Svatební sobota

28.3.2015

Počasí se ten den úplně slavnostně netvářilo, ale nakonec jsme s povděkem přijali to, že alepoň neleje.
Nastrojení svatebčané se sešli před táborskou radnicí a vyhlíželi ženicha a nevěstu. Obřad proběhl bez chaosu- tedy všichni měli doklady, ženich nezapomněl prstýnky, nevěsta vypadala krásně a oddávající se tvářil seriózně a jeho slavnostní řeč měla hlavu i patu a dalo se z ní vyposlechnout několik moudrých myšlenek.

Po zbytek dne se už jen jedlo, pilo, tančilo, zpívalo... zkrátka všichni se radovali ze života a přáli novomanželům jen to dobré.

Večer byl zpestřen o zábavu karaoke. (úplná pohroma)
Našlo se několik dobrovolníků, kteří se hnali k mikrofonu, aby předvedli své schopnosti... a pak nastalo něco, co se stává celkem pravidelně. Vždycky, když si říkám, že něco rohodně nechci-nebudu-nemůžu- lupšup- a mám to. Moderátor slezl z pódia- a hlaholil do mikrofonu, že teď zazpívá "támhleta pani". Šly na mě mrákoty, protože mi bylo zcela jasné, že tím neurčitým oslovením má na mysli konkrétně mě.  Dělala jsem, že tam nejsem, ale kdepak... Přiskotačil ke stolu, a už mě rval. Bylo po desáté večer. Argumentovala jsem, že to těm lidem nemůžeme udělat, že třeba asi radši něco namaluju - ale byl neodbytný.
Akce proběhla. Trvalo to nekonečně dlouho. Ze sálu nikdo neutekl, což přičítám množství spotřebovaného alkoholu, který pohyb hostů značně omezil. Takže další hrůzný zážitek za mnou- zábavu jsem sice nezkazila, ale talent by ve mně Česko hledalo marně :-)

Po půlnoci jsme se vydali do příjemného penzionku. Padli a spali- díky časovému posunu o hodinu míň.  Ráno nás paní domácí vítala bohatou snídaní. Nás ale zajímalo jen kafe. ;-)

Krásné to bylo. Tak snad spolu budou dlouho spokojení a šťastní...

Zvláštní moc číslovek

19. - 27.3.2015

Tři roky údajně truchlícím trvá proces zpracovávání a přijímání ztráty blízké osoby.

Tak první proces právě na "Josefa" doběhl, zatímco druhý je teprv na začátku.

Život ale nemá záchrannou brzdu, neustále se hrnou nové události a problémy, které je třeba řešit za poklusu. Občas mám dojem, že nestačím všechno pořádně zažít a  strávit, že běžím moc rychle, ačkoli od přírody jsem jednoznačně lenoch.
Někdy potřebuju být úplně sama. Od Nového roku pravidelně beru krokoměr a jdu. Sbírám kroky. 10tisíc za den  je ideální počet. Můj krokoměr mě pak pochválí, odmění mě veselou nálepkou a sloupeček na grafu v počítači vyskočí pěkně do výšky.

Všechno jsou to ale jen čísla. Tři roky - stejně jako 10tisíc- na první pohled ohromující číslovky, které ale vlastně na skutečnosti nic nemění. Je to jen pokus, jak oklamat psychiku. Někdy funguje, někdy za vůbec.

V našem domě je stále velmi neútulno. Všude prach a stavební ruch. Prasklá voda spustila celkovou rekonstrukci. Všechno souvisíse vším- a když už byly rozkopané zdi, tak se udělaly nové elektrorozvody, čímž je jasné, že se bude nahazovat, štukovat a znovu malovat... a překopalo se tohle a tamto a když už se poškodila dlažba, tak tedy nové obklady- připadá mi, že tato hra na "Bořka stavitele" asi nemá konec- ba možná ani vítěze mít nebude. Všichni v naší domácnosti - včetně kocoura- ztratili lesk. ;-) Jemný šedý prach pokrývá dokonale všechno a dodává matného vzhledu všem.

