Říjnové rozjímání

31.10.2014

Měsíc říjen pro mne byl měsícem náročným po všech stránkách.

9.října by táta oslavil své 69.narozeniny- a zatím měl 6týdnů po pohřbu. Ty věci kolem umírání měly tak rychlý spád, že ve mně teprve doznívají.

Několikrát mě napadlo, že ono kdysi- ještě v dobách mého dětství- mělo asi nějaký praktický význam, když pozůstalí nosili alespoň černou pásku na klopě nebo na rukávu- signalizovalao to:"Pozor! Tenhle člověk má mysl zaměstnanou úplně něčím jiným!! Opatrně a pomalu na něj..."
Dneska už se nic takového nenosí, a tak žádné ohledy- pohřbem se považuje věc za oficiálně uzavřenou- a všichni očekávají plné pracovní nasazení.

Jo, to už umím. To mě anitak nepřekvapuje. Jsem přece "pozůstalá-profesionál";-)  Spíš mě zaráží, že mezi ty nejdrsnější a nejnáročnější patří ti, kteří dobře znají i  "detaily ze zákulisí", ale přesto valí ty svoje "nezbytnosti a požadavky...a nejlépe hned teď, honem". Jenže já mám dny, kdy opravdu dělím výkony na "životzachraňující" a na ty "co se to nezblázní a počká".  S odchodem blízké osoby člověku opravdu přibude spoustu nestandardních úkonů- a ať se tváří jakkoli, třebas neprolévá potoky slz, je zasažen a jeho mysl má problémy se soustředěním a rychlost výkonu je taky značně zpomalena. Alespoň já to tak mám.

 Zkrátka v zájmu zachování všech životních funkcí a plnění všech nezbytných povinností- jedu na dvojku. Pěkně úsporně. Nechci skončit na antidepresivech a nebo v trvalé péči psychiatra. Pak už si na mě  ti nejdotěrnější "manageři" asi těžko vzpomenou.
Dokonce jsem tento měsíc několikrát nahlas řekla: "Tohle dělat nebudu. Nestíhám. A neudělala bych to podle svých představ, protože nemám čas- takže neberu"- a tím "nemám čas" jsem myslela i to, že nezruším sraz s holkama ze školy, nevzdám se lístků do divadla... Mám ze sebe radost, obvykle toto nedělám (neumím).

Musím říct, že mě opět vykolejilo pár věcí týkajících se vztahů mezi lidmi- ať už pracovních, nebo těch mezilidských. Pracovně se pralo veřejně špinavé prádlo a manipulovalo se až hrůza. A mezilidsky- to jsem se nestačila divit... Každý používáme jiné zbraně, každý máme svou pravdu- někdo ji má podloženou fakty, jiný si myslí, že ji má- a to mu stačí... 
Internet je ovšem mocná zbraň, tam se dá najít spousta věcí, a tak stačí jen číst s porozuměním a dát si věci dohromady- dnes už vím, že nestačí jen slepě věřit tomu, "my pomáháme zadarmo". Patřím mezi lidi, kteří mají rádi, když se dodržují předem stanovená pravidla- mezi ně počítám i dokumenty typu "darovací smlouva" atp.,   Každopádně tato nechutná etuda silně ovlivnila můj další přístup k "charitativní činnosti".

Nejbližší akcí bude gospelový koncert pro podporu dětí se SMA (spinální svalovou atrofií) dne 29.11.2014, který jsme původně s hlavní organizátorkou Alenkou chtěly úplně zrušit, ale po hodinové debatě jsme rozumově dospěly k tomu, že bez ohledu na hlavní představené tohoto sdružení, ty nemocné děti peníze opravdu potřebují, a tak letos výtěžek nepůjde žádné organizaci, která má ve svém programu, že "podporuje děti se SMA", ale půjde přímo jednotlivým dětem na konkrétní účely, které rodiny budou předem prezentovat- ať už na asistenci, na zdravotní pomůcky, na speciální vybavení, které dětem usnadní pohyb či sezení či úplně jiné činnosti. Snad se vše podaří a dostaví se i radost z pomoci potřebným, která letos dostala poněkud nahořklou příchuŤ.

