O bílých růžích

1.2.2016

Koncem ledna mě překvapila smutná zpráva o úmrtí dcery mých původně jen virtuálních přátel. Vydala jsem se na poslední rozloučení. Tentokrát až na Moravu. Cesta trvala dost dlouho na to, abych mohla meditovat o bytí a nebytí a o životě "po tom". 

Počasí bylo dušičkové. Drobný vytrvalý déšť a mlhavý opar dotvářely po celý den tu nesnesitelně smutnou atmosféru.

Do toho ještě jakéhosi úchyla napadlo ohlásit poplašnou zprávu, že ve vlacích soukromých společností jedoucích na Moravu se nachází bomba, a tak jsem málem přišla "s křížkem po funuse", protože vlaky byly odstaveny a musely se podrobit prohlídce. (Zpoždění se za celý den nastřádalo na 2-3hodiny, takže vyvedený vtípek to byl)

V celém městě nebyly k sehnání bílé růže a všechny prodavačky mi odvyprávěly, že nejsou proto, že tu umřela ta holčička a samozřejmě k tomu měly co říct. Ochotně a bez vyzvání mi sdělovaly své úvahy o tom, jaké to je, když umře dítě, o tom, jaká kytka je vhodná na bílou rakev... Občas si připadám jak účastník natáčení skryté kamery, ale bohužel nikdy to nemá ten žertovný konec. Pokaždé je to jen drsná realita. Jakobych neměla dost vlastních zážitků z květinářství...

Všechno proběhlo důstojně - podle důkladně připraveného scénáře. Faráři byli dva a mluvili moudře a hojivě. Pohřby v kostele mají něco do sebe. Je při nich prostor na city, pocity a sdílení - narozdíl od pražských krematorií, kde podle vyvěšeného rozpisu víte, kolik minut máte na to, abyste otřeli slzy a uvolnili protor dalším v dlouhé řadě.

Domů jsem přijela až pozdě večer. A ačkoli jsme byla šíleně unavená, ani se mi nechtělo spát. Vypila jsem za ten den snad 2litry kávy a slupla několik tatranek. Jiný lék se na smutek nenabízel. 

Martina se vyptávala na podrobnosti. To je vždycky horor!

"A byly tam ty její ségry?", vyzvídala.

Já na to, že ta jedna je maličká, tak ji někdo hlídal a ta druhá šestiletá, že samozřejmě byla.

"No, to má blbý. Ta malá je v pohodě, ale tý větší se bude dost stýskat...", konstatovala zkušeně. 

Debata se vinula dále, až došlo na filozofování: " Kdo má starostný dětství, tak bude mít bezstarostnej dospělej život", pravila Martina moudře a tak přesvědčivě, že to skoro vypadalo, že neexistují výjimky.

Nedalo mi to a chtěla jsem vědět: "Proč si to myslíš?"

"No protože nikdo přece nemůže mít ustaranej celej život. To by nebylo fér."

Dál jsem v tom radši nešťourala. Abych něco nepokazila...