Celý měsíc jsem neměla zapojenou pračku. Nebylo kam. Pohroma! Díky tomu  mám teď zmáknuté prací programy hospodyněk v okolí jednoho kilometru. Připadala jsem si jak agent. S taškami prádla jsem se vždycky vypravila do nějaké fungující domácnosti :-) Musím tímto ochotným přítelkyním poděkovat za ochotu, myslím, že se na náš účet si slušně pobavily. Nicméně bych jim všem chtěla hromadně vytknout, že prádlo je po vyprání potřeba i vyžehlit- a tuto službu ani jedna z domácností nenabídla- takže ono to tam taky s tím fungováním bude všelijaké ;-)
Od včera je u nás veseleji. Pračka zapojena.

Momentálně doma chodíme po kladinách. Chodba je bez dlažby. Natřena jakousi směsí, která má údajně ztuhnout. Přístup do jednotlivých místností je zajištěn po dřevěných úzkých hranolech. Dveře vysazeny. Balancuju tu vesele. Už mi to jde i s kýblem vody na vytírání, i s jídlem či sklenkou v ruce. na stará kolena ze mne bude sokolská cvičenka jedna radost. Martina navrhla, že by na tom šly dobře dělat holubičky.... Já mám jen ambice nezlomit si nohu a do žádných- ani primitivních- akrobacií se pouštět nehodlám!

V sobotu budu mít novou švagrovou. V naší rodině bude svatba!
Martina na svatbě nikdy nebyla. Ptala se, co se tam dělá. Když jde na pohřeb, tak se neptá. Navštěvuje je bohužel až příliš často, takže z výchovných důvodů je svatba velmi vítána. Novomanželé nechtějí dary, chtějí hotovost. Tak jo, je to míň starostí pro obě strany. Pamatuju si na naše posvatební ráno, kdy jsme se vrhli na vybalování hromady krabic a štosovali sady skleniček pěkně do komínku. Některé jsme dodnes nepoužili :-) I to je kouzlo svatebních darů- dostávat to, co dalších 20let nebudeš potřebovat ;-)

Tak uvidíme, co přinese zítřek! 
 

Poslední den v Ravasclettu

7.3.2015

V sobotu ráno se necháme naposledy vynést žlutou kabinou lanovky vzhůru na kopce. V sobotu tu bylo o poznání rušněji. Najely autobusy s víkendovými lyžaři, což se projevilo i zahuštěním provozu na sjezdovkách.

Lanovka pojme 100cestujících (s lyžemi a lyžáky na nohou :-)) + jednoho řidiče.

Vše je připraveno i pro vozíčkáře- výtah, WC v cílových stanicích i servis v podobě skútru, který vozíčkáře dopraví tam, kam je třeba i s jeho vozítkem.

Naposledy jsme obdivovali krásné pohledy, které jsme jako dítě znala z obalů švýcarských čokolád :-) Zasněžené vrcholky v dáli a lesy porostlé hřbety hor- uklidňující pohled.

Díky krásnému počasí jsme vydrželi na kopcích až do západu Slunce. Z lanovky jsem si vyhlídla sněžné srdce...

V sobotu to ožilo i v naší restauraci. Pan majitel roztopil krb a hospoda byla plná domorodců. Halasili, pili víno a evidentně byli rádi, že skončila pracovní směna- u vleků, v bufetech... zkrátka zajišťování servisu pro turisty.

 

Celý týden jsme si užívali italskou kuchyni, které vévédí samozřejmě těstoviny.

Po návratu z večeře nás na pokoji čekalo překvapení. Paní domácí nám nachystala přípitek na rozloučenou. Alkohol, v němž se válely obrovské ostružiny a skleničku s ostružinovou marmeládou vlastní výroby.

To celé "korunovala" přiložením ubrousků s nápisem "wolf" :-))

V neděli ráno jsme vyrazili na cestu k domovu. Počasí bylo opět překrásné. Pro cestování po úzkých a klikatých horských cestičkách ideální...

Český veget po italsku ;-)

6.3.2015

Dnes Ital nevytáhl žádnou výstražnou ceduli, vírt se utišil, mlha se nedostavila, bylo krásně modro a nejezdila pouze lanovka na nejvyšší vrchol Mt.Tamai, což zas tak nevadilo, protože i tak je z čeho vybírat.

 

Pojali jsme den velmi odpočinkově. Sjezdovky jsou příjemné- široké a dlouhé, upravené. Kolem poledne si dáváme pauzu. My vegetíme u bufetu, Martina obvyklejde něco slupne a hned jde jezdit na cvičnou louku, kde je místo lanovky pojízdný koberec, takže nepotřebuje doprovod.