K roli  pozůstalé bohužel patří i likvidace všeho, co patřilo zesnulému majiteli. Díky tomu se mi dostávají do rukou zajímavé věci- mezi tou spoustou harampádí se najdou i poklady! ...a fotky evokující vzpomínky... Všechno jde pomalu. Člověk zírá na obrázek a zamyslí se... v hlavě se sám spustí soukromý biograf vzpomínkového dokumentu- no a hup, kolik času je náhle pryč.

 Kameníci konečně přidali na náhrobek další nápis - naše "nemovitost" má dalšího nájemníka a je obydlována rychleji, než jsme při jejím pořizování pomysleli :-(

Martina stihla chytit nějakou podzimní virozu, takže týden naříkala na bolest v krku, ale dr. konstatovala, že na ATB to není, prý jen faringitida- zas něco nového...Zvládli jsme to s kloktadlem a čajem, ale dobrých 5dní Martinka nemohla polykat.

Co jsme nezvládli- to bylo "někam odjet" na podzimní prázdniny, což mě mrzí, protože bych opravdu uvítala pár dní, kde nebudu doma- a nebudu "pořád něco muset" , ale odloženo na neurčito. :-(

Moje záchvaty vlastenectví

 28.10.2014

Nevím, čím to je, ale 28.října mě pravidelně chytají záchvaty vlastenectví :-)
Respektive odmítám tento státní svátek pojímat tak, že se vydáme někam do obchodního centra a budeme se tam pinožit celý den. Rozhodně nejsem posedlým historikem, ale české dějiny mám ráda a postupem času jsem zjistila, že chci, aby k české historii měly vztah i moje děti- no a začala jsem je aktivně vychovávat (hlavně nenápadně)  ;-)

Snažíme se tyto vlastenecké vycházky dělat "zábavné" a rádo se na ně vzpomínalo, což se nám nejednou podařilo. :-) Viz například kauzu "Ztraceni na Vítkově "

Letos jsem neponechala nic náhodě a svěřila nás do rukou odborníka- tedy průvodce. Komentovaná vycházka pro děti s názvem  "Po stopách Anežky České a sv. Václava", kterou pořídalo Muzeum pověstí.

Trasa vedla od Anežského kláštera- až na Hrad.
Pan průvodce byl sympatický a velmi vzdělaný člověk. Mluvil krásnou češtinou  a přišel oděn v tomto převleku. My jsme měli hádat, zač je převlečen- a proč právě za TO.
Tak tedy dávám foto a prostor úvahám- odpověď viz foto pod článkem.

 Byl krásný podzimní den. Sluníčko svítilo, ale už moc nehřálo. Kráčeli jsme starými dlážděnými uličkami Prahy, podél Vltavy- po náplavce až ke Karlovu mostu.

Všude davy turistů, bylo slyšet pestrou škálu cizích jazyků.
Pan průvodce se zastavoval u soch a ke každé pověděl něco zajímavého.

Sešla se příjemná skupina zvídavých lidí, všechny děti se chovaly nadmíru kultivovaně... úplný zázrak! :-)

Prodrali jsme se na druhý břeh Vltavy přes Karlův most. Byl to tedy výkon! Abych pravdu řekla, štvou mě všichni ti rádobyumělci, co na Karlově mostě zpívají, malují obrázky či se jinak umělecky snaží.

Okoukli jsme Bruncvíka, děti byly zklamané, že je jen vymyšlený, protože ten měč se jim zdál "super" ;-) Ptali se, jak se pozná, že "už je Čechům hůř", a kdy jim tedy má přijít na pomoc... My dospělí jsme nejapně žertovali- a a hned ten večer - tedy o pár hodin později- při předávání vyznamenání panem prezidentem jsem měla dojem, že je právě ten čas... achjo...

Po dvou hodinách jsme se od skupiny odpojili. Na děti už to bylo tak akorát a začala být zima. Nicméně vycházka byla moc pěkná, určitě se na nabídku tohoto muzea ještě podívám. 

