Integrace je když...

26.2.2016

Integrací mám tentokrát na mysli téma "vozíčkář mezi lidmi" -nikoli tu mediálně propíranou integraci "školní".

Díky naší rodinné historii tvoří zhruba třetinu našich přátel osoby, které ke svému každodennímu životu potřebují vozík. Vyslechla jsem a taky na vlastní kůži zažila už nespočet příhod, kdy hlavní roli hrál vozíčkář, který řešil nějakou banální potřebu- jako se někam dostat, s něčím pomoci od náhodných lidí, úředníků... leč nepochodil. Zkrátka takové ty scénky z běžného života, kterým jsme schopni se zasmát až ve chvíli, kdy je někomu s určitým časovým odstupem vypravujete. 

Scénky jsou dobré, ale jejich vadou je, že pobaví až dotatečně. Takže občas dochází k tomu, že samotná akce může hlavním aktérům způsobit i nepohodu a nebo je naštvat, urazit, ponížit... tudíž pro praxi je pak lepší, když člověk poučen historií očekává, že pravděpodobně bude "zase nějaká scénka", ale nakonec je mile šokován tím, že všechno běží hladce, lidi se na něj usmívají a stávají se ztělesněným Dobrem. 
Tyto úkazy patří mezi vzácnější společenské jevy, a tak musím jeden takový popsat. Třeba se někdo inspiruje... nebo alespoň někoho ujistí v tom, že to s námi lidmi není tak úplně špatné.

Na páteční večer jsme měli domluvenou akci v Praze s našimi přáteli z jihu Čech. Maminka s dcerou (16) na elektrickém vozíku. Vše se domlouvalo na poslední chvíli, ale takové akce bývají pak nejlepší- a tato je toho pravým důkazem. 

Už od prosince jsme měli koupené lístky do Divadla ABC na představení V+W revue. Tak jsme se s maminkou domluvily, že zkusí poptat v pokladně lístky pro vozíčkáře, protože toto divadlo bezbariérový přístup má. Vozíčkářské místo v divadle i na poslední chvíli bylo volné a maminka byla velice spokojená s tím, že paní pokladní byla vstřícná a komunikativní.

Přemýšlela jsem, kde si dáme sraz a vypijeme "kafe". Oblíbený Světozor měl zrovna rekonstrukci, tak s ohledem na věk dorostenek jsem svolila, že tedy KFC nebo MacDonald- tam je to celkem na jistotu, co se bezbariérovosti týče. Ale naše nezletilé dámy prahly po kavárně. Uchvátil je Costa Coffee v pasáži Rokoko.  Tak jo.

Příjemné posezení. Výborná káva. Dražší, ale luxusní dobroty. Tak si holky vyhodily z kopýtka a my z pěněženky :-), ale někdy hraje důležitou roli i ten pocit "byl jsem v žitě"... 

Blížila se hodina začátku představení. Začali jsme se balit k odchodu. Jakmile osazenstvo kavárny zpozorovalo pobyb vozíku, začalo si uklízet své tašky z cesty, odšupovat kožená křesílka ke straně. Než naše karavana prošla uličkou mezi stolky, už byly dveře otevřené. Pan kavárník je přidržoval, popřál nám hezký zbytek večera a poděkoval za návštěvu.

Paní pokladní zas přeochotně vysvětlila, kudy  s vozíkem do divadla. Musí se vstupem z ulice V Jámě přes vrátnici. Pan vrátný o nás věděl. Hned nás směroval k výtahu. Jakmile se nám podařilo vystoupit, už se nás ujal pan technik a byli jsme předání do rukou paní uvaděčky. Ta se tvářila, že se na nikoho nikdy víc netěšila. Uvedla nás přímo na místo a seznámila nás i s tím, kudy do bufetu a do šatny. 

No ukázkový koncert lidské všímavosti a  ochoty. Tak jsem ráda, že jsme si "my Pražáci" pověstní svými všelijakými negativy ;-), neřízli další ostudu. 

Integrace je prostě když nikoho nezaskočí, že jste nepřišli po dvou, ale přijeli po čtyřech a všichni se tváří, že to tak má být. 
Vědí, kdy uhnout, co podat, nehladí vozíčkáře po vlasech a nehulákají na něj v domnění, že neschopnost chůze jej připravila také o ostatní smysly. 

-------------------------------------

Na představení "V+W Revue" jsem měla spadenou už dlouho, protože Martinka miluje Wericha a hned po pohádkách se vrhla na předscény a Osvobozené divadlo jako takové. Audioknihy mají své kouzlo- nedám na ně dopustit. 

Představení je hodně hudební- kdo by neznal písně V+W. 



Asi by nneškodilo některé pasáže malinko zkrátit. Jinak příjemný kus. 

Pohodový večer bez jediného důvodu ke stížnosti to byl- to se taky nepodaří každý den ;-)