Dnes jsme se slunili. Na terasách u občerstvovacích stánků jsou pro turisty připravené dřevěné bytelné lavice a stoly a taky saturninovská lehátka. Občas je to legrace :-) Ta naše byla naštěstí postavená dobře- jen byl pak problém se z něj zvednout :-) Pořizovat si selfie mi přišlo nevkusné, ale cvakla jsem Martinu a lze si tam představit úplně kohokoli ;-) Nosnost mají dobrou.

 Posezení ukávy lze spojit i s jazykovým kurzem pro samouky - sáčky s cukrem tu mají vtipné slogany v různých jazycích. Sice nesladím, ale ráda je pročítám :-) - srdce sběratele tohoto artiklu by jistě zaplesalo ;-)

Po šichtě na sjezdovce se těšíme na večeři. Italská kuchyně mě baví!

Bydlení v naší chaloupce spočívá v tom, že na jídlo docházíme do sousední restaurace. Ale sezonu už tu asi mají za sebou. V deset večer zavírají. Takže mejdan vždy pokračuje i na pokoji :-)

A zítra naposled :-((

Větrná hůrka čili vento forte

5.3.2015

Ráno za okny vypadalo lákavě. Probouzející se sluníčko nasvěcovalo protější bílé vrcholky horského hřbetu, ale už v noci nás probudily rány. To silný vítr mlátil dřevěnými okenicemi. 

U nástupní stanice lanovky pro změnu visel nápis VENTO FORTE. Vypadá to, že letošní pobyt je takovou přehlídkou různých druhů počasí. Vento forte vyřadil z provozu skoro všechny lanovky. Jezdily jen dvě čtyřsedačky. Lyžaři doufali, že to nebude tak hrozné a nějak to půjde. Ale na otevřeném prostranství vrcholků (cca 1600m) poryvy větru dostávaly sílu, takže Martina stála špičkami lyží přímo z kopce a nemohla jet. Nemít lyžáky, asi by se i proletěla po okolí ;-)

Dnes byly prázdné nejen sjezdovky, ale i bary. 

 

Sedačky lanovek se občas pěkně rozhoupaly, takže jízda byla vždy několikrát přerušena zastávkou. Prudký náraz větru vždycky zvedl do víru poprašek sněhu, který při dopadu na nezakryté části obličeje píchal jako jehličky. Zkrátka žádný požitek. Po dvou hodinách jsme se vzdali představy, že se vítr utiší, sbalili svoje sakypaky a uklidili jsme se do tepla svého pokojíčku. 

V údolí bylo příjemně- jarně.

Vydali jsme se do sousedního městečka na lov- doplnit zásoby a koupit něco na zub.

Pohled z okna pak může vypadat i takhle :-)

 

Paní domácí nám při úklidu na pokoj naservírovala talíř s domácím koláčem. To bylo překvapení! Přišel k chuti. Talíř jsem umyla, vrátila, koláč vychválila- no a než jsme se vrátili z nákupu, byl tam přídavek... takhle by to dál nešlo.;-)

 

Domácí jsou oba laskaví, chtěli by si povídat, jenže italsky my neumíme- a oni jinak nemluví. Tak je náš rozhovor vždy spíš etudou pro ruce a nohy.

Tak uvidíme, co přinese páteční den. ;-)

Přímá úměra ;-)

4.3.2015

Nevím, čím to je, ale pokaždé, když jsme na horách, na sjezdovkách skoro nikdo není. Po třídenním pozorování vyvozuji teorii, že zde platí přímá úměra mezi naplněností barů a sjezdovek :-) Na sjezdovce nikde nikdo, zatímcov baru si nebylo kam sednout ;-)
(foceno ve 12:45- aby znalci nemysleli, že tu machruju odpůl osmé ráno :-))

 

 

Jinak nás po tom lyžovacím maratonu nás pěkně bolí nohy. No ale počasí je opět krásné, takže by bylo škoda zahálet! Velkou lanovkou vzhůru za sjezdovkami. Dnes se mi podařilo stát přímou prosklené stěny kabiny. Vyfotila jsem pohled na městečko. Úplně vpravo je vidět naši chaloupku. K lanovce to máme coby kamenem dohodil.