 -----------------------------------------------------------

Průvodce byl převlečen za příslušníka tohoto řádu:

Je to  jediný církevní rytířský řád založený v českých zemích  a jediný mužský řád založený (r.1233) ženou- Anežkou Přemyslovnou, která je zároveň i patronkou tohoto řádu.

Hudebně-dramatické Barování

20.10.2014

 Barovací večer, na který se vždycky těším, tentokrát vyšel na pondělí. Není to moc praktické a představa dalšího pracovního dne mi naháněla husí kůži, ale vždycky je "něco za něco" :-)

Filip Rajmont uvedl povolební Barování babišovkysrozumitelně: "my vám PROSTĚ zazpíváme". Zároveň litoval toho, že se "nám umravnil náš pan prezident", což je na jednu stranu samozřejmě dobře, ale na druhou stranu bylo zase spousta záminek k různým narážkám a vtípkům.

Zpívaly barovací stálice- zahájila paní ředitelka Sandra Nováková a následovalo duo- Roman Tomeš a Míša Doubravová. Těm dvěma to spolu náramně sluší, ale k písni z vlastní dílny s refrénem "je máj, je máj...a celý kraj popíjí čaj" jsem si zatím vztah nenašla. ;-)

Po delší době přijela zazpívat Martina Bártová- to je vždycky záruka kvality- a hlavně vtipného aranžmá. Vytvořila pro tento účel duo s pianistou Vaškem Tobrmanem a byli úžasní oba!





Nechyběla Věra Nerušilová se svými šansony, Štěpán Klouček s Brigitou a s kytarou, Dannie s výrazným hlasovým rozsahem a nápadným líčením, Dora Bondy se písní "Summertime"  loučila s letním časem, poprvé zazpívala Eliška Mrázová za doprovodu svého ukulele, poprvé za klavír v Malostranské besedě usedl i Honza Jareš- byl z tohoto počinu evidentně dost nervózní- a prohlásil, že "se snad zadaří a v budoucnosti vystoupí i v Praze";-)

Dnešní díl byl bohatší i o vystoupení herce, jehož jméno se skloňovalo zejména v souvislosti s kauzou  ústeckého Činoherního studia. Etuda na motivy pohádky "O Červené karkulce".  Nejdrsnější Ústečák to "rozjel" ve velkém stylu - publikum řvalo smíchy...  Jiří Maryško- sólo :-)))




....svého kolegu Ondřeje Rumla označil přídomkem "ten, co má alkohol už ve jméně" :-), no ale zpívá přímo božsky...





 Kolem půlnoci Vašek Tobrman prohlásil, že už je vážně konec, protože on osobně ještě nevečeřel- no tak to měl říct hned! :-) V jisté části publika zrovna kolovaly úžasné Lýdiny miniřízečky (právě o takových zpívala i Sandra ve své další písni...měla jsem já pejska... ) Takže na jevišti se rozjelo skutečné řízkobraní :-)) ale kdo umí, zazpívá i s plnou pusou ;-)

 Večer plynul- až se postupně proměnil v časné ráno... časový deficit se mi prohloubil o několik hodin, ale ono už je to asi jedno. Ranní vstávání proběhlo po paměti... klasika :-)

Díky všem za vyčarování té úžasné atmosféry a na viděnou posledního listopadu!! :-))

Víkendový seminář pro asistenty

17.-19.10.2014

 Každoročně 3.říjnový víkend patří setkání asistentů, kteří během roku pomáhají v rodinách s dětmi s postižením. Naše sdružení zajišťuje mj. i vzdělávání. Na seminář jsou zváni přednášející z různých oborů. Práce asistenta je totiž velmi různorodá a dobrý asistent potřebuje nejen fyzickou sílu, ale také spoustu odborných znalostí. Někdy poptávka témat vyjde přímo z řad asistentů, jindy ji připravujeme my. Vycházíme samozřejmě z připomínek rodin, nebo z průběžných zpráv, které o své asistentci asistenti zasílají. 

