšu resty z víkendu :-)

děkuji všem ...