Ráno jsme vyjeli na nejvyšší vrchol tohoto střediska Mt.Tamai – 1970m nad mořem. Výhled- no nádhera! V dáli se dokonce ukázala i hladina Jadranu! 

 

Vrcholky jednotlivých hor si ještě uchovaly sněhové čepičky, všechny sjezdovky jsme měli jak na dlani.

 

 Chvílemi to připomínalo mraveniště. Barevní lyžaři z té dálky vypadali jako mravenečkové. Cik cak sjížděli sjezdovky, jiní zas na sedačkách putovali směrem nahoru. Všichni se vždy zázračně rozptýlí po kopcích, takže u lanovek se nestojí fronty delší než 3minuty.

Včera jsme měly s Martinou na lanovce zážitek! Pěkně jsme si seděly a mířily na vrchol nějakého kopce, když se sedačky najednou zastavily. To se tu stává celkem často, je tu spousta lyžařských škol, takže občas se nějakém prckovi podaří při nastupování nebo vystupování spadnout. Vlekař je hned po ruce, lanovku okamžitě zastaví, pomůže nešťasníkovi a s úsměvem zpravidla ještě něco dodá. Jenže tohle trvalo déle. Martina- bezpečák po tatínkovi- se hned pustila do katastrofických scénářů: „A co když to už nepojede? My zrovna máme blbou polohu na zachraňování. Jsme od obou sloupů daleko. To budeme muset skákat...“

„A dost! Okamžitě zmlkni! Nebo skáčeš hned bez přípravy a nestačíš ani odhodit hůlky,“ okřikla jsem ji. Představa, jak někam skáču mi nebyla ani trochu příjemná.

„Mamí, a skáče se v lyžákách, nebo bez...“ - to dítě fakt nemá pud sebezáchovy!

Na lanovce jsme si povisely půl hodinky. Stačilo. Ač byl krásný den, nám sluníčko zastínil kopec, takže nám byla docela zima. Zůstat tam takhle v mlhavém pondělí, to bychom byly ještě promočené skrz. Lanovka se pak rozjela hlemýždím tempem- asi někdo točil klikou :-), ale my se radovaly, že vůbec jede!! Hned jsme změnily trasu. ;-)

Odpoledne se vršky hor začaly halit do šedivých mračen a ochaldilo se. Šli jsme domů o něco dřív. Snad ty mraky přes noc vítr někam odfoukne. 

 

 Musím uznat, že lenošení na pokoji má ale taky své kouzlo! Doma by mě to ani nenapadlo-respektive nápad by byl, ale... vždycky je co dělat. No a tady- tady se nemusí nic ;-)

Úplně jasno

3.3.2015

 V úterý jsme se probudili do sluncem osvíceného dne. Hned bylo veseleji. Naše obrkabina žluté barvy schroupne najednou až dva autobusy lyžařů. Důvěrně jí říkáme tramvaj. Směs Maďarů, Poláků, hlasitých Italů a Čechů- to je tedy divoký mix. Cesta trvá jen několik minut, a přesto se to jeví jako celá věčnost.

Na vrcholu se nabízel krásný výhled. Panoramata, kam se podíváš.

 

 Po blankytně modré obloze se semtam válely obláčky jako chomáčky vaty. Divili jsme se, jak sjezdovky vypadají. Máme je sice projeté, ale včera to spíš byla zkouška jízdy naslepo. Dneska úplná paráda. Připadala jsem si jak japonský turista v Praze- neustále jsem lovila foťák a cvakala to, co si chci uchovat pro možnost pozdějšího připomenutí. 

 

 

Vzali jsme mapku sjezdovek a všechny pěkně popořadě projeli. Jen na ty černé se nehrneme. Dneska u jedné z nich dokonce přistával vrtulník záchranné služby. To byly manévry! Docela mě mrazilo při představě, že ten humbuk se točí kolem někoho z nás.

 

Na sjezdovkách jsme vydrželi až do zavíračky. S občerstvovací pauzou to uteklo celkem rychle. Kdyby nás nebolely nohy a ruce, jezdili bychom dál.

Postřehy všedního dne: východní blok Evropy (Maďaři, Slováci, Poláci...) má svá specifika. Když na parkovišti zastavil autobus s tímto nápisem, připadalo nám to vtipné, kdyby se účastníci zájezdu i tak nechovali ;-) S Maďarem (stejně jako s Italem) se prostě člověk nedomluví.