Školicí víkend probíhal v Bělči nad Orlicí. Byly typické baboletní dny. Po hladině rybníku už pluly zežloutlé spadané listy lip a na převozníka marně čekaly loďky, na které se v létě stojí fronta. Odpolední sluníčko osvítilo budovy bývalého starého mlýna na protějším břehu... prostě nádhera!

Přednášky byly tentokráte velmi zajímavé. Sama jsme se se zájmem všech zúčastnila. Přijel mluvčí ze Zdravotnické záchranné služby Královehradeckého kraje Ivo Novák. Sympatický a verbálně velmi dobře vybavený chlap jak hora povykládal a systému fungování této služby. Poučil nás o tom, jak to probíhá, když někdo zavolá o pomoc na 155. Je třeba mluvit stroze a jako první uvést místo, kde se drama děje. Pro případ, že dojde baterka, že volající zkolabuje...  Uváděl zajímavé a poučné příklady z praxe- to je vždycky důležíté- zhmotnit myšlenku ;-) 

Dále jsme měli potřebu asistentům dát návod, jak kominikovat s rodiči dětí s  postižením. Přijela paní psycholožka Kateřina Šimáčková z Dětského denního stacionáře v HK. Další skvělá volba. Paní psycholožka opět vysvětlovala vše na názorných příkladech ze své bohaté praxe. Je vidět, že problémy rodin řeší velmi svědomitě, sama v našem společenství objevila hned několik zajímavých kauz, takže věřím, že toto setkání nebylo poslední.

Dalším nesmírně zajímavým setkáním byla debata s nevidomou paní Alicí Hornou. Paní přišla o zrak až v dospělosti, kdy už byla matkou dvou zdravých dětí. Líčila nám své pocity, jak postupně musela slevovat ze svých nároků, až po rozhodující mezník- tedy odchod do invalidního důchodu- několikaměsíční odhodlávání se "vytáhnout bílou hůl na veřejnosti", protože bez ní už bezpečná chůze nebyla možná... Paní Alice se vrhla na umění- a v Hmateliéru, který provozuje Okamžik,o.s.,  se naučila pracovat s hlínou. Vytváří krásné keramické výrobky, které prezentuje i na svém blogu a jistě ji lze koupí jejího výrobku i podpořit. ATELIÉR AH 

Na téma rovných příležitostí a zaměstnávání osob s handicapem hovořila Bára Šafaříková. Mluvila hodně z vlastní zkušenosti, jak těžké je uplatnit se na trhu práce, když máte znalosti i vzdělání, ale potřebujete asistenta pro vlastní sebeobsluhu. Nabídky práce se nehrnou... a tak se zaměstnala sama. jako OSVČ si vede celkem úspěšně, jejím žákům rozhodně nevadí, že p. učitelka angličtiny sedí na vozíku- soukromé kurzy má trvale obsazené do posledního místa.

Hovořilo se i na téma integrace dětí s tělesným postižením do běžných škol a také o tom, co všechno škola musí zařídit, aby se tam žák na vozíku mohl bezpečně pohybovat a cítit se dobře a jaké pomůcky k usnadnění psaní a výuky se na trhu nabízejí - to jsem měla na starost já :-) 

Během večerů jsme povídali o životě, hodně jsme se nasmáli a nezapomněli na "literární večer", kdy si vzájemně doporučujeme knihy, které stojí za přečtení.

Letos se  většina hostů pochvalně vyjadřovala o japonském spisovateli Haruki Murakami. Já osobně jsme doporučovala Norské dřevo- ostatní příznivci chválili Po setmění.

Zdrbli jsme Michala Viewehga. Rozhodně nepůjdu na film Andělé všedních dní, ale knihu jsem si přečetla celkem s chutí. Je tam několik vět, které mi stály za to, abych si je zvěčnila do svého fotodeníku..

Dalším vychvalovaným autorem byl Timotheé de Fombelle-Vango a Tobiáš Lolness... doporučovaly se i filmy... 

