Můj dům- můj polorozbořený hrad

2.4.2015

Už mnohokrát se mi v životě povrdilo, že všechno se vším souvisí, že svět se skládá z maličkostí, které do sebe dřív nebo později pěkně zapadnou- a běda, když pak nějaká chybí nebo přebývá, a že nikdy nic nejde podle plánu, i když v němy byly zohledněny nejrůznější faktory... u stavby čehokoli to platí na 200%.

Stoupačky a elektrorozvody jsou na svých místech. Hurá! Došlo na povrchy. Dlažba s psychedelickými motivy z 80.let je fuč. Zedník ji odsekal, přičemž stačil jemným šedým prachem pokrýt dokonale všechny věci v domácnosti. Žádné zalepování dveří nefunguje!
Dal se do vyrovnávání rovin. Neustále tu pobíhá s vodováhami v nadživotních velikostech - vždycky ji někam položí a zaúpí, že je to "křivý jak..." - přirovnání bývají různá-ne vždy slušná ;-)

Momentálně je naše domácnost ještě zajímavější než obvykle. Zedník neustále nanáší vrstvy čehosi, které pečlivě vyhlazuje a denně nás důrazně poučuje, kam smíme šlapat zlehka a kam vůbec ne!

Proces schnutí se dá urychlit pouze otevřením okna, což při počasí, kdy se nahodile střídá chumelenice s vichřicí není úplně využitelné. Schne to tedy déle. Zedník nám zde vyrobil takové lávky- z úzkých dřevěných hranolů. Jedině po nich se dostaneme z místnosti do místnosti. Naše místnosti totiž nejsou průchozí, přes chodbu se musí.

 

 Je to velmi zábavné. Po týdnu už zvládám chůzi bez opory. Přenesu si z kuchyně i jídlo ke stolu, přebehnu i s kbelíkem vody, abych setřela prach v jednotlivých pokojích- ba i sklenku s vínem donesu beze ztrát ;-) Možná mě Berousek ještě na stará kolena angažuje ;-)
Ovšem pokud zvoní mobil v jiné místnosti, málokdy ho doběhnu, takže ještě pár dní to budu muset trénovat.

 Schody mají vyznačená místa povolených nášlapů a ten nejvyšší je třeba překonat přes speciální dřevěnou konstrukci.

Včera byl apríl, a tak se náš kocour rozhodl otestovat zedníkův smysl pro humor. Sotva ten člověk opustil teritorium, vydala se šelma na průzkum. Ne že by na schodech někdy něco důležitého měla! No takže v pečlivě uhlazeném povrchu zůstalo několik kočičích tlapek. Jsou celkem hluboké- kocour není žádná muší váha, ale poctivý Brit, co jídlo rád :-)

Zedník ráno dorazil... řval, že kocoura upeče, že to snad není možný!!  Vyslechli jsme si pojednání, na téma- jak takhle vzdělaná rodina může mít tak pitomý zvíře :-))
Nakonec se zklidnil, zaklekl a prohlásil, že je vlastně rád, že nemáme koně  :-)

Pokud se mě někdo ptá, jak dlouho ještě budeme stavět, pak odpovídám, že už asi pořád.