 

 Používání tureckých záchodů v lyžařské výbavě je zcela nemožné, byť to Ital určitě myslel dobře a hygienicky :-)) - ale v lyžákách to fakt nejde :-)

Italské kafe je úžasné, ať ho pijete kdekoli. Příprava kávy= malý obřad. Alkohol nevím. Tolik doporučované bombardino mě neoslovilo (příšerný slaďák) a představa, že mě horská služba někde nakládá na saně totálně na mol, ta je nepřijatelná :-), takže alkohol požíváme až na základně- po setmění.

 

 Sluníčko nás dnes pěkně ožehlo, ač jsme měli namazáno věhlasným opalovacím prostředkem.

Do protějšího hotelu dorazila parta italských středoškoláků. To je hukot! Slyšíme je až k nám. Moraváci, kteří s nimi bydlí, u večeře vykládali, že se radují ze života velmi intenzivně a nonstop. Asi to tak má být... ;-)

Kdo nic nevidí, vidí dobře

2.3.2015

Hned ráno jsme vyrazili pro skipasy. Na pokladně visela cedule: NEBBIA. Italové mluví italsky, nehodlají řešit jazykovou bariéru těm, kteří to nedovedou ;-) Po příjezdu na vrchol bylo jasné, co to znamená. Všude mlha, že by se dala krájet, jediným úkolem je neztratit Martinu. Nebylo vidět ani na krok. Bylo tak tedy úplně jedno, kterou sjezdovku jedeme. 

 Potom do toho všeho ještě začal padat sníh. Mlha nemlha-kafe Ital uvařit umí a i za nepříznivých podmínek ho servíruje jak v interhotelu. 

 

 Sjezdovky jsou poloprázné, místy prázdné. Nás po prvním dnu lyžování všechno bolí, snad ještě zítra vstaneme a nazujeme lyže. 

 

 

Bydlíme v domečku majitelů. Oni dole, my a ještě jedna rodina nahoře. Jsou hodní. Paní domácí si dnes přišla pro naše mokré svršky, že nám je usuší (nikde tu totiž nejsou radiátory- topení je v podlaze). Snažíme se moc nedupat, no ale ne vždy se to daří...občas něco upadne- zejména Martina je na to přeborník ;-)

Jídlo je OK. Italové se zde snaží vyjít vstříc českým turistům alespoň tím, že přeložili jídelníček do češtiny. Pomocí goolepřekladače vytvořili zajímavý paskvil, že tomu nerozumí nikdo. Dnes se nabízela „holeň“ a hranolky. Tipovali jsme, co to asi bude. Odhadovali jsme maso. Nakonec se z toho vylouplo krůtí stehno. A dobré bylo!;-) Holeň nebo stehno, prostě kus něčí nohy ;-)

Pohled z lanovky do našeho údolí... mlha, mračna,šedivo....

Výlet do hor

1.3.2015

Ihned po zakoupení ubytování (týden předem), začal Wlk studovat trasy a mapy vztahující se k tomuto tématu. Já zajišťuju materiálno. Mapy mi nic neříkají. Cesta proběhla hladce. Naučili jsme se jezdit mimo dopravní špičky, protože ani jeden z nás není schopen vyrážet na cesty ve 4hodiny ráno, aby se vyhnul zácpě. Neděle je pohoda. Většina turnusů se střídá v sobotu. Po 8hodinovém putování jsme dorazili na místo určení. 

Hodinu před cílem to vypadalo, že se navigace pomátla. Cesta se najednou změnila v klikyháky. Ještěže bylo sucho a mimo špičku. Některé úseky se totiž neumím představit v situaci, že se tam dvě vozidla potkají a úspěšně se sobě vyhnou.

Bydlíme v malém domečku cca 100m od nástupní stanice lanovky. Hned po příjezdu jsme proběhli městečko. Obytné domy a hotely jsou rozházené po 

stráni. Jeden supermarket (zavřený) a jeden kostelík (otevřený). Jinak hotely, penziony a restaurace.

Za sjezdovkami se jezdí lanovkou. Obrovská žlutá kabina připomíná vagon tramvaje a pojme zhruba stejný počet lidí. Snad to přežijí mé v horách stálezalehlé uši a fobie z přeplněných uzavřených prostor ;-)

Sníh je pouze na sjezdovkách.