 Nechyběly ani procházky do lesa, kde bylo ještě spouty hub 

 

 ..... a děti se vrhly na stavby domečků z buclatých kopečků sytězeleného mechu. 

 Krásný a přínosný víkend to byl.... 

Petrolejové lampy zazářily v Dlouhé

16.10.2014

Podařilo se mi svoji náklonnost k Bezručům přenést na několik svých přátel, a tak pokud tento vynikající ostravský soubor zavítá do Prahy, nemůžu odolat! Problémem zůstává shánění vstupenek. Toho jsem tentokráte byla ušetřena, neb jsem ji od A. dostala darem u příležitosti dalšího přežitého roku.Díky za takové "na míru šité" dárky :-)

V rámci divadelního festivalu 13+ se v Divadle v Dlouhé hrály se Petrolejové lampy. Jak jinak než drsně. Známé dílo Jaroslava Havlíčka asi znají všichni především z filmového zpracování, kde v hlavních rolích zazářili Iva Janžurová a Petr Čepek.

Bezruči do hlavní role Štěpky obsadili Sylvii Krupanskou a Pavla Malinu ztvárnil mně ne příliš známý Lukáš Melník.

foto převzato z www.bezruci.cz

 
Pokaždé se těším, jak bude vyřešena scéna. vyhovuje mi bezručovské strohé pojetí a k tomu vždy nějaká "vychytávka"- tentokrát se jednalo o šikmé jeviště. Herci se po celou dobu pohybují po nakloněné rovině. Během hry se po prknech několikrát rozběhly korálky, které vydávaly dopadáním na tvrdou podložku zvláštní zvuk a měly znázorňovat přítomnost odporných škvorů.

Děj se odehrává na přelomu 19. a 20.století- to lze vyvodit ze zmíněných reálií- tedy dámy jsou oděny v róby, mají nápadné klobouky, pánové licousy - dav radostně vítá první vlak- a petrolejové lampy jsou nahrazovány elektrickými.

Hlavní postavy pocházejí ze dvou příbuzných rodin. Rodila stavitele Kyliána (Norbert Lichý) - je dobře situovaná. jejich dcera Štěpka je sice dobrosrdečná, ale poněkud svérázná. Její vrstevnice jsou už dávno vdané a ona sama by také ráda měla manžela a děti, ale ženich nikde.

Malinovic rodina hospodaří na statku Vejrychovka. Syn Pavel slouží v armádě. Životem proplouvá, otec se ho zastává a podporuje ho finančně. Pavel je líný sobec, který dluhy nesplácí- je vychytralý a rozhodne se pro "sňatek z rozumu". Ožení se se Štěpkou- ta má bohaté věno.

Po svatbě se ukáže, že Pavel je ještě ke všemu vážně nemocný. Syfilis ho postupně paralyzuje a Pavel umírá.

Herecký výkon Lukáš Melníka  při těchto scénách byl obdivuhodný.

pár postřehů....

.... Co zbývá člověku než přijímat události tak, jak za sebou jdou, bez trpkosti a bez zoufalství, byť byly sebekrušnějuší? ..........

........Na minulosti se nedá nic měnit. Život letí vpřed, ustavičně vpřed.....

 Bezruči opět nezklamali, jejich herecké výkony jsou trvale nadstandardní a já už se moc těším na 3.11.2014, kdy zhlédnu  "Můj romantický příběh".

Návštěva dopravního hřiště očima žáka

3.10.2014

V osnovách ZŠ je zahrhnuta i dopravní výchova, která v případě Martinčiny školy zahrnuje i pravidelná setkávání s policisty. Myslím, že tak 2x do roka jdou na dopravní hřiště. Mně se tato akce jeví jako "Hurá, jdeme na hřiště!", ale Martina tam chodí lehce s obavami.

