Wlcice (si) píše paměti: Víkendový seminář pro asistenty

17.-19.10.2014

Každoročně 3.říjnový víkend patří setkání asistentů, kteří během roku pomáhají v rodinách s dětmi s postižením. Naše sdružení zajišťuje mj. i vzdělávání. Na seminář jsou zváni přednášející z různých oborů. Práce asistenta je totiž velmi různorodá a dobrý asistent potřebuje nejen fyzickou sílu, ale také spoustu odborných znalostí. Někdy poptávka témat vyjde přímo z řad asistentů, jindy ji připravujeme my. Vycházíme samozřejmě z připomínek rodin, nebo z průběžných zpráv, které o své asistentci asistenti zasílají.

Školicí víkend probíhal v Bělči nad Orlicí. Byly typické baboletní dny. Po hladině rybníku už pluly zežloutlé spadané listy lip a na převozníka marně čekaly loďky, na které se v létě stojí fronta. Odpolední sluníčko osvítilo budovy bývalého starého mlýna na protějším břehu... prostě nádhera!

Přednášky byly tentokráte velmi zajímavé. Sama jsme se se zájmem všech zúčastnila. Přijel mluvčí ze Zdravotnické záchranné služby Královehradeckého kraje Ivo Novák. Sympatický a verbálně velmi dobře vybavený chlap jak hora povykládal a systému fungování této služby. Poučil nás o tom, jak to probíhá, když někdo zavolá o pomoc na 155. Je třeba mluvit stroze a jako první uvést místo, kde se drama děje. Pro případ, že dojde baterka, že volající zkolabuje... Uváděl zajímavé a poučné příklady z praxe- to je vždycky důležíté- zhmotnit myšlenku ;-)

Dále jsme měli potřebu asistentům dát návod, jak kominikovat s rodiči dětí s postižením. Přijela paní psycholožka Kateřina Šimáčková z Dětského denního stacionáře v HK. Další skvělá volba. Paní psycholožka opět vysvětlovala vše na názorných příkladech ze své bohaté praxe. Je vidět, že problémy rodin řeší velmi svědomitě, sama v našem společenství objevila hned několik zajímavých kauz, takže věřím, že toto setkání nebylo poslední.

Dalším nesmírně zajímavým setkáním byla debata s nevidomou paní Alicí Hornou. Paní přišla o zrak až v dospělosti, kdy už byla matkou dvou zdravých dětí. Líčila nám své pocity, jak postupně musela slevovat ze svých nároků, až po rozhodující mezník- tedy odchod do invalidního důchodu- několikaměsíční odhodlávání se "vytáhnout bílou hůl na veřejnosti", protože bez ní už bezpečná chůze nebyla možná... Paní Alice se vrhla na umění- a v Hmateliéru, který provozuje Okamžik,o.s., se naučila pracovat s hlínou. Vytváří krásné keramické výrobky, které prezentuje i na svém blogu a jistě ji lze koupí jejího výrobku i podpořit. ATELIÉR AH

Na téma rovných příležitostí a zaměstnávání osob s handicapem hovořila Bára Šafaříková. Mluvila hodně z vlastní zkušenosti, jak těžké je uplatnit se na trhu práce, když máte znalosti i vzdělání, ale potřebujete asistenta pro vlastní sebeobsluhu. Nabídky práce se nehrnou... a tak se zaměstnala sama. jako OSVČ si vede celkem úspěšně, jejím žákům rozhodně nevadí, že p. učitelka angličtiny sedí na vozíku- soukromé kurzy má trvale obsazené do posledního místa.

Hovořilo se i na téma integrace dětí s tělesným postižením do běžných škol a také o tom, co všechno škola musí zařídit, aby se tam žák na vozíku mohl bezpečně pohybovat a cítit se dobře a jaké pomůcky k usnadnění psaní a výuky se na trhu nabízejí - to jsem měla na starost já :-)

Během večerů jsme povídali o životě, hodně jsme se nasmáli a nezapomněli na "literární večer", kdy si vzájemně doporučujeme knihy, které stojí za přečtení.

Letos se většina hostů pochvalně vyjadřovala o japonském spisovateli Haruki Murakami. Já osobně jsme doporučovala Norské dřevo- ostatní příznivci chválili Po setmění.

Zdrbli jsme Michala Viewehga. Rozhodně nepůjdu na film Andělé všedních dní, ale knihu jsem si přečetla celkem s chutí. Je tam několik vět, které mi stály za to, abych si je zvěčnila do svého fotodeníku..