"No, mami, ten polda se s námi nemaže, žejo...", stručně shrnula důvody svých obav.
Snažila jsem se dopátrat, co obnáší, že se s nimi "nemaže"
"No je drsnej. Nemá pochopení. Jako naše paní učitelka....", smutně konstatovalo realitu moje dítě.
(já to pořád říkám, že je na ně moc hodná!!) :-)

Nicméně ráno si sbalila cyklistickou helmu, sportovní obuv a šla do terénu. Jen ať holka vidí, o čem je život.

Po návratu ze školy jsem hned vyzvídala, co bylo na hřišti.

" Tak "polda" byl zas celej mimo z toho, že pořád nevíme, kde je pravá a levá strana...", pravila Martina. "Jenže to nevíme nikdy všichni úplně přesně."...chápu, plně chápu a mlčky kývám s porozuměním.
"Ale, mami, představ si, že on byl asi fakt polda z blbejch vtipů!!! Řval na nás dokola: "Pravá ruka je ta, kde máš palec vlevo!!!!" Jak máme vedět, kde je levo, když nevíme, kde je pravá ruka???", zlobila se naše levoruká Martina.

Kývala jsem s porozuměním v záchvatu smíchu. Ty vtipy o blondýnách, učitelkách a policajtech přece musejí mít nějaký reálný základ! To všechno si přece lidi nemohli jentak vymyslet!!! :-) :-))

Někdy mám pocit,

 že na co sáhnu, to jistojistě bez komplikací neproběhne.

I rohodla jsme se, že svou dlouholetou přítelkyni odměním narozeninovým dárkem: objednám jí roční předplatné jednoho dámského společenského časopisu- říkejme mu třeba "Hašteřivá žena".

Začala jsem na tom opravdu pracovat hned a šla do toho s pocitem, že to nemůže být problém... Získat si stálého klienta na celých 12měsíců s tím, že zaplatí předem a nebude si na stánku kupovat jen tu a tam výtisk až poté, co jej prohlédne, zda stojí za přečtení- to je přece terno! Časopisů je v nabídce tolik!!
Tak první verze skutečně nasvědčovala tomu, že časopis bude chodit od října 2014, ale to nakonec neklaplo.

Vyplnila jsem na příslušném webu objednávkový formulář a nedělo se nic. Tak jsem vyhledala telefonní číslo, trpělivě se proklikala přes otravné menu a mačkala poslušně příslušná čísla, až jsem se dovolala živého člověka.

Slečna mi asertivně oznámila, že na vyřízení objednávky mají 5pracovních dní- tak jsme složitě se slečnou počítaly, že to už jako uběhlo skoro dvakrát...  "Tak nám to pošlete ještě jednou", zaševelila bezstarostně a líbezně s přáním hezkého dne se se mnou rozloučila.
"No, to určitě", pomyslela jsem si zlostně. "Já tu budu jako pako vyplňovat formuláře a  žadonit, kam vám mám poslat svoje peníze?? Ani náhodou! Vyberu si jinde.", spřádala jsem pomstu.

 A hle! Druhý den přistála v mém mailu faktura se všemi údaji- které jsem tedy slečně do telefonu sice nehlásila, zato jsem je vyplnila do formuláře, který byl na internetu na jejich webu.... No vida, tak objednávka přecejen neztratila- jen nám někam zapadla - sice se zpožděním a bez potvrzení ale už je tu naostro a pěkně s pokyny k platbě. Jen cena nesouhlasí- v můj neprospěch samozřejmě. Takže fakturu posílám obratem zpět s dotazem, proč je cena vyšší. Druhá reklamace byla také uznána. 

Napotřetí to bylo podle mých představ: souhlasil název zboží, jeho cena i všechny údaje.
Problémem snad ještě může být skutečnost, že fakturační adresa je odlišná od dodací- tak s napětím očekávám, zda obdarovaná ještě neobdrží složenku a pokyn k uhrazení daru. (což se mi u této "předplatní" společnosti už také jednou stalo). No nebudu předjímat, nechám se překvapit...

Předplatné od října jsme každopádně nestihli- automaticky se oddálilo o měsíc (omluvami se vzájemně nezdržujeme) a bude tedy (SNAD!!) od listopadu - doufám, že 2014.